ZARA
Zoufale jsem se postavila na nohy a promnula si oči. Můj mobil byl v trapu. Po šestnácti hodinách v letadle do Florencie, přestupech v Abú Dhabí a Římě, šesti hodinách spánku a třech kávách jsem byla bez telefonu. Můj návrat do Itálie nemohl začít líp.
„Nikde není,“ shrnula letuška to, co jsem věděla už asi patnáct minut.
Ostatní pasažéři už byli dávno venku.
„Co se děje?“ ozval se vysoký tmavovlasý Ital v uniformě, který k nám dokráčel z kokpitu.
Na tváři měl jemné strniště a výraz, který naznačoval, že on je na řešení problémů zvyklý.
„Slečně se ztratil telefon. Někam zapadl a nemůžeme ho nikde najít,“ informovala letuška kopilota.
„Někde bude,“ mávl rukou a přikrčil se mezi sedadly.
Další informace, které jsem si byla už dlouhých pár minut vědoma. Jenže někde není totéž, co v mé ruce, takže to pro mě situaci neměnilo. Kopilotovi trvalo pár minut, než kapituloval. Chvíli jsme s Italkou předstíraly, že se ještě taky poohlížíme a prošmatrávaly místa, které jsem v uplynulé čtvrt hodině desetkrát zkontrolovaly.
„Nemohl se vypařit,“ snažil se mě uklidnit.
„To je možné, ale mě čeká na letišti rodina a vypadá to, že rychlejší bude pořídit si nový telefon, než hledat ten starý,“ povzdychla jsem si a vzala do ruky kabelku.
„Až se najde, dají vám vědět,“ podíval se na mě trochu soucitně.
Ano. S timhle scénářem už jsem nepočítala. Evidentně se můj telefon rozpustil někde v atmosféře. Jako poslední pasažér jsem vyběhla z letadla a zamířila do příletové haly, kde mě měl čekat Gianluigi. Když jsem před rokem odlétala, netušila jsem, že mě zpátky zavede jeho svatba. Krátce po mém útěku do Austrálie začal randit s nějakou advokátkou a ta mu učarovala natolik, že ji požádal o ruku. Svatba se měla konat v toskánských kopcích, ale ještě předtím byla v plánu malá párty na Sicílii. Jen pro ty nejbližší, se kterými chtěli strávit poslední chvíle svobody.
„Zaro,“ usmál se nadšeně Gigi, když mě spatřil.
Rychlým krokem ke mně přišel a pevně mě objal. Voněl nějakým kořeněným parfémem, na sobě měl chino šortky, bílou košili a v ruce držel sluneční brýle.
„Umíš mě překvapit,“ zasmála jsem se a chvíli ho jen tak držela v objetí.
Bylo to zvláštní, ale měla jsem pocit, že jsem doma. Vůně čerstvého pečiva, ruch, italština, můj nevlastní brácha… Cítila jsem se, jako kdybych právě doputovala do svého bezpečného přístavu. Do doby, než jsem si uvědomila, že někdy tady je i Matteo. Moje bolavé místo.
„Máš hlad?“ zajímal se.
„Trochu,“ přiznala jsem. „Ale hlavně jsem ztratila telefon,“ podívala jsem se na něj se zklamaným výrazem a smutně našpulila rty.
Gigi se zasmál.
„Tak ti vybereme nějaký z italského obchodního trhu,“ řekl stylem, jako kdyby to mělo být zárukou kvality.
* * * *
Cesta z letiště uběhla strašně rychle. Gianluigi se pořád na něco ptal, neustále něco vyprávěl, ale já přes lehkou únavu některé věci vůbec nevnímala. Když jsme dorazili do jeho vilky, byla prázdná. Po zdech obýváku se spouštěly naoranžovelé paprsky slunce, které ladily se slunečnicemi ve váze a žlutou svíčkou uprostřed kávového stolu. Nikde ale nebylo ani stopy po Gigiho přítelkyni, ani po Magdě.
„Ptáš se na cestu, na mámu, na můj život… Ale ten tvůj je teď daleko zajímavější. Trochu mě překvapilo, že se do svatby ženeš tak rychle,“ přiznala jsem a unaveně sebou plácla na gauč.
„Mělas někdy pocit, že… Prostě, že jsi potkala někoho, s kým si dokážeš představit celý život?“ zeptal se, čímž mě dost překvapil.
„Ne,“ odpověděla jsem upřímně a pořád zpracovávala fakt, že i můj nevlastní bratr, který k většině situací řeší s chirurgicky klidným přístupem má nějaké city. Nakonec, pořád je to Ital, jen to evidentně méně ventiluje.
„Já ten pocit mám,“ přiznal.
„Jak jste se poznali?“ usmála jsem se a podložila si hlavu dlaní.
„Byl jsem s mámou na obědě v jedné restauraci v centru. Ilaria tam měla pracovní oběd s nějakou klientkou, které se udělalo špatně a potřebovala první pomoc,“ vysvětlil stroze.
„To zní jako příběh z románu,“ popřemýšlela jsem nahlas.
„Kdo ti vůbec jde za svědka?“ napadlo mě.
Gigiho milý výraz najednou trochu ztěžkl. Asi dost dobře tušil, že tahle loď právě dorazila na mělčinu.
„Matteo,“ odpověděl stroze.
Nic jsem na to neřekla, jen jsem pokývala hlavou.
„Nejdřív z toho moc nadšený nebyl, protože skloubit roli svědka se závoděním byl docela problém, ale nakonec se s tím nějak smířil a myslím, že mu to docela jde,“ zhodnotil a rozhlédl se kolem.
„Máš hlad?“ zopakoval znovu otázku z letiště.
Pokývala jsem zdrceně hlavou.
„Ano, prosím. Neuvaříme si něco? Chyběly mi těstoviny, které chutnají jako těstoviny. A rajčata, které zalévalo toskánské slunce,“ usmála jsem se.
Gigi se pousmál a vstal z gauče.
„Odpočívej, jdu kouknout, co je v lednici,“ oznámil mi a v mžiku oka přinesl karafu s vodou a sklenici k tomu.
„Grazie,“ pousmála jsem se.
„Můžu si pustit telku?“ zeptala jsem se spíše mimochodem a natáhla se pro ovladač.
GIANLUIGI
„Jako doma,“ pobídl jsem Zaru a otevřel špajz, kde byly těstoviny a sugo, ze kterých jsem zamýšlel uvařit své sestře nějaké jídlo.
Jedna z věcí, se kterou jsme se s mou snoubenkou Ilarií nedokázali shodnout, byla výhoda nebo nevýhoda obýváku propojeného s kuchyní. Zatímco ona byla proti, já byl v momentech jako byl tento, vděčný. Mohl jsem něco připravovat v kuchyni, zatímco jsem nespouštěl návštěvu z očí a mohli jsme si povídat. Slyšel jsem, že jakmile Zara zapla televizi, ozval se zvuk motorů. Formule 1 dnes měla závod ve Rakousku.
Vytáhl jsem balíček špaget a postavil na plotnu hrnec s vodou. Zara, zabořená do gauče, se dívala na obrazovku stylem, jako kdyby se snažila zorientovat v tom, co právě vidí. Nebo jako kdyby byla pořádně rozhozená tím, co právě vidí.
„Jede tam i Matteo?“ zeptala se nakonec tónem, jako kdyby tu otázku pokládala spíše mimochodem.
„Je tam,“ přikývl jsem.
Přes hučení vroucí vody jsem slyšel komentátora. Na obrazovce Matteo projížděl jako první a zdálo se, že má slušný náskok. Hned na to se z reproduktorů ozval hlas jeho inženýra:
„Box, box, Matteo.“
Itala zavolali na přezutí a krátce na to režie ukázala záběr rudého monopostu mířícího do boxové uličky. V rohu televize běžel odpočet času, který Matteo během zastávky trávil mimo trať.
„Proč ho stahují?“ zeptala se Zara a mlčky pak sledovala, jak mechanici v mžiku oka vyměnili všechny čtyři pneumatiky.
„Přezouvají na novou sadu kol,“ odpověděl jsem a chystal česnek do omáčky.
Ferrari vystřihlo perfektní pit stop, který se jim povedl ve dvou vteřinách a Matteo se vracel zpátky do hry. V tu chvíli se do přenosu vmísilo týmové rádio soupeře:
„Nassi přezul na tvrdé. Bude se teď chvíli trápit, zkus co nejvíc zabrat.“
„Tohle můžou?“ otočila se Zara ke mně s výrazem, jako by šlo o podvod.
„Můžou, je to součást strategie. Matteovi taky hlásí, co se děje kolem něj,“ vysvětlil jsem.
„Klidně si to přepni,“ řekl jsem nakonec, protože jsem si nebyl jistý, jestli mojí sestře sledování závodu neotevírá staré rány.
Otočila se na mě, pak se podívala zpátky na televizi, lhostejně mávla rukou a natáhla se pro nějaký módní magazín, který ležel na stolku. Tohle asi dobře vystihovalo, jak se Zara vůči Matteovi cítila. Evidentně na dřívější bolesti nezapomněla. Ani na to, jak si dokázali vjet do vlasů. Ale současně pro ni očividně bylo docela těžké úplně odvrátit zrak. Už listovala katalogem, když se s odstupem několika kol náhle hlas komentátora rozprostřel přes celý obývák.
„Tohle rozhodně není pohled, který by chtěl George Russell vidět ve zpětném zrcátku!“ zahřměl. „Na rovince se k němu přiřítil Matteo Nassi a Brit teď bude muset na unavených pneumatikách bránit zuby nehty. Ale i tak to zřejmě nebude stačit, strategie Mercedesu dnes prostě nevyšla!“
Pohled z Russelova monopostu směrem vzad odkryl, že se schyluje k pořádnému dramatu. Rudé Ferari mu dýchalo na záda a bylo připravené k útoku. Matteo byl už v první zatáčce dost blízko, ale nehnal to silou. S klidem a trpělivostí počkal. Až v další zákrutě, jak se ukázalo po přepnutí na záběr z vrtilníku, změnil stopu, v rychlém switchbacku se přetočil na vnitřek, krátce ťukl do apexu a vyhoupl se na druhé místo. Motor Ferrari zařval, když se odlepil od zatáčky a zmizel vpřed.
„Čistá práce a pokračujeme dál,“ zhodnotil komentátor, zatímco červená šmouha s číslem osm uháněla pro další vítězství. Po očku jsem si všiml, že i když Zara dál obracela stránky, koutkem oka sledovala televizi, jako by se nechtěla nechat přistihnout, že jí to zajímá.
* * * *
„Pojedu asi rovnou od mámy, nestíhám se otočit domů,“ oznámila mi Ilaria do telefonu před tím, než jsme se Zarou měli vyrazit do restaurace na malou předsvatební párty. Byli tam pozvaní naši nejbližší, aby měli před samotnou veselkou čas se seznámit. Dost ožehavou záležitostí pro mě bylo Zařino setkání s mámou. Pravdou ale bylo, že svou mámu jsem se na to snažil připravit. Nevypadala, že má v plánu rozpad vztahu s tátou nějak ventilovat na Zaře. Ostatně, než umřel, dokázali spolu normálně komunikovat, krátce před tátovým odjezdem na hory jsme se dokonce všichni společně sešli v centru města a hodinu a půl prokecali u espressa. Připadalo mi, že s postupem let byla máma možná spíše vděčnější, že táta práskl do bot. Po krachu jejich manželství sice měla několik vztahů, ale žádný z nich nevydržel déle než pár let. Zaparkoval jsem před střešní restaurací kousek od Oltrarna a podíval se na Zaru.
„Bude tam máma,“ upozornil jsem ji.
Blondýnka pokývala hlavou.
„S tím jsem počítala.“
Slunce se ještě drželo nad Florencii, když jsem s Zarou vkročil do střešního baru, jehož terasu zdobil jemný dřevěný nábytek a kytky ve světlých květináčích. Miloval jsem tuhle část letních dnů, kdy se teplota pomalu začínala snižovat a lidé vyráželi do ulic.
„Gigi!“ zvolala nadšeně máma, která s aperolem v ruce seděla v obležení známých.
„Máma,“ šeptl jsem k Zaře, než mě na uvítanou vřele objala a pak přesunula svůj pohled k mé nevlastní sestře.
„Ahoj,“ pozdravil jsem se s ní a políbil ji na obě strany tváře.
Máma se usmála a pohladila Zaru po ruce.
„Moc ráda tě poznávám, slyšela jsem o tobě spoustu věcí…“
Její hlas byl vřelý, ale měla v něm decentní odstup. Věděla přesně, jak udržet atmosféru pohodovou, aniž by ztratila svou přirozenou autoritu.
„I já o vás,“ opětovala ji Zara úsměv.
„Ilaria tady ještě není?“ otočila se máma zpátky na mě.
„Ne, ještě něco řešila, přijede později,“ odpověděl jsem.
„A Matteo? Zatím je tady jen Pietro a jeho rodiče,“ řekla.
„Matteo nepřijede vůbec, před dvěma hodinami mu skončil závod v Rakousku,“ vysvětlil jsem.
Máma pokývala hlavou.
„Jak mu to jelo?“
„Docela jim vyšla zastávka v boxech, dojel jako první. Ale v půlce závodu to vypadalo, že v brzdné zóně změnil stopu a jeden naštvaný Amík měl co dělat, aby se mu vyhnul. Nevím, jestli za to nedostal nějakou penalizaci, nedíval jsem se potom,“ přiznal jsem a podíval se na Zaru.
Máma se zasmála.
„Změní se někdy?“
„Očividně ne v tomhle životě,“ řekl jsem polohlasně.
Můj pohled upoutaly vchodové dveře, do kterých zrovna vešla Ilaria. Měla na sobě krémové letní šaty na ramínka a na nohách lodičky na jehlách.
„Ciao,“ usmála se a váhavě se podívala na Zaru.
Přemýšlela, jestli mě nejprve obejmout, nebo počkat až je navzájem představím.
„Zaro, tohle je moje snoubenka Ilaria. Ilarie, jsem rád, že konečně můžeš poznat mou nevlastní sestru Zaru,“ nečekal jsem a vzájemně je seznámil.
Ilaria se usmál a natáhla k blondýnce své ruce: „Konečně! Gigi o tobě mluví v samých superlativech!“
„Nebudu vás rušit,“ pohladila mě máma po rameni a zmizela zpátky ke gauči, kde byla v obklopení stejně staré generace.
MATTEO
Pralo se to ve mně tak, jak už dlouho ne. Euforie, zadostiučinění, vztek, pocit naprostého sevření… Mým tělem procházely všechny emoce. Florencie už byla zahalená do tmy, ale dusno ve městě zůstávalo. Symbolicky. Pouliční lampy lemovaly cestu, po které jsem sjížděl do centra. Zhluboka jsem a nadechl a na malou chvíli zavřel oči. V ten moment se mi v hlavě zasekla myšlenka, která mě trochu uklidnila. Tohle léto vše rozhodne. Měla mi vypršet smlouva, ale ještě v sobotu jsem pochyboval o tom, že mi život ve Ferrari dokáže přinést to, co jsem si vysnil už v době kartingu. Titul. Doma v posledních týdnech atmosféra mému rozpoložení nepomáhala. A když jsem se teď z Rakouska vracel jako vítěz v dobré náladě, po přistání v Itálii přišla další hádka. Zastavil jsem na parkovišti u restaurace a zabouchl dveře auta možná trochu hrubším způsobem než normálně. U vchodu do podniku jsem se ani nezastavoval a rovnou zamířil na terasu, před kterou byl stojan s nápisem UZAVŘENÁ SPOLEČNOST.
Hned pár metrů od sebe jsem viděla Gigiho s Ilarii, jak sedí na pohodlných letních sedačkách a popíjí drinky. Zastrčil jsem si ruce do kapes svých chino kalhot a sebevědomým krokem pomalu došel až k nim. To, jak jsem se cítil, jsem nechtěl ventilovat na veřejnosti.
„Buonserra,“ pozdravil jsem a podíval se na všechny, kteří snoubencům dělali společnost.
Na malou chvíli mi přestalo tlouct srdce. Po Gigigho pravici seděla Zara. Délky jejich světlých vlasů jemně vlály pod náporem několika větráků, které se snažily jemně osvěžit hosty v horkém letním večeru. Na sobě měla světlou pouzdrovou sukni a elegantní crop top bez ramínek. Byla to pořád stejná Zara, jakou jsem si pamatoval, ale v prvních sekundách jsem měl dojem, že z ní vyzařuje úplně jiná energie, než kdysi. V očích se jí promítl lehký údiv.
Odvrátila pohled jako první. To mě bodlo víc, než bych čekal. Posadil jsem se naproti a chvíli nezasahoval do konverzace, která evidentně byla v plném proudu.
„Upřímně, nečekala jsem tě tady,“ ozvala se Ilaria se šibalským úsměvem. „Ještě před pár hodinami tě kamery zabíraly v Rakousku.“
„Ty mě zabíraly právě proto, že umím být docela rychlý,“ odpověděl jsem pobaveně a natáhl se jakoby mimochodem pro skleničku vody. Přitom jsem koutkem oka sledoval Zaru. Mlčela. Ani jedinou reakcí mi nedala najevo, co si myslí. A to ticho vytvářelo větší napětí než cokoliv, co by mohla říct. Po krátké chvíli ale Gigi vstal a kývnutím mi naznačil, ať jdu s ním. Asi dokázal pochopit, že moje neplánovaná přítomnost má za sebou mnohem větší příběh.
„Tak co, Amico mio,“ pousmál se Gigi a kývl na mě „jak to vypadá doma?“
Opřel jsem se loktem o bar a přejel si rukou po zátylku. „Pohádali jsme se,“ přiznal jsem.
Gigi jen krátce přikývl, jako by to slyšel po sté. „Zase?“
„Po přistání jsem jí řekl, že buď zůstaneme doma, nebo půjdeme spolu sem. Jednoduchý výběr. Ale místo toho domluvila svoje kamarády, na oslavu vítězství. Takže hádka, dveře, auto… a jsem tady.“
Mluvil jsem klidně, skoro až lhostejně, ale uvnitř to ve mně pořád vřelo. A ještě víc od chvíle, co jsem uviděl Zaru.
„Aspoň ses ukázal,“ poklepal mě Gigi po rameni. „Ilaria tě chtěla vidět.“
Pousmál jsem se, ale oči mi na okamžik samy sjely zpátky k terase. Seděla tam, naprosto klidná, bez emocí, jako kdyby se nic nedělo. A já se snažil působit, že to mám úplně stejně.
Gigi popadl další drink a vyrazil zpátky ke stolu, zatímco já vyhledal Pietra se svými rodiči, kteří zrovna konverzovali s Gigiho mámou Alicí.
„Matteo!“ vyjekla Alice a objetím mě přivítala vřeleji, než moje vlastní matka.
„Kdepak máš Alessandru?“ zajímala se máma.
„Doma,“ odpověděl jsem stroze.
„Můžeš mi říct, co jste s tím autem provedli?“ zubil se Pietro, kterému evidentně udělalo velkou radost, že jsem se ke skupince přidal.
„Posadili jsme do něj schopného jezdce,“ odpověděl jsem s mírným úsměvem.
„Slyšela jsem, že se ti dařilo,“ usmála se Alice.
„Jsem moc pyšná,“ poplácala mě po rameni.
Máma se pousmála.
„Amore, v takových vedrech to muselo být utrpení! Zrovna jsme si s tátou dneska říkali, jaká je výhoda, že už Pietrovi konečně začala hokejová letní příprava. Na zimních stadionech je fantasticky,“ culila se spokojeně.
Alice nejspíš pochopila moje pocity, očima vyhledala můj pohled a skoro až konejšivě mi přejela rukou přes záda, než se šla usadit zpátky.
„Senzační,“ pokýval jsem hlavou a pobaveně se podíval na Pietra, který se nejspíš i za mámu cítil blbě a taky se usmíval.
„Pokud mě omluvíte, chtěl jsem jenom pozdravit, ale jinak mám ještě nějaké řešení s Gigim,“ ukázal jsem palcem za sebe.
„Přijedeš zítra na oběd?“ zajímala se máma.
„Ne, zítra jsem v Maranellu.“
Nenabízela jinou možnost, prostě jen smířeně kývla. Terasou se rozezněla italská klasika Sara perche ti amo a nějaká skupina lidí začala nadšeně zpívat, tleskat a tančit. Na malou chvíli jsem se za nimi ohlédl a pak se podíval zpátky na rodiče s Pietrem a Alicí.
„Dobře se bavte,“ pousmál jsem se, otočil se a z podnosu si od procházejícího číšníka vzal nějaký drink. Můj bože, díky, že jsi tak milosrdný a dovoluješ v téhle zemi aspoň skleničku vína i řidičům. Kombinace těchto setkání byla náročná. Za Gigim jsem každopádně nešel a raději přešel na druhou stranu terasy, kde byl dřevěný bar. Zašel jsem za jeho stěnu, aby mě nebylo vidět a opřel se o zábradlí. Za dvacet minut na téhle akci jsem se cítil mnohem víc bez energie, než za celý závodní víkend v Rakousku. Zhluboka jsem se nadechl, podíval se na ulici pod sebou a chtěl ze sebe s výdechem dostat všechno, co mě teď vnitřně tížilo.
„Gratuluju,“ ozval se za mými zády hlas, který bych poznal i se zavázanýma očima.
Jemně jsem se otočil. Zara držela v ruce sklenici prosecca a na tváři měla jemný úsměv. Nijak pobavený, ani vřelý. Spíš jen jemně zdvižené koutky, které v kombinaci s odměřeným pohledem působily, jakože se snaží být spíše zdvořilá.
„Nevěděl jsem, že se díváš na závody,“ zrcadlil jsem její výraz s drobným úsměvem.
„Nedivám. Ale tenhle mi neunikl,“ odpověděla a dvěma pomalými kroky přišla vedle mě, která se stejně jako já opřela o zábradlí.
„A taky jsem nevěděl, že přiletíš. Nebo spíše… že přiletíš tak brzy,“ řekl jsem.
„Při pohledu na tebe mě napadlo totéž,“ pousmála se.
„Takže… všechno dobré?“ zadíval jsem se jí do očí.
S jemným úsměvem přikývla.
„Chyběla ti Florencie?“ prolomil jsem po pár sekundách ticho, při kterém jsme oba koukali z terasy dolů.
Svůj pohled stočila na mě. Opatrně jsem udělal to samé.
„Chyběla mi vůně kávy, italština, chuť rajčat, která zrají pod toskánským sluncem,“ jmenovala a já cítil, jak moc si přeju, aby alespoň náznakem dala najevo, že ji chyběli i lidé. Vlastně prostě jen já, ostatní mě nezajímali. Na vteřinu jsem měl chuť se naklonit blíž, ale hned jsem to zastavil. Měl jsem svůj důvod. A ona to nejspíš věděla.
„A chyběl mi Gigi,“ přiznala nakonec.
Těsně vedle.
„Jak se ti Ilaria jeví?“ zeptala se vzápětí tónem, který mě donutil zpozornět. Zara by se mě neptala, kdyby neměla aspoň trochu důvěry. Nedokázal jsem si představit, že by riskovala, že to Ilarii vyklopím.
„Má Gigiho ráda. A Gigi… s ní našel domov,“ shrnul jsem svoje pocity.
Pousmála se a přikývla, jako kdyby ji moje slova uklidnila.
„Tak na zdraví. Na tvou výhru,“ usmála se a s hlubokým pohledem do mých očí ke mně natáhla sklenici se svým pitím.
„Na tvůj návrat,“ zvedl jsem decentně koutky svých úst a přiťukl si s ní.
Připili jsme si a Zara se potom beze slov otočila a měla se k odchodu. Tedy, takhle to původně působilo. Pak se v lodičkách na tenkých jehlách zastavila a otočila zpátky na mě.
„Mimochodem, Matteo… nevíš, kdo jde Gigimu za svědka?“ zeptala se.
„Ty myslíš, že odsvědčit svatbu tvého bratra by mentálně zvládl ještě někdo jiný?“ odpověděl jsem otázkou.
„Já jen, že jsem slyšela rozhovor mezi dvěma hosty… že na svědka prý není poslední dobou spoleh. Ale říkali POSLEDNÍ DOBOU. Ne celý život,“ pousmála se rýpavě a tentokrát skutečně odešla.
Musel jsem se usmát. Alessandra byla skvělá, ale náš vztah měl dvě roviny. První byla rovina naprostého klidu, druhá absolutní tenze, ze které mi nebylo dobře. Tahle hrana hašteření… ta mezi námi nikdy nebyla. Opřel jsem se zpátky o zábradlí a podíval se dolů na ulici. Tenhle typ hry mi vlastně chyběl. Teď, když jsem věděl, že je Zara zpátky, pociťoval jsem zvláštní pocit úlevy.
ZARA
Dusno v kombinaci s vínem mi nedělalo dobře. Bylo mi neskutečně vedro a potřebovala jsem na chvíli pryč od té hromady lidí na terase byla. Vešla jsem do interiéru a zamířila ke schodišti, které jsem opatrně scházela dolů. Cítila jsem, že se mi začíná točit hlava a nejspíš by mi nedalo moc práce se cestou dolů na vysokých lodičkách rozsekat. K mému údivu stál úplně dole Matteo, který zrovna telefonoval. Ve chvíli, kdy mě viděl scházet dolů, hovor ukončil a podíval se na mě s výrazem, jako by tam čekal přesně na mě.
„Ztratila ses?“ zeptal se tiše.
Chtěla jsem protočit oči, ale v ten moment se naklonil blíž. Z toho, jak těsně jsme vedle sebe stáli, se mi skoro točila hlava.
„Víš, že ti to sluší, když mě ignoruješ?“ zašeptal.
Než jsem stihla cokoli říct, jeho rty se dotkly mých. Srdce mi poskočilo. Nebyly to žádné polibky jen tak mimochodem. Dost jasně z nich bylo zřejmé, jak na nás oba doléhalo, že jsme strávili dlouhé měsíce tisíce kilometrů od sebe. Bez jediného kontaktu, bez jediné zprávy. A fakt, že jsme se v posledních minutách před lidmi oba tvářili, jako kdyby se mezi námi nikdy nic nestalo, to nejspíš celé umocňoval.
„Řekni, že tohle nechceš,“ zamumlal mezi polibky.
Než jsem si stihla utřídit myšlenky, vytrhl mě z nich zvuk motorky. Tak silný, že mi to rvalo uši a uvnitř jsem pocítila něco mezi šokem a jemnou bolestí. Otevřela jsem oči a zjistila, že vůbec nejsem v baru. Ležím v Gigiho domě, přesněji v pokoji pro hosty. Hodiny na mobilu ukazovaly, že je už skoro devět. Zvuk motoru, který byl takhle brzy obzvláště otravný, konečně utichl a já se pomalu posadila a pokoušela se zorientovat.
Včera jsme s Ilarií z podniku odjížděly asi kolem půlnoci. Gigi měl dobrou náladu a spolu s Matteem, Pietrem a pár lidmi ještě seděli na terase a diskutovali, evidentně se jim domů nechtělo. Vylezla jsem z postele, přešla do koupelny, počesala si vlasy a když jsem si začala čistit zuby, slyšela jsem, jak někdo klepe na dveře pokoje.
„Zaro? Vzhůru?“ volala se slovanským přízvukem Magda, kterou jsem včera po příletu v tomhle domě nezastihla.
„Ten rachot pod okny se bohužel nedal přeslechnout,“ zavolala jsem, když jsem si vyndala kartáček z pusy.
„Někdo čeká dole,“ oznámila.
„Za chvíli jsem tam,“ ujistila jsem ji a přemýšlela nad tím, kdo mě sakra mohl už druhý den v Itálii hledat. Navíc takhle brzy ráno.
Vyčistila jsem si zuby, omyla obličej, převlékla se do prvního, co mi vypadlo z nevybaleného kufru a šla dolů. Vchodové dveře už byly pootevřené a zády k nim stál vysoký muž ve tmavých džínách, triku s krátkým rukávem ahelmou v ruce. Když slyšel, že jsem otevřela, otočil se a já překvapeně vyvalila oči. Byl to ten samý pilot, který mi včera pomáhal hledat telefon.
