ZARA
„Když už musím celý večer poslouchat o tom, jak vám zarezervoval jachtu, jak je Ferrari jediný tým ve formuli 1 který znáš, samozřejmě díky němu, tak už si rád poslechnu i to, jak to mezi vámi je,” vysypal ze sebe skoro až útočným hlasem.
Překvapeně jsem na něj zůstala zírat.
„Měli jste spolu něco?” udeřil na mě znova.
Neřekla jsem ani slovo. Byla jsem v šoku. Milý a galantní Luca se proměnil v dominantního a drsného Siciliána, který ze mě na druhém rande, a v podniku plném lidí, lovil detaily mého osobního života.
„Máme spolu něco doteď, proto jsem tady teď logicky s tebou,“ prolomila jsem nakonec ticho ironickou poznámkou,
„Dobře,“ řekl, načež jeho hlas doprovodilo rachocení židle, kterou se odtáhl od stolu. Na stůl plácl nějakou bankovku a měl se k odchodu.
„Počkej, kam jdeš?“ vstala jsem a chystala se mu být v patách.
„Pryč. Najdi si mě, až mi to budeš chtít říct,“ pronesl lehce opovržlivě a šel ke dveřím.
„Luco, to mě tady jenom tak necháš?“ zkoušela jsem s ním držet krok. Mlčel. Kousek od podniku byla zaparkovaná jeho motorka, na kterou nasedl a naposledy se na mě podíval: „Nejsem náhradník, Zaro.“
Podívala jsem se kolem sebe a všimla si, že se to tam hemží podivnými existencemi, mladými výrostky a nějakými přistěhovalci. Ti všichni na mě koukali o několik sekund déle, než by mi bylo příjemné. Cestu jsem si nepamatovala a mapy mě naváděly do dalších malých uliček, který jsem ani trochu nevěřila. Zoufale jsem přemýšlela, komu mám zavolat. Gigimu? Nechtěla jsem si představit jeho reakci. Ilarie by držela s ním a neměla jsem k ní tak blízký vztah, abych ji mohla ve dvanáct v noci zavolat a vyklopit senznační novinu o tom, že jsem někde v palermském ghettu a potřebuju pomoct. Na Pietra jsem neměla kontakt a Tino nemá řidičák. Zbýval už jen Matteo.
MATTEO
Sotva hodinu a půl po návratu z města jsem už ležel v posteli. Žádná párty se nekonala, jen jeden rychlý drink a pak jsem se všichni rozprchli do svých kajut. Cestování a ukrutné horko, které bylo venku i teď v noci, z nás vysály jakouiv energii. Ticho na jachtě přerušilo až vibrování mého telefonu. Nemohl jsem být překvapenější, když jsem se podíval na displej, kde jsem viděl číslo kontaktu, který jsem nikdy nevymazal.
„Zaro?“ oslovil jsem ji.
„Matteo, potřebovala bych… Mohl bys mě, prosím, vyzvednout ve městě?“ „Kde jsi?“ zeptal jsem se klidně, ale docházelo mi, že nevolá jen tak. Vyhoupl jsem se do sedu a rozsvítil lampičku na nočním stolku.
„Já nevím. Kousek od Ballara,“ řekla.
Zatnul jsem čelist. Tam bych se v noci bál i já jako chlap.
„Pošli mi polohu,“ řekl jsem, zatímco jsem hledal triko.
„Uděláš to pro mě?“ zeptala se skoro provinile.
„Za chvíli jsem tam,“ ujistil jsem ji. Natáhl jsem na sebe chino kratasy, bílé triko a popadl klíče od SUV, které jsme měli zaparkováno v prostoru u přístavu. Za chvíli už se se mnou Audi prohánělo nočními ulicemi Palerma. Cesty byly o něco prázdnější než před hodinou a půl, ale působily jako z nějakého vzdáleného snu, ze kterého bych se snažil co nejdřív probrat. Přes cestu přebíhaly nějaké skupinky mladíků, v pruzích se povalovaly nějaké letáky a noviny a za některými z aut přede mnou čas od času zavlál ve vzduchu nějaký silonový sáček. Navigace ukazovala, že v místě, kde Zara stála, byla jednosměrka. A další dvě ulice taky.
„Kde to sakra jsi,“ zamručel jsem si sám pro sebe. V další uličce už se ale dalo aspoň částečně projet a přiblížit. Zastavil jsem a vytočil její číslo.
„Ano?“ vzala to skoro hned, čemuž jsem se asi moc nedivil.
„Otoč se,“ řekl jsem a odložil telefon k řadící páce. Zara stála kousek od nějakého uslintaného baru se zahrádkou plnou plastového nábytku a pochybných lidí, kteří na ni zírali. Seklo jí to. Černé lodičky na jehlách, pouzdrová sukně a tílko s krajkou byly dokonalým protikladem její světlé kůže i vlasů. Otevřela dveře a posadila se na sedadlo spolujezdce. V tu chvíli jsem si vnitřně oddechl i já. Zařadil jsem zpátečku a zjistil, že kamera v tomhle autě z půjčovny nefunguje. Sicilské, pomyslel jsem si a spoléhal se na svůj odhad a zrcátka.
„Díky,“ hlesla po chvíli ticha.
„Mám se ptát, nebo radši počkám, až mi sama řekneš, co se stalo?“
„Pohádali jsme se,“ vyklopila rovnou.
„Snad to bylo aspoň o něčem důležitém.“
„Jinými slovy chceš ten spouštěč hádky nejspíš znát,“ pronesla bez emocí. To byla pravda. Zastavil jsem na semaforu a podíval se jí do tváře. Koutky mi pobaveně ucukly a lehce jsem přikývl.
„Nelíbilo se mu, že s tebou trávím čas,“ řekla nakonec, věnovala mi krátký pohled a pak se podívala na ulici. Blikla zelená. Pokusil jsem se zařadit jedničku, ale tohle auto nejspíš dostávalo na zdejších cestách docela pokouřit, takže to nešlo. Smířeně jsem se teda rozjel na dvojku a pokoušel se tvářit dotčeně.
„Se mnou?“ zopakoval jsem. Překvapovalo mě to o něco méně, než jsem přehrával ve své reakci, ale vlastně jsem to docela chápal. Já proboha chápal i Alessandru, která vůči Zaře byla pořád podezřívavá. Jenže nás oba pojil Gigi. A těžko se s tím dalo něco dělat. Nikdo nemohl čekat, že se navzájem začneme jeden druhému vyhýbat. Zara stáhla okénko a nechávala horký letní vzduch, aby se jí proháněl v dlouhých světlých vlasech. Nejspíš tuhle konverzaci nechtěla dál rozvíjet a zvuk vánku probíjejícího se do interiéru auta ji přišel lepší, než naprosté ticho. Po pár minutách jsme parkovali kousek od přístavu a když jsem vypnul motor, všiml jsem si, že Zara mlčky sedí a kouká před sebe. V dálce byl slyšet smích nějaké posádky, který se mísil se zvukem moře a na kapotu auta dopadalo měkké světlo z mola.
„Jsi v pohodě?“ otočil jsem se na Australanku. Hluboce vydechla, podívala se na mě a lehce se pousmála.
„Budu. Děkuju,“ řekla nakonec a naklonila se, aby otevřela dveře u spolujezdce. Na poslední chvíli si to ale rozmyslela a znova se otočila svůj obličej ke mně.
„Můžu tě poprosit, abys o tomhle neříkal Gigimu?“ tenhle požadavek se mi upřímně moc nelíbil. Byla to sice Zara, ale snadno jsem se mohl dostat mezi dva mlýnské kameny. A to už jsem jednou zažil.
„Když se nebude ptát, tak ano,“ řekl jsem. Unaveně přikývla. Tahle odpověď jí asi stačila. Vystoupila z auta a pomalým, ale na lodičkách stále dost sebevědomým krokem zamířila k naší jachtě. Já ještě chvíli seděl v autě a pozoroval jsem, jak se vzdaluje. Odepnul jsem si pás a mířil stejným směrem, kudy před chvílí prošla Zara. Vzduch sice voněl mořem, ale stejně tak byl těžký a skoro lepkavý. Všichni na jachtě už evidentně spali, nebo to alespoň předstírali. Vešel jsem do své kajuty, sundal ze sebe košili i šortky a rozhodl se jít ještě jednou do sprchy, abych ze sebe spláchl těžkost malého nočního drama. Zatímco mi na kůži dopadaly kapky vody, snažil jsem se, aby se odplavily pryč i všechny myšlenky, se kterými jsem do sprchy vlezl. Oddechl jsem si, když jsem Zaru našel v té pofiderní uličce v pořádku. Oddechl bych si tak moc, kdyby se tohle stalo třeba Eleně?
Zatřásl jsem hlavou, jako kdyby mi to mohlo pomoct tyhle úvahy dostat z hlavy. Nešlo to. Namísto toho jsem dál přemýšlel nad tím, jak bych reagoval, kdybych tam někde na Lucu náhodou narazil. Strašně jsem se snažil se tvářit, že se mě nic netýká. Ale vnitřně mě pilot štval. Jeho osoba, zmínky o něm… VŠECHNO. A tušil jsem, že zastihnout ho dnes, měl bych problém se udržet a jednu mu nenapálit. Jenže z jaké pozice? Z pozice kamaráda Zařina nevlastního bratra? Sama pro sebe jsem se trpce zasmál. Zastavil jsem vodu, osušil tělo ručníkem a přešel do ložnice, kam přes okno dopadal na povlečení svit měsíce. Lehl jsem si na měkkou peřinu a doufal, že se mi podaří usnout co nejdřív. Měl bych se vzpamatovat. Co by vůbec řekla Alessandra, kdyby věděla, že mě z postele vytáhl Zařin hovor a já, aniž bych se nad tím zamyslel, jsem skočil do auta a hledal ji v nočních sicilských ulicích? Nejspíš by se zeptala, jestli náhodou nemá Zara číslo rovnou na svého bratra a proč jsem pro ni jel já. Jenže tahle otázka neměnila znít, proč jsem jel. Ale proč jsem nemohl nejet.
GIANLUIGI
Do postele jsem padl s takovou únavou, až jsem nemohl usnout. Dlouho jsem se převaloval a připadalo mi, že jsem každou chvíli vzhůru. Tím déle jsem spal. Po probuzení už vedle mě byla jen prázdná postel, Ilaria šla nejspíš dávno snídat. Dal jsem si ledovou sprchu na probrání, oblékl si první kratasy, které jsem vyhrabal z kufru a vydal se do jídelny, kde už všichni včetně Tina seděli. Chyběla vlastně jen Zara.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem a líbl Ilarii do vlasů.
Sborově mi odpověděli.
„Tino, přestaň se v tom jídle tak přehrabovat. Jednu tu palačinku sníš. Poručil sis ji. Dopoledne jdeme na pláž a nebudeme ti tam hledat něco na zub, až si zase usmyslíš, že i když teď nemáš hlad, pak bys něco dobrého spapal,“ podíval se na svého nejmladšího bratra Pietro nabroušeně, kousl si do cornetta, odložil ho před sebe zpátky na talíř a když sousto aspoň trochu požvýkal, namířil ukazovák na Mattea.
„A dneska spí u tebe,“ oznámil mu.
„Proč?“
„Protože se neskutečně roztahuje. Nad ránem mi dal pořádnou kopačku do ledvin a usmíval se u toho ze spaní,“ postěžoval si.
Matteo se s kamenným výrazem podíval na Tina a pak zpátky na Pietra: „Tak spi na gauči.“
„To teda ne. Chci se vyspat. Až dosnídá, zabalí si věci a udělej mu místo ve své kajutě.“
Pobaveně jsem se usmál.
„Zara ještě spí?“
„Jestli to, co jsem ráno slyšel byla ona, tak přišlo hodně pozdě a nedivím se, že má ještě půlnoc,“ odpověděl mi Pietro, který byl evidentně v ráži.
Za Matteem mezitím dorazil nějaký chlap z posádky, který mu diskrétně něco šeptal do ucha. Netušil jsem, co to bylo, ale všiml jsem si na svém kamarádovi, že se zamyšleně zamračil.
„Klidně ho pusťte, ale ještě se neprobudila,“ odpověděl nakonec Matteo normálním hlasem.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Je tady pilot,“ řekl a jakoby mimochodem si zamíchal kávu. Než jsem se stihl vzpamatovat, Luca stál ve dveřích. Na sobě měl bílé kalhoty a světle modrou košili. Ale co bylo podstatnější, v ruce držel pugét růží.
„Dobré ráno,“ pozdravil a pomalu přešel ke stolu.
„Nečekal jsem, že tě tady uvidím tak brzy ráno.“
„Přišel jsem se omluvit,“ řekl.
„Aha,“ odpověděl jsem opatrně.
„Zara tady není?“ rozhlédl se kolem.
„Ne,“ odvětil suše Matteo, aniž by k němu zvedl oči od svého telefonu.
„Škoda,“ povzdechl si Luca a položil kytici na stůl. Přesně doprostřed, mezi talíř s crossianty a džbán s pomerančovým džusem.
„Můžete ji říct, že jsem tady byl?“
„Myslím, že bychom měli vědět, proč to vlastně říkat,“ prohodil Pietro s úsměvem.
Luca se zhluboka nadechl. Evidentně tápal, jestli to vůbec vyklopit. „Včera večer… jsem to trochu přehnal,“ řekl.
„Mrzelo mě, že se evidentně o někoho zajímá víc, než by bylo vhodné a… asi jsem to nezvládl.“
Začal jsem tušit, že tohle se mi nebude líbit.
„A co přesně znamená NEZVLÁDL?“ doptal jsem se.
„To už je asi mezi námi dvěma. Když jí to vzkážete, budu vděčný,“ řekl, lehce kývl hlavou a zmizel pryč.
Na jednu stranu jsem to chtěl respektovat. Ne kvůli Lucovi, ale kvůli Zaře. Je dospělá a má právo si dělat věci podle sebe. Současně jsem cítil zodpovědnost za to, aby se jí nedělo nic špatného. „Ví o tom někdo něco?“ podíval jsem se nechápavě na všechny u stolu. Ilaria, Pietro i Tino buďto zavrtěli hlavou nebo tichým hlasem odpověděli „ne“. Výjimkou byl Matteo, který měl zrak upřený do telefonu. Začínal jsem větřit, že za tímhle příběhem je mnohem větší zápletka, než se na první pohled zdála. Netrvalo dlouho a do jídelny vešla Zara. Měla na sobě pyžamové kraťasy, tílko a vlasy měla ještě pořád rozcuchané. „Dobré ráno,“ pronesla, posadila se a sáhla po sklenici vody.
„Byl tady Luca,“ oznámil Pietro.
„Jo? To jsem nečekala.“
„Nechal tady pro tebe květiny,“ dodal jsem. Podívala se na ně jen letmo: „Zbytečné.“
„Říkal, že se chce omluvit,“ pokračoval jsem.
„Není proč,“ odpověděla rychle, „pohádali jsme se, to se stává.“
Všiml jsem si, že Matteo si ubrouskem otřel ústa, odsunul židli a bez jediného slova odešel.
„Nic se nestalo,“ ujistila mě Zara, která zůstala naprosto klidná. Pochopil jsem velice rychle, že NIC není ten správný pojem, a že můj nejlepší kamarád ví asi víc, než já.
Po snídani jsme se všichni zabalili a vyrazili na Mondello. Pláž byla plná, žhavý písek pálil na chodidlech, ale blankytně modrá obloha slibovala příjemný den. Měli jsme rezervovaná místa v Alle Terazze, kde jsme si obsadili lehátka s výhledem na moře. Využil jsem momentu, kdy Pietro s Tinem zmizeli do vody a Zara s Ilarií šly s obsluhou domluvit objednávku drinků.
Posadil jsem se na lehátko vedle Mattea a uhodil na něj: „Tak, a ted mi řekni všechno, co víš.“ Sundal si sluneční brýle a podíval se na hladinu moře lesknoucí se pod ostrým sluncem.
„Nic moc.“
„To mi nestačí,“ řekl jsem.
„Pohádali se. A on jí nechal u Ballara.“
„V noci?“ zděsil jsem se.
„Jo. Volala mi někdy po půlnoci, ať pro ni přijedu.“
„Ty ses neptal?“
„Nechtěla o tom mluvit.“
Povzdychl jsem si.
„Měl jsem mu ráno rozbít hubu?“
Matteo si nasadil sluneční brýle zpátky na obličej: „Aby se ti ulevilo, nebo aby věděl, že to příště nemá dělat?“
„Doufám, že žádné příště už nebude,“ prohrábl jsem si vlasy a podíval se směrem ke vchodu na terasu, odkud právě přicházely Ilaria s mou nevlastní sestrou.
ZARA
Dopoledne u moře mi zvedlo náladu. Pláž byla plná lidí, všude bylo živo a uprostřed toho všeho byl Tino, který každou chvíli někoho přemlouval, aby s ním šel do moře, kde strávil tolik času, že měl varhánky na prstech. Vnitřně jsem měla pořád trochu stažený žaludek z toho, co se dělo v noci, ale snažila jsem se to vytěsnit a modlila se, abych v dalších dnech nepotkala Lucu na některé z palermských ulic. Je to sice velké město, navíc touhle dobou plné turistů, ale při mé veškeré smůle byla nemalá pravděpodobnost, že na něj narazím. Překvapovalo mě, jak se choval Matteo. Celou dobu byl klidný, nedobíral si mě a zdálo se, že Gigimu vážně nic neřekl.
„Pojď se mnou do vody,“ žadonil Tino, který sotva stihl uschnout a nechat se namazat opalovacím krémem.
„Ted jsi přišel,“ reagoval Matteo.
„Ještě naposled, pak stejně chcete jít na oběd,“ povzdychl si malý Ital.
Matteo chtěl nejspíš zkusit taktiku ignorování, ale jeho mladší bratr se nevzdal. Sáhl po vodní pistolce a věnoval mu několik zásahů, načež se smíchem utíkal pryč.
„TINO!“ okřikl ho Matteo a ručníkem ze sebe setřel malé proudy vody.
Nebylo mu to nic platné, protože prakticky obratem dostal pár dalších dávek. Matteovi v tu chvíli nejspíš došla trpělivost, vstal a běžel za ním.
„Nechytíš, nechytíš!“ smál se Tino, kterého Matteo brzy dohnal, popadl do náruče a hodil do vody. Chvíli stál u zábradlí, aby se přesvědčil, že je v pohodě a vrací se zpátky za námi.
„Ještě!“ zvolal nadšeně.
„Smůla. Zabal si věci, jedeme se najíst,“ korigoval ho Pietro. Ostatně, pláž už se obecně začala dost vyklízet, Italové se očividně odebírali na oběd a odpolední klid. Kéž by něco takového bylo i u nás v Austrálii, napadlo mě. Cesta zpátky na jachtu byla klidná. Tino pořád něco vyprávěl a Ilaria s Gigim ho nadšeně poslouchali. Pietro konverzoval s řidičem a Matteo mlčel.
Po příjezdu na jachtu jsem si dala sprchu, smyla z pokožky i vlasů mořskou sůl a oblékla se do obyčejných bílých šatů. Vykoukla jsem z pokoje a zjistila, že ostatní jsou na tom s přípravami na jídlo nejspíš stejně. Udělala jsem pár tichých kroků a zaklepala na dveře Matteovy kajuty. Nikdo nereagoval. Zkusila jsem to znova a pak vešla vzala za kliku. Matteo zrovna vycházel z koupelny, kolem pasu měl omotaný ručník a překvapeně si prohrábl mokré vlasy. Trochu mi poskočilo srdce. Tenhle chlap uměl být naprosto nesnesitelný i neodolatelný zároveň.
„Stalo se něco?“ zeptal se překvapeně.
„Vlastně jo. Chtěla jsem ti ještě jednou poděkovat,“ řekla jsem.
„Pojď klidně dál,“ pobídl mě.
Vkročila jsem do místnosti, která mi najednou přišla podstatně menší. Zavřela jsem za sebou dveře a pousmála se.
„To je v pohodě. Vlastně mě docela překvapilo, že první, na koho sis vzpomněla jsem byl já,“ přiznal a posadil se na postel.
„No… Vlastně jsem ani moc neměla jinou možnost. Tino neřídí, Pietra skoro neznám, Gigi… to by nedopadlo dobře. A u Ilarie myslím, že je velká pravděpodobnost, že by mu to všechno řekla. Tím víc si vážím toho, že ty jsi to neudělal.“
Matteův výraz najednou ztratil předchozí špetku překvapení.
„Ale já jsem mu to řekl,“ šokoval mě.
„Děláš si legraci?“ Změnila jsem tón z vděčného na naštvaný.
„Ne. Řekl jsem ti, že mu nic nepovím, pokud se nebude ptát. A on se zeptal,“ vysvětlil mi.
„To jsi neudělal!“
„Zaro, pokud lítáš v problému, pomůžu ti. Ale to neznamená, že mě automaticky musíš uvrtávat do nepříjemných situací. Promiň, ale já nechci riskovat důvěru svého nejlepšího kamaráda.“
Tahle slova mě bodla. Ne protože bych ho nechápala, ale protože mě mrzelo, že to je jasná demonstrace faktu, že Gigi je mu bližší než já. Bylo to naprosto logické, ale zároveň to bylo jasné znamení, že cokoliv ke mně v minulosti cítil, je pryč.
„Dvakrát jsem ti věřila. A dvakrát jsi mě zklamal, Matteo,“ vyjela jsem po něm.
Mlčel. A ve tváři se mu zračilo, že jsem trefila bolavé místo.
„Budu se s tím muset naučit žít,“ řekl nakonec.
Vzala jsem za kliku a práskla za sebou dveřmi.
