Z televize jsem se domů těšila víc než obvykle. Zaparkovala jsem svoje bílé Maserati Grecale na příjezdové cestě tak, aby nepřekáželo ve výjezdu z garáže a zamířila ke vchodovým dveřím. Počítala jsem, že pro cestu na jih Matteo bude chtít vzít nějaký svůj sporťák a moje SUV, ve kterém bylo dost místa pro Viky, její sedačku a tenisový batoh, na to nebyl ideální adept.
„Jsem doma!“ zavolala jsem a vyklouzla z lodiček, které jsem nechala před botníkem.
„Amore,“ ozval se Matteo, který za mnou přišel a pevně mě objal.
„Viky je už u mámy, kufry jsou v autě a… jakmile budeš připravená, můžeme vyrazit,“ oznámil mi nakonec.
„Jenom se skočím převléct,“ přikývla jsem a zamířila do patra.
Za chvíli jsme už oba seděli v jeho Ferrari Portofino a směřovali na jih. Viděla jsem na něj, jak si užíval klikatost cesty i zvuk motoru pokaždé, když silněji sešlápl plynový pedál.
„Na co myslíš?“ zeptala jsem se, když jsme projížděli kolem Sorrenta a vzduch začal vonět po citronech a soli.
„Na to, že ti to v tomhle světle neuvěřitelně sluší,“ odpověděl a jeho pohled sklouzl k mým nohám.
„A na to, že Positano je sice krásné, ale já se nejvíc těším na to, až v tom hotelu konečně zavřu dveře a nebudu muset být nikdo jiný než tvůj manžel,“ dodal.
Cítila jsem lehké ruměnce na svých tvářích a opřela jsem si hlavu o sedadlo.
„Sedm let, Matteo. Někdy mi přijde šílené, že jsme to všechno zvládli. Všechny ty tvoje závody, moje stěhování z Austrálie, Viky…“
„Zvládli jsme to, protože jsi to ty,“ řekl a na moment zpomalil, aby se mi mohl podívat do očí.
„Ostatní ženy by mě už dávno opustily nebo by se zbláznily. Ty jsi jediná, kdo mě dokáže udržet na trati i mimo ni.“
„To je ten nejmíň romantický kompliment, jaký jsem kdy slyšela,“ zasmála jsem se, i když jsem věděla, že je to pravda.
Sotva jsme zastavili u vchodu do hotelu, k autu přišel portýr a obsluha, které Matteo předal klíčky od auta a k tomu nějaké peníze. Vza mě za ruku a společně jsme šli k recepci, kde nám nějaký mladý Ital začal automaticky chystat klíče. Nevím, jestli to bylo Matteovou volbou, nebo skutečností, že rezervaci dělal přímo on, ale měli jsme pokoj v posledním patře s výhledem na moře. Sotva se za námi zavřely dveře výtahu, Matteo mě přitiskl na studené zrcadlo a věnoval mi velmi intenzivní polibek, při kterém jeho ruce přejely od mých boků směrem nahoru.
„Jsou tady kamery,“ zašeptala jsem.
„To je nějaké tajemství, že po sobě manželé obvykle touží?“ zasmál se provokativně a jeho ruce si našly cestu pod mé triko.
„Matteo,“ vypískla jsem.
Výtah se zastavil a s cinknutím se otevřely dveře. Náš pokoj byl na konci chodby. Matteo jedním pohybem projel kartou přes čtečku a pustil mě do našeho aparmánu jako první. Z chodby se vcházelo do prostorného obýváku spojeného s ložnicí, která měla vysoké matrace a už od pohledu vypadala velmi pohodlně.
„Můžeš na mě přestat takhle koukat?“ zeptala jsem se, když jsem si prohlížela náš pokoj a v zádech jsem cítila Matteův pohled.
Otočila jsem se na něj, ale než jsem stihla něco říct nebo udělat, jemně mě zatlačil na okraj postele tak, že jsem spadla přímo do těch nadýchaných peřin.
„Víš, jak strašně těžké to pro mě je?“ zeptal se, propletl naše prsty a chvíli mi koukal do tváře.
„Pořád se o tebe musím s někým dělit. S televizí, s Viky, s veřejností… A já se mám tvářit, že jsem trpělivý a že tě nechci mít jenom pro sebe,“ šeptal, zatímco jeho prsty mi pomalu začínaly vyhrnovat triko.
Přitáhla jsem si k sobě jeho obličej a políbila ho. Byl v nich ten samý oheň, který jsem v nich viděla, když mě poprvé přivedl k sobě do toho starého bytu v San Fredianu. Cítila jsem, jak nahmatal zapínání mých džínů a pokoušel se ho poslepu rozepnout. V tu chvíli se ozvaly silné vibrace na dřevěném stole z chodby. Trvalo mi chvíli, než mi to došlo, že je to telefon. Můj ne. Ten byl v kabelce. Matteo se na malý moment zarazil, ale pak mě líbal dál. Mobil po chvíli utichl, ale nejspíš jen aby chytil druhý dech. Záhy se totiž rozvibroval znova, snad ještě urputněji. Cítila jsem, že v Matteovi to začalo hlodat.
„Ignoruj to,“ zašeptala jsem mezi polibky.
„Co když je to máma? Co když je něco s Viky?“
„Viky je v pohodě právě protože je s tvou mámou,“ oponovala jsem mu.
„Amore,“ povzdychl si a odtáhl se ode mě.
„Dobře,“ pokrčila jsem rameny, což pochopil jako svolení a pro ten zatracený krám vyrazil.
„Laurent,“ oznámil mi nakonec a opřel se o futra s bezmocným výrazem.
„Neber to,“ řekla jsem skoro zoufale.
Díval se na mě, ale nic neřekl a já viděla to obrovské pokušení.
„Prosím. Slíbil jsi mi, že tenhle víkend je jenom o nás dvou,“ připomněla jsem mu.
„Zaro, tohle může být pořádný malér. Řešili jsme před odjezdem data týkající se zadního křídla. Do zítřka to musí odeslat, jinak o ten upgrade přijdeme,“ vysvětloval mi.
„Matteo, slíbil jsi mi to,“ zopakovala jsem mu.
„Bude to jen minuta, hned jsem zpátky,“ ujistil mě a odešel na balkon, aby mě nerušil.
Nebo spíš aby měl klid na svou práci. Nediskutoval. Prostě mi oznámil, že Maranello dostalo přednost. Cítila jsem se zklamaná. Líbali jsme se, chtěli jsme jeden druhého a on mě i v tuhle chvíli odstrčil na druhou kolej, aby vyřešil práci. Slyšela jsem emotivní italštinu, ve které létaly nějaké technické pojmy, nadávky a to vše v naléhavém tónu. Vzala jsem z postele ručník a šla si dát sprchu. Teplou vodou jsem ze sebe zkoušela smýt pocit zoufalství, smutek a únavu z cesty. Převlékla jsem se do saténové noční košile a vklouzla do peřin. Čím déle ke mně z balkónu doléhala jeho slova, tím víc jsem si byla jistá, že můj manžel se dneska nevrátí. Můj manžel je totiž zpátky v práci.
Natáhla jsem se pro telefon, chvíli koukala na instagram a zahlédla tam příběh Damiana. Vyfotil se ještě s nějakými dalšími dvěma Italy na baru, který byl u tenisových kurtů.
NEPOTŘEBUJETE TAM NĚKOHO NA ROZNÁŠENÍ KÁVY? TŘEBA SI TO Z MELBOURNE JEŠTĚ PAMATUJU, napsala jsem anglicky v australském slangu tak, jak jsem komunikovala se zbytkem svých přátel z Melbourne. Netrvalo dlouho a přišla odpověď.
V TELEVIZI TI TO SLUŠÍ VÍC, TADY BY TĚ BYLA ŠKODA. JAKÉ JE POSITANO?
Koukala jsem na ten text a podívala se směrem na balkon, kde Matteův hlas utichl. Byl tam už nejméně půl hodiny a venku už se začínalo stmívat.
ZATÍM TĚŽKO ŘÍCT, PŘED CHVÍLÍ JSME PŘIJELI. MÁŠ KDYŽTAK V PONDĚLÍ ČAS SI SE MNOU ZAHRÁT? TEN VČEREJŠEK MI VYHOVOVAL, BYLA JSEM FAKT ZNIČENÁ.
Odložila jsem telefon na stůl a naivně čekala na Mattea. Z deseti minut bylo patnáct, z těch se stala půl hodina a dál jsem už přestala mít přehled. Pak jsem už sice konečně uslyšela klapnutí balkónových dveří, ale byla jsem už v polospánku a neměla sílu otevřít oči a podívat se na něj. Bylo pozdě.
Ráno mě z toho všeho trochu bolel žaludek. Zůstala jsem ležet, zavřené oči a vnímala jsem ticho v pokoji. Už žádná naléhavá italština na balkoně. Jen šum moře pod útesy.
„Vím, že nespíš,“ ozval se hluboký, zastřený hlas kousek od mého ucha.
Pohnula jsem se a ucítila Matteovu ruku na svém boku. Ležel vedle mě, opřený o loket, a pozoroval mě s výrazem, který jsem u něj neviděla už dlouho. Nebyl v něm ten dravý manažer ani ambiciózní jezdec. Byl tam jen muž, který moc dobře věděl, že včerejšek podělal.
„Buongiorno,“ zamumlala jsem a konečně otevřela oči.
„Promiň,“ řekl okamžitě.
Žádné výmluvy, žádné zdůvodnění. Jen tohle jedno slovo.
„Byl jsem idiot. Nechal jsem tě tady samotnou v peřinách, zatímco jsem se hádal o kousek karbonu. Zasloužila by sis mě za to vyhodit z toho balkonu.“
„To mě napadlo,“ pousmála jsem se smutně.
„Ale pochybovala jsem, že by sis toho vůbec všiml.“
Matteo si povzdychl a přitáhl si mě blíž. Cítila jsem jeho horkou kůži a známou vůni.
„Dneska je naše výročí, Zaro. Jeden z těch dnů, za které jsem svému životu nejvděčnější. Slibuju ti, že na ten telefon bez tvého svolení ani nesáhnu. I kdyby Maranello lehlo popelem a Laurent u toho tančil rituální tance, je mi to fuk. Dneska existujeme jenom my dva. Jak chceš ten den strávit? Naplánujeme cokoli.“
Dívala jsem se do těch jeho tmavých očí a viděla jsem v nich upřímnou snahu. Matteo uměl být arogantní a sebestředný, ale když chtěl, dokázal mě přesvědčit, že jsem jediný člověk ve vesmíru.
„Chci, abys tady byl,“ řekla jsem tiše, „opravdu tady.“
„Jsem tady,“ zašeptal a jeho ruka se přesunula do mých vlasů.
„A nikam neodcházím.“
Sklonil se a políbil mě. Nebyl to ten dravý polibek z výtahu. Byl pomalý, omluvný a neuvěřitelně intimní. Cítila jsem, jak se ve mně to včerejší napětí konečně rozpouští. Matteo se ke mně přitiskl a já jsem v tu chvíli zapomněla na Florencii, na Ariannu i na to, jak moc mě včera mrzelo, že dal přednost práci. Tohle milování bylo jiné než obvykle. Nebyla to rychlost v ranním shonu, ale tichý, dlouhý rozhovor beze slov. Matteo si dával záležet na každém doteku, jako by se mě snažil znovu naučit, kdo v téhle posteli doopravdy patří ke mně. Vnímal každý můj výdech, každé zachvění. Když jsme se nakonec schoulili do sebe, slunce už v pokoji postoupilo o kus dál.
„Šťastné výročí, amore,“ zamumlal mi do kůže na krku a pevně mě objal.
„Šťastné výročí, Matteo,“ odpověděla jsem a v tu chvíli jsem věřila, že tenhle den bude dokonalý.
Vstali jsme až o hodinu později. Matteo nechal přinést snídani na balkon. Čerstvé cornetti, ovoce a dvě espressa. Svůj telefon nechal v ložnici v šuplíku nočního stolku. Opravdu se na něj ani nepodíval.
„Tak, co by sis dneska přála?“ zeptal se.
„Chtěla bych ochutnat tu virální zmrzlinu v citrónu. A pak bych chtěla, abychom šli na chvíli na nějakou pláž, kde není signál,“ řekla jsem.
„Tvé přání je mi rozkazem,“ usmál se, odložil hrníček od espressa, líbl mě do vlasů a zamířil z balkónu zpátky do ložnice.
* * * *
Procházka úzkými uličkami Positana byla jako zkouška trpělivosti. Matteo se snažil splynout s davem ve lněné košili a slunečních brýlích, ale jeho aura mistra světa se prostě nedala úplně vypnout. Lidé se za námi otáčeli, šeptali si, ale on mě jen pevněji stiskl za ruku a táhl nás k malému stánku, kde prodávali ty obří vydlabané citrony plné sorbetu.
„Tady to máš, amore. Tvoje virální trofej,“ podal mi jeden a sledoval, jak se lžičkou bořím do mrazivé kyselosti.
Usmála jsem se a kousek mu podala.
„Přiznej se, Matteo. Kdybychom neměli výročí, ani by ses tady nezastavil.“
„Zastavil bych se kdekoli, kde by ses takhle usmívala,“ řekl a v jeho hlase nebyl ani stín sarkasmu.
Jen ten upřímný, ranní klid. Dole u přístavu na nás čekal malý člun, na kterém jsme se po chvíli vzdalovali od barevných domků nalepených na skále. Celé odpoledne jsme strávili na nádherné písčité pláži, kde byl skutečně špatný signál a nedalo se tam dostat jinak, než lodí. Blbnuli jsme ve vlnách jako zamilovaní puberťáci, vzpomínali na drobné detaily z naší svatby a já se během odpoledne trochu spálila. Nebylo to nic vážného, ale když jsem si večer dala sprchu, Matteo mi musel záda namazat pantenolem.
Na večer jsme měli zarezervovanou restauraci ve městě. Oblékla jsem si černé dlouhé šaty, které na mně Matteo miloval. Když viděl, jak si před zrcadlem zapínám jemný náramek a na zápěstí si roztírám parfém, opřel se o futra dveří do koupelny a s jemným úsměvem mě pozoroval.
„Nevím, jestli dneska budu více bojovat s pýchou, nebo s žárlivostí,“ zhodnotil nakonec.
Pousmála jsem se a otočila se na něj.
„Můžeme jít?“
Restaurace byla vytesaná přímo do útesu a nabízela výhled na noční Positano, které se v dálce třpytilo jako rozsypané diamanty na černém sametu. Vzduch byl teplý, nasycený vůní moře a jasmínu. Matteo vypadal ve tmavé košili neuvěřitelně elegantně a já jsem si v těch dlouhých černých šatech připadala poprvé po dlouhé době skutečně krásná. Ne jako unavená máma nebo moderátorka pod tlakem, ale jako jeho žena.
„Mluvil jsem odpoledne s mámou,“ nadhodil Matteo, když nám číšník dolil rubínově červené víno.
„Vzala Viky na ranč kousek za Florencii. Prý se zamilovala do jednoho poníka a odmítala odjet bez slibu, že jí ho koupíme.“
Zasmála jsem se.
„Poníka? Bydlíme ve vile, ne na farmě.“
„To jsem jí zkoušel vysvětlit do telefonu,“ ušklíbl se Matteo a v očích mu tančily pobavené jiskřičky.
„Ale Vittoria má Nassiovské geny. Jakmile si vyhlédne cíl, jde přes mrtvoly. Prý by se jí vešel do té malé kůlny na zahradní nářadí.“
„Je to tvoje dcera,“ pokrčila jsem rameny s úsměvem, „Tvrdohlavost má po tobě.“
„A šarm po tobě,“ kontroval okamžitě a jeho ruka na moment zůstala na mé dlani.
Byl to dokonalý večer. Práce v Maranellu byla zapomenuta, napětí z minulých dní se rozplynulo v chuti skvělého jídla a vína. Když jsme dojedli hlavní chod a čekali na dezert, omluvila jsem se.
„Skočím si jen přepudrovat nos. Neobjednávej mi kávu, chci ještě jednu skleničku toho vína,“ mrkla jsem na něj a vstala od stolu.
MATTEO
Sledoval jsem Zaru, jak odchází. Byla nádherná, v každém jejím kroku byl kousek elegance a sebevědomí, díky kterému poutala oči mužů v tomhle podniku. Jedna z manželek svému manželovi věnovala jedovatý pohled, nad čímž jsem se musel pousmát. Bylo mi skvěle. Jsme tady. Spolu. Smějeme se, milujeme se, jsme to zase my. Bez starostí, bez potíží, bez Maranella. Právě když jsem chtěl pokynout číšníkovi, displej Zařina telefonu na stole se rozsvítil. Nechtěl jsem to pročítat, ale když mi oči sklouzly k telefonu, první, co mě udeřilo do očí, bylo to jméno.
DAMIANO.
Sevřel se mi žaludek a srdce mi vynechalo úder. Náhledová zpráva tam visela jako rozbuška.
PŘÍŠTĚ TĚ ZNIČÍM JEŠTĚ VÍC. MIMOCHODEM, ZAPOMNĚLA SIS V ŠATNĚ TRIKO.
Cítil jsem, jak mi krev v žilách okamžitě ztuhla a pak se s dvojnásobnou silou nahrnula do spánků. Zničím tě ještě víc? Zapomenuté triko v šatně? Ta zpráva mi v hlavě explodovala jako granát. Všechny ty jeho úsměvy , ta jejich komunikační blízkost, Zařin útěk na tenis, když na ni Viky byla hnusná… najednou to do sebe zapadalo v té nejčernější možné verzi. Když se Zara za pár minut vrátila, můj svět už nebyl zalitý sluncem Amalfi. Byl to studený, mechanický prostor, kde se počítají jen škody.
„Změnila jsem názor, dám si i to espresso,“ usmála se na mě, když usedala.
Nepohnul jsem se. Díval jsem se na ni, ale neviděl jsem svou milovanou ženu. Viděl jsem někoho, kdo mi právě vrazil nůž do zad uprostřed našeho výročí.
„Něco se děje?“ její úsměv pomalu povadal.
„Vypadáš, jako bys právě viděl telemetrii po totální havárii.“
„Zaplatil jsem,“ řekl jsem ledovým hlasem.
„Odcházíme.“
„Cože? A co dezert? Matteo, co je to s tebou?“
Vstal jsem, aniž bych se na ni podíval, a šel k východu. Zara mě následovala, s kabelkou v ruce a s výrazem naprostého zmatku, který se rychle měnil v úzkost. Cesta taxíkem k hotelu byla nejdelšími deseti minutami mého života. Seděl jsem nalepený na dveřích, čelist zaťatou tak pevně, až mě bolely zuby. Sotva za námi v apartmánu zapadly dveře, Zara mě popadla za ruku.
„Okamžitě mi řekni, o co jde! Co se stalo?“
Otočil jsem se k ní. Moje aura mistra světa, který má vše pod kontrolou, se vypařila. Zbyla jen žárlivost. Jenže… může člověk žárlit na někoho, proti komu evidentně nemá žádnou šanci?
„Šatna, Zaro?“ vyštěkl jsem a udělal jsem krok k ní tak důrazný, až musela couvnout k posteli.
„Vážně? Tenhle týden jsi byla tak zničená, že jsi u něj v šatně zapomněla i triko?“
Zara ztuhla.
„Ty jsi mi lezl do telefonu?“
„Seděl jsem tam, čekal na tebe a přímo před očima mi přistál pozdrav, který nejde pochopit dvěma způsoby!“ zařval jsem, sundal si sako a hodil ho na křeslo.
„Příště tě zničí ještě víc? Co to má sakra znamenat? Snažím se jako idiot, abys zapomněla na všechny problémy, hádky i na toho debilního podavače míčků a ty mě odměníš tím, že si s ním vyměňuješ tyhle zprávy během naší večeře?!“
„Matteo, to je tenisový slang, proboha! Hráli jsme zápas a on mě porazil, proto mě zničil. A triko jsem si zapomněla, protože jsem spěchala domů za tebou a Viky.“
„Spěchala?“ udělal jsem další krok, zastavil jsem se přímo u ní. Moje hruď se prudce zvedala.
„Mám fakt strašný problém ti věřit. Viděl jsem, jak se na něj díváš, jak se usmíváš, když na tebe mluví… Je to pravda, Zaro? Spíš s ním?“
„Dneska máme výročí,“ zašeptala s očima plnýma slz, ve kterých se ale začínal objevovat i hněv.
„A ty mě obviňuješ z nevěry? Jen proto, že sis přečetl jednu vytrženou větu?“
Štvalo mě to. Všechno. Žárlil jsem na něj, protože jsem měl dojem, že mi k němu utíká člověk, který byl celý můj svět. Damiano tady ani nemusel být a naše výročí skončilo ve sračkách i tak.
„Tak mi to dokaž,“ pronesl jsem chladným tónem.
„Dokaž mi, že s ním nic nemáš.“
Zara se na mě dívala, dech se jí zrychlil a v tu chvíli se ta obrovská bolest mezi námi přetavila v něco nebezpečně dravého. Už nechtěla vysvětlovat. A věděla přesně, co svými slovy myslím.
„Chceš důkaz, Matteo?“ zeptala se klidným, ale mrazivým hlasem.
„Sedni si,“ řekla tiše.
„Zaro, já nehodlám…“
„Řekla jsem SEDNI SI,“ zvýšila hlas a dlaní mě odstrčila do křesla vedle postele tak silně, až jsem zavrávoral. Byla menší než já, ale to naštvání ji evidentně dodalo dost síly.
„Pokud chceš důkaz, dostaneš ho,“ řekla a jedním pohybem si rozepla černé šaty, které dopadly na zem.
Zůstala přede mnou stát v černém krajkovém prádle. Sklouzla na kolena a začala mi rozepínat kalhoty. Chtěl jsem si ji přitáhnout k sobě na klín, ale moje ruce bleskově odstrčila.
„Nesahej na mě. Ne, dokud mi nebudeš věřit,“ řekla, zatímco se mě začala dotýkat.
Zaklonil jsem hlavu a tiše zasténal. Bylo to nejhorší mučení, jaké jsem zažil. Každý dotek, každý její tichý výdech ze mě dostával ten vztek a nahrazovala ho touha, která bolela. Když jsem to chtěl vzdát, odtáhla se a jedním pohybem ruky z kabelky kousek od nás stáhla šátek. Naklonila se nade mě a jemně mi to hedvábí vtiskla do dlaně.
„Teď je to na tobě. Jestli se bojíš, že myslím na někoho jiného, tak se postarej o to, abych hodně dlouho nedostala z hlavy myšlenky na to, kdo je můj manžel. Jestli to dokážeš,“ pronesla šeptem.
Chvíli jsem se díval do jejich zelených očí a mlčel. Pak jsem vstal a přiblížil k sobě naše obličeje tak moc, že jsme se téměř dotýkali rty.
„Zopakuj to. Pokud seš si jistá tím, co říkáš,“ pronesl jsem tiše.
„Já se tě nebojím, Matteo. Nikdy jsem se tě nebála,“ řekla chladně, zatímco mi zírala do tváře.
Popadl jsem ji za zápěstí a otočil k sobě zády. Obě ruce jsem ji pevně, ale pořád s dávkou opatrnosti, svázal k sobě.
„To je přesně tvůj největší problém.“
Zvedl jsem ji do náruče a odnesl k posteli. V tu chvíli už neexistoval žádný Damiano, žádné debilní zapomenuté triko, žádné zprávy. Existovala jen ona a moje potřeba jí dokázat, že nikdo jiný neexistuje. A já jsem se chystal tuhle noc proměnit v něco, co ji bude pronásledovat v každém snu, dokud budeme oba dýchat.
Probral jsem se jako první. V pokoji bylo ticho, které narušovalo jen šplouchání vln na mělčinu. Podíval jsem se vedle sebe a sledoval Zaru, jak spí schoulená na boku, zády ke mně. Byla klidná. Ten hněv a vyzývavost, které z ní večer sálaly, byly pryč, nahrazené hlubokým, vyčerpaným spánkem. Moje paže ji stále majetnicky svírala kolem pasu a já jsem neměl nejmenší chuť ji pustit. Na koberci u postele ležel ten modrý hedvábný šátek. Teď už jen beztvarý kus látky, který v noci sloužil jako hranice našeho světa. Zlehka jsem ji políbil na rameno. Její kůže byla horká a pořád voněla parfémem.
„Zaro,“ zašeptal jsem.
Pohnula se, tichounce zamumlala něco, čemu jsem nerozuměl, a pak se pomalu otočila na záda. Její oči se otevřely a trvalo jí jen zlomek vteřiny, než se jí v nich vrátilo vědomí toho, kde jsme a co se stalo. Podívala se na mě a pak na své ruce, které už byly volné.
„Buongiorno,“ zamumlala a její hlas byl po noci chraplavý.
„Buongiorno, amore,“ odpověděl jsem a přitáhl si ji ještě blíž, až se naše čela dotýkala.
„Jak se cítíš?“
Zara si mě chvíli měřila pohledem. Nebyl v něm strach, spíš taková ta tichá, spiklenecká jistota ženy, která ví, že svého muže dostala přesně tam, kam potřebovala.
„Unaveně. Myslím, že nohy budu mít samou modřinu. A ty by sis měl asi kombinézu raději taky pár dnů převlékat za zavřenými dveřmi.“
Uchechtl jsem se a políbil ji na špičku nosu.
„Varoval jsem tě, že si nebezpečně zahráváš. Když mistrovi světa vrazíš do ruky šátek a řekneš, ať ti něco dokážu… nečekej, že budu hrát podle pravidel fair play.“
„To jsi rozhodně nehrál,“ usmála se a rukou mi sjela po hrudi.
„Ale myslím, že jsi byl dostatečně přesvědčivý.“
„A ty?“ zeptala se po chvíli ticha a podívala se na mě.
„Věříš mi?“
Otočil jsem se k ní na bok, pohladil ji po tváři a chvíli na ni mlčky koukal.
„Věřím ti. Ale to nic nemění na tom, že ho k smrti nesnáším. Moje trpělivost má své limity, Zaro, a on už je dávno za nimi. Takže čím dál od tebe bude, tím méně budeme muset řešit scény jako včera.“
Dívala se na mě a já v tom pohledu viděl všechno. Tu tvrdohlavost, kterou jsem na ní miloval, i tu nezávislost, která mě občas přiváděla k šílenství. Zara nehodlala kapitulovat. Ne úplně. Jen mi nabídla kompromis. Takový, který sice nepálil mosty, ale stavěl na nich vysokou zeď. Pousmála se, ale v jejích očích nebyla podřízenost. Byla tam ta její typická věcnost.
„Nenechám se od tebe zahnat do kouta. Tenis hrát nepřestanu, Damiano je nejlepší trenér ve Florencii, to víš i ty,“ řekla klidně a prstem mi přejela po spodním rtu.
„Ale slibuju ti tohle: Veškerý osobní kontakt končí. Žádné zprávy, žádné kafe po tréninku, žádné vtipkování v šatně. Pokud tam nebudu s raketou v ruce nebo tam nebudu vést Viky, neexistuje pro mě. Bude to čistě profesionální vztah. To je moje maximum. Ber, nebo nechej být.“
Zatnul jsem zuby. Tohle mi nestačilo. Chtěl jsem, aby ho vymazala. Chtěl jsem, aby zapomněla, že ten chlap vůbec existuje. Ale znal jsem ji. Kdybych teď řekl ne a trval na svém, ta křehká rovnováha, kterou jsme v noci vybudovali, by se rozpadla dřív, než bychom stihli dopít espresso.
„Takže on tam pořád bude,“ zamumlal jsem a neznatelně jsem ji stiskl v pase.
„Pořád na tebe bude moct sahat, když ti bude opravovat postoj při podání. Pořád se na tebe bude moct dívat.“
„Bude mě trénovat, Matteo. Nic víc. V mém životě je místo jen pro jednoho muže, který mi smí říkat, co mám dělat. A i ten to má u mě nahnuté,“ rýpla si do mě s tím svým drzým úšklebkem.
Dlouze jsem se na ni díval. Cítil jsem, jak se ve mně pere ta primitivní, majetnická potřeba s respektem, který k ní chovám. Nakonec jsem poraženě, ale varovně vydechl.
„Fajn. Ale poslouchej mě dobře, amore. Jestli ho uvidím blíž než na pět metrů od tebe bez rakety v ruce… jestli ti pípne v telefonu jediná zpráva, která nebude o čase tréninku pro tebe nebo pro Viky… tak tu akademii koupím jen proto, abych ho mohl vyhodit na hodinu. Rozumíš mi?“
Zara se uchechtla a konečně mě políbila.
„Nic jiného mi nezbývá.“
ZARA
Seděli jsme v malé rodinné restauraci kousek od Říma a čekali, až nám přinesou účet.
„Hodně dlouho jsem si takhle neodpočal,“ řekl s úsměvem Matteo, když otočil hlavu směrem ke mně. Doteď sledoval moře, které pod námi naráželo svými vlnami na beton. Můj manžel měl na sobě sluneční brýle, a aniž bych mu viděla do očí, viděla jsem, že je šťastný. Úsměv jsem mu oplatila a přejela mu po dlani, kterou měl položenou na stole.
„Mohli bychom to podnikat častěji. Máma je za čas s Viky ráda. Minule si stěžovala, že Tino s ní už moc být nechce, takže jsou s tátou rádi, že ji tam teď mají,“ vyprávěl.
„Nemusíš to balit do příběhu o mámě. Oba víme, že ti především vyhovuje mě mít jen pro sebe,“ uculila jsem se.
Číšník nám přinesl desky s účtem, Matteo papírek letmo zkontroloval, vložil k paragonu bankovku a pohledem jsme se vzájemně ujistili, že jsme připraveni zamířit zpátky k autu.
„Promiňte, nechceme vás rušit, ale tohle je pro nás velká čest. Mohl byste se s námi vyfotit?“ přiběhl postarší majitel ke vchodu na terasu.
„Samozřejmě,“ usmál se Matteo a rozhlédl se kolem, protože vyfotit se s nim chtěli ještě další tři lidé, kteří se svorně sestavili k fotce.
„A tohle je mi taky blbé, ale myslíte, že byste mohla…“
„Samozřejmě,“ přikývla jsem s úsměvem a natáhla ruku pro mobil, který mi podával.
Nacvakala jsem pár fotek na výšku, pár na šířku a podávala majiteli telefon zpátky.
„Mám tam v pohodě vlasy?“ zavtipkoval Matteo a svou kaštanovou hřívu si lehce prohrábl.
Zasmála jsem se.
„Děkujeme, a kdykoliv budete mít cestu kolem, zastavte se. Příští návštěva bude na účet podniku. Musíte ochutnat naše dezerty!“
„Až příště pojedu do Positana, tohle bude můj povinný pit stop. Na shledanou!“ uculil se můj manžel, vzal mě za pas a pomalu jsme pokračovali k parkovišti, cesta vysypaná štěrkem byla lemovaná železnými obručemi, na kterých rostly růže. Matteo se natáhl a jednu utrhl.
„Děkuju, amore,“ zastavil mě a jemně si mě přitáhl k sobě.
„Za co?“ nechápala jsem.
„Za to, jak chápavá, tolerantní a milující manželka jsi,“ řekl a podal mi malou růžičku.
„Ty kradeš květiny?“ rýpla jsem si do něj a přitáhla si ho za koženou bundu níž k sobě, abych ho mohla políbit.
„Jenom pro jednu paní, která si to zaslouží,“ šeptl mi do rtů a objal mě.
„Ale já pro tebe nic nemám.“
„Mně stačí to, že jsi. A Viky taky. V úterý mi ukazovala obrázky. Jedna věc mě trochu překvapila,“ vzal mě za ruku a společně jsme mířili k ferrari kousek od nás.
„A to?“
„Nakreslila spoustu obrázků, kde… jdete do školky, kde sedí u tebe v maskérně, kde jdete kupovat pejska, pro kterého už dokonce vybrala jméno. Ale na žádném z těch obrázků s váma nejsem. Já jsem v autě, na stupních vítězů, v továrně nebo v Japonsku,“ vysvětlil mi Matteo, kterého se tahle věc evidentně dotkla. Mlčela jsem o tom, že kdybych obrázky malovala já, udělám to stejně.
„Ale to neznamená, že tě nemá ráda,“ připomněla jsem mu.
„Já vím. Jenom je to feedback,“ dodal uvědoměle, když usedal za volant.
* * * *
Zaparkovali jsme na příjezdové cestě ve Fiesole a ještě než jsme stihli vystoupit, otevřely se vchodové dveře vilky Matteových rodičů.
„Tati! Mami,“ zavolala Viky, za kterou s úsměvem stála Beatrice.
„Ahoj, beruško,“ pozdravil se s dcerou Matteo, který ji hned popadl do náruče.
„Jak ses měla?“
„Skvěle! Nonna mě vzala na ranč, měli tam moc hezkého poníka. Jmenuje se Kaštánek. A Tino mi slíbil, že když budu hodná, vezme mě tam příští víkend znova. Mami, prosím, můžeme tam jít?“ podívala se na mě s psíma očima.
Zasmála jsem se a dala jí pusu.
„Popovídáme si o tom,“ přislíbila jsem, když jsme společně vcházeli dovnitř.
„Vy už si ten malý uragan odvážíte? Ahoj Zaro, Matteo,“ volal táta, který zrovna v kuchyni něco chystal.
„Děláme si kávu, dáte si taky?“
„Dám si,“ přikývla jsem svorně i s Matteem.
Do kuchyně dorazil i Tino, který už byl vyšší než já a docela doháněl Mattea.
„Už si jí berete domů?“
„Bude ti chybět?“ zeptala jsem se.
„Říkal, že jo,“ řekla sebevědomě Viky a naznačila Tinovi, ať si s ní plácne.
„Nám bude chybět moc,“ proplula kolem nich Beatrice, která líbla svou vnučku na tváři.
„To určitě,“ odfrkl si Tino, který si šel nalít džus.
„Viky má tolik energie, že starouši v šest usínali na gauči a já s ní na příjezdovce musel do devíti do večera jezdit na kole.“
„Tino!“ ozvala se Matteova máma, které se označení, z nějž byl zřejmý blížící se důchod, velmi dotklo.
Můj muž dal svému mladšímu bratrovi pohotově jemný pohlavek a položil konečně Viky na zem.
„Vždyť to byla pravda. A ten ranč? Taky můj nápad,“ pochválil se Tino.
„A taky jsme se byli podívat na Tina na motokárách,“ zvolala Viky nadšeně a zaklonila se, aby viděla Matteovi do obličeje.
„A jezdí rychle?“ zeptal se žertovně.
„Ne. Je jako šnek, ty jsi nejrychlejší, tati.“
Matteo se na něj rýpavě podíval.
„Protože se ten magor roztočil a vzal mě s sebou. To se pak těžko dohání,“ bránil se.
„Tino do něj najel,“ napráskala Viky.
„Nenajel. Ty tomu nerozumíš, prcku.“
„Rozumím. Nebrzdil jsi, když jsi měl. Že, tati?“
Tahle holčička vážně nezapřela, že je jejím tatínkem Matteo Nassi.
MATTEO
Zavřel jsem za sebou dveře kanceláře svého advokáta a posadil se do koženého křesla naproti jeho stolu.
„Tak co je ten skvost, kvůli kterému jsi mě tady tahal v pondělí v devět ráno? Jde o ten dodatek sponzorské smlouvy k Ferrari?“ podíval jsem se na Francesca, který polkl a s vážnou tváří se na mě podíval.
„Dneska ráno se se mnou spojili právníci tvé ženy,“ řekl bez emocí.
„Zara nemá právníky,“ opravil jsem ho.
„Má jedny z nejlepších právníků v Toskánsku, ne-li v celé Itálii,“ přel se se mnou.
Po desce mahagonového stolu přede mě přisunul papír. V šoku jsem nebyl schopný se soustředit na celek a útržkovitě jsem vnímal jenom pojmy NÁVRH, ROZVOD, PÉČE O NEZLETILÉ DÍTĚ.
„Tohle musí být omyl, Francesco. Včera jsme se vrátili z víkendu v Amalfi. Milovali jsme se. Máme společné plány,“ vysvětloval jsem a snažil se přehrávat si v hlavě všechny Zařiny reakce z víkendu.
Kdykoliv jsem mluvil o budoucnosti… vlastně nepůsobila zúčastněně. Neplánovala. Jenom se usmívala.
„Je tam razítko z minulého týdne,“ upozornil mě.
Tohle byla ledová sprcha. Věděla to. Jela tam s tím, že je to její rozloučení. Vážně jsem to neviděl? Vážně jsem si nevšiml toho, jak dlouze na mě občas melancholicky koukala? Sevřel se mi žaludek.
„Co… co teď bude?“
Francesco sáhl do šuplíku vytáhl krabičku cigaret, nabídl mi a když jsem zavrtěl hlavou, jednu sám vyndal a zapálil si. Když vyfoukl první dávku kouře, povzdychl si.
„Předběžný návrh je… neobvykle střídmý, co se týče financí,“ pokračoval Francesco a poklepal prstem na druhou stránku.
„Tvoje žena nežádá ani o dům. Nechce podíly ve firmách, nechce rentu. Dokonce i výživné na Viky navrhují v částce, která je pro tvůj rozpočet v podstatě drobným spropitným. Chce jen své osobní věci a to, co jí patřilo před svatbou. Což není moc.“
„Takže chce prostě jen zmizet?“ hlesl jsem.
Ta představa, že pro ni naše společné roky nemají ani finanční hodnotu, mě bolela víc, než kdyby chtěla polovinu mého majetku.
„Chce čistý stůl, Matteo. Protože díky tomu vypadá jako světice, které jde jen o stabilitu dcery. A tady,“ zabodl prst do odstavce o péči, „tady je ten háček. Žádá o výhradní péči. Ty máš mít právo na návštěvy po předchozí domluvě, nejméně však dva víkendy v měsíci.“
Pustil jsem se opěradla židle a nevěřícně jsem se zasmál.
„Víkendy? Francesco, ona ví, že od března do listopadu v podstatě neexistuju. Kalendář Formule 1 se neptá, jestli je zrovna můj víkend s dcerou. Jsem v Melbourne, v Suzuce, v Texasu…“
„Přesně tak,“ přikývl Francesco a vyfoukl dým.
„Je to past. Navrhli to tak, aby to vypadalo férově. Který soudce by řekl, že dva víkendy v měsíci jsou pro tátu málo? Ale v tvém případě je to elegantní způsob, jak tě ze života Viky vymazat legální cestou. Pokud na to přistoupíš, za rok u soudu řeknou: Podívejte, pan Nassi nevyužil ani polovinu svých návštěvních dnů. Pro dítě je to matoucí, zrušme je úplně.“
„Věděla to. Ona se mnou do Amalfi jela s vědomím, že je to všechno naposled,“ uvažoval jsem nahlas.
„Je to chytré, Matteo. Pokud jí nabídneme dny v týdnu, namítnou, že Viky má školku, kroužky a svůj režim ve Florencii, který ty nemůžeš zajistit ze soukromého tryskáče nebo z hotelu v Monaku.“
„Co teď můžeme dělat?“
Francesco si v tichu potáhl z cigarety.
„V tuhle chvíli musíme hlavně neudělat chybu, kterou by Giulia de Angelis mohla použít u soudu,“ začal věcně.
„Giulia zastupuje tvou ženu. Už jsem se s ní párkrát potkal a věř mi, že je to dravec v hedvábném kostýmku. Neútočí agresivně, útočí logikou. A její logika je v tuhle chvíli neprůstřelná. Ty jsi národní hrdina, ale jako otec jsi jen hologram na displeji telefonu.“
Přejel jsem prstem po hraně toho papíru. Cítil jsem, jak se mi pod kůží napínají svaly, ale obličej jsem držel nehybný.
„Vrať se domů, nehádej se a hlavně nikam neodcházej, nikam se nebal. Tím bys ten rozvod neformálně potvrdil.“
Snažil jsem se zafixovat si jeho slova, ale věděl jsem, že jestli v sobě všechny tyhle emoce zvládnu držet bez výbuchu, bude to jeden z mých nejlepších kousků. Přikývl jsem a měl se k odchodu.
„Ještě něco,“ dodal Francesco, když jsem už sahal po klice.
„Giulia de Angelis nikdy neprohrává, pokud má v ruce trumf. Vsadím se, že strávila hodiny, aby si tě načetla. Prověř si, jestli Zara něco nemá… cokoliv, co by mohla použít proti tvé pověsti. Milenky, večírky, cokoliv z minulosti. Protože jestli ano, vytáhne to přesně ve chvíli, kdy se začneme bránit.“
Zastavil jsem se s rukou na klice. Ta otázka mi vrazila do zad víc než ten návrh na rozvod. Všechny ty noci, kdy jsem nebyl doma. Všechny ty večírky po závodech, kdy tekl šampaňský proudem a já jsem se občas nehlídal tak, jak bych měl.
„Zara o mně ví všechno,“ řekl jsem tiše, aniž bych se otočil, „a to je možná ten největší problém.“
Cesta domů byla jako v mlze. Nevěnoval jsem pozornost skoro ničemu, jak jsem si v hlavě přehrával veškeré věty, které mi řekl Francesco. Zaparkoval jsem na příjezdové cestě a vchodovými dveřmi po příchodu vší silou praštil.
„Zaro!“ zařval jsem do útrob domu.
Našel jsem ji u kuchyňského ostrůvku, jak sedí na barové židličce a něco si pročítá na notebooku.
„Návrh na rozvod? Vážně? Kdy jsi ho podepsala?“ ztlumil jsem hlas, ve kterém ale pořád bylo znát, že nechápu, jak dokonale mě zvládla oklamat.
„Jaké to bylo nechat se ode mě líbat, když jsi věděla, že si mě v pondělí ráno zavolá Francesco, abych se od něj dozvěděl, že mě už ve svém životě nepotřebuješ?“
„Matteo, prosím,“ namířila ke mně vztyčenou dlaň.
„Tohle neznamená, že tě v životě nepotřebuju.“
Postavil jsem se těsně k ní a zahleděl se jí do očí. Věděl jsem, že v těch mých je zklamání. A otázky. Spousta otázek.
„Kdo vůbec jsi, Zaro?“ zeptal jsem se tiše.
Tahle otázka se jí dotkla. Ve tváři se jí objevila bolest a snad i výčitky. Zoufale se podívala stranou a pak zase na mě.
„Positano bylo nádherné. A vždycky si budu pamatovat, jaké to tam bylo, protože… tě miluju. Jenom už prostě nemůžu. Jsem unavená fyzicky i psychicky a to, že mi pořád jen děkuješ za to, jak statečná jsem, reálné řešení nikdy nenahradí.“
„A ani ve snu tě nenapadlo, že si o tom se mnou nejdřív promluvíš? Připadalo ti efektivnější to rovnou řešit s cizíma lidma?“
„Změnilo by se něco?“
„To nevím, když nevím ani co přesně se podle tebe má změnit!“
Zara slezla z barové židle a pohledem ublíženěného dítěte se na mě koukla.
„Všechno. Já se totiž necítím, jako někdo, kdo žije, ale jako někdo, kdo celý svůj život tráví čekáním. Víš, jak moc bych si přála, abych se vedle tebe ráno probudila, společně bychom si udělali kávu, ty bys pak vzal Viky do školky, mě odvezl na natáčení a šel do normální práce, ze které se odpoledne vrátíš, vyzvedneme naše dítě a vezmeme ji na tu pitomou albánskou zmrzlinu, kterou tak miluje?“ vyprávěla a mně došlo, v jakém průseru lítám.
„Strašně moc bych chtěla po příchodu z práce zakopnout na chodbě o tvoje boty, které bohužel nebývají doma, ale v kufru. Chtěla bych společně vařit večeři, kterou přípálíme a pak si ze zoufalosti objednáme pizzu, kterou společně sníme na gauči u nějaké přihlouplé reality show, zatímco probíráme, kdo měl jaký den. Nebo… abychom se dohadovali, kdo z nás Viky tentokrát uspí, protože toho oba máme dost a neuvědomujeme si, že za pár let už to nebude ta malá holčička, která nás potřebuje. Bude to někdo, pro koho chvíle s rodičema bude otrava, ne radost. Chci toho strašně moc. A chci to v běžném životě, ne ve chvíli, kdy zrovna nelítáš po světě a nesnažíš se přijít na to, proč to Mercedesu jede do zatáček líp. A vím, že tohle mi dát nemůžeš. Protože bys za to zaplatil obrovskou cenu, po které už bys to nebyl ty.“
