MATTEO
Rameno se mi hojilo lépe, než Gigi a jeho kolegové předpokládali. Prohánět se po okruhu mi sice chybělo, ale můj sportovní psycholog mi řekl, abych to vzal jako možnost si mentálně odpočinout a vytřídit myšlenky. Jediné, co se mi podařilo vytřídit, byly staré rukavice, helmy a kombinézy, o kterých jsem si dříve myslel, že se ještě budou hodit. Pozitivní bylo, že se mi povedlo dotáhnout pár věcí kolem svatby, sejít se se svědkyní Ilarie, mít kvůli tomu doma průser a mohl jsem přijmout pozvánku do jedné talk show v hlavním vysílacím čase.
Seděl jsem v televizním studiu a nechal kolem sebe proudit ruch, který k tomu patří. Maskérka mi ještě rychle přejela čelo pudrem, zvukař zkontroloval klopový mikrofon na košili a někdo z produkce mi ukázal palec nahoru. Kamera se posunula o pár centimetrů, světla se ustálila.
„Jedeme živě,“ zvolal někdo z hloučku a červené světlo se rozsvítilo.
„Buonasera,“ usmála se moderátorka do kamery, „vítám vás u Serata Aperta. Dnes je se mnou Matteo Nassi, pilot Formule 1, který se po hrozivě vypadají nehodě pomalu začíná vracet zpátky na trať. Matteo, vítej.“
„Děkuji za pozvání,“ odpověděl jsem klidně.
Probrali jsme skoro všechno. Nehodu, možnosti výhry šampionátu, tlak, cíle, konkurenci…
Téma, ve kterém se cítím doma. Moderátorka se držela tempa, otázky plynuly, všechno mělo lehkost, kterou mají dobré rozhovory. A pak se trochu rozpačitě pousmála.
„Nemůžu se nezeptat,“ řekla a mírně se ke mně naklonila. „Tvůj nejlepší přítel Gigi se brzy žení. Být u takové události… nezačne člověk přemýšlet i sám o sobě?“
Publikum se pobaveně pousmálo.
Já taky.
„Gigi má svatbu zaslouženou,“ řekl jsem, „a já jsem rád, že u toho můžu být. Je hezké vidět, když se lidem věci daří i mimo práci.“
Byl jsem se svou odpovědí spokojený. Diplomatická, sebevědomá, klidná… A hlavně z ní neplynuly žádné brzké závazky nebo vidina, že ji zítra budou pitvat v médiích. Jenže otázka ve mně zůstala déle, než bylo vidět navenek. A spolu s ní Alessandra. Objevila se v myšlenkách přirozeně. Viděl jsem ji vedle sebe. Jak se smějeme na jachtě u Sardinie. Jak spolu sedíme na oslavě jejích babiččiných narozenin. Jak si mezi lidmi vyměníme pohled, který znamená: Jsme v tom spolu. Představy přicházely jedna za druhou. Ale žádná z nich nebyla svatba.
„Takže žádné novinky?“ zkusila to moderátorka ještě jednou, tentokrát s lehkým smíchem.
„Zatím ne,“ pokrčil jsem rameny, „ale člověk nikdy neví.“
Světla hřála, kamera jela dál, rozhovor plynul. A já začal odpovídat automaticky, aniž bych nad reakcemi více přemýšlel. Zůstal jsem totiž zahrabaný pod tíhou myšlenek.
* * * *
Přišel jsem domů, kde bylo prázdno. Všude tma a ticho, místo partnerky mě čekal jen jejím rukopisem psaný lístek, který nechala na jídelním stole.
ŠLA JSEM CVIČIT, PAK JDEME NA SKLENIČKU S TERESOU, A.
S povzdechem jsem odešel do obýváku a usadil se na gauč. Na telefonu jsem si našel konverzaci s Gigim a napsal krátkou zprávu.
NECHCE SE VÁM DNES NA VEČEŘI DO MĚSTA?
Můj nejlepší kamarád si chat otevřel skoro vzápětí.
DNESKA ZARA DOMA CHYSTÁ AUSTRALSKÉ MENU. NECHCETE SE TAKY ZASTAVIT?
Snový večer. Ale bral jsem jakoukoliv záminku vypadnout z domu. Mohl jsem si vybrat, jestli prosedím večer na gauči a budu se užírat výčitkami, nebo večer strávím ve společnosti svého nejlepšího kamaráda, kterému si vyliju srdce. Tohle rozhodnutí bylo nepřekvapivě snadné. Oblékl jsem si košili, tmavé chino kalhoty a vyrazil do Oltrarna. Dveře mi otevřel Gigi, který hned očima hledal, jestli někde kolem není Alessandra.
„Přijel jsi sám?“
„Je to málo?“ zeptal jsem se, zatímco jsem jednu ruku měl v kapse a druhou jsem sebevědomě nesl láhev s vínem.
Domem vonělo nějaké pečené maso, v obýváku tmu rozráželo jenom teplé bílé světlo a k mému údivu na gauči seděl vedle Ilarie pilot. Navíc s uniformě.
„Nevěděl jsem, že jdeme v pracovním, býval bych přijel v kombinéze,“ pronesl jsem s hraným rozpačitým výrazem. Pilot se usmál.
„Mám do půlnoci pohotovost. Mimochodem, jsem Luca,“ řekl a vstal, aby mi podal ruku.
„Matteo,“ představil jsem se s hlubokým pohledem do očí.
„Zanesu to víno do kuchyně,“ oznámil jsem vzápětí a vydal se směrem, odkud se linula vůně jídla. Zara zrovna něco ochutnávala z hrnce. Vlasy měla v nedbalém drdolu, kolem pasu zástěru a při pohledu na mě vypadala mírně překvapeně. Slušelo jí to.
„Buonasera,“ pozdravil jsem a položil na tašku s vínem na linku.
„Tebe jsem tady nečekala,“ odpověděla rovnou.
„Chceš s něčím pomoct?“
„Nevím, jestli mě překvapuje víc to, že tě vidím, nebo že tě zlákalo australské jídlo.“
„Věř mi, na stupnici od jedné do desíti toho, co mě zlákalo, je australské jídlo v záporných bodech,“ řekl jsem upřímně.
„Tak co tady děláš?“ podívala se na mě lehce odměřeně.
„Přišel jsem navštívit svého nejlepšího kamaráda. V přátelství někdy musíš přinášet oběti.“
Zaře jemně vystřelily koutky, ale snažila se tvářit vážně.
„Chceš pomoct?“ nabídl jsem znovu.
„Zdržíš se celý večer?“
„Asi.“
„Tak otevři to litrové Capo Zafferano,“ smečovala.
„Víš, že mám problém s ramenem, ne?“
Protočila oči.
„Mimochodem… nevěděl jsem, že jste s pilotem tak moc pokročili, že už chodí na rodinné večeře.“
„Ty tady jsi taky a nepokročil jsi vůbec nikam,“ strefila se do mě zase.
„Evidentně si tady vystačíš sama,“ usoudil jsem a vyrazil do obýváku, odkud se pomalu Gigi s Ilarií i Lucou přesouvali do jídelny.
Pilot zapáleně vykládal o nějakém přistání, dost dramatickým tónem.
„Po příjezdu ke stojance se musela udělat inspekce letadla. Pršelo, takže jsem šel samozřejmě já. A sotva jsem sešel schody, vidím, jak otevírají nákladový prostor a s něčím tam manipulujou. Zaprvé, tohle se vůbec nemá dělat, když vystupují cestující… A pak jsem si jsem si říkal, že jsme v háji. Že nás asi naložili v Paříži a zapomněli nám dát papíry. Ale ne, sáčkovali to dovnitř sotva jsme přistáli,“ vyprávěl příběh, kde mi chyběla pointa.
Posadil jsem se naproti němu a soucitně se na něj podíval.
„To zní… heroicky,“ řekl jsem s mírným úšklebkem, „musí být těžké zachraňovat svět, zatímco ostatní se jen dívají.“
„Je to o zodpovědnosti.“
„Tenhle pojem Matteo nemá ve slovníku,“ prohlásila Zara, která mezitím přišla ke stolu a přinesla kalamáry.
„Dostaneme k tomu jídlu výklad?“ zeptala se Ilaria a nadšeně se zavrtěla na židli.
„Tohle jsou prostě… salt and pepper kalamáry.“
„Čím je inspirovaná australská kuchyně?“ zajímalo mě.
„Anglií,“ odpověděla blondýnka.
Povzdychl jsem si.
„Něco tě trápí Matteo?“ zeptala se pobaveně Gigiho snoubenka.
„Ale nic. Můj život se rozpadá jako domeček z karet,“ procedil jsem mezi zuby.
„Nikdy jsem v Austrálii neměl možnost ochutnat něco místního, ale evidentně si mě to našlo v Itálii,“ promluvil Luca, kterému jsem měl chuť narvat ten kýbl mořských potvor do chřtánu. Sotva se Zara zvedla, že zajde pro druhý chod, pilotovi zavibroval telefon.
„Omlouvám se,“ řekl, „musím jít. Stand by.“
„Samozřejmě,“ přikývla Ilaria.
Sáhl jsem po skleničce s červeným vínem a než jsem se z něj napil, neodpustil jsem si jedovatou poznámku.
„To je mi neskutečně líto. Tvoje barvité příběhy z práce mě hluboce obohatily. Zvlášť ta část, kdy jsme všichni čekali, že to někam povede.“
Zara se na mě podívala s výrazem, jestli to myslím vážně. Jistě, že jsem to myslel vážně.
„Snad příště budeme mít víc času. Byla by škoda zůstat jen u úvodu,“ dodal jsem už smířlivě.
Pilot se zasmál, popřál dobrou noc a v doprovodu Zary rychle odešel k hlavním dveřím.
„Vypadáš dneska nějak podráždeně,“ zhodnotil Gigi, zatímco Ilaria ochotně vstala a sklidila Lucův talíř.
GIANLUIGI
„To ne. Lucovi jeho odchod docela závidím, bojím se, s čím přijde Zara z kuchyně záhy,“ odpověděl mi můj kamarád a pacient v jednom.
Nadzvedl jsem obočí stylem: Skutečně?
Znal jsem svého nejlepšího kamaráda jak vlastní boty a bylo naprosto zřejmé, že ho něco trápí. Ostatně, už jen jeho dnešní náhlá zpráva s návrhem večeře v centru mluvila za vše.
„Já… už si přestávám vědět rady. Zažil jsem krize ve vztazích, zažil jsem žárlivost… Zažil jsem skoro všechno. Jenže Alessandra? Ta mě vyloženě dusí. Včera mě vyfotili na schůzce s Mariou. Nechtěj vědět, jaké peklo mi zosnovala v mém vlastním domě.“
„Takže jsi přijel vypustit páru tady, kde si Zaru dobíráš za její národní kuchyni a pilota za jeho mezinárodní zážitky.“
„Tak nějak by se to dalo shrnout,“ připustil.
Pousmál jsem se.
„Můžu ti nějak pomoct, něco pro tebe udělat?“
Matteo si prohrábl kaštanové vlasy a zavrtěl hlavou.
„Jsem ve slepé uličce,“ přiznal.
Protočil oči, ale bez podráždění. Spíš s unavenou ironií člověka, který už tuhle otázku slyšel i sám od sebe.
„Kdyby to bylo jen o citech, bylo by to jednodušší,“ odpověděl, „táta Alessandry patří mezi naše větší sponzory.“
„Myslíš, že by ti to spočítali?“
Pohledem sjel k podlaze, jen na vteřinu. Pak se narovnal a znovu se mi podíval do očí.
„Po sezóně mi končí smlouva,“ řekl věcně, „a nevím, jestli by mi ji ještě prodloužili.“
Nevypadalo to jako strach. Vypadal spíš jako chlap, který přesně ví, co riskuje. A přesto zvažuje, jestli ta cena už není příliš vysoká. V tu chvíli se z kuchyně vynořila Zara. Postavila před nás na stůl talíř a spokojeně si založila ruce.
„Australská klasika,“ uvedla svůj výtvor z kuchyně, „barramundi s bush kořením.“
Matteo se na rybu chvíli díval, jako by čekal, že se pohne. Pak si nabral sousto a vložil ho do úst.
Žvýkal. Pomalu. Příliš pomalu.
Zara se k němu okamžitě naklonila.
„Tak?“ zeptala se sladce, „jak ti chutná?“
Matteo polkl a pousmál se. Ten úsměv byl ukázkově vychovaný.
„Výborné,“ řekl, „opravdu.“
„Fakt?“ rozzářila se Zara, „tak to mám radost.“
„Jestli ti to tak chutná, můžu ti to klidně nechat zabalit i na doma.“
Matteo k ní zvedl oči.
„Neee,“ vydechl okamžitě tónem člověka, který s loďkou uvízl během bouřky na moři a vysílá nouzový signál, „ne,“ zopkoval pak klidněji.
Zara se zarazila a pobaveně se na něj zadívala.
„Ne?“
Matteo si odkašlal.
„Ne, že by mi to nechutnalo. Ale víš… některé gastronomické zážitky patří výhradně k okamžiku.“
Tentokrát jsem se už nahlas musel zasmát i já a Zara to podle úsměvu brala s klidem.
„Chtěl bych se zeptat… Antonio tohle jedl taky? Co měl z australské kuchyně nejraději?“ vzpomněl si Matteo na tátu.
„Těstoviny se sugem a Chardonnay.“
Můj nejlepší kamarád mlčky pokýval hlavou a už se ani neobtěžoval nějak oponovat.
Večer utíkal jako voda, Matteo od nás odjížděl až v 11 večer a bylo na něm znát, že se mu moc nechce. Po večeři se Zara vytratila do svého pokoje a Ilaria zaplula do pracovny, aby mohla dodělat nějakou práci před zítřejším plánovaným odletem na Sicílii. Připadalo mi, že Matteo to docela ocenil. Hodinu jsme kecali jen ve dvou a bylo evidentní, že mu tahle terapie pomáhá. Po jeho odjezdu jsem dost neuváženě naházel věci do kufru a nemohl se dočkat, až zapluju do postele.
ZARA
Posadila jsem se na železnou lavičku na letišti a rozhlédla se. Líbil se mi ten šrumec kolem. Italové, turisti, všichni někam korzovali. Docela jsem Lucovi záviděla, že v tomhle světě, kde se pořád něco děje, může trávit svou pracovní dobu. A uprostřed všeho ruchu jsme byli my. Já, Gigi, Ilaria, Pietro, Tino a Matteo, kterého před chvíli na letiště přivezla Alessandra.
„Nakonec neletí?“ zeptal se Gigi.
„Ne, prý nám prospěje, když strávíme každý pár dní sám. Ale možná by přicestovala aspoň na jednu noc,“ vysvětlil Matteo, jehož poslední slova přerušili nějací fanoušci, kteří si přišli pro podpis a fotku. Postřehla jsem, že někdo si tam dokonce chtěl nechat podepsat letenku. Pak už začal boarding do letadla, kterým jsme měli odletět do Palerma. Letěli jsme v business třídě, přičemž místo vedle mě zaujal Tino.
„Těšíš se?“ zeptala jsem se.
„Nevím, máma říkala, že mám letět. Tak letím,“ odpověděl mi.
„Protože chce klid. Poslední dny prý trávíš pořád na tabletu a odmítáš si uklízet,“ ozval se Matteo, který kolem nás procházel ke svému sedadlu.
„Já si uklízím. Jen ne hned. A ne všechno,“ oponoval mu malý brácha.
„V Palermu žádný tablet nebude,“ upozornil ho a posadil se, načež si zapl pás.
„Ani na chvíli?“
„Ani na chvíli,“ přimíchal se do diskuze Pietro.
„A wifi?“
„Bude tam slunce, moře a gelato. To ti bude stačit“ ukončil nejstarší z bratrů debatu.
Tino se na mě zklamaně podíval a obratně si dětskými prsy zapnul pás.
„Tak hlavně, aby tam měli i pistáciové.“
* * * *
Pokud ve Florencii bylo horko, v Palermu na nás čekala vyloženě výheň. Sicílie byla sotva tou Itálii, jako jsem znala. Z okna minibusu jsem viděla, jak se na zdejších cestách hlučí. Mezi často nepředstavitelně pobouranými auty se snažili prodrat lidé na skútrech, kolikrát bez helmy… Pozorovala jsem, jak kolem nás jeden chlápek na motocyklu zkoušel projet a zatímco nás úspěšně minul, zavadil o linkový autobus před námi. Nic se ale nedělo, nabral zpátky rovnováhu a uháněl dál.
„Tady by měla FIA radost,“ ozval se Matteo, který evidentně celou situaci sledoval taky.
Plán, jaký jsem znala zněl, že budeme mít hotel v historickém centru města. Tím víc mě udivovalo, když jsme po několika desítkách minut zastavili u přístavu, Matteo pomalým a svým typicky sebevědomým krokem došel ke dveřím.
„Říkali jsme si s Pietrem, že tenhle výlet je pro některé z nás trochu speciální… A proto by to chtělo taky trochu speciální ubytování,“ pousmál se.
Ilaria ohromeně vydechla. Společně jsme jeden po druhém vystoupili z minibusu a můj pohled se upnul na bílou jachtu kousek od nás.
„Vítejte doma,“ pronesl Pietro.
V prvním šoku mi ani nedocházelo, jak moc honosná záležitost to je. Ilarii to evidentně doplo hned, protože pořád opakovala něco o bláznech a údivem sotva dokázala zavřít pusu. Zapadla jsem do své kajuty a posadila se na postel. Povlečení bylo jemné a peřina příjemná už na dotek. Rozhlédla jsem se kolem a neubránila se úsměvu. Tohle přepínání mezi mým reálným životem v Austrálii a životem s italskými zbohatlíky mě dokázalo spolehlivě vyvést z míry.
„Všechno v pohodě, Zaro?“ ozval se za mnou Pietro, který stál ve dveřích a potěšeně se culil.
„Naprosto,“ otočila jsem se na něj s fascinovaným výrazem.
„Na večer je naplánována welcome party. Nejdříve se skočíme podívat do města na večeři a na drink se vrátíme nejspíš zpátky na loď,“ nastínil mi plán.
„Já vlastně plány na dnešek mám,“ oznámila jsem mu s mírným úšklebkem, kterým jsem chtěla naznačit, že mě to vcelku mrzí.
Nechápavě se na mě podíval.
„Vyzvedne mě Luca, slíbila jsem, že s ním zajdu na skleničku a nechám si od něj ukázat město,“ vysvětlila jsem.
„Luca?“ Nechápal.
„Ano. To je pilot Luca, který naší Zaře nejdřív ukradl telefon a pak i srdce,“ rýpl si Gigi.
„Pilot? S těma nemáme dobré zkušenosti, jeden se právě ubytovává v nejhonosnější kajutě na téhle jachtě,” poznamenal Pietro ve vtipu na Mattea.
„Ne, tohle je mnohem horší. Tohle je pilot italských aerolinek. Ale v tom není ten největší problém. Hlavně je místní, už tam je potřeba zvýšené ostražitosti,” pousmál se můj bratr rýpavě. Evidentně se vyloženě bavil.
„Zastáváš roli našeho táty?“
Gigi se pobaveně zazubil.
„Ne, věř mi, táta by tě s Italem na rande jít nenechal. Byl jedním z nich, takže věděl, proč je dobré se jim vyvarovat,” pokýval hlavou.
„Ale ty jsi taky Ital,” poukázala jsem.
„Tak vidíš. Vím nejlíp, o čem mluvím.”
„Můžeš mi zavřít dveře?” Řekla jsem na oko naštvaně, ale oba jsme podle tónu věděli, že to celé beru jako zábavné pošťuchování.
Nemohla jsem se dočkat, až si dám sprchu a trochu si odpočinu. Kajuta měla k mému údivu vlastní koupelnu. Byla docela maličká, ale ne o moc menší než to, co jsem měla ve svém melbournském bytě.
VYZVEDNU TĚ V 19, přistála mi zpráva na telefonu.
To dobu na můj odpočinek docela významně zkracovalo. Vyfénovala jsem si vlasy, oblékla si černé tílko s krajkou, pouzdrovou sukni a lodičky. Doufala jsem, že mě tentokrát vyzvedne autem.
„Vyrážíš?” Zeptal se mě Gigi skoro řečnicky, když jsem ho míjela při odchodu. Zrovna si dopínal knoflíčky na košili, zatímco Matteo seděl na gauči dávno připravený a lýtko pravé nohy měl přehozené přes levé stehno. Koukal do mobilu, ale když jsem procházela místností, beze slova ke mně s ne příliš přátelským výrazem zvedl pohled.
„Luca na mě čeká na parkovišti,” přikývla jsem.
„Dobře se bav,” řekl můj bratr odměřeným hlasem s jemně rýpavým úsměvem.
„Vy taky,” sjela jsem je oba pohledem a zamířila za Lucou, který na mě čekal opřený o motorku.
Měl na sobě tmavé džíny a světlou košili, což z něj spolu s delšími tmavými vlasy a strništěm dělalo tak trochu prototyp atraktivního Itala.
„Buonasera,” pozdravil mě.
„Buonasera,” usmála jsem se a vzala si od něj helmu.
„A kde máš ty?” Zeptala jsem se, když mi došlo, že si bez přilby sedá na motorku.
„Já jsem ze Sicílie, musím něco vydržet,” zavtipkoval a počkal, až si sednu za něj.
Evidentně byl Luca ve Florencii úplně jiný člověk, než Luca na jihu.
„Připravena na opravdové Palermo?”
„Co to znamená?” Pousmála jsem se pod pootevřeným hledím.
„Palermo přes den… je krásné. Noční Palermo je poklad,” vysvětlil, zatímco startoval.
Krátce poté jsme se už proháněli v místní chaotické dopravě plné vraků, pobitých aut a hlučného troubení. Při projíždění ulicemi jsem viděla krásné kostely i polorozpadlé domy, kterým z balkonů vlálo vyprané prádlo. Míjeli jsme malé kluky, kteří si na ulici kopali s míčem, jenž se málem dostal přímo pod naše kola. S nikým to ani nehlo. Luca nechal motorku kousek od historického centra a vzal mě na malou procházku při které mi ukázal Piazzu Pretoria, Quattro canti a Palermskou katedrálu. Když jsme potom došli až k Teatro Massimo, v dálce jsem viděla velmi povědomou pětici. Gigi ruku v ruce s Ilarii, Pietro a Matteo, který si něco povídal s Tinem. Ten ostatně vypadal, jakože se každou chvíli rozbrečí. S Ilarií jsme na sebe zamávaly, zbytek party se na mě jenom lehce zaskočeně díval a svůj pohled směřovali na Lucu.
„Jdeme na drink?” Zeptal se.
„Andiamo,” usmála jsem se a nechala se jim vést po rušné uličce někam, kde bylo podstatně méně turistů.
„Tohle je trh. Jeden z nejznámějších v Palermu,” vyprávěl mi, zatímco jsme procházeli ulicí páchnoucí po rybách, kde se na kluzkých dlaždicích rozlévaly nějaké tekutiny, prodejci čas od času něco zakřičeli v italštině, které jsem absolutně nerozuměla, a poblíž se toulalo několik koček, které hladově nahlížely do papírových krabic válejících se vedle stánků.
„Dá se tady skvěle najíst za pár eur, takže když jsem byl dítě a naši neměli peníze, jít na oběd nebo večeři tady… byl pro nás zážitek,” usmál se.
„To chápu,” poznamenala jsem lehce ironicky, protože pro mě to byl zážitek i teď.
Prošli jsme do jedné z bočních uliček, která byla lemovaná vysokými domy a zapadli do podniku, jehož vchod zdobila světýlka zavěšená mezi zdí jednoho a druhého stavení.
„Stůl pro dva?” zeptal se Luca obsluhy u baru.
Dívka s piercingem v nose mlčky kývla hlavou k volnému stolečku kousek ode dveří a automaticky vzala z baru jídelní lístek, se kterým nás šla přivítat. Objednali jsme si dvě sklenice bílého vína a chvíli si povídali o mých dojmech z města, než dorazila zdánlivě nevinná otázka, která rozpoutala peklo.
„Odkud vlastně toho Nassiho znáš?” zajímalo Lucu.
„Je to nejlepší kamarád mého bratra,” řekla jsme a napila se vína.
„Měli jste spolu něco?” zhodil na mě.
Povzdychla jsem si.
„To je dlouhý příběh…Jsou to věci, které chceme rozebírat de facto na druhém rande?”
„Chceme je rozebírat, abychom mezi sebou měli jasno,” řekl důrazným tónem.
„Na tomhle to celé závisí?”
„Dělá ti problém být ke mně upřímná?”
„Luco,” oslovila jsem ho otráveně.
„Když už musím celý večer poslouchat o tom, jak vám zarezervoval jachtu, jak je Ferrari jediný tým ve formuli 1 který znáš, samozřejmě díky němu, tak už si rád poslechnu i to, jak to mezi vámi je,” vysypal ze sebe skoro až útočným hlasem.
Překvapeně jsem na něj zůstala zírat.
„Měli jste spolu něco?” udeřil na mě znova.
