„Dobré ráno. Nevzbudil jsem vás?“ zeptal se pilot.
„Nee,“ usmála jsem se a podívala se na jeho levou ruku, ve které držel sáček s mým telefonem.
„Nakonec se našel podstatně rychleji,“ řekl a podal mi mobil do ruky.
„Páni! Nikdy mě nenapadlo, že ztráty a nálezy u italských aerolinek rozváží pilotyi“ zavtipkovala jsem.
„Díky.“
Pilot se usmál.
„Ne. Obvykle ne. Jenom vybraným pasažérům,“ pousmál se.
Jeho poslední slova přehlušil zvuk motoru přijíždějícího auta. Stříbrné Ferrari. Matteo.
Do hlavy se mi dostaly vzpomínky na dnešní sen a stáhl se mi žaludek.
„A podle čeho se vybírají?“ zeptala jsem se a snažila se zakrýt své rozpaky.
Periferně jsem viděla, že Matteo vystoupil z auta a měl s sebou nějakou menší krabici.
„To určuju já. Každopádně… Když už došlo k šťastnému shledání s vašim telefonem… Možná by to stálo za nějakou menší oslavu. Můžu vás pozvat večer na skleničku?“ zeptal se.
Trochu mě překvapil. A vlastně jsem nevěděla, jak reagovat před Matteem. Cítila jsem se vůči němu provinile, abych si v jeho přítomnosti domlouvala rande. Ale ve finále to byl on, kdo na mě dokázal zapomenout mnohem rychleji a po hlavě skočil do nového vztahu. Což nejspíš ty opravdu nepříjemné situace teprve přinese.
„To by asi šlo,“ usmála jsem se, „mimochodem, jsem Zara,“ dodala jsem a podala mu ruku.
Přijal ji a uculil se.
„Já vím. Měl bych přece vědět, koho mám na palubě. Luca,“ mrkl na mě a pak se vydal zpátky ke své motorce.
„Tak v sedm?“
„V sedm. Zatím,“ přikývla jsem a otevřela vchodové dveře.
Zatímco pilot mířil zpátky ke své motorce, Matteo přidal do kroku a byl mi v patách.
„Nepařil jsi ještě před pár hodinami s Gigim v té střešní restauraci?“ podívala jsem se na něj překvapeně.
„Věř mi, když je někdo svědkem tvého bratra, nemá čas otálet. Veselku mu zařizují dvě svatební agentury, a přesto dokáže Gigi najít maximální vytížení i pro mě.“
Pobaveně jsem se usmála.
Společně jsme vešli do chodby, kde stála Ilaria, která podle úsměvu chtěla zjistit, co jsem venku řešila. Namísto toho se překvapeně podívala na Mattea.
„Ahoj, Ilarie. Gianluigi ještě spí?“
„Nejspíš. Ještě nikdy jsem tě neslyšela říct celé jeho jméno. Stalo se něco?“
„Pořád se něco děje. Tyhle dny spím tak málo, že sám sebe potkávám ve dveřích do ložnice,“ odpověděl bez emocí v hlase, „tady jsou jmenovky ze svatební agentury. Prý se máte podívat na font a odsouhlasit to, potom je vyzvedne kurýr.“
„Proč vyzvedáváš jmenovky?“ uchechtla jsem se, počkala až je v obýváku položil na stůl a pak jsem ze zvědavosti krabičku otevřela.
Ilaria si jeden z lístků vzala do ruky a spokojeně se usmála.
„Protože když mi třikrát volali z tiskárny, že jim to tam dva týdny leží a nezastavila se pro to ani agentura a ani svědkyně, došlo mi, že jsem ve slepé uličce, a co nezařídím sám, to nezařídí nikdo,“ řekl a otočil se na Magdu.
„Můžu jedno espresso?“ zeptal se a gestem palce s ukazováčkem naznačil, že si dá kafe.
Polka pokývala hlavou a odešla do kuchyně.
„Co to bylo za hluk? Od kdy Poste Italiane zaměstnává Valentina Rossiho?“ ozval se Gigi s ospalým výrazem, který zrovna sešel z patra do přízemí a dorazil za námi.
„To byl pilot. Přivezl mi telefon, který jsem včera ztratila v letadle,“ vysvětlila jsem.
Matteo se na mě odměřeně podíval a pak svůj pohled směřoval zpátky na Gigiho.
„Nevíš, jestli jsem to včera platil?“ podrbal se můj bratr ve vlasech.
Jeho kamarád se pobaveně usmál.
„Moje poslední vzpomínka je, jak spolu s tvou mámou skáčete na stole a tančíte do rytmu Lorelly Cuccarini,“ odpověděl Matteo.
Gigi se na něj zamyšleně podíval, přimhouřil oči a evidentně měl co dělat, aby ho tahle představa nerozesmála nahlas.
„Bavilo tě to. Kdybych tě nebrzdil, touhle dobou zpíváš v tom uslintaném karaoke pajzlu kousek od Santa Croce.“
„Jo. Matně si vybavuju, jak po mně můj kamarád začal házet peníze,“ poznamenal Gigi s důrazeným pohledem na Mattea. Ten se opřel o rám dveří, ruce v kapsách, a jen se pousmál.
„Neříkej, že tě to neurazilo. To byl potlesk v hotovosti.“
„Potlesk? Ty jsi po mně hodil pět padesátek a křičel »bravo maestro«!“
„A stále si za svými slovy stojím,“ poznamenal Matteo s naprostým klidem.
Zasmála jsem se a v duchu trochu zalitovala, že jsme s Ilarií odjely domů tak brzy. Ta pravá zábava evidentně začala až o dost později.
Magda se přiřítila s kávou, kterou úslužně vložila do ruky Matteovi a ten ji do sebe obratem hodil.
„Ještě jsme se s Ilarií bavili o tom krátkém výletu na Sicílii. Dokázal bys zařídit letenky a ubytování? Pravděpodobně by s námi letěla i Zara?“ otočil se na mě Gigi.
„Můžu zůstat ve Florencii,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Nesmysl,“ ušklíbla se Ilaria.
Matteo se pousmál.
„Vypadám jako cestovka?“ zeptal se.
„Vypadáš jako svědek, který zvládne nemožné na počkání a zázraky do třech dní,“ odvětil Gigi a vykročil směrem k jídelně, odkud vonělo čerstvé pečivo. Všichni jsme ho tak nějak spontánně následovali.
„Ne. Ale když napíšeš Eleně, zařídí to ona,“ řekl nakonec Matteo a záhy se podíval na své hodinky.
„Posnídáš s námi?“ nabídl mu můj bratr.
„Nemůžu,“ odtušil Matteo a narovnal se. „Mám ještě jeden vedlejšák. Říká se tomu práce.“
„Spíš vůbec někdy?“ zeptala se Ilaria soucitně.
„Mám v sobě třetí espresso, co myslíš?“ odvětil lehce ironicky, zatímco byl na cestě ke dveřím.
GIANLUIGI
„Míříš do Maranella?“ odhadl jsem, zatímco jsem si sedal ke stolu a naléval si do skleničky pomerančový džus nachystaný ve džbánu.
„Přirozeně. Pak se musím vrátit, zabalím si věci a letím do Maďarska na závody,“ vysvětlil.
Ilaria nadšeně vydechla.
„Maďarsko. Guláš, večerní procházky Budapeští,“ zasnila se.
„Můžu tě ujistit, že na ty nebudu mít čas. Organizovat vám svatbu, táhnout za sebou jako kouli na noze tu svatební agenturu a svědkyni k tomu… Myslím si, že procházka po městě bude to poslední, na co si večer vzpomenu,“ řekl a odložil dopitý hrníček s kávou.
„No nic, musím letět. Užijte si krásný slunečný den i za nás, kteří ho tráví prací,“ pronesl přes rameno a dveře se za ním s tichým cvaknutím zavřely.
Chvíli jsem nechal vyznít ticho a pak pronesl, co mi prolítlo hlavou: „Vsadím se, že si do Maranella veze i vlastní potlesk.“
Zara se pobaveně usmála.
„Myslíš, že Maria opravdu funguje jako svědkyně tak blbě?“ zeptala se Ilaria lehce zaskočeně.
Maria byla člověk, který měl nesmírně hodné srdce. Ale také obě ruce vlevo a ochotu pracovat prakticky na nule.
„To neumím říct,“ odpověděl jsem diplomaticky.
Moje snoubenka si povzdychla a protáhla se.
„No nic. Dopoledne mě čeká jedno rozvodové řízení, takže vás taky musím pomalu opustit,“ oznámila nám.
„Bývá to u soudu někdy dramatické?“ zajímala se Zara, zatímco si trhala kousky cornetta.
Ilaria se pousmála.
„Měla jsem kamarádku z Ameriky, která vždycky říkala, že na nás Italech nepozná, jestli zrovna debatujeme o počasí, nebo se do krve hádáme. Takže… si představ, jak to vypadá, když spolu dva Italové opravdu nesouhlasí. Natož, když k tomu mají své právní zástupce,“ zodpověděla její otázku, pomalu vstala od stolu a mávla na nás: „Jdu se nachystat.“
„Máš na dnešek nějaké plány?“
„Ano. Nebudu vědět co s časem,“ utrousila ironicky .
„Fajn. Tak co kdybys se mnou zajela na statek, kde máme mít svatbu? Mám tam ještě nějaké řešení s majitelkou. Cestou zpátky si můžeme dát oběd,“ navrhl jsem.
„Řešení? Myslela jsem, že od toho máte agenturu a dva plně vytížené svědky,“ zaujalo Zaru.
„Jak vidíš, agentura moc dobře nefunguje, svědkyně nepracuje o moc líp a svědek toho má plné zuby.“
* * * *
„Proč zrovna tohle místo?“ zajímalo Zaru, když jsem se vedle ní usadil na uličku, ze které byl výhled na vinice a okolní kopce. S majitelkou resortu jsme měli všechno vyřešeno docela rychle. Potřeboval jsem ji jenom zaplatit zálohu a ujasnit si, kolik lidí bude po hostině zůstávat na noc. Někteří z rodiny se totiž chtěli ještě večer rozjet domů.
„Mám to spojené s tátou. Ten statek vlastnil jeho kamarád. Před pár lety umřel na rakovinu a od té doby to tady provozuje jeho sestra. Ale táta miloval tady přijet, dát si skleničku červeného… Myslím, že se tady zastavoval vždycky, když přiletěl z Austrálie,“ vysvětloval jsem.
„A Ilaria s tím souhlasila?“ ptala se dál.
Pousmál jsem a podíval se na chvíli do země.
„Chápala, že zatímco ona bude mít na svatbě oba své rodiče, já tam budu mít jen mámu. A asi oba trochu cítíme, že pokud to bude tady, tak to bude alespoň blízko tátově duši,“ vysvětlil jsem.
Zara jen uznale pokývala hlavou a dál s trochou zasnění sledovala krajinu kolem.
„Co myslíš, že by táta řekl na Ilarii?“ napadlo mě.
Párkrát jsem nad tím uvažoval. Ale zajímal mě Zařin názor.
„To nevím,“ pousmála se, „moc jsme spolu ještě nemluvily. Ale působí mile.“
„Co ti na ni řekla mamka? A Matteo?“ zeptala se.
Docela mě její dotaz překvapil.
„S mámou si rozumí,“ řekl jsem po krátkém zaváhání.
„A s Matteem…“ Odmlčel jsem se a zadíval se do dálky, kde se vlnily vinice v teplém oparu.
„Je to složité. Nevím, jestli bych to měl vůbec otevírat. Řekněme, že ho ten vztah trochu vyvedl z rovnováhy,“ pokrčil jsem rameny, „dlouho jsme byli nerozlučná dvojka. Jenže když na tebe doma někdo čeká, společného času trávíte míň.“
Zara si prohrábla vlasy a přimhouřila oči proti slunci.
„Myslela jsem, že on taky s někým je.“
„S Ale se dali dohromady až potom. Ale abych zodpověděl tvou otázku. Ilarii respektuje, chová se k ní hezky, ale myslím si, že měl radši to svobodné období před tím, než jsme se poznali.“
„Pak je zásadní, že jsi v tom vztahu spokojený ty,“ usmála se.
„Co je vůbec zač ten pilot, se kterým jdeš dneska ven?“ napadlo mě.
„Já vlastně nevím. Včera mi pomáhal hledat telefon, dneska mi ho přivezl a pozval mě na víno.“
„Od kdy piloti doručují v pondělí ráno svým pasažérům telefony?“ uvažoval jsem nahlas.
„No… To jsem se taky ptala.“
Vstal jsem z lavičky a lehce se protáhl.
„Tak snad ti to dneska líp osvětlí. Půjdeme? Po cestě máme výbornou tratorii, můžeme se najíst třeba tam.“
Blondýnka se naposledy podívala na krajinu kolem a přikývla.
* * * *
Poskládal jsem si dvě čistá trika do tašky a zkontroloval hodinky. Noční mi začínala za necelou hodinu, to byl ideální čas vyrazit. Připravil jsem si ještě rychle espresso, které jsem do sebe rychle kopl a začal sbírat věci. Vypnul jsem televizi, do tašky přidal krabičku s večeří, na kterou s největší pravděpodobností zase nedojde, a šel se obout. Když jsem si zavazoval tkaničky, ozvalo se venku hluboké burácení motoru. Chvíli na to klapot podpatků. A pak mě objala vůně silného parfému.
„Ty máš noční?“ ozvalo se od dveří.
Zvedl jsem hlavu. Zara stála v předsíni, na sobě bílé retro šaty s černýmy puntíky a na nohách bílé lodičky.
„A ty jdeš na motorku v lodičkách?“ nadzdvihl jsem obočí. „To budeš první případ, za kterým poletím.“
„Je to nějaký problém?“ odsekla s hranou vážností a natáhla si přes rameno kabelku.
„Ne. Jen se snažím si představit, jak v tomhle lezeš z motorky. A nevyšlo mi to ani napotřetí.“
Zara protočila oči a zrcadlem si zkontrolovala rudou rtěnku.
„No tak promiň, že nemám k těm šatům pohorky.“
„Mohla bys aspoň přibalit přilbu,“ poznamenal jsem.
„On nějakou má,“ mávla rukou, „zdá se, že na bezpečnostní předpisy myslí víc, než průměrný Ital.“
„Zdá se, že je to jeho diagnoza,“ ušklíbl jsem se.
„Ty jsi v práci i když v ní nejsi. Tak drž palce, ať přežiju první zatáčku,“ řekla, nasadila úsměv a otevřela dveře.
Dovázal jsem si tkaničku, popadl tašku a šel za ní. Na příjezdové cestě stál chlap, jako z nějaké tuzemské reklamy. Vyšší postava, tmavé vlasy s několika prameny spadlými do čela, párdenní strniště, černé džíny, černé tričko, ale podstatně více mě zaujalo kousek od něj stojící černé BMW, prefektně čisté a udržované.
„Tak tohle už je jiný level,“ uznal jsem tiše.
Pilot zvedl hlavu a usmál se.
„Buonasera,“ pozdravil klidně a aby mi podal ruku.
„Luca.“
„Gianluigi,“ odpověděl jsem a letmo přejel pohledem po motorce. „R nineT? Pěkná. 2022?“
„Hm,“ přikývl s lehkým úsměvem, „novější model. Upravený podvozek, trošku jiný zvuk. V Itálii to nesmí být tiché,“ pronesl s citelným přízvukem odjinud. Tipoval jsem nějaký jih, ale nebyl jsem si jistý.
„Jasně. Když máš něco takového, byla by škoda, aby to jen šeptalo.“
Zara se pobaveně usmála.
„Na hodiny latiny jsem chyběla,“ vmísila se do debaty.
Luca ji úsměv opětoval a podal přilbu, kterou přivezl. Zara si od něj helmu převzala a podívala se na mě: „Do půlnoci budu doma.“
„Dohlídnu na to,“ ujistil mě pilot.
Luca nastartoval, motor tiše zavrněl, přesně ten druh zvuku, který tě donutí otočit hlavu, a o chvíli později už mizeli v ulici. Bílá sukně se Zaře lehce nadzvedla ve větru a vůně parfému se vystřídala se závanem benzínu. Chvíli jsem za nimi stál, ruce v kapsách, a jen si pro sebe přikývl.
„Jo. Tenhle se jí líbit bude.“
MATTEO
„Uvědomuješ si, jak stupidní tahle situace je?“ nešetřila mě Alessandra, když jsem ji po příjezdu z Maranella uvedl do situace s výletem na Sicílii. Měli jsme letět já, Gigi, Ilaria, Pietro, Alessandra a dost možná i Zara, se kterou jsem dosud nepočítal.
„Tak mi poraď, jak ji vyřešit,“ řekl jsem rezignovaně, zatímco jsem ze skříně skládal do kufru oblečení na závod v Maďarsku.
„V první řadě mě rozhodně nedonutíš k tomu, abych letěla taky, pokud tam bude Zara,“ namířila na mě výstražně ukazováček.
Mlčem jsem.
„A ve druhé bys neměl letět ani ty.“
„Jsem Gigiho svědek. Musím letět. A Zara je jeho sestra. Nevím, čím bych argumentoval, kdybych za ním dorazil s nápadem, ať neletí,“ odpověděl jsem možná až přehnaně chladně.
„Tohle jsou věci, které jsi měl domýšlet předtím, než… Než jste spolu kdoví co měli.“
Narovnal jsem se a povzdychl si: „Celý příběh se Zarou znáš.“
Alessandra ke mně přistoupila s vážným výrazem.
„Nezlob se, ale tohle se mi prostě nelíbí.“
„Mám pocit, že jediný, kdo se skutečně zlobí, jsi ty. Zbytečně. Zara randí s nějakým pilotem italských aerolinek. Má evidentně úplně jiné problémy, než řešit něco, co bylo,“ snažil jsem se Ale uklidnit.
Nešlo mi to. Jenže já do toho nedokázal dát víc energie.
„Cokoliv se stalo, je minulost. A já ji nechci oživovat. Bude tenhle výlet na Sicílii, pak svatba… Potom se Zara sbalí a zase odletí zpátky domů. Co říkáš na takový scénář? Protože přesně takhle to bude,“ řekl jsem a upravil pramínek vlasů, který jí padal do obličeje.
Se zlobou na mě upínala svoje tmavé oči a já se musel pousmát nad tím, jak jí hněv slušel. Kdyby její výraz nechrlil oheň, políbil bych ji. Chvíli mezi námi byli ticho. Ona dýchala prudce, já pomalu. Nakonec popadla kabelku, přehodila si ji přes rameno a dodala: „Dobře. Leť si na svou předsvatební idylu. Jen až se vrátíš, doufám, že přiletíš s čistým svědomím. A ne s příběhem, který budeš muset žehlit.“
„Nepochybuj o mně,“ stihl jsem ještě říct, než za sebou dramaticky a dost hlasitě zabouchla dveře. Tohle mi sice nepřidávalo na klidu a já se chtěl před náročnými dny vyspat, ale věděl jsem, že Alessandra byla v právu. A kromě toho… Ne. Příběh o Zaře neznala zdaleka celý. A teď byla nejhorší možná doba na to, abych ji ho dovyprávěl.
Dobalil jsem si věci, šel si dát sprchu a zapadl co nejrychleji do postele. Myslel jsem, že mi bude líp, když namísto hádky zavládne ticho. Jenže místo toho mi bylo spíš hůř. Ještě předtím, než jsem se pokoušel usnout, jsem sáhl po telefonu napsal zprávu.
AŤ JSI JELA KAMKOLIV, BUĎ OPATRNÁ. ZÍTŘEJŠÍ ODLET DO MAĎARSKA POŘÁD PLATÍ?
Kufr měla sice sbalený v předsíni, ale na impulzivní rozhodnutí byla profesionálka. Chvíli jsem ještě koukal na displej, než jsem odložil mobil na noční stolek. Záhy jsem po něm ale sahal znovu, když se telefon rozsvítil.
ROZHODNU SE AŽ RÁNO.
ZARA
„V Melbourne jsem byl hodněkrát, ale nikdy jsem neměl čas si to tam pořádně projít. Obvykle tam layovery prospím,“ vyprávěl mi pobaveně Luca, když jsme seděli u večeře v jedné malé restauraci v centru Florencie. Venku visela cedule hlásící, že nabízí domácí víno, lokálem voněl česnek a obsluha působila, jakože se jedná o rodinný podnik.
„Bývá to náročné?“ zeptala jsem se.
Povzdychl si způsobem, ze kterého se zdálo, že tuhle otázku slyší až moc často.
„Někdy nespíš vůbec. Jindy spíš až moc, protože je to jediná věc, na kterou máš sílu. Ale je to práce, která tě naučí věci respektovat. I když si o tom někdy myslíš, že je to absurdní nesmysl. Třeba minulý víkend, letěli jsme do Bratislavy… Řídící letového provozu viděl, že před námi není žádný provoz. A stejně po nás chtěl kompletní přistání! Žádné zkratky, nic. Jenom protože to takhle je v příručce,“ povzdychl si otráveně.
Nic jsem na to neřekla, protože jsem tyhle problémy z kavárny neznala.
„A pak… lidé se na tebe dívají jinak,“ dodal.
„Jinak?“ zopakovala jsem, nabodla si na vidličku kousek těstoviny, strčila si ji do pusy a při žvýkání se na Lucu překvapeně podívala.
„Příští měsíc se žení jeden kluk, se kterým jsem chodil do školy. Pozval mě. Ale vlastně si nemyslím, že mě pozval, protože jsem Luca. Pozval mě, protože jsem Luca, TEN PILOT,“ vysvětloval mi.
Soucitně jsem pokývala hlavou.
„Neznáš nic takového?“
Usmála jsem se.
„Ne. Já pracuju v kavárně.“
Luca se na mě překvapeně podíval.
„Netipl bych tě na někoho kdo…“
„Kdo roznáší kafe?“ doplnila jsem pobaveně.
„Nemyslel jsem to hanlivě. Ale… jsi docela vysoká, máš rysy panenky, postavu modelky. Představoval jsem si tě trochu jinde,“ přiznal.
„Třeba?“ odložila jsem vidličku do talíře a zvědavě se usmála.
„Třeba v reklamě na parfém.“
„Reklama na parfém je pro mě nová věc. Obvykle slyším něco o učitelkách, designerkách…“
„Co bys vyučovala, kdybys byla učitelka?“
Na malý moment jsem se zamyslela.
„Angličtinu, možná dějepis… a umění.“
„Máš k tomu vztah?“
„Můj táta byl z Florencie. Řekněme že rozeznám Picasa od Moneta,“ zavtipkovala jsem.
„Takže táta Ital. Pak asi chápeš, že vybrat zrovna francouzské umělce a nezmínit žádného italského… je mírně nešťastné,“ dobíral si mě.
„Nikdy jsem tuhle nevraživost nepochopila.“
„Pravděpodobně jsi neochutnala francouzskou kuchyni.“
Zasmála jsem se.
„Jaká místa v Itálii jsi už stihla navštívit?“ zajímalo ho.
„Moc jich zatím není. Florencie, Řím, viděla jsem i Pisu. A vlastně bych se taky za pár dní měla podívat na Sicílii,“ napadlo mě.
„Kde tam?“
„Myslím, že Palermo, Cefalú a tak. Prý je tam krásně, “ lovila jsem v paměti místa, která mi Gigi stihl říct.
„Jo, to je. Já jsem se tam narodil,“ pousmál se.
Překvapeně jsem zvedla obočí: „Fakt?
„Mohl bych tě tam vzít na drink. Vím přesně, kam.“
„Ty se tam chystáš taky?“ zeptala jsem se jemně udiveně.
„Mohl bych si to zařídit. Rodina mě už pár týdnů stejně neviděla a sicilská živelnost mi trochu chybí.“
„V čem je Sicílie jiná?“
Ital se zasmál takovým zvláštním, nostalgickým smíchem, který naznačoval, že odpověď bude velmi upřímná.
„Je to nejlepší místo na život. Moře, jídlo, rodina. Jen… tam není práce.“
Jeho monolog přešel do tónu, který vyzníval lehce naštvaně.
„Takže většina lidí skončí jako já. Srdce zůstane na Sicílii, ale bankovní účet se tam dost dobře nakrmit nedá, takže pracujeme ve střední nebo severní Itálii a domů se vracíme jenom na svátky, nebo narozeniny. Nebo když máme chuť na normální chleba.“
Zvedla jsem obočí: „Normální chleba?“
„Víš, co odlišuje dobrý chléb od špatného?“ zeptal se s úsměvem, jako by mě chtěl nachytat.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Sůl,“ řekl vážně. „Na Sicílii se do chleba dává víc soli. A čím víc soli v chlebu, tím lepší lidé ho jedí.“
Pak se na chvíli zarazil a dodal: „Nebo spíš… tím opravdovější jsou. Tvrdohlaví, hluční, srdeční. Ne jako tady. Tady máš chleba bez chuti a lidi taky.“
Zasmál se. Ne hořce, spíš s takovým tím odstínem nostalgie, jaký mají lidé, kteří si domov idealizují, protože z něj dávno odešli. Opětovala jsem mu úsměv a pak sledovala, jak zničeho nic sáhl po telefonu. Do té doby jsem si nevšimla, že mu kdosi volá.
„Poslouchám,“ pokynul, „no, nevím… Ale vždyť já nejsem na stand by,“ vyprávěl druhé straně a očima těkal po místnosti.
„A to vážně nemůže nikdo jiný? Fajn. Nějak to zkusím udělat.“
Hovor ukončil a trochu zklamaně se na mě podíval. Možná i trochu naštvaně
„Já budu muset letět.“
„Doslova?“ zeptala jsem se.
„Jo. Nějaký kolega se v Casablance otrávil jídlem. Potřebují, abych letěl jako pasažér do Marakéše, dostal se do Casablancy a pak to odletěl za něj. Přijmeš jako omluvu pozvánku na drink na Sicílii?“
Usmála jsem se.
„Ještě si to rozmyslím,“ odpověděla jsem, i když jsem dávno měla jasno.
MATTEO
Brzo ráno jsem šel do hotelové posilovny, která tou dobou byla naštěstí ještě prázdná. Dal jsem si do uší sluchátka, abych mohl poslouchat hudbu, ale místo toho mi zavolal Gigi, který chtěl řešit nějaké svatební věci.
„Ilaria není moc spokojená s tím květinářstvím, které se stará o výzdobu,“ líčil mi Gigi, když jsem se proháněl po pásu.
V Maďarsku bych si sotva mohl jít zaběhat ven bez ochranky, i cestou na okruh jsme jezdili v koloně s policejními auty. Za více než hodinu mě to navíc i čekalo, a tak jsem byl trochu rozmrzelý z toho, že poslední alespoň trochu volné chvíle musím trávit shromažďováním dalších starostí s Gigiho veselkou.
„Tak ho můžete změnit. K tomu mě přece nepotřebujete, když máte svědkyni a svatební agenturu,“ začínal jsem už vnitřně trochu zuřit.
„Otázkou je, jestli s tím budou schopni něco udělat,“ povzdychl si.
Kdybych mohl říct to, co mi proletělo hlavou, pak by mě už na svatbu nepozvali ani jako řadového hosta.
„A co Alessandra? Už se věci uklidnily?“
„Docela. Rozhodla se, že se mnou poletí do Maďarska a zatím to zvládáme bez hádek,“ nastínil jsem.
„To je dobře. Myslím, že Zara to už celé taky hodila za hlavu.“
„Stihl jsem si všimnout, když si domlouvala rande s pilotem, který byl té dobroty, že jí přivezl telefon,“ odvětil jsem sarkasticky a dal si držel tempo.
„Joo… Z toho se vrátila docela nadšená. Ten chlap vypadá docela sympaticky. Ale říkal jí hrozné nesmysly. Něco o tom, že jsou Siciliáni srdečnější a mají více soli v chlebu. A čím více soli, tím lepší lidé ten chleba jedí,“ tlumočil mi napůl pobaveně.
Protočil jsem oči.
„Strašný sympoš,“ procedil jsem ironicky a přidal na tempu, jako by mě běh mohl zachránit před realitou.
„Jo, ale jinak se zdá být fajn. Je prý z Palerma, Zara už se ptala, jestli by nevadilo, kdyby se některý večer zdejchla na drink,“ pokračoval.
Cítil jsem, jak to ve mně začíná vřít. Neprobudil jsem se s dobrou náladou, nepřidalo mi na ní, že Gigi volal ohledně svatebních věcí a tahle třešnička na dortu nepomáhala už vůbec. Nečekal jsem, že pro Zaru bude tak snadné v mé přítomnosti najít vztah a já tomu budu muset být svědkem, navíc sedícím v první řadě.
„A proč mi to říkáš?“
„Myslel jsem, že tě to uklidní, když máš teď doma divoké vody.“
„Nic proti, Gigi,“ nadechl jsem se, „ale jediné, co mě teď uklidní, je soustředit se na závod. Neřešit svatbu. Neřešit hádky. A neřešit, kdo s kým chodí na drink. Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale… Maďarsko je pro mě momentálně skoro relax.“
Gigi se uchechtl: „Chápu. No nic, musím vstát a jít něco dělat. Magdě ruplo v zádech, takže je do konce týdne mimo. A někdo musí vydrhnout podlahu.“
„Jasně. Zavoláme si pak. Zatím.“
„Měj se,“ rozloučil se a zavěsil.
Než jsem stihl zapnout do sluchátek konečně vytouženou muziku, na pás vedle mě přišel závodník ze stáje Williams. Bryan Brown nebyl ani nejrychlejší, ani technicky nejšikovnější… ale nechybělo mu sebevědomí a drzost. My dva jsme si nikdy nemohli rozumět.
„Dobré ráno vespolek,“ pozdravil.
„Dobré ráno,“ odpověděl jsem otráveně a dál se věnoval svému tempu.
„Slyšel jsem, že vám to teď doma trochu vře.“
Ignor.
„To trochu otravuje, když člověk musí řešit tyhle těžkosti a do toho se soustředit na závod, co?“
Mě nevytočíš.
„Nemusíš mi odpovídat, já jenom, že tě chápu. Bodové manko beznadějné, zázemí doma v rozkladu…“
„Nedráždi mě dneska, Bryane,“ řekl jsem poměrně vlídně.
„Já jen, že ti rozumím. Alessandra vypadá, jakože pro konflikt nejde daleko. Ale ty vypadáš, jakože potřebuješ někoho, kdo tě bude držet pěkně zkrátka.“
„Poslední varování.“
„Já se snažím tě trochu rozptýlit. Ale když jsme u toho…“
„Browne,“ zastavil jsem pás, slezl z něj a přistoupil k němu tak blízko, že musel instinktivně zastavit a couvnout.
„Já nejsem tvůj kamarád. Nejsme sparing partneři. Nejsme nic,“ řekl jsem tiše, ale velmi důrazně.
„Tak si najdi někoho jiného, koho budeš provokovat. Ideálně někoho, kdo má pevné nervy. Abys nedělní závody netrávil na JIPce, místo na okruhu. Pochopili jsme se?“
„To jsou u Ferrari všichni takové citlivky?“ uchechtl se, stiskl tlačtíko a běžel dál.
„Idiot,“ zamumlal jsem, hodil si přes rameno ručník a šel si radši dát na pokoj sprchu.
Alessandra už byla vzhůru, ale v apartmánu jsem ji nenašel, setkali jsme se až v jídelně, kde seděla u snídaně a během občasného jezení se intenzivně věnovala především telefonu.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem.
„Dobré,“ usmála se.
„Mají v nabídce něco typicky maďarského?“
Podívala se po stole a pokrčila rameny: „Co znamená typicky maďarského? Guláš ani langoš bych si na snídani nedala a nic jiného neznám.“
„Ať jsi snídala cokoliv, vypadáš dobře naladěná.“
„Ani ne. Ale kdo je rozhodně dobře naladěný, je Zara. Oggi si všimlo, že včera seděla s nějakým chlapem v restauraci v centru Florencie. Docela fešák. Asi je to vážně tak, jak jsi říkal,“ pokrčila rameny.
Ještě jsem se ani nestihl nasnídat a Zaru jsem měl na talíři za dnešek už dvakrát. A štvalo mě, že to má takový vliv na moje rozpoložení, ačkoliv alespoň teď jsem se pokoušel trochu skrývat.
„Takže se moje slova potvrdila,“ řekl jsem a napil se z kávy, která přede mnou přistála.
„Jdu se namalovat, v kolik jedeme na okruh?“ zeptala se Ale, vstala od stolu a políbila mě na čelo.
„Ujisti se u Eleny, ale myslím, že zhruba na čtyřicet minut,“ odhadl jsem, aniž bych se podíval na mobil.
Zatímco se moje přítelkyně ztratila směrem k výtahu, já nakonec ten telefon přece jen vytáhl. Webovky slavného italského bulváru jsem nalistoval mrknutím oka. Článek o Zaře nebyl na přední straně, ale níže ve sportovní rubrice jsem ho přece jen našel. Vlastně jsem ani nechápal, proč je pro ně zajímavá. Před více než rokem jsme se spolu ukázali ve společnosti, ale nečekal jsem, že si ještě někdo v Itálii bude pamatovat, jak vůbec vypadá. V textu psali o tom, že patrně přiletěla z Austrálie kvůli svatbě svého bratra a se mnou se ještě neviděla. Jasně. Podle nich místo toho měla celý večer oči jen pro nějakého Itala, se kterým večeřela v centru města. V závěru článku byla galerie fotek, na kterých se smála od ucha k uchu, zapáleně něco vyprávěla a vděčně poslouchala. Přešla mě chuť na jakékoliv jídlo. Napil jsem se pomerančového džusu a přemýšlel nad tím, proč mě to štve. Možná mě ani tolik netrápil fakt, že Zara s někým randí. Jenom mě prostě bolelo ego z toho, že já dostal košem.
* * * *
Policejní doprovod nás dovezl až k paddocku, já zaparkoval kousek od vchodu přes turnikety a podíval se na Alessandru, která seděla vedle mě. Na sobě měla upnuté černé šaty a spokojený výraz částečně skrývala za slunečními brýlemi.
„Tohle by mi vůbec nevadilo každý den,“ usmála se, když jsem vystupovali z auta.
„Myslíš policejní doprovod, nebo mě za volantem?“ zeptal jsem se a přitáhl si ji k sobě, když jsme společně mířili do zázemí na okruhu.
„Obojí.“
Dělalo mi radost, že alespoň mezi námi je teď atmosféra v pohodě a ke všem starostem se nemusím trápit ještě nějakým dusnem doma. Když jsme prošli kontrolou, rozloučili jsem se rychlým polibkem a já zamířil do garáže. Pozdravil jsem se s týmem, který byl na okruhu už od brzkých ranních hodin, ale i tak byli všichni dobře naladěni. Výhra z Rakouska nás docela nakopla a chtěli jsme si to tady zopakovat, nebo alespoň dosáhnout na nějaké jiné pódiové umístění. A dnešní trénink mohl ukázat, co od víkendu skutečně můžeme čekat. Prohodil jsem s každým pár slov, převlékl se do kombinézy a vyrazil k autu.
Trať byla po krátké přeháňce pořád trochu vlhká. Bylo jasné, že pro první trénink si budeme muset poradit s typem povrchu, který se leskne jako zrcadlo a nutí tě dbát na detaily. A zároveň tě varuje, že jeden jediný centimetr mimo stopu je všechno, co potřebuješ, abys letěl bokem. Nabízelo to adrenalin, který mám rád. Teď byl přesně ten moment, kdy jsem mohl všechno hodit za hlavu a soustředit se na jediné. Rukou jsem přejel po povrchu svého monopostu, jako kdybych se chtěl ujistit, že jsme spolu v naprostém souladu, a následně zapadl dovnitř. Po chvilce jsem už vyjížděl z boxů. Pneumatiky se zahřály jen částečně a auto se pod rukama ještě probouzelo.
„Matteo, čekáme na feedback,“ ozval se můj závodní inženýr Cristiano.
„Auto je zatím nervózní na výjezdu,“ odpověděl jsem klidně.
„Zkuste mi zavřít diff exit o jeden klik. Potřebuju stabilitu, jinak to bude tancovat celou dobu.“
Pauza.
„Rozumím. Diff exit plus jedna. Potvrď nám změnu.“
Projížděl jsem rychlou levou zatáčku a přesně cítil, jak se zadní část uklidnila.
„Jo, tohle funguje. Můžeme ještě přitáhnout diff entry? Mám přetáčivost při nájezdu.“
„Diff entry plus jedna. A pozor na obrubníky, jsou pořád kluzké.“
„Bez starostí, jenom hledám limit,“ usmál jsem se pod helmou.
A přesně v ten moment jsem ho našel.
V rychlé pravé zatáčce, která na Hungaroringu vždycky vyžaduje naprostou přesnost, jsem najel na obrubník o chloupek víc, než dovolovala fyzika. Na suchu bych to ustál s úsměvem. Ale teď ne. Zadek auta se okamžitě smekl. Rychlá reakce byla spíš reflex. Volant, kontra, plyn… všechno podle učebnice. Vůz ale na na nic nereagoval, stal jsem se už jenom pasažérem. Pak přišla krátká a ostrá rána. Náraz nebyl dlouhý, jen razantní. Auto se zastavilo, volant mi vibroval v rukou a pravé rameno vystřelilo bolestí, podle které jsem jasně pochopil, že trénink je u konce.
