PADDOCK 3 – 1. DÍL

Vešel jsem do naší vily s výhledem na Florencii a do nosu mně udeřila povědomá vůně. Vanilka, mýdlový saponát a někde mezitím vůně lasagní.
„Jsem doma,” zkusil jsem zavolat do prázdna, i když jsem tušil, že doma nikdo není.
Zaparkoval jsem kufr vedle dveří, vyzul si boty a zamířil do patra, kde jsem nahlédl do všech pokojů. Zastavil jsem se až v ložnici, kde jsem u Zařina kosmetického stolku našel roztahaná alba. Naklonil jsem se k nim. Prohlížela si naše svatební fotky. Musel jsem se pousmát. Blížilo se naše výročí a nejspíš se k nim vrátila v téhle souvislosti.
Ten den jsem si pamatoval, jako kdyby to bylo včera, i když od něj za tři dny mělo uběhnout sedm let. Chtěli jsme malou svatbu, kde budou jen svědci, naši rodiče a sourozenci. Zvolili jsme si pro to malý kostel poblíž toskánského pobřeží. Pamatuju si, jak jsem stál u oltáře a díval se na Gigiho, který si s úsměvem vychutnával mou jemnou nervozitu. Vracel mi to, co jsem dělal já na jeho svatbě.
„Co když si to rozmyslela?” šeptl jsem k němu, když už několik minut po plánovaném začátku zely dveře kostela prázdnotou.
„To ne. Zara pochází z chudých poměrů a ví, kolik tohle celé stojí,” zavtipkoval.
Zvedl jsem hlavu ke vchodu a uviděl ji. Její splývavé bílé šaty měly krajkové rukávy, světlé vlasy měla učesané do nízkého drdolu, ze kterého vedl závoj. Byla nádherná. A já nemohl uvěřit, že po tom všem to teď konečně bude oficiální. Patříme k sobě. K oltáři ji vedl můj táta. Původní myšlenka byla, že jí povede Gigi, ale pak jsme přišli na to, že bychom potřebovali, aby sehrál ideálně tři role. Vést Zaru k oltáři, být jejím svědkem a zároveň mým svědkem. A tak Zara ustoupila a řekla, že jí odsvědčí svatbu její nejlepší kamarádka z Austrálie, a o doprovod k oltáři jsme poprosili mého tátu, kterého to z nějakého důvodu strašně nadchlo a dojalo. Když se u mě zastavili a táta mi předal Zařinu ruku, ještě naposledy se na ni otočil a líbl ji na tvář.
„Dneškem jsem získal dceru, Matteo. Opatruj ji jako oko v hlavě,” poučil mě, usmál se a zmizel do lavice za mou mámou.
„Vypadáš jako princezna,” vydechl jsem.
Usmála se a postavila se vedle mě. Obřad pak ubíhal jako v nějakém mlhavém, ale krásném snu. Vnímal jsem vůni kadidla, tichý šum hostů za našimi zády i uklidňující hlas starého faráře. Všechno směřovalo k tomu jedinému okamžiku. Farář si s úsměvem srovnal brýle na nose, podíval se přímo na ni a kostelem se rozlehl jeho hluboký, slavnostní hlas.
„Ptám se vás, Zaro Navarrová, berete si zde přítomného Mattea Nassiho za svého manžela a slibujete mu lásku, úctu a věrnost v dobrém i zlém, dokud vás smrt nerozdělí?“
Kněz domluvil a v malém kamenném kostele se rozhostilo naprosté ticho. Všichni čekali. Díval jsem se do jejích očí a čekal na to jedno jediné, prosté slovo.
Sekunda. Dvě. Tři.
Nic.
Zara tam jen stála, dívala se na mě a mlčela. Úsměv jí lehce pohrával na rtech, ale nevydala ani hlásku. Srdce mi vynechalo úder a žaludek se mi propadl. Začal jsem lehce panikařit. Hlavou mi během zlomku vteřiny blesklo tisíc katastrofických scénářů. Rozmyslela si to? Došlo ji ted před očima všech nejbližších, že tohle není to, co chce? Podíval jsem se na Gigiho, který vypadal stejně zmateně jako já. Pak zpátky na Zaru.
„Zaro?“ šeptl jsem k ní sotva slyšitelně, na pokraji infarktu a s lehkým potem na čele.
V ten moment se její úsměv rozšířil do té nejdokonalejší podoby.
„Ano,“ řekla tak důrazně, až to rezonovalo celým kostelem.
Když jsme si potom vyměňovali prstýnky, šeptl jsem ji do ucha.
„Chtěla jsi, ať chytím infarkt?”
„Ne. Máma mi řekla, abych chvíli počkala, prý to takhle líp vynikne.”
Zasmál jsem se.
„Amore. Tohle nebylo chvíli. To bylo celou věčnost.”
Jedna z fotek, kterou jsem ted měl před sebou, byla z malého kopečku. Její závoj tancoval v jemném letním vánku, já se něčemu smál a Zara se na mě dívala tím svým zamilovaným pohledem, ale měla co dělat, at se nerozesměje taky. Prstem jsem po té fotografii přejel a uslyšel bouchnutí dveří. Dětské dupání zadunělo po schodech a pak se ozvalo otevření dveří do ložnice.

„Tati? Tati, ty jsi doma!” zavolala nadšeně holčička s kaštanovými vlasy a velkýma hnědýma očima, které byly stejné, jako ty moje.
„Amore,” usmál jsem se a klekl si.
Vittoria mi skočila do náruče a svýma malýma ručičkama mě objala.
„Kde jsi byla?”
„Na tenise. Damiano mě dneska moc chválil,” pochlubila se moje pětiletá dcera, se kterou jsem vyšel na chodbu, abych našel Zaru.
„Tak to je senzační. Jsi šikovná,” řekl jsem, ale musel jsem se trochu přemáhat, aby v mém hlase nebyla znát jemná jedovatost.
Vittoriin trenér měl 24 let, dva metry a povahu, které by občas prospělo pár facek.
„Ahoj,” pozdravil jsem Zaru, kterou jsme s Viky našli v kuchyni, jak začíná připravovat večeři. Blondýnka se na mě otočila a kývla.
„Ahoj. Myslela jsem, že přijedeš až zítra,” řekla a nechala se ode mě políbit na tvář.
„Chyběly jste mi, takže jsem sedl na první volné letadlo a jsem tady.”
„Objednáme si pizzu?” zkusila Viky.
„Ne. Dáme si těstoviny, které sis před tréninkem poručila, miláčku.”
Viky se na mě podívala a ušklíbla se.
„Na pizzu si zajdeme zítra,” šeptl jsem jí do ucha a brunetka se spiklenecky zachichotala.
Za dvacet minut jsme už všichni tři seděli u večeře. A já se cítil spokojený. V útulné kuchyni, kterou jsme tehdy nechali navrhnout přesně podle požadavků Zary, jsem se díky nim dvěma cítil víc doma, než kdykoliv a kdekoliv předtím.
„Já už nemůžu,” povzdychla si Viky, která doteď v jídle spíše jen dloubala.
„Měla jsi malou porci. Tohle už máš nadvakrát do pusy, tak šup,” vybídla ji autoritativně Zara, která popadla vidličku a nabodla na ni kousek těstoviny, se kterou ji chtěla zaparkovat v puse.
„Ne, já nechci. Tati, řekni, že to nemusím jíst,” odvolala se na mě a unaveně si promnula oči, ve kterých měla slzy na krajíčku.
„A dokážeš nám slíbit, že zítra sníš úplně celou snídani?”
Viky přikývla. Shovívavě jsem se podíval na Zaru, která mě probodla pohledem. Záhy rezignovaně odložila vidličku zpátky na talíř a s rachotem odsunula sovu židli od stolu.
„Díky, tati,” zahihňala se Viky, seskočila ze své židličky a utíkala do obýváku.
„Jasně. Proč by ses namáhal,” šeptla Zara otráveně, popadla její i svůj talíř a třískla s nimi o kuchyňskou linku.
„Co je?“ nechápal jsem, s rukama zvednutýma v obranném gestu.
Zara zastavila vodu, kterou si napouštěla do sklenice, opřela se bokem o kuchyňskou linku a pohlédla na mě. Na rtech jí pohrával ten nebezpečně sladký, naprosto falešný úsměv.
„Ale vůbec nic, miláčku,“ pronesla mrazivě klidným hlasem.
„Jen mě nepřestává fascinovat tvoje efektivita. Jsi doma sotva půl hodiny a už jsi zase za toho nejlepšího tátu na světě, který musí zachraňovat princeznu před zlou matkou.“
„Amore, prosím tě, vždyť to bylo jen pár těstovin. Nechtěl jsem, aby u stolu brečela, když jsem po takové době doma,“ bránil jsem se.
„A ona slíbila, že zítra snídani sní.“
Zara se krátce, podrážděně zasmála a vzala do ruky utěrku.
„Jasně. Ona slíbila,“ přikývla sarkasticky.
„A víš, co se stane zítra ráno, až ty budeš v klidu dospávat let? Já s ní budu bojovat o to, aby si vzala čisté oblečení a snědla aspoň kus cornetta, protože jakmile zjistila, že stačí hodit na tatínka psí oči a pravidla neplatí, mám po veškeré autoritě. Ale hlavně že ty máš svůj hezký, sluníčkový večer. Gratuluju. Nový osobní rekord v podkopávání mojí výchovy.“
Hodila utěrku na stůl vedle mého poloprázdného talíře a rozešla se ke dveřím z kuchyně.
„Jdu ji vykoupat,“ prohodila přes rameno bez ohlédnutí.
„Když už jsi ten hrdina večera, můžeš rovnou uklidit tu kuchyň.“
Nádobí jsem beze slova naskládal do myčky. Nechtěl jsem ten večer hned na začátku úplně zničit. Když jsem s tím byl hotový, vyrazil jsem do patra. Z pootevřených dveří dětského pokoje pronikalo na potemnělou chodbu jen tlumené světlo noční lampičky. Zastavil jsem se na prahu a opřel se ramenem o futra. Zara seděla na okraji postele a tichým, konejšivým hlasem četla pohádku. Viky už měla zavřené oči a zhluboka, pravidelně oddechovala.
Byl to ten nejkrásnější pohled na světě. A mě mrzelo, jak často u toho nejsem. Zara na zlomek vteřiny zvedla zrak od stránek a podívala se na mě. Její pohled byl pořád znatelně chladný, plný těch nevyřčených výčitek z kuchyně.
„Mám jít napustit vanu?“ zašeptal jsem do ticha.
Jen lehce přikývla a vrátila se zpátky ke knížce, aby Viky dočetla těch posledních pár odstavců.
Nechal jsem je tam a zapadl do naší koupelny. Rozhodl jsem se, že ten večer zkusím zachránit. Napustil jsem naši obrovskou vanu horkou vodou, přihodil do ní velkorysou dávku levandulové soli a na okraj mramoru postavil tři svíčky, které jsem rovnou zapálil. Z kuchyně jsem přinesl láhev vychlazeného prosecca a nalil dvě skleničky.

Když Zara o pět minut později potichu zavřela dveře od dětského pokoje a vešla do koupelny, na prahu se zarazila. Překvapeně se rozhlédla. Tlumené světlo svíček se odráželo od vodní hladiny a celá místnost uklidňujícím způsobem voněla. Došel jsem k ní a beze slova jí podal orosenou skleničku. Její rysy trochu změkly. Povzdechla si, převzala si ji a konečně se na mě nepatrně usmála. Vypadala unaveně, ale ten mráz z kuchyně byl na chvíli pryč. Odložila skleničku na okraj umyvadla a začala si přes hlavu svlékat mikinu, zatímco já jsem vklouzl do horké vody. Po chvíli už byla vedle mě. Opírala se mi o hruď a aspoň trochu se usmívala. Líbl jsem ji na krk, odložil svou skleničku na okraj vany, spustil svoje ruce pod vodu, spojil si je na Zařině břiše a přitáhl si ji k sobě blíž.
„Promiň. Já momentálně asi nemám moc dobré rozlišovací schopnosti, nechtěl jsem tě naštvat. V Maranellu je to teď katastrofa. Ten nový šéf… vymyká se mu to z rukou. Co mu nepomůžu zařídit já, to nemáme. Když mám konečně hotovo to, co potřebuju, musím ještě hasit průsery s ním. Ubíjí mě to. Žere to energii a čas, který bych daleko radši trávil s vámi,” vysypal jsem ze sebe.
Zara otevřela oči a podívala se do stropu, kde se odrážely plamínky svíček.
„Jak dlouho to ještě bude trvat?”
„Dokud ho nevyhodí,“ odpověděl jsem popravdě.
Nepředpokládal jsem, že se ten chlap zvládne vzpamatovat.
Políbil jsem jí na krk a rozhodl se ten těžký rozhovor konečně utnout. Chtěl jsem tam být jen s ní. Spustil jsem ruce pod vodu, přejel jsem dlaněmi po jejích stehnech, přitáhl si ji k sobě blíž a pak pomalu sjel rukama nahoru, abych zespodu zachytil plnost jejích prsou. Cítil jsem její horkou kůži a moje tělo na tu blízkost začalo okamžitě reagovat. Zabořil jsem pusu do jejího krku, přesunul se k prohlubni za uchem a pomalu postupoval podél její čelisti.
Cítil jsem, jak se jí zrychlil dech. Ztěžka polkla, zaklonila hlavu, opřela se mi o rameno a vzdala to. Její tělo úplně povolilo. Když pootočila tvář mým směrem, na nic jsem nečekal a zachytil její rty. Nejdřív jen opatrně, ale když mi polibek oplatila a pootevřela ústa, veškerá ta dusná atmosféra z kuchyně se přetavila v čistou, dravou touhu. Voda kolem nás hlasitě šplouchla, když se mi v náručí trochu otočila, objala mě mokrou paží kolem krku a přitiskla se k mému tělu tak těsně, že naprosto přesně cítila, jak moc ji chci. Byla nádherná, její rty na sobě měly chuť prosecca a já měl v tu chvíli pocit, že všechny naše problémy jsou pryč. Když jsme se od sebe na vteřinu odtrhli, abychom do plic nabrali vzduch, opírala se čelem o moji tvář a hruď se jí prudce zvedala.
„Tak strašně moc jsi mi chyběla,“ zašeptal jsem jí do oteklých rtů a prsty jí sjel znovu pod hladinu k bokům.
„A ty mně,“ vydechla a se zavřenýma očima si položila hlavu do jamky mého krku, zatímco moje ruce dál zkoumaly její tělo.
„Přemýšlela jsi nad tím, jak by sis představovala naše výročí?“ zeptal jsem se mezi dalšími drobnými polibky, které jsem jí nechával na rameni.
Jemně zavrtěla hlavou.
„Nemáme pro Viky hlídání,“ řekla omámeně.
„Hlídání zařídím,“ namítl jsem okamžitě a skousl jí kůži na klíční kosti tak, že tiše zasténala.
„Takže… to můžu vymyslet já?“
Chvíli mlčela, naprosto poddaná mým dotekům.
„Můžeš,“ svolila pak tiše.
Usmál jsem se do její kůže, naprosto spokojený, že nechala vše na mě. Měl jsem zatemněný mozek, toužil jsem po ní a slova ze mě vypadla dřív, než jsem je stihl profiltrovat.
„Arianna strašně hezky mluvila o jednom apartmánu ve Francii, ale…“
Zařino tělo v mém náručí absolutně ztuhlo. Byla to tak prudká změna, jako by do vody uhodil blesk. Její dech se zastavil. Přestala se mě dotýkat a odtáhla se ode mě, jako bych ji právě popálil. Kouzlo okamžiku bylo během zlomku vteřiny nenávratně pryč.
„Arianna, Arianna, Arianna,“ zopakovala pomalu a naprosto otráveně.
Zarazil jsem se a okamžitě mě to probralo.
 „Amore, zavrhl jsem to. Jenom jsem ti to chtěl říct.“
„Někdy bych měla úplně největší radost, kdybys o Arianně nemluvil vůbec,“ odsekla.
Posadila se rovně, co nejdál ode mě, a voda kolem nás výhružně zašplouchala.
„Leze mi na nervy, jak je to tvoje nejpoužívanější jméno ve slovníku.“
„Zaro,“ povzdechl jsem si frustrovaně a protočil panenky, vzteklý, že jsme takhle hloupě přišli o to, k čemu se celou dobu schylovalo.
„Prosím tě… Přece na ni nebudeš žárlit. Je to moje asistentka.“
Zara se opřela rukama o okraj mramoru a prudce se postavila. Voda z ní stekla, když se natáhla pro velkou osušku.
„Ano. Bohužel to debilní jméno slyším tak často, jako kdyby tady s námi minimálně bydlela,“ procedila mrazivě, zatímco se pevně balila do froté látky.
Podívala se na mě svrchu a do očí se jí vrátil ten chladný, pohrdavý výraz, který jsem už tak nesnášel.
„Nemusíš vůči ní chovat takovou zášť. Je jí dvaadvacet a už dělá asistentku mistrovi světa. Je fakt šikovná.”
„Je jí dvaadvacet a už dělá asistentku mistrovi světa, který o ní navíc mluví i tehdy, když se snaží vyspat se svou vlastní ženou,” naklonila hlavu na stranu a sjela mě ledovým pohledem.
„Tak to asi něco dělá VELMI dobře. Mistrovi světa.“
Dveře od koupelny zaklaply dřív, než jsem se vůbec zmohl na jakoukoliv odpověď. Naštvaně jsem plácl rukou do vody, kopl do sebe zbytek prosecca, vylezl a vydal se do ložnice. Měl jsem možnost pošlapat vlastní ego a pokusit se to urovnat, nebo se smířit s tím, že začátek našeho společného týdne začne mizerně, ale zanechat si nějakou hrdost. A ta mi za to nestála. Přišel jsem do pokoje a našel Zaru ležet v posteli. Byla natlačená až na okraj matrace na své straně.
„Zaro, přece z toho nemusíme dělat drama.”
„No, tak to asi musíme, když o té své asistentce mluvíš i ve chvíli, kdy se mě dotýkáš ve vaně.”
Povzdychl jsem si, natáhl se po světle a zhasl. Vlezl jsem do postele vedle svojí manželky a přitiskl se k ní. Neudělala nic, ale aspoň mě neodstrčila.
„Promiň,” zašeptal jsem a líbl ji do vlasů.
„Nechci se hádat. Trávíme spolu málo času a mrzí mě, když nám ho zkracují tyhle rozepře. Strašně jsem se těšil na to, až zase budeme všichni tři spolu,” řekl jsem popravdě.
Vittoria a Zara pro mě byly všechno, co jsem měl. A já se musel teď ponižovat a tvářit, že se mě nedotýká fakt, že mě moje žena podezřívá z nevěry s asistentkou. Náplastí bylo, že v tu chvíli našla mou ruku a propletla si s ní své prsty.
„Francie se konat nebude. Myslel jsem, že bychom mohli jet do Positana. Jenom my dva. Žádné starosti, žádné Ferrari, jen ty a já. Volal jsem si před pár dny s mámou. Sama navrhla, že by si Viky vzala na víkend k sobě. Už rozplánovala, kam jí který den vezme a ptala se mě na tu novou herničku kousek od centra,” vysvětloval jsem.
„Positano zní… krásně,” řekla unaveně.
„Zítra se podívám na nějaký hotel,” zašeptal jsem ji do ucha a znova ji políbil do vlasů.
Nebyl to večer, v jaký jsem doufal. Ale byl to asi nejlepší možný konec, který po tom všem mohl nastat.

* * * *

Ráno bylo dost ve spěchu. Když jsem Zaru viděl vstávat, sebral jsem poslední zbytky sil, které mi po čtyřech hodinách spánku a probdělé noci zbyly a přešel do koupelny, kde si před zrcadlem přehazovala přes holá ramena saténový župan.
„Buongiorno, amore,” pozdravil jsem ji a zezadu ji objal.
Políbil jsem ji do vlasů. Na malý moment její dlaně sklouzly na moje ruce a chvíli tam zůstaly.
„Klidně si dej sprchu a nespěchej. Já půjdu vzbudit Viky a udělám ji snídani.”
„To bys udělal?”
„To udělám,” ujistil jsem ji a ještě ji chvíli držel v náručí.
„Mami!” ozval se řev z chodby, který nám oběma připomněl, že zatímco před pár lety bychom buďto oba zůstali v posteli, nebo šli do sprchy spolu, teď jsme byli rodiče, kteří musí řešit ranní chaos.
„Jdu tam,” šeptl jsem a vyrazil za Viky, která měla jednu nohu v punčoše, druhou ne a na tváři výraz, že se brzy rozbrečí.
„Nejde to,” podívala se na mě zoufale s výrazem, který mi připomínal mně jako dítě, když se mi něco nedařilo.
Povzdychl jsem si, vzal ji do náruče a odnesl do pokoje, kde jsem ji usadil na postel. Pomohl jsem ji dostat do punčoch, podal jí nachystané šaty a měl pocit, že jsme vybojovali malé vítězství.
„Ještě copánek!” upozornila mě Vittoria, která mi podala hřeben a gumičky.
Tohle byla disciplína, na kterou jsem si netroufal.
„Vezmi to dolů, poprosíme mámu,” pokynul jsem ji a šel do přízemí chystat snídani.
Po prohlédnutí lednice jsem se rozhodl, že nejlepší bude udělat misku s jogurtem, ovocem, granolou a trochou čokolády. Viky si vyskočila do své stoličky a chvíli mě se zájmem sledovala. Pak sáhla po svém tabletu, který tam ležel od včerejška, a pustila si nějakou pohádku v angličtině. Právě když jsem krájel jahody do jogurtu, zaslechl jsem tiché kroky. Zara vešla do kuchyně. Už byla oblečená do pracovního dne. Dokonalé sako, jemný make up, který ji pak upraví v maskérně a vlasy stažené do hladkého uzlu. Vypadala jako definice úspěšné ženy, ale já v ní pořád viděl tu holku z australské kavárny, kterou jsem miloval. Zastavila se a sjela mě pohledem. Od mých bosých nohou přes teplákové šortky až k rozcuchaným vlasům.
„Vážně jsi to zvládl? Bez křiku a slz?“
„Podceňuješ mě,“ odložil jsem nůž, utřel si ruce do utěrky a udělal dva kroky k ní.
Chytil jsem ji za pas a přitáhl si ji k sobě. Byla cítit svým jemným parfémem a mýdlem. Zara si položila ruce na moji hruď a podívala se mi do očí.
„Měli bychom si pospíšit,“ zamumlala, ale neudělala jediný pohyb, aby se odtáhla.
Naopak, prsty se jí lehce zaryly do mých ramen.
„Snídaně počká,“ zašeptal jsem jí do rtů.
Sklonil jsem se a políbil ji. Nejdřív jen jemně, jako omluvu za včerejší večer, ale když mi polibek oplatila a její tělo úplně povolilo v mém náručí, dravost byla zpátky. Viky nás absolutně nevnímala, pořád byla ve světě té své pohádky.
„Jak to bez tebe celý den vydržím?” odtáhl jsem se od Zary a zašeptal.
Usmála se.
Na mramorové desce kousek od nás pípl její telefon.
Zara sebou trhla a instinktivně se odtáhla. Zůstal jsem stát s dlaněmi stále položenými na jejím pase, ale moje oči už sklouzly k displeji, který se rozsvítil.
Zpráva tam visela jako vykřičník.
Damiano (Tenis):  DÁME PO TRÉNINKU ZASE KAFE? 😉
Uvolnil jsem sevření. To slovo ZASE mi v hlavě vybuchlo jako granát. Zase. Takže to nebyla náhoda. Nebylo to jednou. Bleskově natáhla ruku, popadla telefon a otočila ho displejem dolů, ale ten vteřinový moment váhání v jejích očích mi řekl všechno, co jsem potřeboval vědět.
„Zase?“ zopakoval jsem a můj hlas byl najednou o tři oktávy níž.
„Od kdy chodíš s trenérem tenisu na kafe, Zaro? A proč je v té větě slovo zase?“
Zara si povzdychla, narovnala si sako a nasadila tu svou nečitelnou masku.
„Matteo, přestaň. Je to jen zdvořilost. Damiano je Ital, oni se takhle vyjadřují. Nehledej v tom drama. Vždycky se bavíme jen o Viky, která je tam celou dobu s námi.“
„Ital jsem i já, Zaro. A moc dobře vím, co znamená, když chlap pošle ženě mrkajícího smajlíka a ptá se na ZASE kafe,“ udělal jsem krok k ní, tentokrát už bez jakékoliv něhy.
„A když tak nad tím přemýšlím, dneska Viky vyzvednu a odvezu na tenis já. Chci vidět ten pokrok, za který mu platíme. A kafe si pak dám v klidu doma, kdyby potřeboval předem vědět.”
„Tati? Ty půjdeš se mnou na tenis?“ vyhrkla Viky a konečně odtrhla oči od tabletu.
„Damiano říkal, že máš silná auta, ale on má prý silnější podání!“
Moje manželka se pobaveně usmála. Věděla, že aniž by tady ten chlap byl, udeřil naprosto přesně na moje ego.
„Tak šup. Za dvacet minut musíme vyjet, Viky,” upozornila Zara, párkrát jemně tleskla a někam zmizela. Její telefon ale zůstal na kuchyňské lince, což bylo alespoň malé znamení toho, že zpráva Damiana pro ni nejspíš neměla takovou váhu.

* * * *

Seděl jsem v kanceláři ve Florencii a automaticky podepisoval hromadu kartiček pro fanoušky, které mi Arianna podsouvala. Zara byla v televizním studiu, kde předtáčela lifestylový pořad pro Sky Italia na pozdní odpoledne. Asi jsem jí to nikdy nepřiznal, ale občas, když jsem během závodních víkendů nemohl na hotelech usnout, pouštěl jsem si ten její pořad před spaním. Nové díly, staré díly… Bylo mi to jedno. Chtěl jsem ji vidět a její hlas mě uklidňoval. Její italština po těch letech v Toskánsku byla gramaticky skoro bezchybná. Ale nemívala v ní tu zpěvnost, ty emoce. Vlastně i ta včerejší hádka zněla v jejím podání spíše lhostejně, než naštvaně, i když jsem tušil, že to tak není.
„Jak dopadlo to plánování víkendu? Co říkáš na tu Francii?” zeptala se moje asistentka.
„Nakonec jsme ji nezabookovali,” přiznal jsem spíše mimochodem, zatímco mi černý fix sjížděl po hladkém papíře s mou fotkou.
„Našli jste něco lepšího?”
„Jedeme do Positana.”
Arianna si pobaveně odfrkla.
„Každý jezdí do Positana, Matteo. Překvap svou manželku a bud trochu originální,“ pronesla a sundala mi z rukávu nějaké smítko.
„Každé místo je originální, když tam Pojede se mnou,“ pousmál jsem se.
Brunetka se uculila a k podpisovým kartičkám mi hodila ještě pár kšiltovek.
„To je všechno.”
„Výborně,” řekl jsem spokojeně a vstal jsem.
„Jdeme na oběd?” rozzářila se.
„Ne, dneska ne. Za chvíli vyzvedávám Viky a jedeme na trénink.”
„Aha. Tak… asi zase zítra? V Maranellu?”
„Zítra v Maranellu,” přikývl jsem a vstal.
„Není ti to někdy líto?“ zeptala se, když srovnávala podepsané kartičky do stohů.
Nechápal jsem.
„Není mi líto co?“
„Viky je ta nejroztomilější holčička, jakou jsem viděla… Ale muži jako ty většinou chtějí mít syna. Chtějí mít někoho, komu všechnu tu lásku k autům a zkušenosti můžou  předat,“ řekla naprosto bez emocí.
Chvíli jsem na ni zůstal zírat.
„Ne,“ usmál jsem se nakonec a zavrtěl jsem hlavou.
„I kdyby Viky sport vůbec dělat nechtěla. Důležité pro mě je, aby si našla něco, co jí bude přinášet radost. A je mi jedno, jestli to budou auta, tenis, kolečkové brusle nebo kreslení,“ odpověděl jsem.
Arianna mlčky přikvýla.
„Ciao,“ kývl jsem nakonec a zamířil ke dveřím.

ZARA

Vystoupila jsem z taxíku před tenisovou akademií a první, co jsem viděla, bylo Matteovo auto. Ten člověk se ani nesnažil najít parkovací místo. Prostě tam svoje ferrari pohodil hned u vchodu. Vešla jsem do areálu a zamířila ke kurtu číslo tři. Viky měla zrovna podávat, ale jakmile mě uviděla, nadšeně vypískla.
„Mami!“ zamávala mi.
Damiano se za mnou ohlédl a s úsměvem na mě kývl.
„Soustřeď se, Viky,“ řekl potom směrem ke své svěřenkyni.
Matteo stál kousek od kurtu, na očích měl sluneční brýle, ale byla jsem si jistá, že za nimi jeho oči skenují každý Damianův pohyb, každé gesto a každé slovo.
„Ahoj,“ usmála jsem se na něj.
„Ahoj,“ odpověděl.
„Ona si tam s ním povídá víc, než odpaluje. Platíme mu za lekci tenisu, nebo za to, aby jí dělal animátora na dovolené? Ten její postoj je úplně špatně, váha na patách… Damiano ji nechává vyhrávat míče, které by ve skutečném zápase nikdy nedostala,“ zhodnotil svým kritickým okem.
„A našel jsi i něco pozitivního?“
„Moc toho není.“
„Můžeš mu to po tréninku říct,“ navrhla jsem.
„To si piš, že mu to povím,“ ujistil mě.
„A vezmi při tom v potaz, že Viky ty tréninky zbožňuje. Kvůli němu.“
„Zbožňuje,“ zopakoval Matteo a v jeho hlase zazněla jedovatost.
„To je ten problém. Sport není o tom, aby tě trenér bavil, ale aby tě posouval. Ten kluk tam posouvá akorát tak svoje ego. Podívej se na něj. Víc času tráví kontrolováním, jestli se díváš, než sledováním jejího pohybu nohou.“
Složila jsem si ruce na hrudi a povzdychla si. Byla jsem unavená. Fyzicky, psychicky… A Matteova žárlivost tomu nepomáhala. Dívala jsem se do země, ale priferně jsem si všimla, že si sundal sluneční brýle a díval se na mě.
„Všimla sis… Že má tvůj úsměv, když se jí něco povede? Vlastně… je mi jedno, jestli z ní bude světová jednička, nebo jestli se rozhodně s tím na střední skončit a jít dělat třeba keramiku. Já jenom nechci, aby svou snahu investovala zbytečně. Možná jsem na Damiana až moc tvrdý, ale můj svět se skládá z lidí, kteří jsou buďto nejlepší, nebo nemají nic. Chápu, že mě začínáš mít plné,“ přiznal a jemně si mě přitáhl k sobě do náruče.
Opřela jsem si čelo o jeho rameno a chvíli prostě jenom existovala.
„Konec tréninku,“ zavelel Damiano a zvedl hlavu směrem k nám.
Gestem ruky nastínil kafe a já přikývla.
„Jdeme?“  podívala jsem se na Mattea, který si nasadil zpátky sluneční brýle a jeho lehce arogantní výraz byl zpátky. Počkali jsme, až se Viky v šatně převlékne, dorazí i s batohem, který jí její táta vzal, a společně jsme zamířili k baru.
„Je dobře, že jste tady dneska oba,“ pronesl Damiano, který měl na sobě volné černé šortky, bílý nátělník a v ruce nějaké desky.
Vittorii jsme prozatím usadili u vedlejšího stolu a dovolili ji objednat si zmrzlinu.
„Příští víkend bude přátelský tenisový turnaj v Lucce. Napadlo mě, že by to pro Viky mohla být zajímavá zkušenost,“ nastínil.
„Nebylo by lepší přidat jednu lekci týdně a zaměřit se na její práci s postojem? Z toho přenášení váhy z jedné nohy na druhou fakt nejsem nadšený,“ řekl syrově Matteo.
„To určitě nebude nic proti ničemu. Ale ten turnaj je pro Viky příležitost, jak si vyzkoušet hrát na jiném kurtu a s jinými soupeři,“ vysvětlil trenér.
„Není to trochu zbytečná snaha věci uspěchat?“
„Je přirozené, že malé děti nemají dokonale vypilovanou techniku. Ale Viky ten sport baví. A důležitá je motivace.“
„Motivaci mám!“ zahlásila Viky od vedlejšího stolu, zatímco bojovala s jahodovou zmrzlinou.
„Damiano mi slíbil, že když vyhraju, můžu si vybrat tu růžovou omotávku s třpytkama!“
Matteo se na ni s jemným úsměvem podíval a pak svůj pohled zase přesunul na Damiana, kde už byl o něco méně přátelský.
„To je sice silný argument, ale já o užitečnosti stále nejsem přesvědčen. Pošlete mi do mailu rozpis turnaje i jména rozhodčích. Podívám se na to,“ nařídil.
„Samozřejmě, všechno vám pošlu,“ odpověděl mu Damiano, který slova sice pronesl s respektem, ale v jeho tváři se skrývalo mírné pobavení.
„Smekám před vámi klobouk, Matteo. Většina otců tady své děti jen přiveze na trénink a pak je zase vyzvedne. Málokdo se o své děti zajímá tak detailně,“ poznamenal trenér.
Věděla jsem, že tohle bylo rýpnutí. Matteovi jeho pracovní povinnosti nedovolovaly ani to, aby Viky na ty tréninky vozil. Dnešek byl velká výjimka.
„Nejsem jako většina otců. Co si o tom myslíš ty, Zaro?“
Pokrčila jsem rameny.
„Viky s Damianem trénuje čtyřikrát týdně. Vidí ji, zná ji a nejspíš tuší, co je pro ni vhodné,“ usoudila jsem.
„Probereme to,“ ujistil ho a zase se podíval na mě.
„Jdeme? Viky má k večeři slíbenou pizzu.“
Přikývla jsem. Matteo na baru zanechal bankovku, která pokryla kafe nás všech, včetně zmrzlinu pro Viky, vzal jí tenisový batoh a zamířili jsme k autu. Když naši dceru usadil do sedačky a zavřel dveře svého auta, otočil se na mě.
„Přihlásíš ji tam, že? Ať se mi to líbí, nebo ne,“ odtušil.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Protože já, na rozdíl od tebe, respektuji výchovu a přání i druhého z rodičů,“ usmála jsem se rýpavě.
„Rovnou ti říkám, že se mi nelíbí jeho trenérské metody, ani to, jak se mnou mluví,“ upozornil mě, když jsem vykročila ke dveřím u spolujezdce.
„Měli bychom zvážit, jestli ji nenajdeme jiného trenéra.“
„Už jsem ti to dneska jednou řekla, ale zopakuju to… My vděčíme právě Damianovi za to, že Viky tenhle sport baví. Kvůli němu se na tréninky těší.“
Matteo se podezřívavě pousmál.
„Vittoria? Nebo se na ně těšíš ty?“
Pobaveně jsem se usmála.
„Ty žárlíš!“
Matteo se zastavil s rukou na klice u dveří řidiče. Pomalu se otočil a podíval se na mě přes horní hranu svých brýlí. Ten jeho pohled by mohl tavit asfalt, ale tentokrát v něm nebyl jen vztek. Byla tam ona nebezpečná směs arogance a něčeho, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat přiznáním.
„Já nežárlím, Zaro,“ řekl a koutek úst mu nepatrně cukl.
„Já jen nerad vidím, když se do mého revíru plete někdo, kdo nemá ani základní vybavení na to, aby v něm přežil. Ten kluk si hraje na psychologa, ale jediné, co ho zajímá, je, jak vypadá jeho profil v bílém tričku.“
Otevřel dveře, ale nenastoupil. Místo toho se opřel o střechu Ferrari a chvíli mě jen pozoroval.
„A k té tvojí poznámce o respektu k rodičům…“ pokračoval a jeho hlas ztichl, aby ho Viky přes sklo auta neslyšela.
„To bylo pod pás. Ale beru to. Vím, že jsem včera u večeře nebyl zrovna týmový hráč.“
„To nebyl. Ale v Positanu ti můžu dát menší školení o tom, jak to v týmových sportech chodí.“
„Wau. A budeš na sobě u toho mít ty černé šaty, díky kterým jsem před pár lety v Melbourne zapomněl i to, jak se jmenuju?“
„Možná,“ usmála jsem se a nastoupila do auta.
„Viky, tobě Damiano vysvětlil, co ten turnaj znamená? Líbilo by se ti tam jet? I kdybys za to tu omotávku nedostala?“ zeptal se Matteo, když zapadl na sedadlo řidiče.
„Jo,“ odpověděla Vittoria jednoznačně.
„A co tě na tom láká nejvíc?“ zkoušel dál.
„Ty taky jezdíš na závody. Jsou tam fanoušci,“ odpověděla.
„A ty už máš svoje fanoušky?“ pousmál se Matteo do zrcátka, ve kterém se jeho oči střetly s pohledem brunetky v sedačce.
„Jasně.“
„Tak rozhodnuto,“ řekl polohlasně s rezignovaným tónem. Matteo.
„Mimochodem… Potřebuju, abys zítra Viky odvezl do školky ty. Ve studiu jsou nějaké změny a začínáme natáčet o hodinu a půl dřív,“ řekla jsem spíše mimochodem.
„Já ráno jedu do Maranella,“ namítl a chvíli uvažoval, jak to udělat.
„Řeknu mámě?“
„Vezmi mě s sebou,“ špitla Viky.
Pousmála jsem se.
„Udělám vám svačinu na cestu,“ poplácala jsem Mattea po rameni a všimla si, že už i on se culil a konečně jsme vyrazili do restaurace.

* * * *

Další den utekl v šíleném tempu. Natáčení ve studiu se protáhlo, maskérky se snažily schovat mou únavu další vrstvou korektoru a já jsem se v pauzách mezi vstupy přistihla, jak nervózně kontroluju telefon. Žádná zpráva od Mattea. To mohlo znamenat dvě věci. Buď si to v Maranellu s Viky užívají tak moc, že zapomněl na svět, nebo je tam takový chaos, že nemá čas ani dýchat. Domů jsem dorazila až pozdě odpoledne. Dům byl tou dobou ještě prázdný. Vysvlékla jsem se z elegantního oblečení, hodila na sebe volné džíny a bílé triko a šla do kuchyně. Předpokládala jsem, že až dorazí ti dva domů, budou mít hlad. Netrvalo dlouho a ozval se zvuk vchodových dveří.
„Jsme doma!“ zavolal Matteo.
Usmála jsem se a přešla do obýváku, abych se s nimi přivítala. Viky mi skočila do náruče, objala mě a vyprávěla o tom, jak viděla milion červených aut a všichni ji zdravili. Matteo mě líbl na rty a podal mi Vittoriin batůžek.
„Snědla jsi tu svačinku?“ zeptala jsem se, když jsem s tím šla zpátky do kuchyně, abych ji z něj vybalila věci.
„Jo, snědla,“ špitla a utíkala do pokoje.
Položila jsem její batůžek na kuchyňský ostrůvek, rozepnula jsem zip a vytáhla krabičku. Byla nedotčená. Moje nakrájená jablka, jogurt s granolou… všechno tam bylo.
„Matteo? Viky tu svačinu vůbec neotevřela,“ otočila jsem se na něj.
„Já jsem vůbec nejedl, dohlížela na ni Arianna. Sehnala ji něco v kantýně, myslím. Měl jsem schůzku s Laurentem, stala se o ni ona,“ vysvětlil mi a šel si nalít vodu do skleničky, kterou si vzal z poličky.
Zatnula jsem zuby. Arianna se postarala.
Hrabala jsem dál v batůžku a moje ruka narazila na něco lepkavého. Vytáhla jsem zmačkaný papírový sáček z vyhlášené pekárny v Maranellu a vedle něj plastovou láhev od něčeho, co mělo barvu radioaktivního odpadu. Byl to ten extrémně sladký, modrý „dětský energeťák“ plný kofeinu a barviv, který jsem Viky přísně zakázala poté, co po něm minule celou noc nespala a zvracela. V sáčku zbyla polovina obrovského donutu s modrou polevou a třpytkami.
„Viky, pojď sem, prosím,“ zavolala jsem hlasem, který byl nebezpečně klidný.
Vittoria přišla do kuchyně a v rukách žmoulala okraj trička. Hned věděla, která bije.
„Co je tohle?“ ukázala jsem na modrý zbytek donutu.
„Víš, co jsme si říkaly o těhle věcech. Bolí tě po nich břicho a pak nemůžeš spát.“
„Ale Arianna říkala, že to nevadí. Že je to za odměnu, že jsem byla hodná v tátově práci,“ vyhrkla Viky.
„A bylo to hrozně dobré. Mnohem lepší než to jablko.“
„To je mi jedno, co říkala Arianna. Arianna není tvoje máma,“ odsekla jsem a popadla ten modrý hnus, abych ho vyhodila.
„A tohle už tě nechci vidět jíst,“ upozornila jsem ji a zamířila ke koši.
Viky se ke mně vrhla a pokusila se mi sáček vytrhnout.
„Ne! To je moje! Arianna mi ho nechala na potom!“
„Viky, dost,“ zvýšila jsem hlas.
„Tati!“ zavolala zoufale.
Matteo se podíval na modrý donut a pak na mě. Pokrčil rameny.
„Zaro, neblázni. Byl to jeden den. Arianna ji chtěla zabavit, když jsem byl u Laurenta. Je to jen kobliha.“
„Není to jen kobliha! Je to nerespektování mých pravidel. A ty jí v tom ještě sekunduješ.“
Viky se na mě podívala s výrazem čisté nenávisti, jakou dokáže vyprodukovat jen pětileté dítě, kterému někdo bere cukr.
„Nebuď na tátu zlá!“ zakřičela.
„Proč nemůžeš být jako Arianna? Ona se na mě pořád usmívá a dává mi věci, co mi chutnají! Ty jsi pořád  zlá a něco mi zakazuješ! Nemám tě ráda!“
Mlčela jsem. Zůstala jsem tam stát se zbytkem modrého donutu v ruce a cítila, jak mi srdce tluče až v krku. V kuchyni na vteřinu zamrzl vzduch. Byla to facka od vlastního dítěte, mířená přesně tam, kde to bolí nejvíc.
„Vittoria, basta!“
Matteo neřval, ale měl v hlase takovou intenzitu, že Viky okamžitě ztuhla. Udělal dva rychlé kroky k ní. Už to nebyl ten usměvavý táta z auta. Byl to muž, který v paddocku srovnává do latě celé inženýrské týmy.
„Takhle se svou mámou mluvit nebudeš. Nikdy,“ pronesl mrazivě a díval se jí přímo do očí, dokud Viky nesklopila zrak.
„Můžeš být naštvaná, můžeš mít hlad, ale jestli od tebe ještě jednou uslyším něco podobného, tak na celý tenis a turnaje zapomeň. Okamžitě se jí omluv a běž nahoru.“
Viky se zatřásla brada a po tvářích jí stekly dvě velké slzy.
„Promiň, mami,“ špitla tak tiše, že to bylo sotva slyšet, a pak se s pláčem rozběhla ke schodům.
Zůstali jsme v kuchyni sami. Matteo si povzdechl, prohrábl si vlasy a pak se podíval na mě. Pořád v něm byla ta energie muže, který právě vyřešil krizi, ale v jeho očích jsem neviděla pochopení. Viděla jsem jen zoufalost.
„Zaro, nechtěl jsem, aby ti tohle řekla,“ začal a opřel se rukama o linku hned vedle batohu.
„Ale sakra… je to jen kobliha. Arianna se o ni starala celý den, abych mohl pracovat. Chtěla být milá. Nemůžeš jí dávat za vinu, že Viky chutná víc cukr než tvoje jablka.“
„Takže jsi ji srovnal jen proto, že se to nemá říkat nahlas? Ale vnitřně s ní souhlasíš?“ podívala jsem se na něj a cítila, jak se mi třese hlas.
„Jasně, že s ní nesouhlasím, ale…“
„Ale co? Problémy doma se tě netýkají, protože jich máš dost v práci?“
Zavrtěl hlavou a přešel ke mně.
„Ne. Týká se mě to. A je jedno, jestli se bavíme o kapajícím kohoutku v koupelně, nedojedené večeři nebo toho, že kdokoliv v tomhle domě brečí.“
Koukala jsem mu do očí a nic neřekla. Věděla jsem, že mi nechtěl ublížit a věděla jsem, že ho to trápí. Nechtěla jsem, abychom na jih odjížděli slavit výročí rozhádaní, i když mě celá tahle situace bolela. Vlastně mě dost mrzelo i to, že se Viky jako dítě nedokázala omluvit, protože by to celé chápala. Omluvila se, protože jí to nařídila autorita v podobě táty. Položila jsem mu ruce na ramena, opřela se o jeho hruď a zavřela oči.
„Jestli bude mít povahu po nás, její pubertu nepřežijeme,“ šeptla jsem.
„Zajdu za ní a promluvím si s ní,“ pohladil mě po zádech a políbil mě do vlasů.
Přikývla jsem a odtáhla se.
„Fajn. Potřebuju si vyvětrat hlavu, ale vrátím se kolem osmé večer.“
„Kam chceš jet?“
„Nevím. Třeba na tenis,“ přiznala jsem.
V obličeji se mu promítla mírná nelibost, ale věděl, že odporem by naší situaci nepomohl.
„Dobře. Jeď. Já Viky vykoupu, uložím a budu na tebe čekat,“ pousmál se, naposledy mě políbil na rty a vyrazil do pokoje naší dcery.
Vzala jsem tašku s převlečením, nazula si tenisky a zamířila ke svému Maserati. Věci jsem si hodila na zadní sedadlo a z naší příjezdovky se rozjela k tenisové akademii. Zaparkovala jsem kousek od vchodové branky a našla ho na jednom z kurtů. Damiano zrovna končil lekci s nějakým klukem a když mě viděl, překvapeně na mě mávl.
„Co tady děláš?“ zeptal se zaskočeně.
„Končíš?“
„Vlastně jo. Stalo se něco? Rozmysleli jste si ten turnaj?“
„Ne… Já jenom potřebuju trochu vyčistit hlavu. Nebo možná spíš na nic nemyslet. Nechceš si se mnou dát hodinu tréninku? Zaplatím ti to,“ ujistila jsem ho, že nechci žádnou přátelskou pomoc.
Zasmál se: „Nemusíš mi platit. Chceš to i s terapií, nebo bez?“
„Zatím bez. Pokud ze sebe před odchodem začnu sypat svoje problémy, znamená to, že jsem si to rozmyslela. Skočím se převléct.“

GIANLUIGI

Když mi Matteo zavolal, jestli se nechci stavit na jedno vychlazené pivo, bylo mi jasné, že to nebyla otázka, jestli chci pivo. Bylo to oznámení, že chci pivo. Domluvil jsem se s Ilarií, že si na cestu k němu vezmu Uber a na cestu zpátky mě vyzvedne. K mému údivu už na terase jejich vily seděl i Pietro, který popíjel whisky.
„Přišel jsem do klubu anonymních alkoholiků, nebo je svolána porada kvůli nějaké krizi?“
„Od všeho trochu,“ usmál se Pietro a hodil si do pusy olivu, která ležela na obloženém talíři.
„Takže… co se řeší a kde je moje vychlazené Peroni?“
Ozvalo se cinknutí kovu o sklo a osvěžující zasyčení. Matteo přede mě položil lahváč a posadil se.
„Taková scéna, která tady dneska byla… To jsem nezažil. Teda, představoval jsem si, že Viky jednou bude drzá, bude odmlouvat… Ale nenapadlo by mě, že to bude takhle brzo. Řvala po Zaře, že ji nemá ráda. Kvůli kusu žvance,“ zavrtěl hlavou.
„Jakému kusu žvance?“ nechápal jsem.
„Vittoria dneska byla u mě v práci. Hlídala ji Arianna,“ nastínil Matteo.
„Arianna? Ta Arianna?“ zeptal se s dvojsmyslným pohledem Pietro.
„Ta by platila zlatem, aby ti mohla sedět na klíně, bráško,“ utrousil zvrhle.
Matteo zavrtěl hlavou a pokračoval.
„Koupila Vittorii nějaké sladkosti, po kterých minule zvracela. Samozřejmě to snědla radši než svačinu, kterou ji nachystala Zara. Ta když to zjistila, bylo zle,“ dodal.
„Víš, kolik takových hádek ještě zažijete? Pokud se hroutíte už teď, co budete dělat, až jí bude patnáct a dotáhne vám domů nějakého rockera s nalakovanými nehty? Ještě si na ty koblížky rádi vzpomenete.“ řekl nevzrušeně hokejista.
Můj nejlepší kamarád jen nespokojeně zasyčel.
„Tohle je jedna část příběhu. Ta další je, že se potom Zara sebrala a odjela na tenis. Za tím namistrovaným floutkem, který trénuje naši Viky. A já fakt přestávám rozumět tomu, proč ho obě tak strašně zbožňujou.“
„U Viky nevím, ale u Zary… všiml sis někdy, jak spolu mluví?“
Matteo se na mě zaražemě podíval.
„Jak spolu mluví? No, předpokládám, že italsky, jako my všichni.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Mluví spolu anglicky. Ten kluk žil rok v Londýně a dva roky v Melbourne. Má přesně ten australský slang, na který je Zara zvyklá z domova,. Je nadšená, že mluví s někým, kdo ji rozumí a připomíná ten klid, ve kterém vyrostla,“ přidal jsem mu kousek do skládačky.
„Anglicky?“ ujistil se, že slyší správně.
„A odkud to víš?“
„Minule měla Zara auto v servise, vezl jsem ji tam.“
Matteo si promnul oči, jako kdyby se právě probudil z nějakého snu.
„Já… nevím, co mám dělat,“ přiznal.
„Funguje vám to v posteli?“ zeptal se bez obalu Pietro.
„Notak! Je to moje sestra!“ upozornil jsem je oba.
„Klid, nic jsem neřekl!“ zasmál se a zacinkal ledem ve sklenici.
„Je to legitimní otázka. Protože jestli spolu nespí a ona si chodí pokecat v angličtině za opáleným tenistou… Nevyvíjí se pro tebe tenhle závod dobře.“
„Vy jste tady?“ zeptala se překvapeně Zara, která nakoukla z francouzských dveří na terasu.
„Konvalinko,“ usmál se Pietro a natáhl k ní ruce, aby ho objala.
„Konvalinko?“ zeptali jsme se souhlasně a velmi zaskočeně spolu se Zarou.
„To bylo první, co mě napadlo,“ mávl Pietro rukou.
Moje sestra byla ještě pořád lehce uřícená. Z drdolu ji už odstávalo pár pramínků vlasů a vypadala dost zničeně. Pietra ale objala, pozdravila se i se mnou a Mattea líbla na tvář, než se znova vrátila do útrob domu s tím, že si jde dát sprchu.
„No, vypadá dost splaveně. Dneska asi nic nebude,“ přesunul Pietro svůj pohled na Mattea a posměšně se uculil.
„Myslíš někdy na něco jiného, než na sex?“ zajímalo mě.
„Co bych z toho života asi tak měl?“ zeptal se a namířil na Mattea ukazovák.
„A ty se snaž. Protože jestli se z toho víkendu v Positanu vrátíte a ona bude pořád hledat ten svůj australský slang u trenéra tenisu, tak jedeš v závodě, který jsi už dávno prohrál. Jenom ti to ještě nikdo neřekl do vysílačky. A já mizím, mám ještě na večer domluvenou společnost,“ řekl nakonec a odložil sklenici zpátky na stůl.

MATTEO

Naházel jsem sklenice do myčky, sklo od piva odložil na linku a zamířil do ložnice, kde už Zara ležela v posteli s telefonem v ruce. Vyčistil jsem si zuby, dal si sprchu a dorazil za ní.
„Jak bylo na tenise?“ zeptal jsem se a snažil se znít co nejvíc klidně.
Žádná žárlivost, žádné podezření… žádné zklamání ze zjištění, že si tam našla kousek něčeho, co já s ní sdílet nikdy nemohl.
„Dobře. Unavila jsem se tam dost na to, abych vytěsnila odpolední zážitek,“ povzdychla si a odložila telefon stranou, aby se mi opřela o hruď.
„S Viky jsme o tom mluvili. Vysvětlil jsem ji, že zatímco ona svůj volný čas věnuje pohádkám, ježdění na kole, kreslení s křidami… Ty svůj čas věnuješ ji a tomu, aby ji nic nechybělo. A taky, že ji věci nezakazuješ, protože bys ji neměla ráda, ale protože ji máš ráda natolik, že nechceš, aby ji bylo blbě.“
Zara se usmála.
„Řekla na to něco?“
„Chvíli plakala a pak mě poprosila, jestli na večeři může sníst to jablko a granolu… jogurt dostala jiný. A mimochodem,“ nakousl jsem a natáhl se na noční stolek, kde ležel složený papír, „pro tebe udělala tohle. Slíbil jsem, že ti to předám.“
Podívala se na obrázek, na kterém je Viky nakreslila spolu. Držely se za ruku, nad blonďatou postavičku bylo napsáno MAMMA a nad menší postavičkou VIKY. Zara si to s úsměvem chvíli prohlížela, pak papír složila a podala mi ho zpátky.
„Děkuju,“ šeptla.
„Miluje tě, Zaro. A já taky,“ řekl jsem a prstem ji jemně zvedl bradu, abych ji mohl políbit.
Chvíli jsem ji koukal do očí, pak mi položila hlavu na hruď a povzdychla si. Přejel jsem ji rukou po zádech a přitáhl si ji k sobě. Hladil jsem ji po vlasech a koukal do stropu. Netrvalo dlouho a cítil jsem, jak Zara upadla do hlubokého spánku. Než se to povedlo i mně, slyšel jsem na chodbě kroky a záhy otevření dveří do naši ložnice.
„Mami?“
„Co se děje?“ zašeptal jsem směrem k Viky, která měla podle hlasu slzy na krajíčku.
„Bolí mě bříško,“ odpověděla.
Opatrně jsem se vysmekl zpod Zary, vzal Viky do náruče a odnesl ji do kuchyně. Věděl jsem, že lékárnička je někde tam. Ale netušil jsem, co dělat. Popadl jsem telefon a vytočil číslo na Gigiho. Nejprve jsem chtěl volat mámě, ale pravděpodobnost, že bude po půlnoci vzhůru, byla malá.
„Co se děje?“ vzal to prakticky ihned.
„Viky je blbě. Asi z těch koblih. Zara už spí a přiznání, že měla pravdu, si nechávám na ráno. Můžeš mi poradit, co teď s tím? Pomůže nějaký bylinkový čaj, nebo to bude chtít něco většího?“
„Bylinkový čaj?“ Gigi se do telefonu uchechtl a já jsem slyšel, jak v pozadí něco zachrastilo.
„Matteo, ty jsi sice mistr světa, ale v medicíně evidentně plaveš. Pokud do sebe ta malá nasoukala modrou polevu a kofeinový sajrajt, tak jí bylinky nepomůžou. To chce čas a klid.“
„Takže mám jen sedět a koukat, jak trpí?“ zeptal jsem se bezmocně a pohladil Viky po vlasech. Seděla mi na klíně u kuchyňského ostrůvku, bledá a schoulená do klubíčka.
„Dej jí napít čisté vody, žádné bublinky. A pokud začne zvracet, tak ji prostě nech. Tělo ví, co dělá. Ten čaj ji asi udělat můžeš, ale ať ho pije po lžičkách.“
„Jen to?“
„Jen to. A ráno, až budeš mojí sestře říkat, že měla pravdu, tak mi to prosím tě natoč.“
„Díky, dobrou,“ ukončil jsem hovor, položil Viky na pracovní desku kuchyňské linky a začal ji chystat čaj.
„Tati? Já jsem to Arianně neřekla, že ty donuty nemůžu,“ podívala se na mě provinile.
„To nevadí, amore. Příště… už budeme oba vědět,“ povzdychl jsem si, objal ji, dal ji pusu do vlasů.