Seděli jsme ve střešní restauraci nějakého podniku v Dauhá a čekali na večeři. Nebylo už sice takové horko jako přes den, ale pořád bylo dost teplo na to, aby mohla obsluha nechat puštěné obří větráky a mlhu, která se v intervalech snažila prostředí terasy osvěžit. Po mé levici seděla Zara, kromě ní u stolu byli taky naši a Tino, který s nosem zabořeným do tabletu znova a znova sjížděl highlighty dnešních tréninků.
„Proč sis vybrala zrovna Katar?“ podíval jsem se na svou mámu.
Bleskově vzala do ruky sklenici s vodou a pomalým pohybem, aby evidentně zamaskovala své rozpaky, si ji přiložila k puse.
„Nikdy jsem nebyla v Kataru,“ řekla nakonec, než se napila.
„Stejně tak jsi nikdy nebyla v Mexiku, Azerjbádžánu, Bahrajnu a na dalších asi šesti místech, kde jezdíme závody,“ odpověděl jsem pobaveně.
„Katar je bezpečná destinace.“
Usmál jsem se a sklouzl svou rukou na Zařinu dlaň pod úrovní stolu, abych nám propletl prsty.
„Tak mi řekni, jaké jsou tvoje první dojmy,“ vyzval jsem ji.
Moje máma se narovnala a položila sklenici s vodou zpátky.
„Pokud jde o Katar, netušila jsem, že někde může být větší výheň než v letním Římě. A pokud jde o závody… Nejsem si jistá, že úplně všichni jezdci mají ta auta pevně ve svých rukou. Třeba ten tvůj týmový kolega, který ve druhém tréninku skončil v bariérách.“
„Tady to je! Úplně to rozštípal!“ zahlásil do toho nadšeně Tino, zvedl hlavu a rovnou otočil displej tabletu k mámě. Běžela tam smyčka rozbitého červeného monopostu. Beatrice odvrátila zrak s jemným, aristokratickým povzdechem, zatímco táta mu tablet jemně, ale rázně sklopil zpátky na stůl.
„Jenže při takových podmínkách skončíš v bariérách docela hned, mami,“ zastal jsem se kolegy v klidu.
Snažil jsem se to podat co nejjednodušeji, protože jsem věděl, že technické řeči by ji okamžitě začaly nudit.
„Představ si, že jedeš s normálním autem po čistém ledu. Ten asfalt je tady tak horký, že se pneumatiky doslova roztékají jako máslo a vůbec nedrží na silnici. Stačí, abys šlápla na plyn o zlomek vteřiny dřív nebo jen o milimetr víc, a to auto tě bez varování prostě zahodí do zdi.“
Máma mě chvíli tiše poslouchala. Neuniklo mi, jak pevně semkla rty. Jako kdyby jí vadilo se o tomhle bavit.
„Matteo tím chce říct, Beatrice,“ vložil se do toho s úsměvem můj táta a opřel se lokty o stůl, „že ten kluk zkrátka nezvládl to, co tvůj syn ano. Udržet to dneska na trati vyžadovalo obrovský cit.“
Beatrice si tátu chvíli měřila, pak se podívala zpátky na mě. Její tvář už zase zdobila ta dokonalá, nečitelná maska.
„Pokud skončíš v bariérách hned, měl bys zvážit nějaký sport, kde je větší pravděpodobnost, že se vůbec dostaneš do cíle,“ pronesla s ledovým klidem. „Třeba golf.“
Zara vedle mě tiše zakašlala, aby zamaskovala smích, a pod stolem mi palcem přejela po hřbetu ruky. Než jsem stihl mámě odpovědět, že v F1 se kariéra kvůli jedné zdi nekončí, objevili se u našeho stolu číšníci. Zavládlo ticho, přerušované jen cinkáním porcelánu a skleniček, když před nás s profesionální rychlostí začali pokládat talíře s vonícím jídlem. Jestli jsem něco v téhle části světa miloval, pak to byl právě cit, který měli pro své pokrmy. Byla tady hromada zeleniny, grilovaných věcí a všechno chutnalo fantasticky, což na mě jako na Itala dělalo dojem.
Celý večer se nesl v atmosféře mnohem příjemnější, než jsem si kdykoliv po oslavě Tinových narozenin představoval. Máma byla zdvořilá, táta nadšený, Tino nepřítomný a Zara dokonce prohodila s mou matkou pár vět. Teplo a celý den na trati si ale vybíraly svou daň a já za chvíli začínal pociťovat velkou únavu, takže jsme se moc dlouho nezdrželi. Před restaurací bylo několik fanoušků, kterým jsem se podepsal, vyfotil se s nimi a pak už jsme dvěma auty vyráželi zpátky na hotel.
„Chceš jít do sprchy první?“ zeptala se Zara, když se za námi zavřely dveře našeho apartmá.
„Od kdy hrajeme hry na první a druhý?“ zeptal jsem se s provokativním úsměvem, do kterého jsem dal své poslední síly.
„Od doby, co je to pro tvého zaměstnavatele rozdíl v milionech dolarů?“ odpověděla pohotově.
Zasmál jsem se, přitáhl si ji k sobě a políbil ji do vlasů.
„Někdy mám pocit, jako kdybych se bavil sám se sebou,“ poznamenal jsem, protože jsem si pořád nedokázal zvyknout na to, že Zara dokáže úderné odpovědi sázet stejně rychle jako já.
„Klidně jdi první. Ale nezapomeň, že jsme v poušti. Zítra bychom nejspíš v rámci schovívavosti k životnímu prostředí měli vymyslet jít společně,“ pustil jsem ji nakonec, sáhl po telefonu a posadil se na gauč.
Zatímco jsem z koupelny slyšel téct vodu, scrolloval jsem na Instagramu, který mi nabízel to nejnovější z prostředí F1. Dokonce tam byly už i záběry z restaurace, když jsme ji opouštěli. Přes vrchní část obrazovky mi skočila zpráva od Gigiho:
TOHLE JSI JÍ PORADIL TY?
Zvedl jsem obočí a rozklikl odkaz, který mi poslal. Už když jsem viděl v prvních sekundách Zaru, tušil jsem, že je zle. Kráčela po paddocku, v ruce držela orosenou láhev, a zatímco za ní cupitali lidé s fotoaparáty, držela si decentní úsměv.
„Zaro, co říkáte na tohle úmorné vedro?“ ozval se hlas jednoho maníka ze Sky Sports, kterého jsem pro jeho vlezlost nesnášel.
„Jsem na výheň zvyklá. Ale bydlet bych tady asi nemohla,“ odpověděla Zara a evidentně neplánovala tohle téma nijak dál rozebírat.
Chtěla být milá. Ale neměla k tomu důvod.
„A co říkáte na výsledky tréninku? Zdá se, že je docela fuška to auto udržet vůbec na trati. Neorosilo se vám čelo, když jste viděla, jak to Matteovi v jednu chvíli podjelo?“
„Bylo pár momentů, kdy jsem si říkala, že by nebylo špatné mít po ruce aperol. Ale s tím tady nepochodím, takže jsem si musela vystačit s ledovou vodou.“
Položil jsem telefon na stůl, předklonil se, opřel si lokty o kolena a schoval tvář do dlaní. Tohle nebyl enormní průšvih, ze kterého by se hroutil svět, ale věděl jsem, že Silvia z téhle poznámky nadšená nebude. Zatímco v Evropě by se to bralo jako úsměvný nadhled, v Kataru to bude vnímáno jako nerespekt ke kultuře.
Za moment už Zara vycházela z koupelny. Vlasy měla sepnuté a na sobě hrubý hotelový ručník, který si v pase uvázala. Zrovna si do obličeje vmasírovávala krém.
„Amore, můžeš za mnou na chvíli?“
Ve chvíli, kdy jsem na ni promluvil, ztuhla.
„Stalo se něco?“
„Možná. Pojď,“ natáhl jsem k ní ruce. Pochopila a přešla ke mně, aby se mi posadila na klín.
Své paže mi ovinula kolem krku a zkoumavě, s vážnou tváří se na mě zadívala.
„Miláčku, co ti říkala Silvia, když jste se v Maranellu bavily o tom, jak máš vystupovat na veřejnosti?“
„Spoustu věcí,“ zamračila se nejistě.
„Udělala jsem něco?“
„Vsadil bych krk, že ti řekla, ať nemluvíš s novináři. A ne proto, že by Ferrari chtělo panenku, která mlčí, ale protože mluvit s nimi je chůze po tenkém ledě. A to běžný smrtelník nemá šanci nikde natrénovat.“
„Co jsem řekla?“ podívala se na mě už vyloženě zoufale.
„Nejde o to, co jsi řekla, ale o to, kde jsi to řekla. To, že bys tady nemohla bydlet, je pro mě jenom dobře, protože kdybych tu strávil víc než týden, buď se roztopím, nebo rovnou vypařím. Ale adorovat aperol v muslimské zemi veřejně… je na seznamu věcí, které není dobré říkat,“ povzdechl jsem si. „Není to obrovský malér, ale dobré to taky není. Ten chlap moc dobře věděl, proč se tě na to ptá, a věděl, že když si to trochu sestříhá, udělá z tebe holku, která nerespektuje tradice pořadatelské země. Dala jsi mu to na zlatém podnose.“
Svěsila ramena a schovala obličej do dlaní.
„Byla jsem asi až moc unavená na to, abych si uvědomila, co říkám… Já jen nechtěla vypadat namyšleně. A on vypadal mile…“ zamumlala do prstů.
„Není milý. Z Landovy bývalky dokázal vypáčit, kolik má peněz ve smlouvě.“
„Takže nejsem jediná?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne. Ale pokud mi to chceš ulehčit, žádné svoje názory na veřejnosti nedávej. Pokud mají dotazy, jsou od toho tiskové konference.“
Sotva jsem to stihl doříct, rozvibroval se na stole můj telefon. Nemusel jsem se ani dívat na displej, abych věděl, že je to Silvia. Zara vyskočila na nohy a čekala, co se bude dít. Přijal jsem hovor a radši začal sám.
„Jak víš, že ještě nespím?“
„Protože nevěřím, že se k tobě to video nedostalo,“ přešla rovnou k věci.
„Jaké video myslíš?“ hrál jsem.
„To, ve kterém tvoje holka říká, že by tady bydlet nemohla a během tréninku jí v ruce chyběl aperol.“
„Fakt? Já se v tom autě cítil úplně stejně.“
Silvia si povzdychla.
„Hele, Sky Sports z toho udělá virál. Jsou to její první slova a ještě to zní, jako kdyby proklínala Katar pro jeho podnebí a fakt, že se tady lidé nemůžou svobodně nalít. Ale možná to přišlo v tu nejvhodnější chvíli, protože v Itálii je dneska tématem dne vaše rande v centru Florencie. Fanynky nadšeně sdílí vaši bitvu o tiramisu. Viděl jsi to vůbec, nebo se budeš i v tomhle případě tvářit, že absolutně nemáš ponětí, o co jde?“
„Neviděl. Já pracuju, nemám čas na nesmysly,“ řekl jsem pobaveným tónem.
„Jasně. Hlavně, že máš čas ji učit, jak provokovat Brity,“ odfrkla si Silvia už o poznání smířlivěji.
„Zítra se prostě jen usmívejte, projděte paddockem a do ničeho dalšího se nenechte zatáhnout. Jasné?“
„Spolehni se,“ ujistil jsem ji.
„Ale, Silvio,“ zastavil jsem ji ještě předtím, než stihla zavěsit. Hlas jsem měl pořád tichý a uvolněný, ale ta pobavenost z něj okamžitě zmizela. „Ten idiot ze Sky Sports. Zařiď to. Nechci ho zítra vidět v okruhu deseti metrů od Zary ani od nikoho jiného z mojí rodiny. Jestli mají potřebu hledat senzace, ať si přijdou s mikrofonem za mnou. Ale pořádat na ně lov, když u toho nejsem, prostě nebudou. Je to jasné?“
„Jasné,“ odpověděla Silvia okamžitě, protože tenhle tón u mě moc dobře znala a věděla, že tady debata končí.
„Zítra si odchytím jejich produkci. Dobrou noc, Matteo.“
„Dobrou.“
Típl jsem to a hodil telefon zpátky na stůl. V pokoji zavládlo ticho. Zara ke mně udělala krok, já si ji k sobě přitáhl a opřel si hlavu o její břicho.
„Ty mi fakt dáváš zabrat…“
„A ty za mnou pořád stojíš,“ špitla skoro překvapeně.
Zvedl jsem k ní obličej a jemně se usmál.
„Ale vyberu si to.“
ZARA
Dusno by se dalo krájet. Nešlo jen o počasí, ale taky o dění v paddocku. S Mattem jsme dorazili během dopoledne. Své Ferrari zaparkoval kousek od vchodu, stáhl okénko a pohybem ruky svým rodičům naznačil, aby jeho táta zaparkoval hned vedle. Sotva utichl motor a vystoupila jsem z auta, cvakání závěrek mě zase začalo pronásledovat. Tolik jsem se snažila dělat všechno správně, že jsem se cítila, jako kdybych šla do školy na zkoušku.
„Klid. Hlavně buď v klidu,“ šeptl Matteo, když mě bral za ruku.
„Tohle bych měla říkat já tobě, nemyslíš?“
„Taky na to čekám,“ uculil se a vyčkal, až se k nám přidají Beatrice s Federicem a Tinem.
Společně jsme prošli turnikety a zatímco Matteo hodil pár úsměvů pro obsah na sociální sítě Ferrari, mířili jsme k motorhomu.
„Tak já jdu do práce,“ usmál se a líbl mě na čelo.
„Nandej jim to, Matteo!“ povzbudil ho Tino.
Beatrice chtěla něco říct, ale na poslední chvíli svá slova polkla.
„Budeme ti držet palce,“ řekla jen.
„Ty to zvládneš,“ poplácal ho táta po zádech.
„Tak zatím,“ rozloučil se jejich prostřední syn a zmizel pryč.
„Pojďme na kafe,“ zavelel Federico a mě ani nenapadlo protestovat.
Usadili jsme se do příjemně klimatizované místnosti, Tino si šel pro zmrzlinu a Matteův táta se vydal pro tři espressa. Zase jsem zůstala s Beatrice sama. A i když jsme oficiálně měly klid zbraní, nebyla jsem nadšená.
„Bojíte se?“ prolomila jsem ticho.
Podívala se na mě a mlčky kývla.
„Chtěla jsem mu říct, ať se na nějaké výsledky vykašle, hlavně ať se nám vrátí celý,“ přiznala tiše.
„Ale který elitní sportovec chce těsně před startem slyšet, že může dojet jako bábovka, hlavně když se mu nic nestane?“
Pousmála jsem se. Cítila jsem v tu chvíli obrovské pochopení.
„On ví, co dělá. Bude to v pořádku.“
Sundala si sluneční brýle a její rty se nepatrně stáhly.
„Na kolika závodech jsi vlastně byla, Zaro?“ zeptala se zkoumavě a částečně v tom bylo cítit to její staré, rýpavé já.
„Tohle je můj druhý,“ řekla jsem popravdě.
„Ale víš, co dělá?“
„Vím to, protože o tom neustále mluví,“ odpověděla jsem jí naprosto klidně. „Nerozumím technickým detailům a on to ví. Ale snaží se mi to vysvětlovat, abych aspoň trochu tušila, v jakém světě žije. Nepoznám sice jednu sadu pneumatik od druhé, ale vím přesně, jak uvažuje on. A vím, jaké nároky na něj má tým.“
Usmála se. Tentokrát upřímně. Ale v očích pořád měla mírnou ostražitost.
„Ty jsi nepopsaný list, Zaro. Všechno myslíš tak upřímně… To je na tobě nesmírně hezké. Buď opatrná. Ukaž tuhle tvář nesprávným lidem a sežerou tě,“ řekla mi, což znělo jako rada přísné matky.
Tou ona vlastně byla.
O pár hodin později už jsme sledovali Mattea, jak se na trati drží za týmovým kolegou po zastávce v boxech. Propadl se na třetí místo, v čele se držel Russell, který se musel bránit před dotírajícím Sainzem. Jenže v jednu chvíli se stalo něco, čemu jsem nerozuměla. Auto se Španělovi smeklo a ve vysoké rychlosti najelo do bariér. Ze záběrů to vypadalo, jako kdyby ten monopost byl z papíru. Beatrice vedle mě vyjekla a zakryla si ústa dlaněmi.
„Je v pohodě? Tohle bylo velké,“ ozval se ve vysílačce Matteo, který byl divákem v první řadě.
„Zjišťujeme to,“ ozval se tým.
Carlos z auta dlouho nevylézal. Garáží se ale rozprostřela úleva, když se po doběhnutí traťových maršálů konečně začal z vozu vyškrabávat ven. Evidentně měl něco s nohou a kulhal, ale byl živý a komunikoval. Oddechla jsem si. Beatrice se na mě podívala s výrazem, kterým mi dávala najevo, že přesně pro tyhle momenty tento sport nesnáší.
„Update na Carlose, Matteo. Je venku z auta. Carlos je venku a komunikuje. Vypadá to na problém s nohou, ale je při vědomí a v pořádku. Teď se soustřeď, jsi na P2. Russell je přímo před tebou, ale budou ho muset vzít do boxů. Máme šanci to vyhrát. Teď potřebujeme udržet teplotu v pneumatikách, budeme restartovat hned, jak uklidí trosky.“
Tohle bylo fakt zvláštní. Představa, že vidím někoho, jak se v třísetkilometrové rychlosti vymlátí a já mám zachovat klidnou hlavu a soustředit se na teplotu pneumatik, zněla dost nereálně. Ale začínala jsem chápat, že takhle jejich svět funguje. Matteo s absolutní precizností najížděl do zatáček a ve chvíli, kdy Russell zajel do boxů, se posunul na první místo. A co víc, po restartu závodu začala show, při které jsem trnula a byla pyšná zároveň. George se prokousal přes Landa Norrise a pokoušel se znova zaútočit na první místo. Čekala jsem, jestli infarkt dříve dostanu já, nebo Matteův táta s mámou. Ale on fakt neudělal žádnou chybu. Na rovinkách se skvěle držel a kdykoliv se Russell snažil o předjížděcí manévr, Matteo byl autem přesně tam, kde mu to naprosto znemožňoval.
„To je můj syn!“ vyjekl nadšeně Federico.
Usmála jsem se. A náznak něčeho podobného jsem viděla i u Beatrice, která měla ruce složené na hrudi a bylo vidět, jak moc trpí. Ale Matteo to zvládl. Tohle vítězství bylo sakra zasloužené. Sotva se mihnul šachovnicový praporek, garáž se proměnila v rudé šílenství.
O pár minut později už jsme stáli na trati pod stupni vítězů. Nad námi se rozezněly první triumfální tóny italské hymny. Podívala jsem se na Beatrice. Stála dokonale rovně, bradu hrdě zvednutou k pódiu, kde Matteo s trofejí v ruce zavřel oči a poslouchal Il Canto degli Italiani. Beatrice měla tvář schovanou za svými obřími tmavými brýlemi, rty pevně semknuté v té neprostupné florentské masce. Ale pod okrajem brýlí se najednou zaleskla slza. A za ní pár dalších. Rychle a tiše jí stekly po tváři. Nepokusila se jiesetřít. Jen tam tak stála a nenápadně, s obrovskou pýchou, mírně pokývla směrem k němu.
Když ceremonie skončila, prodírali jsme se do zákulisí. Matteo se k nám blížil obklopený mechaniky, s trofejí v jedné ruce a helmou v druhé. Byl úplně propocený, vlasy mokré přilepené na čele. Overal měl ulepený od šampaňského, horko a pach spálené gumy z něj sálaly na metry, ale v očích měl ten nejčistší klid, jaký jsem u něj kdy viděla.
„Perfektní, Matteo, gratuluju!“ řekl mu hned táta.
Poplácal ho po zádech, společně se objali a pak se Matteo otočil mým směrem. Pevně mě chytil a políbil mě do vlasů. Pak se jen mlčky otočil ke své mámě.
„Jel jsi dobře,“ řekla vlažně.
„Dobře?“ zopakoval.
Chvíli na sebe jen tiše koukali, pak se k ní Matteo rozešel a navzdory tomu, jak ušpiněný a ulepený byl, ji v tom světlounkém kostýmku objal. Neucukla, chvíli se jen ušklíbla, ale nakonec si přes něj položila ruce a poplácala ho po zádech. Beatrice asi měla nějaké emoce. Jenom byla jako cibule. A bylo fakt složité se k nim přes všechny ty vrstvy dostat.
GIANLUIGI
„Tohle taky?“ ukázal jsem na dvě tašky u dveří jejího malého bytu v Melbourne.
Zara letěla do Austrálie rovnou z Kataru, aby ušetřila čas i ty nekonečné hodiny v letadle. Matteo se vracel s týmem do Itálie, a i když se mu od ní nechtělo, nedávalo smysl, aby se dobrovolně zničil jet lagem týden před nejdůležitějším závodem sezóny. Smiřoval se s tím těžko, ale když mu jeho Elena i Mauro promluvili do duše, zvedl telefon a vytočil moje číslo.
„Zaplatím ti letenku, hotel, cokoliv… Jenom tam prosím tě buď dřív než ona. Chtěl jsem u toho být, protože myslím, že to pro ni bude těžké,“ říkal naléhavě.
„Jako ty kufry?“
„Ne, ty emoce, proboha. Už jsi někdy balil celý byt a stěhoval se na jiný kontinent?“
„To ne.“
„Ani já ne. A štve mě, že u toho nemůžu být.“
Povzdychl jsem si.
„A štve tě to, protože bude na emoce a na kufry sama, nebo protože máš strach, že si to na poslední chvíli rozmyslí?“
Matteo se odmlčel.
„Ty myslíš, že si to ještě rozmyslí?“ zeptal se stylem, jako kdyby nad tím dosud neuvažoval.
„Ne,“ odpověděl jsem mu tehdy a v uších mi ještě teď znělo to jeho úlevné vydechnutí.
„Ale kdyby se k tomu schylovalo, dám ti echo.“
Típl jsem to a o dvanáct hodin později už seděl v letadle. Matteo sice v Maranellu ladil simulátor, ale duchem byl evidentně tady, v tomhle malém bytě s výhledem na křižovatku.
„Ne, tyhle dvě půjdou do charity,“ zavrtěla hlavou a dál se prala se zipem u hlavního kufru.
„Nebudeme brát úplně všechno, na to nemám sílu ani dostatek kufrů. Musím se podívat, kde je tu nejbližší sběrné místo.“
Její byt byl skromný. Malá chodba, koupelna a kuchyň spojená s koutkem, který nazývala obývákem. Namísto stolu tu měla jen úzký barový pult u zdi, aby se dalo v místnosti vůbec dýchat. Z okna byl výhled na rušnou křižovatku, nad kterou se právě barvilo nebe do ruda.
„Nebude se ti stýskat?“ zeptal jsem se a opřel se o bar, zatímco jsem sledoval ten kýčovitý západ slunce. Viděl jsem, jak se Zara na chvíli zastavila a dlaní přejela po dřevěné desce stolku. Jako kdyby se snažila si po hmatu zapamatovat tyhle malé detaily.
„Bude,“ hlesla.
„Neutečeš zase?“
Postavila se vedle mě a oba jsme mlčky sledovali semafory dole na ulici.
„Jasně, že mi tohle všechno bude chybět,“ začala tiše.
„Ten ranní běh po pláži, kdy je tam úplný ticho a nikde nikdo. Surfování. Tenhle klid, i když je tu hluk z ulice… máma. A vlastně i ta pitomá práce v baru, kde všem bylo úplně fuk, kdo jsem nebo co říkám, dokud dostali své kafe hned a v ideální teplotě.“
Na chvíli se odmlčela a já cítil, jak se jí v krku stahuje úzkost z toho, co ji čeká.
„Ale on by mi chyběl víc,“ dodala pak a v jejím hlase byla slyšet ta definitivnost.
Pousmál jsem se.
„Když jsi poprvé přiletěla do Itálie, tohle byla ta poslední věta, kterou bych od tebe čekal, že kdy vypustíš z pusy.“
„Jo, já od sebe taky. Pořád se bojím, Gigi. Nevím, jestli to dopadne dobře. Třeba za pár let poletím s pláčem domů s prázdnýma rukama.“
„Zaro,“ položil jsem jí ruku na rameno a trochu s ní zatřásl, „od toho máš mě. Nezaručím ti, že tahle pohádka bude mít šťastný konec, ale budu tady pro tebe, kdykoliv to budeš potřebovat.“
Moje sestra se usmála a objala mě.
„Díky, Gigi. Tak šup, ty tašky se do charity samy neodnesou.“
„Kdo řídí?“
„Řidič autobusu. Nemám auto.“
Povzdychl jsem si. Před tímhle mě Matteo nevaroval. Připadal jsem si jako kolotočář, ale k mému překvapení se na nás nikdo nedíval zvláštně. Věci jsme dopravili do charity a pak mě poprosila, jestli se můžeme zastavit v podniku kousek od pláže, kde trávila poslední roky. Byla to typická australská kavárna, otevřený prostor, vůně čerstvě pražených zrn smíchaná se slaným vzduchem z oceánu a útulné prostředí. Sotva jsme vešli, šum v kavárně na moment utichl. Holky za barem se na Zaru vrhly, jako by se vrátila z války, a ne z titulních stran italských novin. Posadil jsem se na barovou židličku a pozoroval ten cvrkot.
„Můžu si připravit poslední kávu? Pro bráchu, aby měl srovnání s tím, co pije doma,“ mrkla Zara na kolegyně.
Pustily ji k tomu bez váhání. Sledoval jsem ji a musel jsem uznat, že v tom prostředí působila až moc přirozeně. To, jak s jistotou zaklapla páku, jak šlehala mléko, jak se soustředila na každý pohyb… Působila tam tak klidně, že jsem měl najednou divný pocit v žaludku. Jako kdyby jsme se snažili chytit vzácnou rybu a odnést ji pryč z vody jen proto, že vypadá hezky v akváriu.„Jedno espresso. Na účet podniku,“ položila přede mě malý šálek s dokonalou krémou.
Napil jsem se a uznale pokýval hlavou.
„Tohle vůbec není špatné.“
„Není špatné?“ zasmála se.
„Matteo o australských kávách mluvil vždycky… s despektem.“
„O čem Matteo nemluví s despektem,“ protočila oči a otočila se směrem k servírkám.
„Vážně je tak nafoukaný?“ zeptala se jedna z nich.
Na tváři mé sestry se objevil další úsměv.
„Televize mu trochu přidává. V jádru je to vlastně hodný člověk,“ zavtipkovala a její kolegyně se zasmály.
Zara vyčistila kávovar, prohodila s holkama ještě pár vět a pak se otočila zpátky ke mně.
„Tak půjdeme? Potřebuju ještě předat klíče od bytu.“
Přikývl jsem.
Když jsme měli všechno z krku a dostali se s kufry na hotel, bylo ještě pořád dost světla a Zara navrhla, že bychom si mohli skočit dát večeři na pláž. Cestou jsme si koupili pizzu, která nebyla úplně špatná, a pivo, které nebylo úplně vychlazené. Seděli jsme v tom vyhřátém písku, v rukou krabici s pizzou a pivo, které mělo k ideální teplotě hodně daleko. Ale ani jednomu z nás to nevadilo. Sledovali jsme, jak se ta obrovská ohnivá koule pomalu utápí v oceánu a barví hladinu do odstínů, které žádný filtr na Instagramu nenapodobí. Byl to poslední západ slunce, který tady Zara viděla. Minimálně na pár měsíců. Počítal jsem, že nejpozději na závod v Melbourne přiletí spolu s Matteem zpátky.
V půl páté ráno už to ale takhle snové nebylo. Vzduch v hotelovém lobby byl sterilní a voněl po té laciné kávě, kterou tam personál chystá pro nešťastníky, co odlétají prvními spoji. Melbourne venku ještě spalo pod dekou modrého oparu a pouliční lampy se zrcadlily v prázdných ulicích.
„Čtyři loďáky, Zaro,“ zhodnotil jsem, když jsem se snažil do kufru taxi narvat ta monstrózní zavazadla.
„Mám pocit, že se nám tam nepodaří zavřít kufr.“
„A to jsme zabalili jenom nezbytnosti,“ zamumlala a přitáhla si mikinu blíž k tělu. Byla bledá a v očích měla tu typickou ranní skleněnost.
Terminál letiště nás přivítal svou brutální realitou. Ostré zářivky, pípání vozíků a davy lidí s kruhy pod očima. Když jsme konečně dotlačili vozík k odbavení a sledovali, jak se naše kufry jeden po druhém sunou na váhu, Zaře v kapse zavibroval telefon.
Okamžitě ožila.
„Matteo?“
„Už jste na letišti?“ ozval se z telefonu jeho hlas. Zněl tak čistě, jako by nebyl tisíce kilometrů daleko, ale stál hned za nejbližším sloupem.
„Jsme zrovna u přepážky na odbavení.“
„A je všechno v pořádku? Neplatíte nadváhu? Jestli jo, tak mi řekni, já to vyřeším…“
„Všechno je v pohodě, Matteo,“ usmála se Zara a na moment zavřela oči, jako by tím hlasem dobíjela energii.
„V Abú Dhabí máme pár hodin na přestup a pak už letíme rovnou do Florencie.“
„Fajn,“ vydechl Matteo a já slyšel, jak se mu v hlase mísí úleva s netrpělivostí. „Dej mi vědět, až budete mít boarding v Emirátech. Jinak počítám, že tě vyzvednu v devět na letišti ve Florencii.“
„A co Gigi? Máme s sebou čtyři kufry,“ oznámila mu.
„Gigi si vezme taxík, ne?“
Vzal jsem jí telefon z ruky.
„Slyším tě, ty italský sobče! Takže já ji táhnu přes půl zeměkoule, tahám se s jejíma loďákama a ty mě pak necháš na letišti jako zapomenutý kufr?“
„Přesně tak, Gigi. Díky za pomoc, letenku ti proplatím. Uvidíme se večer,“ zasmál se Matteo.
„Dávej na ni pozor. V Abú Dhabí se neztratte při tom přestupu, je to tam jak v labyrintu. Miluju tě, Zaro. Šťastný let.“
Típl to.
Zara se na mě pobaveně podívala.
„Takže taxi pro tebe, Ferrari pro mě?“
„No jasně,“ zamumlal jsem a hodil na pás poslední kufr.
„Vítej v životě partnerky budoucího mistra světa. Zvykej si, že jsem oficiálně křen.“
Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a Melbourne za okny začalo ožívat prvním sluncem. Poslední kotva se uvolnila. Teď už nás čekal jen den v oblacích. A Matteo, který nejspíš odpočítává každou minutu někde v Toskánsku.
MATTEO
Seděl jsem u rodičů na terase ve Fiesole, kde se shromáždily i nejbližší tetičky, strýcové a nonna Eleonora. Tahle setkání neměla žádný zvláštní důvod, každého čtvrt roku někdo do WhatsAppové skupiny napsal, že jsme se dlouho neviděli a bylo by dobré to napravit. A pokaždé se to konalo u někoho jiného.„Matteo,“ oslovila mě máma tichým hlasem a posadila se vedle mě.
„Napadlo mě… Zara a práce? Jak pracuje?“
Povzdychl jsem si a protočil oči.
„Tebe to ještě nepřešlo? Pořád do ní musíš rýt?“
„Rýt?“ nechápala.
„Víš moc dobře, že v Melbourne pracovala v kavárně.“
„Ano, ale já se ptám, co bude dělat tady.“
Znuděně jsem se na ni podíval.
„Ty si fakt myslíš, že nechám svou přítelkyni pracovat?“
Chvíli na mě koukala a pak pokrčila rameny.
„Je to holka z lidu. Třeba bude chtít pracovat. Nebude chtít žít jenom tvou kariérou.“
No, nad tímhle jsem sice moc neuvažoval, ale za celý svůj život jsem nepotkal jedinou holku, která by se bránila tomu, že nemusí chodit do práce a namísto toho cestuje po světě.
„A proč tohle téma vlastně rozvíjíme?“
Mámin výraz zase trochu povolil a přelil se do přátelštější roviny.
„Protože mě napadlo… Zara by měla mít výbornou angličtinu, ne?“
Nadzvedl jsem obočí.
„Bavíme se vážně?“ ujistil jsem se.
Přikývla, jako kdyby nechápala, co mi připadá zvláštní.
„Mami, je z Austrálie. Myslíš, že tam mluví španělsky?“
„To by bylo skvělé!“ nadchla se.
„Jasně, že mluví anglicky,“ povzdychl jsem si a napil se vody s citronem, kterou jsem měl ve skleničce před sebou.
„Napadlo mě… Pokud by nepracovala a měla čas, Tino má velký problém s angličtinou. Poslední dobou mu to vůbec nejde, jeho učitelka je neschopná a jeho to přestalo bavit. A když vidím, s jakým nadšením mluví o Zaře a jak to s ním ta holka umí… Nemohla by ho doučovat? Klidně jí to i zaplatíme,“ ujistila mě a položila mi dlaň na rameno, jako kdyby se snažila klást důraz na to, že by nic nechtěla zadarmo.
Pokrčil jsem rameny.
„To nevím. Musíš se s ní domluvit sama. Ale pokud to uděláš… zeptáš se s respektem, s úctou a bude to jako prosba. Nebude to žádná lítostivá nabídka ve smyslu, že se jí snažíš zachránit před nudou.“
„Samozřejmě,“ přikývla a natáhla se pro sklenici vína na stole.
„Jak se vlastně má?“
„Výborně. Teď by měli být někde nad Středozemním mořem.“
„Nebudou mít hlad? Mohli bychom jim zabalit nějaká cannoli.“
„Ne, mami.“
„Prož ne? Tino říkal, že na Sicílii to se Zarou jedli furt. Zabalím pro ni i pro Gigiho.“
Protočil jsem oči a podíval se na hodinky.
* * * *
Na letištní parkoviště jsem vjížděl hned za Ilariiným Mercedesem. Aut už tady neparkovalo moc, ale stejně tak už na dnešek nebylo plánováno moc příletů ani odletů, jak jsem zjistil, když jsem se ujišťoval, že let ITA Airways z Abú Dhabí do Florencie je bez zpoždění. Zvedl jsem hlavu k obloze a viděl, jak se k letištní dráze blíží letadlo z Emirátů. Když jsem viděl, jak se z toho blížícího stroje pomalu spouští podvozek, nějak zvláštně se mi ulevilo. Jsou tady. Ona je tady. Otevřel jsem dveře u spolujezdce svého Purosangue, které stálo na zákazu, a vytáhl jsem z kyblíku na podlaze puget čerstvých červených růží.
„Páni, ty jsou nádherné,“ usmála se Ilaria, která poslepu stiskla klíče auta a na dálku ho zamkla.
„Tak jdeme?“ zeptala se.
Přikývl jsem.
„Jak ti bez Gigiho bylo?“ zajímalo mě.
„Musím uznat, že mít postel jenom sama pro sebe… je velice komfortní a velice smutné zároveň. Skočím si pro kafe, dáš si taky?“
„Ne, díky,“ zavrtěl jsem hlavou.
Trvalo zhruba čtvrt hodiny, než se Gigi se Zarou dostali do příletové haly. Můj nejlepší kamarád vypadal dost zmačkaně. Zara na sobě měla legíny, bílé tenisky, dlouhou mikinu, vlasy v drdolu a působila, jako kdyby se před chvílí probudila. Ale i tak jí to nesmírně slušelo. Když mě uviděla, usmála se. Pomalým krokem ke mně došla a já ji schoval ve svém objetí.
„Vítej doma, amore,“ zašeptal jsem jí do ucha, zatímco jsem ji k sobě pevně tiskl, jako kdybych se chtěl ujistit, že je tohle všechno opravdové.
„Chyběl jsi mi,“ řekla.
„Už tě nikam nepustím,“ vydechl jsem a zvedl pohled k Ilarii s Gigim, kteří čekali, až budeme moct jít pro kufry. Ty čtyři obrovské loďáky vypadaly, že se do jednoho auta nevejdou, ani kdybychom je rozřezali.
„Dva kufry půjdou k Ilarii,“ rozhodl jsem okamžitě a pokynul Gigimu směrem k Mercedesu.
„Zítra se pro ně zastavím. Teď už se s tím nebudeme trápit.“
„Díky bohu za tvůj pragmatismus,“ zamumlal Gigi, zatímco jsme s ním a s Ilarií naložili tu horu zavazadel. Rozloučili jsme se, Gigi se svou manželkou odjeli a já pomohl Zaře do auta. Sotva se dotkla kůže sedačky, zavřela oči a vydechla. Vyjel jsem z letiště, ale namísto směrem k našemu bytu jsem Ferrari stočil do kopců nad městem.
„Tohle není cesta do postele, Matteo,“ zamumlala se zavřenýma očima.
Její hlas byl zastřený únavou, ale pořád v něm byl ten její specifický podtón, který mě nenechával v klidu.
„Jenom pět minut. Slibuju. Něco jsem našel a chci ti to ukázat,“ odpověděl jsem klidně.
„Mimochodem, v té schránce u spolujezdce je papírový sáček s cannolli. Máma trvala na tom, že ti je musí poslat, protože Tino vyprávěl o tom, jak je miluješ,“ vysvětlil jsem, zatímco Zara otevřela oči a pobaveně se na mě podívala.
„Nejsou otrávené?“
„Můžu si kousnout z každého, než se do nich pustíš,“ nabídl jsem se v legraci.
Zastavil jsem na místě, které jsem měl vyhlédnuté už pár dní. Byl to soukromý pozemek vysoko nad městem, kde končila silnice a začínal jen výhled, který bral dech. Vypnul jsem motor. Před námi se v údolí rozprostírala Florencie jako moře světel.
„Pojď na chvíli ven.“
Blondýnka vystoupila do studené noci, mikinu si přitáhla blíž k tělu a opřela se o kapotu Ferrari. Chvíli jen mlčky hleděla na to město pod námi.
„Co na tohle místo říkáš?“ zeptal jsem se a postavil se těsně vedle ní. Nedotýkal jsem se jí, jen jsem tam stál jako její stín, zatímco se dívala na světla Duoma.
Zara se zhluboka nadechla.
„Je to krásné, Matteo. Fakt. Ale jestli mě teď chceš požádat o ruku nebo mi poeticky připomenout, že tohle je město, kde prožiju zbytek svého života, tak na to nemám kapacitu. Vidím jen hvězdičky a nejsou to ty na obloze.“
Uchechtl jsem se. To byla ona. I po třiceti hodinách v letadle měla v sobě tu svou břitkost.
„O ruku tě žádat nebudu. Aspoň ne dneska,“ naklonil jsem se k jejímu uchu. „Ale tohle místo… je naše. Koupil jsem ho.“
Zara strnula. Pomalu se otočila a podívala se na mě, jako bych právě řekl, že končím s F1.
„Tys… cože?“
„Koupil jsem tenhle pozemek. Napadlo mě… že chci, abychom začali znovu kompletně. A postavili si svůj domov společně a sami. Od prvního kamene. Tady. S tímhle výhledem. Pokud se ti tady taky líbí.“
Zara na mě nevěřícně zírala. Únava v jejích očích se na moment střetla s čistým úžasem.
„Jsi vážně šílený. Ty prostě neumíš dělat věci normálně, že ne? Koupit kopec nad Florencií, zatímco já jsem někde nad oceánem řešila, jestli mi v kufru nevyteklo sérum na obličej…“
„Normální věci mě nikdy nebavily,“ přitáhl jsem si ji za pas k sobě a nechal ji, aby se o mě celou vahou opřela.
„V pondělí v deset máme schůzku s architektkou. Chci, abys jí řekla, kde chceš mít okno v ložnici, ze kterého budeme koukat na východ slunce. A taky jak velká má být tvoje šatna. Tak se na to pořádně vyspi a promysli to.“
Zara se mi zabořila obličejem do svetru a já cítil, jak se jí z hrdla vydral tichý, unavený smích.
„Pondělí v deset… ty jsi fakt tyran, Nassi.“
„To beru jako kompliment,“ políbil jsem ji do vlasů a konečně ji vedl zpátky do tepla auta.
„Teď už tě fakt vezmu domů. Slibuju.“
