GIANLUIGI
Konečně jsem měl hotovo. Vytřít podlahu v obou patrech mi zabralo jen něco kolem půl hodiny, což jsem jako neprofesionál pokládal za velmi dobrý výsledek. Unaveně jsem padl na gauč a nemohl se dočkat, až si vypiju espresso, které jsem si položil na konferenční stolek. Než jsem to stihl, rozvibroval se mi telefon položený hned vedle hrnku. Jméno Alessandry bylo to poslední, co bych na displeji v tu chvíli čekal.
„Pronto?“
„Ahoj, jsi v práci?“ zajímala se.
„Ne, tam pojedu až… odhadem za čtyři hodiny,“ řekl jsem a podíval se na hodinky na ruce.
„Matteo boural. Z medical centra ho převezli do nemocnice, kde zjistili, že má něco s ramenem. Stáj ho chce letadlem poslat do Milána na nějakou specializovanou kliniku, ale nemůžou ho přesvědčit.“
„A mně voláš, protože si myslíš, že to dokážu?“ nedokázal jsem se ubránit úsměvu nad tou představou.
Pohnout s Matteem bylo jako pohnout s horou.
„Ne. Protože je rozhodnutý, že pokud ho to neohorožuje na životě, letí do Florencie a jede za tebou, abys mu řekl, co si myslíš, že je nejlepší.“
Povzdychl jsem si: „No, ale mám službu na záchrance. Pokud budeme na zásahu, bude muset počkat.“
„Nemyslím, že tohle s jeho rozhodnutím nějak pohne.“
„Tak pak je to asi v pohodě.“
„Ať máš všechno… doktor FIA řekl, že to není zlomené. Kost v pořádku. Ale má velký otok, omezenou hybnost a bolest na úrovni, která by normálního člověka dohnala k pláči. Pak nějaké odborné pojmy, kterým nerozumím, ale záznamy vyšetření i s rentgenem budeme mít s sebou,“ vysypala.
„A Matteo tu bolest popisuje jak?“
„Tvrdí, že je to sedmička z deseti.“
„U něj nebo u běžné populace?“
„U něj,“ řekla suše.
Samozřejmě. Kdyby Matteo přišel o ruku, prohlásí, že ho jen trochu škrtí rukáv.
„Fajn, tak ho přivezte na urgentní příjem a zavolejte mi, až se budete blížit. Kdybych byl zrovna na zásahu a nebral to, domluvte se s nějakou sestřičkou a ať počká někde bokem. Nemusí tam být tak na očích.“
„Super, díky. Zatím se měj,“ rozloučila se.
Sáhl jsem po ovladači a zkusil v televizi najít přenos z tréninku v Maďarsku. Netrvalo mi to dlouho a našel jsem. Dokonce i přesně ten moment, kdy se rozhodlo, proč můj kamarád na Hungaroringu tenhle týden do závodu nenastoupí. Při výjezdu ze zatáčky trefil obrubník, auto mu poskočilo a v další vteřině se roztočil jako kousíček hliníku ve větráku. Pneumatiky zakvílely, kolem kokpitu se zvedl kouř a o zlomek později Matteo tvrdě narazil do bariéry.
„Tohle byla pořádná rána! Matteo Nassi trefil bariéru a tenhle střet nevypadá vůbec dobře,“ ozval se komentátor. Na LED panelech se rozblikala žlutá, vzápětí dvojitá žlutá a téměř okamžitě červená vlajka. Trénink přerušen, jezdci museli zamířit do boxové uličky. Kamera zabrala sektor, kde auto zůstalo zabořené do bariéry. Traťový maršál byl u něj během pár vteřin. Nahnul se k italskému jménu na bočnici a Matteo pohnul helmou. Známka, že komunikuje. A začal si odepínat pásy. Aspoň tohle bylo dobré znamení. Jenže maršál vzápětí zvedl ruku nad hlavu a mávl směrem k trati: „Zdá se, že volají medical car.“
Matteo mezitím vylezl z auta. Nebyly to žádné elegantní pohyby, které by prezentovaly »jsem v pohodě« a nebylo to ani nic, co by vypovídalo o jeho naštvání a frustraci. Všechny jeho pohyby byly opatrné, pomalé… jako kdyby se neodvažoval hnout víc, než musí. Levou ruku nechával u těla, skoro nehybnou, jako by se bál, že se rozpadne, když ji zvedne. Povzdychl jsem si a vypnul televizi. Natáhl jsem se pro espresso, které mi mezitím stihlo vychladnout. Matteo tyhle bouračky nemíval. Tohle byla první, u které se zdálo, že ji fyzicky nějak odnese. Ale bylo to vždycky strašně překvapivé. Ne protože by uměl tak dokonale řídit. To taky. Ale především kvůli jeho povaze. Vždycky působil tak strašně nad věcí a chladně, že se pak zdálo neuvěřitelné, aby lítal v nějakých problémech.
* * * *
Když jsem se vrátil ze zásahu, pořád jsem cítil ve vlasech pach kerosinu z vrtulníku. Sundal jsem si helmu, hodil ji do skříňky a doufal, že si aspoň na pět minut sednu, a třeba bude i čas sníst něco z večeře, kterou jsem si s sebou přinesl.
„Gigi?“ vyhrkla na mě sestra, sotva jsem prošel kolem pultu. „Nassi už je tady. Alessandra i jeho manažerky přiletěly s ním.“
Přikývl jsem.
„Rentgeny máme?“
„Jo, všechno je už v systému. A zpráva z Maďarska dorazila.“
Povzdychl jsem si, vzal tablet a opřel se bokem o stůl. Otevřel jsem snímky ramene a zprávu z medical centra. První dobrá zpráva: Žádná fraktura. Kost čistá. Žádné posuny, žádné úhlové deformity. Ale otok byl jasný i přes vrstvy tkáně. Poznámka maďarského doktora: Silná bolest, omezení hybnosti, podezření na poranění AC kloubu nebo rotátorovou manžetu.
Zaklapl jsem tablet a zamířil do vyšetřovny. Matteo seděl na lehátku a koukal do stropu. Pravou ruku držel u těla, jako by mu patřila někomu cizímu. Alessandra stála vedle, ruce složené na hrudi, výraz ledově chladný, ale oči prozrazovaly strach.
„Čau,“ řekl jsem, „vidím, že maďarské langoše tě neoslnily a vratil ses radši domů za osvědčenými těstovinami.“
Matteo po mně střelil pohledem, který by jindy doprovodil kousavý komentář. Tentokrát ne, dneska byl rád, že sedí.
„Ukážeme to rameno,“ řekl jsem tiše.
Pomalu jsem nadzvedl paži, zkontroloval rozsah pohybu. Při určitém úhlu Matteo ztuhl a prudce vydechl. Alessandra sevřela ruce v pěst.
„Dobře,“ narovnal jsem se, „zlomené to není. To je ta dobrá zpráva.“
Alessandra si oddechla.
„Ta horší: potřebuješ magnetickou rezonanci, ideálně hned. A dokud nebudeme mít jistotu, nehneš se za volant ani na parkovišti, natož v autě, které jede tři sta.“
Matteo zavřel oči. Ne na dlouho, ale dost dlouho na to, abych pochopil, co to pro něj znamená.
Otočil jsem se na sestřičku, která zrovna vklouzla do mísnosti a zavřela za sebou dveře.
„Dáme ledový obklad a napojíme kanylu,“ pokynul jsem.
Brunetka kývla a začala se věnovat věcem, které jsem ji sdělil.
„Půjdu Eleně říct, jak na tom je,“ ozvala se Alessandra a odešla.
„A já musím pro nové obklady,“ oznámila sestra a zmizela krátce po ní.
Dveře se tiše zaklaply. Najednou bylo v místnosti ticho, které člověk začne vnímat až ve chvíli, kdy se situace aspoň trochu uklidní.
„Takže… bys na mém místě neletěl do Milána?“
„Neletěl. Tady tě budeme mít pod kontrolou.“
Chvíli přikývl, bez řečí, jen skládal fakta v hlavě. Pak zvedl oči ke mně.
„Ví o tom Zara?“
Tuhle jeho otázku jsem na bingo kartičce neměl. Překvapovalo mě, že ve svém stavu a situaci řeší zrovna Zaru.
„Nemluvil jsem s ní o tom,“ odpověděl jsem.
„Aha.“
Odpověď byla sice krátká, ale viděl jsem, jak v něm pracuje.
„Chceš, abych jí napsal?“ zeptal jsem se.
Ve finále mi nedávalo moc smysl, proč by to měla být zrovna pro Zaru urgentní zpráva, ale z nějakého důvodu se zdálo, že mu na tom záleží. Do místnosti se mezitím vrátila sestřička, která Matteovi přiložila na rameno ledový obklad.
Zavrtěl hlavou: „Ne… jen mě to napadlo.“
Opřel hlavu o zeď a s povzdechem zavřel oči.
„Vypíšu ti žádánku a potom ti najdeme místo,“ řekl jsem a přesunul se k počítači.
„Místo na co?“ otevřel oči s děsem.
„Místo na pokoji. Zůstaneš na pozorování přes noc,“ oznámil jsem.
„Cože? A proč?“
„Protože jsem to řekl. Kromě toho, že ti jde o zdraví, jde taky o hromadu peněz. A když už jsi mě do svého průseru zatáhl, tak nechci, aby mi za půl roku volali tví advokáti s žalobou kvůli zanedbání péče.“
Matteo si povzdychl.
ZARA
„To je neuvěřitelné,“ usmívala jsem se nad vyprávěním Lucy, když jsme seděli v letištním bistru a on mi u espressa vyprávěl, co všechno ho potkalo, když se v Africe musel dostat z jednoho letiště na druhé.
„Jo. Šílená práce, ale někdo ji dělat musí,“ zakoulel očima, jako kdyby si spíše stěžoval, než aby se celému dobrodružství dokázal zasmát. Polkla jsem poznámku, že bych milovala mít práci, díky které můžu cestovat po světě a zároveň být většinu své pracovní doby zavřená před lidmi.
„Pojedu se teď trochu prospat domů, zítra mám naštěstí jenom krátké lety do Ženevy a Vídně. Chceš někam hodit?“ zeptal se, když jsme oba dopili svoje kávy.
„To je v pohodě. Díky. Ráda jsem tě viděla,“ usmála jsem se a pomalými kroky jsme mířili k východu z letiště.
Váhala jsem, jestli udělat nějaký pohyb navíc směrem k němu.
„Já tebe taky,“ řekl a nakonec dilema vyřešil za mě, když mě objal.
Připadalo mi to ale spíš přátelské, než romantické gesto.
„Tak se dobře vyspi,“ přejela jsem mu rukou po zádech a zamířila k tramvaji, která se zrovna chystala k odjezdu.
Na poslední chvíli jsem naskočila a posadila se. Sevřel se mi žaludek. Měla jsem pocit, že pokroku vztahu s Lucou se bát nemusím. Ani při jednom ze dvou setkání z něj nevyzařoval hlubší zájem. Dneska mi sice napsal, jestli se nepotkáme na kafe a krátký pokec, protože by mě rád viděl, ale byla to zpráva z čistého nebe. Do té doby žádná konverzace, žádný dotaz na to, jak se mám, jaký mám den… A pak tady byl ještě jeden zvláštní pocit. Vždycky, když jsem s ním někde byla, trochu mě mrzelo, že naproti mě místo něj nesedí Matteo. Tohle asi nebylo něco, co by mě mělo provázet na začátku potencionálního nového vztahu. Cesta domů mi zabrala asi čtyřicet minut. Když jsem za sebou zabouchla dveře, viděla jsem Ilarii sedět v obýváku, jak v přítmí se sklenkou červeného vína kouká na telku.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.
„Zaro, ahoj! Máš hlad?“ zeptala se.
Musela jsem se pousmát, ačkoliv mi vlastně moc dobře nebylo. Ona i Gigi se v tomhle chovali jako babička.
„Ani ne, díky. Gigi už je v nemocnici?“ zeptala jsem se, vyzula se a posadila na gauč vedle ní.
„Jo. Odjel asi před půl druhou hodinou,“ kývla.
„Víno?“ nabídla mi.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Gigimu do nemocnice přivezli Mattea,“ řekla nakonec.
Překvapeně jsem se na ni otočila.
„Mattea? Stalo se mu něco?“
„Měl nějakou horší havárku v Maďarsku. Gigi před chvílí volal, že mu nic hrozného není, ale dost ošklivě to odneslo rameno, nechávají si ho ve špitále přes noc,“ vyprávěla mi.
„Jenom rameno?“
„Jenom rameno,“ kývla Ilaria.
Lehce šokovaně jsem se usadila na gauč a přemýšlela. Napsat mu zprávu jsem zavrhla. Ani mě nenapadalo, co bych mu měla poslat. Navštívit ho v nemocnici? Na to teď už bylo stejně pozdě. Snoubenka mého bratra si nejspíš těch rozpaků všimla a pokusila se téma odvrátit jinam.
„Co vůbec ten tvůj pilot?“
„Není to můj pilot. Viděli jsme se dvakrát… a asi tomu něco chybí,“ řekla jsem bez uvážení, jestli po tak krátké době s Ilarií nesdílím zbytečně moc.
„Něco?“ zopakovala.
„Drive. Pocit, že je mezi námi nějaká chemie,“ přemýšlela jsem nahlas.
„Koukala jsem nenápadně z okna, když přijel. Je to fešák,“ usmála se.
„Je to Ital. Takže i kdyby vypadal průměrně na zdejší poměry, na australské je to obrovský nadstandard. Ale ano. Je hezký, umí se oblékat a vždycky moc hezky voní. Jenom nevím, jestli to stačí.“
„To chápu. Bez chemie není na čem stavět,“ dala mi za pravdu.
„Nerada tě tady nechávám samotnou, ale pořád strašně bojuju s jet lagem, půjdu si lehnout,“ vstala jsem.
Ilaria se zase zazubila: „Úplně v pohodě. Já dopiju skleničku a půjdu taky na kutě. Mám za sebou jedno šílené rozvodové stání a vysálo to ze mě veškerou energii. Zmohla jsem se už jenom na skleničku vína, ohřátí lasagní a sledování přiblbých reality show.“
* * * *
Dala jsem si sprchu, odmalovala se a zapadla do postele. Usnula jsem snad dřív, než jsem stihla položit hlavu na polštář. Ráno jsem se probudila kolem páté a nedokázala jsem znova zabrat. Nakonec jsem se rozhodla dát se trochu dohromady a vyrazit do Careggi. V bistru jsem koupila čerstvé pečivo, kávu a přeběhla přes cestu do nemocnice.
„Promiňte, jsem sestra pana doktory Navarry. Poprosil mě, abych VIP pacientovi Nassimu skočila pro snídani. Ale už mi neřekl, kde přesně Mattea najdu, pomůžete mi?“ zkusila jsem omámená jemnou únavou stupidní historku a doufala, že mi to postarší Italka, která zrovna štyrkovala nějakou ponožku, sežere.
„Jako Gigiho Navarry?“ zeptala se.
Přikývla jsem.
Odložila jehlice a přes brýle si mě změřila pohledem.
„Občanku,“ řekla rázně.
Neochotně jsem si kafe i jídlo položila na její pultík a kartu ji podala. Podívala se na kousek plastu, pak zase na mě… Evidentně kontrolovala fotku.
„Půjdete na traumatologii. Druhé patro, pokoj 212,“ řekla, položila občanku zpátky na pult a vrátila se ke svému pletení.
Bylo mi jasné, že se do Matteova pokoje musím proplížit. Naštěstí takhle brzo ráno na chodbách nikdo moc nepochodoval, jenom ze sesterny jsem slyšela nějakou hlasitou debatu plnou smíchu. Vzala jsem za kliku a vklouzla do místnosti, kam mě nevrlá Italka poslala. Matteo seděl na posteli, nohy měl svěšené dolů a vypadal, že mu není moc dobře. Nebo minimálně… že mu už bylo i líp. Vedle lůžka seděla skvěle nalíčená brunetka v kašmírových šatech. Jeho přítelkyně. Musela jsem přiznat, že tenhle scénář jsem připravený neměla.
„Ahoj Zaro,“ oslovil mě Matteo překvapeně, „co tady děláš?“
„Slyšela jsem, že ses dal na sebepoškozování, tak mě napadlo, že se podívám, jak si vedeš,“ usmála jsem se a podívala se na jeho partnerku.
„Ty musíš být Gigiho sestra,“ pronesla a vstala, aby mi podala ruku.
„Zara,“ přikývla jsem a přehodila si pečivo do druhé ruky.
„Alessandra.“
„Vidím, že máš prvotřídní péči,“ podívala jsem se na Mattea.
Na stolku vedle postele ležela nějaká miska s jogurtem a ovocem, která vypadala na nemocniční poměry až moc esteticky. Tohle se hodilo spíše na instagram. Bylo mi zřejmé, že to musela přinést Alessandra.
„Pečují tady o mě královsky. K mé velké smůle jsem včera stihl ještě i večeři,“ ušklíbl se.
„Těstoviny?“
„Spíš něco z 3D tiskárny.“
Italka se pobaveně usmála.
„Je to nemocnice, ne vývařovna pro elitní sportovce. Víš, že mě vaření baví.“
A já chudinka tam stála u dveří a držela v ruce papírový pytlík se třemi cornetty za pět eur. Jako kdyby mi Alessandra četla myšlenky a pohledem sjela na mou levou ruku.
„Ty tady budeš snídat, Zaro?“
Neznělo to útočně, ale přesto to bylo podobné, jako kdyby mě kopla do žeber.
„Ne. To je pro Gigiho,“ zalhala jsem.
„Jenom jsem chtěla vidět, jak na tom jsi. Ale evidentně jsi v nejlepších rukách a pod nejlepším dozorem. Tak já zase půjdu, nebudu vás rušit,“ kývla jsem a měla se k odchodu.
„Měj se,“ odpověděli téměř jednohlasně.
MATTEO
„Vůbec si nejsou podobní,“ zhodnotila Alessandra, když se za Zarou zaklaply dveře.
„Vzhledově ne, povahově si nemůžou být bližší.“
„Ale působí v pohodě. Představovala jsem si, že je mnohem… víc nepříjemná. A ona dokonce nosí svému bratrovi snídani po noční,“ usmála se a zavrtěla hlavou.
„To je věc, kterou by Pietro nikdy neudělal.“
„To přeci nepotřebuješ, když máš mě,“ vstala a líbla mě na čelo.
Ve stejnou chvíli do dveří vešel Gigi, ještě v uniformě záchranáře, s výrazem, kde se mísila únava se snahou působit dobře naladěně, to vše doprovázeno krokem, který budil respekt. Ne ovšem u mě.
„Buongiorno. Tak jaká byla noc? Prospal ses?“
„Buongiorno, Gigi,“ pozdravila ho Alessandra, jako kdyby právě vešel její spojenec.
„Ani trochu, ale po těch oblbovácích se dalo aspoň zdřímnout.“
Jeho oči okamžitě sklouzly ke mně. Rozsvítil nad postelí lampu, aniž by se mě zeptal, naklonil se a chytil mě za rameno.
„Hýbej,“ nařídil.
„Jemně!“ sykl jsem.
„Tohle je jemně,“ opáčil. „Chci jen vidět, jestli ti to rameno netuhne.“
Alessandra si významně odkašlala: „Proč mu tím pořád hýbete?“
Gigi se na ni ani nepodíval: „Protože jestli mu to rameno nechám v klidu, bude tady za týden chodit s rukou jak T-Rex.“
Pustil mě a sáhl po kartě u postele. Chvíli mlčel, zatímco si ji pročítal.
„Výsledky jsou v pořádku,“ řekl nakonec. „Žádné komplikace. Otřes lehký, rameno naražené, ale stabilní.“
Vzhlédl ke mně.
„Bolí to?“
„Ne.“
Přimhouřil oči.
„Trochu,“ přiznal jsem.
„To znamená, že cítíš aspoň něco.“
Alessandra se k němu naklonila.
„A co to znamená prakticky?“
Gigi zavřel kartu.
„Že tady nemá důvod zůstávat.“
Zvedl jsem obočí.
„Takže…?“
„Takže pokud dodržíš klidový režim, ledování a nebudeš to přepínat, můžeš dnes domů. Ale jen s tím, že tě bude mít někdo na očích. A dohlídne na to, že si vezmeš k srdci všechno, co jsem ti včera a dneska řekl.“
„Domluveno,“ přikývl jsem.
„Připravím propouštěcí zprávu. Za hodinu můžeš jít.“
* * * *
Před nemocnicí to vypadalo jako malý startovní rošt. Zábrany, shluk lidí, zvednuté mobily, kamery a mikrofony mířící jedním směrem. Jakmile jsem po boku Alessandry prošel posuvnými dveřmi, davem to zašumělo. Někdo zavolal moje jméno, další se přidali a v tu chvíli už nebylo pochyb, že zpráva o mém stavu se rozšířila rychleji než oficiální tiskovka.
Usmál jsem se. Takovým tím typem úsměvu, který má uklidnit… je to dobré, žiju, nic se neděje. Několik fanoušků se ke mně protlačilo blíž a za chůze jsme stihli pár rychlých fotek. Blesky cvakaly, někdo se ptal, jak se cítím, jiný, kdy se vrátím na trať. Neodpovídal jsem. Stačilo, že mě vidí stát na vlastních nohách. Bodyguard mi otevřel dveře auta. Jakmile jsem se posadil a dveře se zavřely, svět venku se rázem ztlumil. Hluk zůstal za sklem, spolu s otázkami a očekáváním. Opřel jsem se a kromě známého pnutí v rameni se dostavil pocit, který byl silnější než bolest.
Úleva.
„Můžeme si dneska objednat pizzu?“ podíval jsem se na Alessandru, která seděla vedle mě.
Usmála se, podstatně uvolněněji než v posledních hodinách.
„Klidně. Volala mi Elena. V Maďarsku místo tebe pojede mladý Schumacher.“
„Aspoň někdo z té katastrofy něco vytěží,“ povzdechl jsem si.
Sotva jsem zmínil slovo katastrofa, připomnělo mi to, do čeho jsem se uvrtal. Displej mého mobilu se rozsvítil skoro ironicky přesně v tu chvíli. Zmeškaný hovor, který jsem dříve neslyšel. Ilariina svědkyně. A hned pod ním zpráva.
AHOJ, SLYŠELA JSEM, ŽE JSI ZPÁTKY V ITÁLII. NEMŮŽEME SE SEJÍT A PROBRAT PÁR DETAILŮ?
Opřel jsem hlavu o sedadlo a koutky mi cukly. Z nemocnice rovnou do reality.
