Seděla jsem v kanceláři šéfky komunikace Ferrari a čekala, až dorazí. Matteo měl nějaké pracovní povinnosti ve Florencii, takže mě tady musel odvézt Gigi, který si mezitím chtěl skočit někam na snídani.
„Zaro,” usmála se na mě menší Italka, které mohlo být kolem čtyřiceti. Měla na sobě dámské rudé polo, černé skiny džíny a na nohách pohodlné tmavé tenisky. Její hnědé vlasy dosahovaly někam pod ramena a tmavé oči měla perfektně namalované úhlednou černou linkou.
„Moje jméno je Silvia a v Maranellu mám na starosti komunikaci. Pro tebe mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu,” řekla.
„Dobrá je, že Mattea fanoušci milují. Pokud si to nepokazíš, tebe budou milovat taky. Kromě některých fanynek, kterým nedělá radost, že zatímco na trati myslí na auto, mimo okruhy myslí na přítelkyni, která by z fleku mohla pózovat na obálkách módních magazínů.”
„A ta špatná?” zeptala jsem se.
„Špatná je, že na těch obálkách možná skutečně budeš. S ne příliš lichotivými titulky. Ale budeme s tím umět pracovat a pomůžu ti vše koordinovat tak, abys jim k tomu nedávala příležitost. Potíž je v tom, že váš vztah byl odhalen v nejméně vhodnou chvíli…”
„Existovala by vůbec správná chvíle?” povzdychla jsem si rezignovaně.
„Existovala by trochu lepší. Procházela jsem si výsledky ve vyhledávání, když zadám do Googlu tvoje jméno. Není to úplně poprvé, co jsi s Matteem spojována. Před rokem a půl jste se spolu objevili na nějaké valentýnské akci.”
„To bylo divadlo, o které mě poprosil po rozchodu s Francescou.”
Silvia zvedla obočí.
„A teď vám má veřejnost věřit, že to divadlo není?”
Zarazila jsem se. Možná jsem tohle vůbec neměla říkat.
„To už neovlivním. Tehdy jsme do Říma přijeli jako partneři na oko, ale vraceli jsme se jako pár. Jenom to prostě nefungovalo a já se chtěla vrátit domů, což nešlo dohromady s tím, jakou práci Matteo má,” snažila jsme se vše zahrát do outu.
„A co se teď změnilo?” ptala se mě.
„Já. A doufám, že i on.”
Chvíli na mě tiše koukala.
„Podívej, Zaro. Budeme muset veřejnosti prodat nějaký příběh. Navrhuju, aby to bylo tak, že po vašem rozchodu Matteo zkoušel zapomenout, ale ve chvíli, kdy ses objevila, dohnalo ho to a hodil Alessandru přes palubu. Bohužel se sama zasadila o pověst feťačky, takže většina lidí Matteovi spíše tleská.”
„A jakou roli v tom mám sehrát já?”
„Ty jsi čistá bytost. Jsi mu oporou, neděláš problémy a aktivně je nevyhledáváš. Prostě jsi ten klid, který Matteo jako arogantní a lhotejný pilot lačnící po úspěchu hledal. Zkrotila jsi ho,” vyjmenovávala.
Mlčky jsem na ni koukala.
„Prošla jsem si tvé sociální sítě. Ten minimalismus je prima. Je výborné, že mluvíš oběma jazyky. To je dobře,“ pokračovala Silvia a začala prsty rytmicky bubnovat do stolu.
„Tvůj profil zatím necháme tak, jak je, ale s jednou drobnou změnou. Ode dneška omezíš komentáře pod všemi příspěvky. Nechceme, aby se ti tam slétli Alessandřini fanoušci nebo internetoví trollové a dělali nám z toho veřejnou arénu. Zvládneš to?“
Přikývla jsem. Cítila jsem se, jako by mi zrovna brala i ty poslední střípky mého soukromí.
„Výborně,“ usmála se profesionálně, i když do očí jí ten úsměv nedosáhl.
„Teď k tvým instrukcím. Zaprvé: Naprosté embargo na tisk. Pokud na tebe někdo někde vybafne s mikrofonem, usmíváš se, sklopíš zrak a jdeš dál. Neříkáš »bez komentáře«, protože to zní, jako bys něco skrývala. Prostě se jen mile usměješ a mlčíš. Všechno komentuje Matteo nebo já.“
Zhluboka jsem se nadechla, ale nenechala mě nic říct.
„Zadruhé,“ zvedla prst, „zítra odpoledne si s Matteem vyrazíte na kávu. V centru Florencie. Zařídím, aby se tam náhodou objevil spřátelený fotograf. Potřebujeme exkluzivní snímky, kde se držíte za ruce a vypadáte zamilovaně, ale úplně obyčejně. Žádný okázalý luxus, žádné drama. Jen dva lidé, co se konečně našli a zašli si na espresso.“
Zírala jsem na ni.
„Vy chcete nafingovat paparazzi fotky?“
„Ne nafingovat, Zaro. Jen bulváru naservírujeme přesně to, co chce, a to za našich podmínek,“ opravila mě klidně, jako by vysvětlovala dítěti, proč si musí vyčistit zuby. Pak se podívala na displej svých chytrých hodinek a rázně se postavila. Tím byla schůzka zjevně u konce.
„Fajn, letím na další meeting. Gigi už na tebe určitě čeká u auta, pozdravuj ho. Detaily k zítřejší kávě Matteovi pošlu do zprávy.“
Přešla ke dveřím a s úsměvem mi je otevřela.
„Letenky, hotel i paddock passy už máš samozřejmě vyřízené. Uvidíme se ve čtvrtek v Kataru. Ciao!“
Než jsem stihla vůbec zpracovat fakt, že ze mě právě udělala loutku pro média, zaklaply za mnou dveře její kanceláře. Stála jsem sama na dokonale čisté chodbě maranellské centrály a v hlavě mi blikala jen jedna jediná, naprosto absurdní myšlenka.
Katar? Já letím do Kataru?!
Vytáhla jsem telefon a napsala Gigimu rychlou zprávu: „Přežila jsem. Jdu k autu. Doufám, že už máš nastartováno.“
Zatímco jsem mířila dlouhou chodbou k východu, rovnou jsem vytočila číslo Mattea. Zvedl to skoro okamžitě. V pozadí byl slyšet tlumený šum venku. Předpokládala jsem, že zrovna sedí na balkoně bytu v San Fredianu.
„Už jsi oficiálním majetkem Scuderie Ferrari?“ ozval se jeho pobavený hlas, ze kterého bylo jasně slyšet, že se usmívá.
„Zatím mám obě ledviny,“ řekla jsem suše.
„Ale zítra jdeme prý na rande.“
„To rozhodně jdeme,“ souhlasil okamžitě, „měl jsem v plánu tě vzít na večeři někam, kde…“
„Ne, ty mi nerozumíš,“ přerušila jsem ho.
„My jdeme na rande podle harmonogramu. Silvia nám nařídila kávu v centru. Bude tam na nás čekat spřátelený fotograf, kterému máme hodit pár zamilovaných pohledů, aby z toho byl dojemný článek o tom, jak jsme obyčejní a šťastní.“
Na druhé straně linky se ozval upřímný, hluboký smích.
„Ah, jasně. Klasika. Neříkala náhodou, v kolik a kde? Doufám, že vybrala podnik, kde mají aspoň obstojná cornetta, když už tam musím dělat komparz.“
Zastavila jsem se uprostřed kroku.
„Počkej, tebe to vůbec neštve? Nezarazilo tě to?“ vyhrkla jsem trochu nevěřícně.
„Tobě přijde normální dělat ze sebe loutku na povel?“
„Zaro…“ pronesl tím svým sametovým tónem, do kterého se vloudila špetka italské arogance, kterou uměl tak dokonale prodat.
„Já nebudu muset nic hrát. Mně stačí se na tebe podívat a ten fotograf bude mít materiál na měsíc dopředu. Zato ty se budeš muset hodně snažit, abys předstírala, že tě vůbec neštvu.“
Musela jsem se usmát, i když jsem nechtěla.
„Jsi neskutečný.“
„Jsem pragmatik,“ opravil mě zlehka.
„Je to jednoduchý obchod. Dáme Silvii jednu hezkou, kontrolovanou fotku, ona s ní nakrmí vlky, a my budeme mít na chvíli klid od skutečných paparazzi. Takhle to prostě funguje.“
Zavrtěla jsem hlavou, i když to nemohl vidět. Fascinovalo mě, s jakou lehkostí dokázal tenhle mediální cirkus hodit za hlavu.
„Fajn. Takže zítra předstíráme normální pár na kávě. To zvládnu. Ale doufám, že máš podobně pragmatické vysvětlení i pro to, proč s tebou mám ve čtvrtek letět do Kataru.“
„Je tam závod,” řekl automaticky, jako kdyby to mělo stačit.
„Ale já mám letenku do Austrálie, pro zbytek svých věcí,” připomněla jsem mu.
„Tak ji přebookujeme.”
„Moje přítomnost na závodě není důležitá. Potřebuju dořešit výpověď, vyklidit byt a hlavně máme vysvětlit, že moje vrátím se později, dostalo jiný význam.”
„Omyl. Tvoje přítomnost na závodě je teď extrémně důležitá, amore.”
„Proč?”
„Protože jsme na sebe strhli pozornost. Čeká se, že tam budeš.”
„Proboha, vždyť já žádné z těch aut neřídím,” povzdychla jsem si, když jsem míjela skupinu nějakých mechaniků, kteří zrovna mířili do jídelny na oběd.
„Ne. Ale na jednoho z jezdců máš velký vliv. A kromě toho ti to v paddocku sluší.”
Povzdychla jsem si.
„Probereme to doma. V kolik máš tu schůzku?”
„Až odpoledne, kolem druhé,” vysvětlil mi.
Koukla jsem na hodinky.
„Tak to tě asi nestihnu. Uvidíme se nejspíš až večer?”
„Budu spěchat. Gigi je někde kolem?”
„Akorát mě vyzvedává,” řekla jsem, když jsem vycházela ze dveří směrem k parkovišti.
„Skvěle. Tak hlavně opatrně.”
„Opatrně,” zopakovala jsem, což mi od někoho, kdo byl zvyklý se řítit třistakilometrovou rychlostí docela vtipně.
„Jasně. Zatím, pa,” rozloučila jsem se.
„Miluju tě. Pa,“ řekl a zavěsil.
Uculila jsem se. Bože. Ten chlap ze mě mentálně udělal zamilovanou puberťačku.
„Zaro?“ ozvalo se kousek ode mě zdrženlivě, ale s jasným očekáváním.
Překvapeně jsem zvedla hlavu od telefonu. Nestál tam žádný hlouček pištících teenagerů s telefony v ruce, ale trojice dospělých lidí, kteří se očividně chystali na prohlídku maranellského muzea. Byl to starší, prošedivělý pán ve vybledlé vintage kšiltovce Ferrari, a vedle něj pár zhruba v mém věku. Zírali na mě s takovou tou nesmělou úctou a já na vteřinu úplně zamrzla. Byli to úplně cizí lidi a znali mě jménem. Byl to neskutečný nezvyk.
V hlavě mi bleskla Silviina slova o tom, jak nesmím nic pokazit.
„Dobrý den,“ dostala jsem ze sebe a pokusila se o zdvořilý úsměv.
„Promiňte, že rušíme,“ ujal se slova ten starší pán a udělal krok ke mně. Oči mu těkaly směrem k budově, ze které jsem zrovna vyšla.
„Je tady i Matteo? Čekali jsme, jestli ho náhodou neuvidíme…“
„Ne. Ne, Matteo tady dnes není, je mi líto,“ odpověděla jsem a nešlo si nevšimnout, jak jim všem třem trochu spadla ramena zklamáním.
„To je škoda. Mohla byste mu od nás aspoň něco předat?“ zeptala se ta žena.
Mladík vedle ní už si mezitím sundával ze zad batoh a ona sama vytáhla z tašky plyšáka v minitriku s logem vzpínajícího se koně.
„Samozřejmě, jasně,“ přikývla jsem, pořád lehce vyvedená z míry tím, s jakou vážností k tomu přistupovali.
Starší pán mi do dlaně vložil ručně pletený náramek v italských barvách s Matteovým číslem.
„Je to pro štěstí. Letos ten titul vyjde, cítíme to. Vyřiďte mu, že mu věříme,“ řekl s takovým odhodláním, jako by mi právě předával státní tajemství. Mladík mi k tomu přidal úhledně nadepsanou obálku.
„To je… to je nádherné,“ vydechla jsem upřímně překvapená. Najednou mi došlo, co vlastně Matteo pro tyhle lidi znamená. Nebyla to jen zábava, byla to vášeň. A já s těmi dárky v náručí byla momentálně jediné spojení, které se svým hrdinou měli. Teprve teď jsem si všimla, že ten mladší kluk celou dobu nenápadně drží telefon v úrovni hrudníku a natáčí si mě. Zvláštní bylo, že mi to v tu chvíli vlastně nevadilo. Nechoval se jako paparazzi, byl to prostě jen fanoušek, který chtěl mít památku.
„Všechno mu to předám a vzkážu. Bude mít velkou radost. Moc děkuju i za něj,“ usmála jsem se na ně, tentokrát už naprosto uvolněně a přirozeně.
„Držíme mu v Kataru palce!“ zavolal za mnou starší pán, když už jsem s plyšákem a dopisem couvala směrem k parkovišti.
MATTEO
Seděl jsem nad údaji ze simulátoru a přemýšlel nad tím, jakou strategii a postup nejspíš tým bude chtít zvolit na závodě v Kataru. Měl jsem svou představu, kterou jsem si sepisoval do poznámek, když mě vyrušil zvonek. Se Zarou jsem mluvil před 20 minutami, byla hloupost, aby si zapomněla klíče a zvonila. A nikdo jiný mě nenapadal. Odsunul jsem židli a šel se podívat do kukátka. Táta.
Otevřel jsem dveře a překvapeně se na něj podíval.
„Stalo se něco?” vyhrkl jsem bez pozdravu.
„Ahoj. Přinesl jsem ti snídani. Můžu dovnitř?” zeptal se.
Ustoupil jsem ode dveří a dal mu prostor vejít. Zavřel jsem a následoval ho.
„Záleží, co mě to bude stát,” řekl jsem upřímně.
Táta si povzdychl a zamířil s papírovou krabičkou do kuchyně.
„Přinesl jsem cassatu. Máš ji pořád tak rád?” usmál se a naprosto přešel můj dotaz.
Tenhle sicilský dezert jsem miloval. Ale bylo v něm zhruba stejně cukru, co je limit elitního sportovce na celý rok.
„A dozvím se, čím jsem si ji zasloužil?”
Táta najednou úsměv odložil. Otevřel krabičku a poodstoupil.
„Chtěli bychom, abyste se Zarou přišli na oběd. Ted v neděli máš závod, to samozřejmě máma chápe, že nepůjde…”
„Je velkorysé, že to chápe,” rýpl jsem si.
„Ale třeba příští týden. Chce dát Zaře druhou šanci.”
„Máma není ta, kdo uděluje druhé šance. Udělovat ji bude Zara. A to jenom pokud bude mít dojem, že to takhle sama chce. Podle svého uvážení.”
„Matteo,” povzdychl si.
„Ty ani nevíš, co jí řekla, co?”
„Slyšel jsem něco málo. Máma mi to podala,” odpověděl tonem, jako kdyby šlo o špatné počasí.
„Tak proč mě zkoušíš obměkčit sicilským dezertem a obědem u vás doma? Řekl jsem jasně, že dokud se máma neomluví, do Fiesole mě nikdo nedostane. A dokud na to nedojde, máma tady u nás bude stejně vítaná, jako my na té oslavě. Takže vůbec,” složil jsem si ruce na hrudi.
„Ty jsi přece vítán vždycky,” podíval se na mě zoufale.
„Jenže neexistuje žádné já, nebo ona. Existuje jenom my. Pokud se máma chová zle k někomu, koho miluju, je to totéž, jako kdyby se tak chovala ke mně. A cassata k snídani na tom nic nezmění.”
„Přinesl jsem jeden kousek i pro Zaru. Ona tady není? Chtěl jsem… chtěl jsem se jí omluvit.”
„Ale ty jsi ji nic špatného neřekl. Jenom chceš, aby ohnula svoje záda pro tvůj vlastní klid a máminu hrdost.”
„Ne. Chci se jí za mámu omluvit.”
„To nemá stejnou váhu,” řekl jsem ostře, ačkoliv mi ho bylo líto.
Byl smutný a v obličeji jako kdyby zestárl od našeho posledního setkání snad o pět let.
„Takže omluva mámy, nebo nic,” povzdychl si otec.
„Přesně tak,“ potvrdil jsem mu.
Pokrčil rameny.
„Pak nemůžu nic dělat,” zhodnotil to, co já věděl už dávno.
Smutně se usmál, přešel ke mně a pohladil mě po rameni.
„Chápu tě. Možná jsem se měl kdysi za tvou mámu postavit stejně, když ji tvoje babička začala drezurovat,” přiznal nakonec.
„Z čeho to vůbec pramenilo?”
Pokrčil rameny.
„Byl jsem mladý. Myslel jsem si, že to babička myslí dobře, že ji jen učí, jak to chodí v naší rodině. Bál jsem se jít proti vlastní mámě. Trvalo mi roky, než mi došlo, jak moc jí to ublížilo a jak ji to změnilo.“
„Ale ty to děláš dobře. Chraň ji. S mámou zkusím promluvit, i když neslibuju, že to k něčemu bude,” dodal nakonec, ještě jednou mě poplácal po rameni a měl se k odchodu. Na chodbě se ještě jednou otočil a nakoukl zpátky do kuchyně.
„A Matteo?”
„Hm?”
„Pro mě JE tvoje štěstí důležité. A vidím, že teď šťastný jsi.”
Usmál jsem se a přikývl.
* * * *
Za hodinu jsem stál u zrcadla, zapínal si hodinky a chystal se vyrazit. Krátce předtím se otevřely dveře, do kterých nejprve vlezl medvěd se zmenšeninou trika s mým číslem a za ním pak i Zara, která v ruce držela nějaký dopis a náramek.
„Doufám, že má ten chlupáč v plánu platit nájem, protože odteď zabere minimálně půlku gauče,“ poznamenal jsem a s pobaveným úsměvem se k ní otočil.
Zara s povzdechem posadila plyšáka na botník a odfoukla si pramen vlasů z čela.
„Směj se, jak chceš, ale tenhle medvěd budí u tvých fanoušků podstatně lepší dojem než tvoje PR oddělení. Byli z tebe úplně hotoví. Tady máš zbytek kořisti,“ natáhla ke mně ruku s dopisem a pleteným náramkem.
„Prý to letos konečně vyjde a tohle ti má přinést v Kataru štěstí.“
Převzal jsem si od ní ty věci, letmo si je prohlédl, ale hned je odložil vedle medvěda. Mnohem víc mě zajímala ona. Udělal jsem ten poslední krok k ní a obmotal jí své paže kolem těla. Do nosu mě udeřila vůně jejího meruňkového šamponu.
„Mně přinášíš štěstí ty,“ zamumlal jsem s úsměvem a krátce ji políbil.
„Tak co, přežila jsi Silvii ve zdraví?“
„Fyzicky ano,“ povzdechla si a nechala se mnou přitáhnout blíž, i když v hlase jí zněla pobavená ironie.
„Ale podle jejího krizového plánu jsem odteď tvoje čistá bytost. Anděl, který tě konečně zkrotil a odnaučil tě být arogantním pilotem lačnícím po úspěchu. Takže se prosím tě chovej zkroceně, ať jí nekazíme ten krásný příběh.“
Zasmál jsem se.
„Čistá bytost? To Silvia zjevně netuší, co jsi dělala včera večer ve chvíli, kdy jsem se pokoušel usnout.“
„Matteo!“ plácla mě pobaveně do ramene, ale do tváří se jí nahrnula barva a oči jí potutelně jiskřily.
„Bohužel si tuhle debatu o mém krocení budeme muset nechat na večer,“ povzdechl jsem si, zkontroloval čas na hodinkách a neochotně ji pustil.
„Fakt už musím letět na ten oběd se zástupci sponzorů. A vzhledem k tomu, jak mě zdrží italská doprava, mám co dělat.“
„Jasně, běž,“ přikývla a ustoupila o krok, aby mi udělala místo.
„Já se tu zatím seznámím se svým novým plyšovým spolubydlícím. A pak ti možná sbalím kufry do Kataru, když už tam teda podle všeho jedu.“
„Nemusíš trávit odpoledne jenom s ním,“ usmál jsem se, když jsem z misky na komodě bral klíče od auta.
„V kuchyni na lince na tebe čeká čerstvá cassata. Byl tu táta.“
Zara překvapeně zamrkala a vtipkování šlo na vteřinu stranou.
„Tvůj táta? Co chtěl?“
„Nesl mír, sladkosti a omluvu,“ mrkl jsem na ni a otevřel dveře na chodbu.
„Všechno ti to povím, až se vrátím. Dej si tu cassatu. A jestli se budeš s tím medvědem mazlit víc než večer se mnou, začnu žárlit. Ciao, amore!“
„Ciao, arogantní pilote,“ zavolala za mnou pobaveně, než jsem za sebou s úsměvem zabouchl.
* * * *
Seděl jsem v křesle luxusní restaurace, kde se podávaly malé porce jídel s vznešenými názvy a poslouchal Richarda, viceprezidenta našeho hlavního sponzora.
„Nechápu to, Matteo,“ zakroutil hlavou a odložil vidličku.
„Zrušíte dobíjení z výfuku, necháte jen brzdy a půlka výkonu má jít z baterky. Vždyť vám v půlce rovinky prostě musí dojít šťáva a potáhnete se tam jak s vybitým golfovým vozíkem.“
Otřel jsem si ústa ubrouskem a ležérně ho položil na stůl.
„To se stane, pokud za volant posadíš idiota,“ řekl jsem naprosto klidně.
„Tomu baterka dojde, ztratí pět set koní a auto za ním proletí, jako by zatáhl ruční brzdu. Říkáme tomu clipping.“
Viděl jsem, jak Richard trochu znejistěl. Sponzoři neradi slyšeli o ztrátě výkonu.
„Jenže o tom ty nové motory přesně jsou. O matematice,“ pokračoval jsem a opřel se lokty o stůl.
„Veškerou energii musím nabrat na brzdách během zlomku vteřiny a pak si s ní hraju. Když se na mě někdo lepí, nenechám se vyprovokovat. Udělám lift and coast, zpomalím dřív do zatáčky. Zvenku to vypadá, že mi dochází dech. Soupeř si myslí, že mě má.“
„Takže ho necháš, ať tě dojede?“ utrousil Richard.
„Nechám ho, ať si na mě vyždímá vlastní baterku,“ pousmál jsem se.
„A když najedeme na hlavní rovinku a on to chce poslat vedle mě, už nemá z čeho brát. Já jen zmáčknu override na volantu, pošlu do zadních kol veškerou zamčenou kapacitu a nechám ho tam stát s rozdílem čtyřiceti kilometrů v hodině.“
Napil jsem se vody a s chladnou samozřejmostí se mu zadíval do očí.
„Není to o tom, kdo má silnější motor. Je to o tom, kdo si koho na trati chytřeji namaže na chleba. Já do golfového vozíku rozhodně nepatřím.“
Richard na mě vteřinu zíral, pak se široce, spokojeně zasmál a zvedl sklenku s vínem. Ostatní se okamžitě přidali. O své peníze už strach neměli.
A já mohl boloňský PR oběd definitivně pustit z hlavy. Myšlenky se mi okamžitě stočily do San Frediana. K jedné sarkastické blondýnce, kterou na rozdíl od sponzorů řečmi o telemetrii jen tak neohromím. Když jsem mířil k autu, myšlenkami jsem byl už dávno pryč.
„Ahoj,” ozval se za mnou hlas, který už jsem kdysi slyšel.
Zpoza slunečních brýlí jsem si prohlédl mužskou postavu, která mi byla povědomá. Luca. Ani jsem nemrkl a sáhl si do kapsy pro klíče od auta.
„Mluvím na tebe,” řekl odměřenějším tónem.
„A kdo vůbec jsi?” hrál jsem hloupého, zatímco jsem si sundával sluneční brýle.
„To víš moc dobře. Stejně, jako jsem to v létě věděl já. Řekla ti Zara, proč jsme se tehdy pohádali?”
„Ne, my se spolu bavíme jen o hezkých věcech. Sicilské nabubřelé nuly nejsou na pořadu dne,” pousmál jsem se a chtěl jít dál.
„Tebe fakt nezajímá, co se stalo?” nechápal.
Složil jsem si ruce na hrudi, abych trochu zmírnil tu chuť mu napálit pěstí.
„Tak mluv. Co jsi na ni zkoušel?”
„Uhodil jsem na ni kvůli tobě. Bylo mi jasné, že spolu něco máte. Viděl jsem, jak se na ni díváš. Během té večeře u nich doma… Díval ses na ni jako na lovnou zvěř. A ona? Ten večer používala tvoje jméno místo každé debilní spojky ve větě. Věděl jsem už tehdy, že spolu něco máte,” řekl.
„Pokračuj.”
„Konfrontoval jsem ji s tím. Chtěl jsem, aby mi řekla pravdu. A mlžila. Nechtěla to přiznat.”
„Takže ses rozhodl ji vytrestat a nechat ji v noci v ghettu?“
„Nenechal jsem ji tam. To bych neudělal. Chtěl jsem ji jenom postrašit, ale celé jsem to viděl. To, jak ti volala, i to, jak jsi pro ni přijel.“
Zhluboka jsem se nadechl. Ruce, které jsem měl doteď ležérně složené na hrudi, mě najednou strašně svrběly. Rozbít mu ten jeho ukřivděný ciferník by mi zabralo asi tři vteřiny a přineslo by mi to neskutečné uspokojení. Jenže Silvia už tak nebyla z aktuální situace nadšená a byl jsem si docela jistý, že titulek „Pilot Ferrari zmlátil pilota dopravního letadla v podzemní garáži“ by ji dorazil. Kromě toho jsem před závodním víkendem nepotřeboval oteklé klouby na pravačce. Udělal jsem k němu jeden pomalý krok a ztišil hlas na naprosté minimum.
„Víš, Luco, hrozně rád bych ti teď dal přes hubu,“ pronesl jsem s ledovým klidem.
„Ale moje PR manažerka je už tak zralá na prášky a já jsem rád, že se mi ta ruka konečně zahojila.“
Luca zaťal čelist. Zjevně cítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, a tak se pokusil kousnout.
„Myslíš si, jak jsi nevyhrál, co? Ale věř mi, pokud Zaru vyděsilo Ballaro, ten cirkus kolem tebe jí do pár týdnů srazí už úplně. Dej tomu pár týdnů, než jí to semele.“
Musel jsem se usmát. Ne ironicky, ale s čistým, neředěným pobavením nad tím, jak strašně zoufalý ten chlap byl.
„To je přesně ten váš problém v komerčním letectví,“ zavrtěl jsem hlavou a otráveně si ho prohlédl.
„Jste zvyklí zapnout autopilota, letět rovně a myslet si, že máte všechno pod kontrolou. Jenže Zara očividně preferuje chlapa, který to umí vybírat v zatáčkách.“
Luca zrudl, ale já mu nedal šanci odpovědět.
„Vlastně bych ti měl poděkovat,“ dodal jsem a naklonil se k němu ještě o zlomek blíž.
„Chtěl jsi ji vytrestat a dokázat jí, že tě potřebuje. Místo toho jsi zafungoval jako dokonalá donášková služba a postaral ses o to, aby mi ten večer sama zavolala a prosila mě, ať pro ni přijedu. Zbytek už si asi dokážeš domyslet sám. Takže díky.“
Sledoval jsem, jak mu cuká sval na tváři, a věděl jsem, že tahle rána sedla přesně na komoru.
„Ale jestli se k ní ještě někdy přiblížíš a zkusíš na ni tyhle svoje ublížené hry,“ můj úsměv okamžitě zmizel a vystřídal ho chlad, „pak mi bude nějaká PR manažerka úplně ukradená. Rozumíme si?“
Nečekal jsem na odpověď. Otočil jsem se na patě a s pocitem naprostého vítězství zamířil ke svému autu. Víc času si tenhle blbeček nezasloužil.
GIANLUIGI
„A to ovoce, proboha! To ovoce,” rozplýval jsem se v kuchyni, když jsem Zaře při přípravě večeře vyprávěl o tom, jak jsme se na Seychellách měli.
Ilaria s úsměvem míchala sugo a poslouchala nás.
„Zas takový rozdíl to nebyl, ale všechno na dovolené vždycky chutná líp,” řekla nakonec.
„To si nemyslím, pod tím ostrým sluníčkem to prostě zraje úplně jinak,” ohradil jsem se.
„První manželská hádka?” uculila se Zara, která si z misky ukradla olivu a šoupla si ji do pusy.
„A ty? Jak ses tady měla?” zajímalo Ilarii, která ji pohladila po rameni.
Těšilo, jak si k sobě moje sestra s manželkou našly cestu. Způsob, jak Zara k Ilarii vzhlížela a jak Ilaria dělala drobná gesta, kterými dávala najevo, že ji na Zaře záleží, mi připomínal skoro až sourozenecký vztah.
„Adekvátně tomu, že jsem se účastnila první rodinné sešlosti u Matteových rodičů, zažila jsem Monzu a dneska to setkání se Silvií,” vyjmenovával jsem.
„O Silvii jsem slyšela… A co to setkání u Nassiových? Jaký máš z rodičů pocit?”
„Federico je fajn. A Matteova babička Eleonora taky. Dokonce přijela na ten závod v Monze. Šly jsme spolu na večeři do nějaké pizzerie, kterou sama vybrala. Vypadá na první pohled trochu chladně, ale je skvělá. Vyprávěla mi nějaké věci o tom, jak její rodiče zkoušeli vybudovat nějakou obuvnickou firmu v Miláně. Přitom její tatínek byl Švýcar,” vyprávěla.
Zasmál jsem se.
„Jo. Matteo má švýcarské předky. Myslím, že i proto ho tehdy Eleonora nutila chodit na francouzštinu a němčinu.”
„Matteo mluví francouzsky?” překvapilo mě.
„Plynně, proto ho většinou tahají na večeře s francouzskými sponzory.”
Záhy se ozvalo cvaknutí dveří a poté kroky z chodby rovnou do kuchyně. Matteo měl na sobě chino kalhoty, bílou košili rozhalenou u krku a přes rameno přehozené sako. Bylo vidět, že akce v Boloni ho docela vyšťavila.
„Ciao všem,“ vydechl, shodil sako na opěradlo nejbližší židle a vděčně nasál vzduch.
„Ilario, voní to božsky. Gi, doufám, že u té plotny aspoň pomáháš a nečekáš jen na hotové.“
Byl to ten starý dobrý, arogantní Matteo. Jenže zatímco s námi mluvil, jeho kroky ho naprosto neomylně a automaticky vedly jen jedním směrem. Zastavil se přímo za Zařinou barovou židlí. Naklonil se, chytil ji zezadu za zátylek a vtiskl jí do vlasů a pak na rty takový polibek, že jsem měl na vteřinu chuť se slušně odvrátit. Zara se trochu začervenala, ale okamžitě zaklonila hlavu a opřela se o něj. Matteo zůstal stát za ní, paže jí naprosto majetnicky omotal kolem pasu a bradu si uložil do prohlubně jejího krku. Zíral jsem na ně, zatímco jsem dál opřený o linku svíral vařečku.
„Víš, Matteo,“ poznamenal jsem suše a překřížil si ruce na hrudi.
„Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se po pracovních schůzkách v Boloni přiřítíš rovnou do mojí kuchyně, abys tu z někoho nemohl sundat ruce, asi bych mu doporučil dobrého psychiatra.“
Matteo ke mně zvedl zrak, ale ani ho nenapadlo Zaru pustit. Naopak jí líně přejel rukou po boku.
„Časy se mění, Gigi,“ pousmál se s tím svým typickým klidem, který ho skoro nikdy neopouštěl.
„Jen jsi prostě doteď nevěděl, jak vypadám, když mám konečně zatraceně dobrý důvod spěchat z práce.“
Zara trochu sklopila zrak, zjevně dojatá, ale na rtech jí hrál pobavený úsměv. Ruce, které jí svíraly pas, zlehka pohladila. Matteo se k ní znovu naklonil a ztišil hlas, i když v té tiché kuchyni jsme ho s Ilarií bez problémů slyšeli.
„Jaký je vlastně plán, amore?“ zašeptal jí do vlasů.
„Zůstáváte u dámské jízdy s Ilarií a přespíš tady, jak jste původně plánovaly… nebo si tě můžu unést rovnou domů?“
To, jak vyslovil slovo domů, mělo v sobě tolik majetnické intimity, až to praštilo do uší. Podíval jsem se na Ilarii, která jen s pobaveným úsměvem zvedla obočí a dál míchala sugo. Matteo jí dával na výběr, ale tón jeho hlasu a to, jak pevně ji držel, jasně říkalo, jakou odpověď by slyšel nejraději.
Zara se uchechtla, trochu k němu pootočila hlavu a ztišila hlas přesně jako on.
„S ohledem na to, že mě teď držíš, jako bys mě už nikdy nechtěl pustit, myslím, že z přespávání tady asi sešlo.“
„Správná volba,“ zavrněl Matteo spokojeně a stiskl jí boky.
Zakroutil jsem hlavou, i když jsem se musel usmívat. Opřel jsem se lokty o kuchyňský ostrůvek, přehodil si utěrku přes rameno a zamyšleně si ty dva prohlédl.
„Když vás takhle vidím,“ prolomil jsem to jejich tiché souznění, „občas by mě fakt zajímalo, co by na tohle všechno řekl táta.“
Zara se trochu zarazila a v očích se jí mihl jemný stín, který tam měla často, když na něj přišla řeč. Ale hned se zase uvolnila, když jí Matteo palcem uklidňujícím způsobem přejel po žebrech.
„Myslíš, že by na něj vzal brokovnici?“ uculila se nakonec.
„Brokovnici?“ zasmál jsem se nahlas.
„Zaro, táta ho propašoval na motokáry za zády jeho vlastní matky. On ho v podstatě stvořil. Spíš teď přemýšlím nad tím, že vás dva celá ta léta držel tak pečlivě od sebe možná naprosto úmyslně.“
Zara se na mě překvapeně podívala.
„Jak úmyslně?“
„No jasně,“ ukázal jsem na ně vařečkou.
„Celé ty roky, co jednou ročně zmizel na víkend na formule v Melbourne s tou svojí ohranou historkou, že tam někoho zná… On prostě moc dobře věděl, co by se stalo. Věděl, že kdyby tě představil tomu největšímu dravci z paddocku, měl by po dcerušce, ještě než by zhasla červená světla na startu.“
Ilaria se u plotny tiše rozesmála. Zara protočila panenky, ale tváře jí zrůžověly.
„Fajn, že mi to říkáš až teď,“ poznamenala ironicky.
„A jen pro pořádek… já se mu k nohám nesesypala. Trvalo to.“
„Ani vteřinu,“ vyvedl ji z omylu Matteo naprosto suverénně, i když měl v hlase znatelné pobavení. Bradu si dál ležérně opíral o její rameno a podíval se na mě.
„Tvůj táta byl moudrý chlap, Gigi. Patřil k lidem, kterých jsem si v životě vážil nejvíc. Ale i on by nakonec pochopil, že bojovat s gravitací nemá smysl.“
„Gravitací?“ odfrkl jsem si pobaveně.
„Tak ty tomu teď říkáš?“
Matteo se krátce, hluboce zasmál a otočil Zaru v náručí tak, aby se jí mohl podívat do očí. Znovu mu v nich blýskl ten majetnický, arogantní plamen.
„Říkám tomu tak, že si ji táta mohl schovávat, jak dlouho chtěl,“ pronesl sametovým hlasem a zastrčil Zaře pramen vlasů za ucho.
„Ale nakonec mě k ní stejně dovedl. Jen mi prostě to nejlepší schovával až na dobu, kdy budu vědět, jak si to udržet. A jak si toho vážit.“
Zara na něj zírala, úplně beze slov, s pootevřenými rty. Rázem zapomněla na jakoukoliv ironii.
„Tak jo, stačilo,“ zvedl jsem ruce v předstírané kapitulaci, protože ta atmosféra mezi nimi už se dala krájet nožem.
„Tohle je moje kuchyň, odtud si ty svoje italské svůdcovské řeči odneste k sobě domů. Ilario, balíme jim večeři s sebou, tady je to ztracený případ.“
Nakonec jsme je s Ilarií u stolu přece jen udrželi. Večeře probíhala v uvolněném duchu, Matteo normálně konverzoval, vtipkoval o zmatcích u Ferrari a chválil sugo, ale já se stejně nedokázal zbavit pocitu, že tam s manželkou sedíme tak trochu jako křoví. To fyzické pnutí mezi nimi se totiž dalo doslova krájet na plátky a servírovat k dezertu.
Matteo seděl vedle Zary, jednu paži ležérně přehozenou přes opěradlo její židle, a i když se bavil se mnou, podvědomě neustále mapoval její prostor. Všímal jsem si těch drobností. Toho, jak jí dolil vodu dřív, než vůbec stáhla ruku ke džbánu. Toho, jak Zara občas uprostřed věty nepatrně ztratila nit, zrůžověla a střelila po něm pohledem, zřejmě proto, že jeho druhá ruka se nebezpečně dlouho zdržovala někde pod úrovní stolu na jejím stehně. A on jí na ten pohled odpověděl jen tím svým nečitelným, líným úsměvem, ze kterého by se normální chlap rovnou šel vyzpovídat. Zíral jsem do svého talíře s těstovinami a v duchu kroutil hlavou.
Pamatoval jsem si jejich první setkání naprosto přesně. Nenáviděli se. Zara tehdy sypala z rukávu sarkasmus ostřejší než břitva a Matteo na ni koukal jako na otravný hmyz, co mu narušuje jeho dokonale nalajnovaný, egocentrický vesmír. Prskali po sobě tak, že jsem se bál, aby se navzájem nepozabíjeli. A teď? Teď vedle sebe seděli, jako by dýchali jedny plíce, a on vypadal, že by každého, kdo by se na ni jen křivě podíval, s klidem zakopal na zahradě. Nezdrželi se dlouho. Matteo sice tvrdil, že za to může únava z PR schůzek, ale z toho, jak ochotně jí pomáhal do kabátku, mi bylo jasné, že už ji prostě potřebuje mít jen pro sebe za zavřenými dveřmi.
„Díky za večeři, Ilario. Gigi, vidíme se zítra na snídani,“ rozloučil se s námi ve dveřích, zatímco si Zaru majetnicky přitáhl k boku a ruku jí neomylně položil na kříž.
Jakmile za nimi zaklapl zámek, v domě se rozhostilo ticho. Začal jsem sbírat ze stolu prázdné talíře a zavrtěl hlavou.
„Tohle prostě nikdy nepochopím.“
Ilaria, která zrovna uklízela skleničky na víno, se na mě přes rameno pobaveně ohlédla.
„Co nepochopíš?“
„Ty dva,“ ukázal jsem talířem směrem k chodbě.
„Ještě před rokem bych si vsadil vlastní auto na to, že jí Matteo při první příležitosti ublíží a ona mu za to propíchne pneumatiky. Šli si po krku od první vteřiny. Byli jako oheň a střelný prach. Jak se z tohohle…“ máchl jsem rukou do prázdna, „…stalo to, co jsme tu měli před chvílí? Ten chlap by jí snesl modré z nebe, kdyby si o něj řekla.“
Ilaria se tiše zasmála, došla ke mně a vzala mi talíře z rukou, aby je odložila na linku. Pak mi obmotala paže kolem krku a podívala se na mě tím laskavým, ženským pohledem, který říkal, že my chlapi jsme občas úplně slepí.
„Byli oheň a střelný prach, Gigi,“ souhlasila tiše.
„Ale ty sis celou dobu myslel, že to byla nenávist. Přitom vsadím vše, že to od první vteřiny byla ta nejčistší, naprosto spalující chemie. Jen byli asi oba moc tvrdohlaví na to, aby si přiznali, že narazili na sobě rovného.“
Zamyšleně jsem ji políbil do vlasů a zadíval se směrem k oknu. Tahle situace byla zvláštní, ale měl jsem vnitřní pocit, že všechno je přesně tak, jak má být.
ZARA
Matteo si na poslední den před odletem domluvil snídani s mým bratrem a mně to vlastně docela vyhovovalo. Dala jsem si sprchu, vyfénovala si vlasy, naházela do pračky prádlo a přemýšlela nad tím, co si budu muset zabalit. Byla jsem ráda, že mám chvíli svůj prostor a klid. Zrovna jsem si dělala v kuchyni kafe, když se bytem rozezněl zvonek.
Cestou ke dveřím jsem přemýšlela, kdo by to mohl být. Nikdo, kromě kurýra, o kterém by mi Matteo zapomněl říct, jsem nečekala.. Přešla jsem do předsíně, podívala se na displej domovního telefonu a ztuhla. Před domem stála Beatrice. Dokonale upravená, v elegantním béžovém kabátu, s výrazem, který nebyl o moc přátelštější než na Tinově oslavě. Chvíli jsem uvažovala, že budu dělat mrtvého brouka, ale nakonec jsem s povzdechem zmáčkla tlačítko a otevřela jí. Když o minutu později stála ve dveřích bytu, obě jsme si navzájem věnovaly velmi ostražitý pohled.
„Dobré ráno,“ prolomila ticho jako první, hlas chladný a formální.
„Je Matteo doma?“
„Je ve městě,“ odpověděla jsem a podvědomě si překřížila ruce na hrudi.
Očekávala jsem, že jen přikývne, otočí se na podpatku a zmizí. Místo toho ale její ramena o nepatrný zlomek klesla a prsty pevněji sevřela ucho své kabelky.
„To vlastně nevadí,“ řekla tišeji.
„Popravdě… doufala jsem, že najdu o samotě spíš tebe. Můžu jít dál?“
Překvapeně jsem zamrkala. Všechny moje obranné instinkty křičely, ať ty dveře zabouchnu, ale nakonec jsem jen neochotně ustoupila stranou. Nabídla jsem jí kávu, kterou zdvořile odmítla, a posadila se na jednu z barových židlí u kuchyňského ostrůvku. Zblízka vypadala unaveněji než obvykle. Ta její aristokratická aura tam pořád byla, ale něco v ní bylo zlomené.
„Vím, že náš začátek nebyl zrovna ideální, Zaro,“ začala pomalu a dívala se přitom na své dokonale manikúrované ruce položené na desce stolu.
„A vím, že pro tebe musím působit jako naprosto příšerná matka. Chci se omluvit za to, jak jsem se k tobě chovala. Nebylo to spravedlivé.“
Došla mi slova. Stála jsem naproti ní s hrnkem kávy v ruce a zírala na ni jako na zjevení.
„Proč mi to teď říkáte?“
Beatrice zvedla zrak a poprvé se mi podívala přímo do očí.
„Protože vidím, jak se na něj díváš. A vidím, že on tě bere vážně,“ povzdechla si a opřela se o opěradlo.
„Musíš pochopit jednu věc. Moji synové jsou každý úplně jiný. Pietro je divoký, dělá hlouposti, ale je čitelný. Věci s ním jsou snadné. Tino je ještě malý, tvárný a poddajný. Ale Matteo…“
Zavrtěla hlavou a na rtech se jí objevil hořký, téměř bolestný úsměv.
„To je neřízená střela. Vždycky byl. Když si něco usmyslí, nevidí napravo ani nalevo. Je neústupný a nezná pud sebezáchovy. Zjistila jsem to tehdy, když si na těch proklatých motokárách poprvé zlomil ruku. Zlomil si ji ošklivě, v deseti letech. Myslela jsem, že ho to vyděsí. Že s tím skončí. A on mi v nemocnici s tou sádrou a očima plnýma slz řekl, že další závod stihne, když mu mechanici upraví volant tak, aby mohl řídit jednou rukou.“
Při té představě malého, tvrdohlavého Mattea se mi sevřel žaludek.
„Tehdy jsem pochopila, že ho nedokážu ochránit,“ pokračovala Beatrice a hlas se jí nepatrně zachvěl. Rychle to potlačila, ale já ho slyšela.
„Lidé si myslí, že ho nepodporuju. Že jsem k němu chladná, protože mě jeho kariéra nezajímá. Ale pravda je taková, Zaro, že já na ty závody nechodím, protože se k smrti bojím.“
Podívala se na mě a v těch očích, které byly tak podobné Matteovým, byla najednou čirá, obnažená hrůza.
„Kdybych seděla v té garáži, usmívala se do kamer, a jemu by se na té trati něco stalo… měla bych do konce života pocit, že jsem tomu nezabránila. Že jsem ho nechránila, když jsem měla. Moje lhostejnost je to jediné, co mi dává aspoň trochu klidu.“
Zhluboka jsem se nadechla. Najednou to všechno dávalo smysl. Ta její ledová královna byla jen maska zpanikařené mámy, která ví, že její syn každý druhý víkend riskuje život ve třech stech kilometrech v hodině.
„Čím jsem si zasloužila, že jste ke mně takhle upřímná?“ zeptala jsem se mnohem jemněji než předtím.
„Vidím, že tě vtahuje do svého světa,“ řekla upřímně.
Postavila se a elegantně si uhladila kabát. Její tón už nebyl útočný, byl to tón starší ženy, která nabízí opatrné příměří.
„Nebudu ti lhát. Pořád si myslím, že Mattea věci, i lidé, rychle omrzí, když mu dlouhodobě nepřináší adrenalin. Takový on prostě je. Ale uvědomila jsem si, že mi nepřísluší ti do toho mluvit. Je to tvé riziko. Jen jsem chtěla, abys věděla, že to, jak se k vám dvěma chovám, nemá ve skutečnosti nic společného s tebou.“
Zastavila se u dveří a naposledy se na mě ohlédla. Neusmála se, ale v jejím pohledu byl tentokrát respekt.
„Měj se hezky, Zaro. A… dej na něj prosím pozor.“
Když za ní zaklaply dveře, zůstala jsem stát uprostřed chodby, úplně oněmělá. Nejenže mi Beatrice Ferrari právě v podstatě požehnala, ale poprvé za celou dobu jsem měla pocit, že jsem za tou železnou oponou italské smetánky zahlédla obyčejného, zranitelného člověka.
* * * *
Realitní makléř nás nechal o samotě v obrovském, prosluněném obýváku. Vila kousek za Florencií vypadala zvenku jako dokonalá toskánská pohlednice, ale uvnitř to byl čistý luxus. Vyhřátá terakota, masivní dub, okna od podlahy až ke stropu s výhledem na olivový háj.
Procházela jsem prostorem, lehce přejížděla prsty po chladném kameni krbu a všechno si to prohlížela. Bylo to nádherné. Ale procházela jsem tím spíš jako návštěvník v galerii. Věděla jsem moc dobře, s kolika nulami operuje Matteův rozpočet, a vzhledem k tomu, že jsem na tuhle srandu neměla v plánu přispět ani eurem, přišlo mi naprosto nepatřičné cokoliv plánovat. Tohle byl jeho dům. Jeho peníze. Jeho rozhodnutí.
Matteo celou dobu kráčel pár kroků za mnou, ale dům si prohlížel s naprostou, analytickou soustředěností. Všímal si detailů, které mně úplně unikaly. Viděla jsem, jak u masivních dřevěných oken zkoumá tloušťku rámů a těsnění. V rohu obýváku se zastavil, dlaní přejel po kamenném obkladu stěny a zlehka na něj poklepal, jako by testoval akustiku nebo pevnost. U kovaného schodiště do patra na vteřinu zkontroloval stabilitu zábradlí a v technické místnosti, kam jsme nakoukli, se sehnul, aby si prohlédl značku kotle a rozvody podlahového topení.
Byl to chlap, který ví, co kupuje, a nenechá se opít rohlíkem. Přesto jsem si ale nemohla nevšimnout, že i když si barák procházel s pečlivostí statika, jeho oči se ke mně vracely častěji, než bylo nutné. Kdykoliv se na něčem zastavil, po očku sledoval, jestli se tam dívám i já. Když jsem na terase vydechla úžasem nad výhledem, stál kousek ode mě a místo na hory se díval na můj profil. Vlastně jsem měla pocit, že se dům snaží vidět mýma očima.
„Tak co?“ zeptal se tiše, když jsem se zastavila u obrovského kuchyňského ostrůvku.
„Je to absolutně dokonalé,“ zhodnotila jsem to upřímně.
„Ten prostor, to světlo… Garáž je dost velká na tvoji sbírku aut a sem do obýváku se ti v pohodě vejde polovina paddocku, když budeš chtít slavit titul. Bude se ti tu žít nádherně.“
Matteo nepatrně zúžil oči, jako by mu na té větě něco nesedělo. Udělal pár pomalých kroků a zastavil se těsně u mně.
„Bude se mi tu žít nádherně?“ zopakoval tiše, hlasem, který nepřipouštěl žádné úhybné manévry, a zkoumavě se mi zadíval do očí.
„Zaro, je všechno v pohodě?“
Všechno bylo naprosto v pohodě. Ale pravdou bylo, že ranní setkání s Matteovou mámou na mě nejspíš bylo pořád trochu znát, i když se neslo spíše v pozitivním duchu.
„Jasně, všechno je v pohodě. Jen… zatímco jsi byl ráno s Gigim, měla jsem v bytě návštěvu,“ přiznala jsem a opřela se o chladnou kamennou desku ostrůvku.
„Byla to tvoje máma.“
Matteo ztuhl. Ruce, které měl doteď ležérně zasunuté v kapsách kalhot, z nich okamžitě vyndal.
„Moje máma?“ zeptal se, hlas najednou tvrdý a ostražitý.
„Co chtěla? Řekla ti něco?“
„Nic špatného,“ ujistila jsem ho rychle a položila mu ruku na paži, abych ztlumila ten jeho okamžitý ochranitelský instinkt.
„Vlastně se přišla omluvit. Neřekla přímo slovo promiň, takhle ona asi nefunguje, ale smysl byl stejný. Řekla, že se ke mně chovala nespravedlivě a navrhla opatrné příměří.“
Matteo na mě zíral, jako bych mu právě oznámila, že planeta je plochá. Svaly na čelisti mu cukly, jak se snažil tu informaci pobrat.
„Moje matka navrhla příměří,“ pronesl pochybovačně, udělal krok blíž a opřel se rukama o desku ostrůvku po obou mých bocích.
„Kolik ti nabídla? Auto? Menší ostrov ve Středozemním moři? Moje matka nedělá nic jen tak z dobrého srdce. Musela ti k tomu minimálně podstrčit prázdný šek.“
Protočila jsem panenky, i když mi koutky konečně zacukaly pobavením.
„Zklamu tě. Žádný šek se nekonal, takže mě budeš muset ještě nějakou dobu snášet zadarmo.“
Matteo zhluboka vydechl. To prvotní napětí z něj konečně spadlo a na rtech se mu objevil ten jeho drzý, spokojený úsměv. Místo toho, aby to dál pitval, to prostě přijal.
„Ustála jsi moji matku a rovnou s ní uzavřela mír,“ zhodnotil tiše, sklonil hlavu a jeho rty se letmo otřely o moje.
„Asi se tě začnu bát, amore.“
„To je od tebe velmi moudré,“ uculila jsem se a oplatila mu polibek.
Matteo se zlehka odtáhl, v očích mu spokojeně jiskřilo. Krátce kývl na makléře, který celou dobu diskrétně vyčkával na terase, že můžeme jít.
O půl hodiny později už jsme seděli v autě a sjížděli klikatou silnicí zpátky do Florencie, kde nás mělo čekat naše PR rande.
„Makléř říkal, že k tomu patří i ten kus lesa vzadu, to je super pro soukromí. A jestli koupíš ten dům rovnou i s tím nábytkem, ušetříš si hromadu času s…“
„Nelíbí se mi to.“
Zarazila jsem se uprostřed věty a otočila se k němu. Matteo zíral na silnici před sebou, prsty jedné ruky zlehka vyklepával rytmus do volantu.
„Nelíbí? Vždyť to bylo perfektní.“
„Je to malé,“ odsekl.
Vyvalila jsem na něj oči. Fakt jsem se nemohla dočkat, až si znova osvěží paměť a uvidí v Austrálii můj skromný byteček v podnájmu, kde se dalo sotva rozpažit.
„Malé? Matteo, ten barák měl dvě stě padesát metrů čtverečních a vlastní křídlo jenom pro pračku. Co bys proboha chtěl víc?“
„Pokoj,“ přikývl a začal mi to s chladnou logikou vypočítávat na prstech ruky, kterou zrovna nedržel volant.
„Hlavní ložnice. Tvoje pracovna. Moje trucovna na simulátor, protože do obýváku ho vážně nedám. A jeden pokoj pro hosty. Kapacita naplněna.“
„A to nestačí?“ namítla jsem pobaveně.
„My nejsme hotel. Vážně nepotřebuješ ubytovat u sebe doma celou rodinu naráz. Ostatně, jak jsme před pár dny zjistili, ani bys nechtěl.“
Matteo chvíli mlčel. Rytmus na volantu ustal. Přehmátl, zhluboka se nadechl a v autě najednou zhoustla atmosféra. Zmizela z něj ta jeho obvyklá, ležérní arogance a nahradilo ji něco hrozně soustředěného.
„Nejde o hosty,“ řekl konečně tvrdším tónem.
„Zaro, nebudu kupovat dům, do kterého se vejdeme jen tak tak. Nechci do toho narvat miliony, abychom se pak za tři roky museli znovu stěhovat, protože zjistíme, že nemáme kam dát dětský pokoj.“
V autě zavládlo absolutní ticho. Zírala jsem na jeho dokonalý profil a sledovala, jak se nepatrně sám zarazil. Nejspíš tohle říct nechtěl, nebo mu to v hlavě znělo úplně jinak, než když to reálně vyřekl.
„Nebo…“ zarazil se a těkl po mně krátkým pohledem.
„Myslíš, že ho nebudeme potřebovat?“
Měla jsem nejspíš panikařit. Každá normální ženská by asi hledala nejrychlejší cestu k útěku. Randili jsme spolu oficiálně jen pár týdnů a pro mě každý další posun znamenal obrovskou změnu v mém životě. Jenže on byl evidentně zvyklý být napřed. Pro něj o žádné změny nešlo a někde v hlavě nás dokonce viděl jako rodinu. V téhle souvislosti mě během uplynulých dní napadlo jen to, že pokud by naše děti měly jednou mít jeho povahu, jsem v háji.
„Matteo,“ prolomila jsem ticho.
Znovu po mně střelil pohledem. Křečovitě svíral volant.
„Uvědomuješ si, že jsi právě přeskočil asi tak třicet fází normálního vztahu a rovnou přešel ke školce, že jo?“
„Nejsem normální chlap a nemáme normální vztah,“ odsekl okamžitě. Zněl skoro až defenzivně, jako by čekal náraz.
„Ptal jsem se tě na něco.“
Neubránila jsem se úsměvu. Ta jeho tvrdohlavost v kombinaci s touhle nečekanou zranitelností byla prostě zničující. Natáhla jsem ruku a položila mu ji na stehno.
„Máš pravdu,“ řekla jsem jednoduše.
Svaly pod mou rukou sebou nepatrně trhly.
„Mám?“
„Je to strašně malé,“ přitakala jsem vážně.
„Jeden pokoj pro hosty je žalostně málo. Zvlášť, když ho opravdu časem budeme muset předělat. Můžeme hledat dál.“
Cítila jsem, jak z něj v jediné vteřině spadlo veškeré napětí. Zhluboka vydechl a na rty se mu okamžitě vrátil ten drzý, spokojený úsměv. Pravou rukou pustil volant a propletl si prsty s mými.
„Víš, že jsi mě právě nechala vycukat jako malého kluka?“ pronesl sametovým hlasem a palcem mě pohladil po hřbetu ruky.
„Někdo tě občas trochu uzemnit musí.“
„Takže chceme minimálně jeden pokoj navíc?” zeptal se a kladl důraz na číslo.
„Dva?” podívala jsem se na něj s podezřívavým výrazem.
„Tři?”
„Tři?“ zasmála jsem se a nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Zbláznil ses? Zkus si představit tři malé verze tebe, jak se od rána do večera dohadují o tom, kdo byl rychlejší na odrážedle. To není rodina, to je startovní rošt plný egomaniaků. Věř mi, být jedináček má svoje obrovské výhody. Žádný boj o pozornost, žádné rvačky o hračky. Prostě klid.“
Matteo se pousmál, ale místo toho, aby mi to rovnou vyvrátil, na mě krátce, zkoumavě pohlédl. Palcem mě dál pomalu dál hladil po hřbetu ruky.
„A vážně to byl vždycky jenom klid?“ zeptal se, hlas mu trochu zjemněl, ale ta jeho typická jistota v něm zůstala. „Nikdy sis jako malá neříkala, že by bylo fajn mít někoho, s kým bys mohla dělat průšvihy, aby to pak nepadlo všechno jenom na tebe? Nebylo tam občas prostě… moc ticho?“
Zarazila jsem se. Způsob, jakým mě dokázal přečíst a trefit hřebíček na hlavičku, byl občas zajímavý.
„Dobře,“ připustila jsem nakonec a trochu neochotně pokrčila rameny.
„Občas to byla nuda. Zvlášť když naši pracovali a já musela být za všech okolností ten vzorný a rozumný jedináček. Nikdo mi nekryl záda. Ale přežila jsem to.“
„Já vím, že jo. A jsi úžasná,“ pronesl měkce, ale pak se mu v očích blýsklo.
„Ale upřímně… Klid je přeceňovaný. A já neplánuju vychovávat žádné křehké jedináčky. Vždycky jsem věděl, že chci velkou rodinu. Hlučnou a veselou.“
„Kdy jsi k tomuhle jako dospěl?“ zeptala jsem se, napůl pobaveně a napůl fascinovaně.
„Když se narodil Tino,“ odpověděl bez zaváhání.
„Bylo mi dvacet, jezdil jsem ve Formuli 2 a naši mi vrazili do ruky bratra. Já vyrůstal ve sterilním, obřím domě, kde se všechno podřizovalo tomu, jak se tváří matka a co si pomyslí okolí. A najednou se objevil Tino a udělal z té dokonalé divadelní hry naprostý chaos.“
Na vteřinu ke mně stočil pohled. Měl v očích ten svůj nebezpečně přitažlivý záblesk chlapa, který přesně ví, co dělá.
„Tehdy jsem si řekl, že chci přesně takový dům. Chci v něm život, ne muzeum. Takže se s tou myšlenkou na víc pokojů možná radši smiř, amore. Nehodlám z toho slevit.“
„Dobře,“ vydechla jsem nakonec, úplně odzbrojená, a musela se usmát.
„Takže tři pokoje. Ale ty budeš ten, kdo bude řešit jejich ega, až se poperou.“
Matteo se zasmál, ten hluboký zvuk mi okamžitě zrychlil tep.
„S tím tak nějak počítám.“
„Počkej,“ došlo mi to najednou a podezřívavě jsem po něm loupla okem.
„Takže tři jsou… minimum?“
„Říkejme tomu spíš strategický základ,“ odvětil s naprostým klidem, jako by komentoval výběr sady na nedělní závod.
„A maximum?“
Na rtech mu začal pohrávat ten jeho drzý úsměv. Krátce po mně střelil pohledem, ve kterém se mísilo pobavení s čirým slibem.
„To už necháme v rukou božích, amore,“ pronesl tím svým sametovým hlasem.
„Já osobně hodlám jít boží vůli velmi ochotně a často naproti,” nadechl se a chtěl pokračovat, ale já se s rudými tvářemi a úsměvem praštila do stehna.
„Ty jsi vážně neskutečný.“
„A netvař se, že ty na budoucnost nemyslíš,“ zvedl ke mně pobaveně ukazováček.
„Viděl jsem tu krabici od pizzy ze včerejška. Moc hezky sis tam zkoušela podpis s mým příjmením.“
„Já jsem rozepisovala propisku,” lhala jsem.
Matteo s úsměvem pokýval hlavou.
„Ostatně, svého příjmení bych se nikdy nevzdala. Je zvučné.”
„Zara Navarro?”
„Tobě to snad nezní hezky?”
„Zní to krásně,” připustil.
„A tím bych tuhle debatu pro teď uzavřel, protože nás čeká PR rande. Jsi připravená?”
„Ne. Ale mám na výběr?”
„Taky ne,” řekl Matteo a zaparkoval kousek od jedné z nejlepších kaváren na Piazza della Repubblica.
Vypnul motor a vystoupili jsme do sluncem zalité florentské ulice. Měla jsem na sobě elegantní béžové šortky s vysokým pasem, do kterých jsem si zakasala jednoduché bílé tričko, a přes to všechno jsem přehodila lehký, rozepnutý lněný blazer. Matteo vypadal, jako by právě vypadl z kampaně na dokonalý italský život. Pískové chino kalhoty, tmavě modré polo triko, přes ramena ležérně přehozený tenký svetr a na očích tmavé brýle. Jakmile jsem auto obešla, naprosto automaticky mě chytil kolem ramen a přitáhl si mě k sobě.
Čekala jsem, že nasadí nějakou umělou masku dokonalého přítele pro veřejnost. Jenže on neudělal vůbec nic. Byl to zkrátka pořád on. Kráčel vedle mě s tou svou typickou, ležérní arogancí a bavil se o tom, jestli si dáme kávu nebo rovnou něco k jídlu. Přesto jsem si ale nemohla nevšimnout, jak moc v tomhle světě umí chodit. Způsob, jakým mě držel, jak si rukou nonšalantně prohrábl vlasy, jak naprosto ignoroval lidi, kteří se za námi na náměstí začali otáčet… bylo to z jeho strany tak přirozené a přitom tak dokonale vypočítané pro případné objektivy, až mě to fascinovalo. Došli jsme na zahrádku kavárny a obsluha nás okamžitě vedla k jednomu ze stolů s nejlepším výhledem na náměstí. Matteo mi odsunul židli. Když jsem si sedala, nešel si hned sednout naproti mně. Místo toho se nade mnou zlehka sklonil, jednou rukou se opřel o opěradlo mé židle a druhou mi odhrnul pramen vlasů z krku. Přejel mi palcem po čelisti a pak se sklonil úplně. Jeho rty se letmo, ale neskutečně měkce otřely o koutek mých úst.
„Uvolni ramena, amore,“ zamumlal mi těsně u rtu, hlasem tak tichým, že ho nemohl slyšet nikdo jiný než já.
„Nebo si celá Itálie zítra bude myslet, že tě držím jako rukojmí.“
Než jsem stihla cokoliv říct, odtáhl se, posadil se naproti mně a věnoval mi ten svůj klasický, naprosto spokojený úsměv, ze kterého se mi i přes veškerou moji snahu trochu zrychlil tep. Zasunul si brýle do výstřihu trika a mávl na číšníka.
„Takže,“ pronesl s naprostým klidem, jako by mi právě nezpůsobil lehkou zástavu srdce před půlkou Florencie.
„Dáme si jenom espresso, nebo máš po tom náročném dni hlad a zkusíme i dezert?“
„Máte tiramisu?“ usmála jsem se na mladého muže z obsluhy.
Přikývl.
„Tak prosím jedno.“
„Jen jedno?“ ujistil se s pohledem na Mattea, který přikývl.
Rozhlédla jsem se po náměstí. Bylo na něm snad milion lidí, ale žádný z nich nevypadal tak, jak bych si představovala bulvárního fotografa.
„Tohle je běžná praxe?“
„Běžná praxe v čem?“ zeptal se Matteo.
„Běžně jsou některé fotky nafingované?“
„My nic nefingujeme. My jsme si jen přišli vypít ven kafe, které by bylo nudné pít doma.“
„Už ses se mnou někdy nudil?“
Matteo se pousmál.
„S tebou? Od chvíle, co tě znám, se můj nervový systém ještě nevrátil do klidového stavu,“ odvětil naprosto vážně, ale v očích mu pobaveně jiskřilo.
Než jsem stihla vymyslet nějakou adekvátně sarkastickou odpověď, číšník nám přinesl dvě espressa a doprostřed stolu položil talířek s ukázkovým tiramisu. Automaticky jsem si ho přitáhla blíž k sobě.
Jenže Matteo naprosto plynule natáhl ruku, vzal mi vidličku přímo z prstů a suverénně si ukrojil štědrý roh.
„Notak!“ ohradila jsem se a nevěřícně na něj vyvalila oči.
„Kýval jsi na to, že chceš jen kafe! Navíc tě Ferrari váží na gramy. Jestli se v pátek nevejdeš do monopostu, Mauro tě zabije.“
Matteo si ten kousek vložil do úst, s naprostým požitkem ho snědl a pak mi s provokativním úsměvem vrátil vidličku.
„Kalorie z talíře přítelkyně se z hlediska fyziky nepočítají do mého denního příjmu. To je vědecky dokázaný fakt.“
„To jsi vyčetl v jakých skriptech, prosím tě?“ uchechtla jsem se, sebrala mu vidličku a rychle si nabrala vlastní sousto, než mi ten dezert zkonfiskuje úplně.
„To jsou zkušenosti z praxe,“ pronesl lehce.
Opřela jsem se zpátky do židle a rozhlédla se. Turisti, holubi, číšníci. Všichni si hleděli svého.
„Stejně si myslím, že se na nás ten fotograf prostě vykašlal,“ rozhlédla jsem se.
Srovnala jsem si lněný blazer a sáhla po svém espressu.
„Nikdo nás nefotí. Vsadím se, že zaspal. Jsme zkrátka tragicky nezajímaví.“
Matteo zvedl svůj šálek, napil se a položil ho zpátky na podšálek.
„Chlápek ve světle modré lněné košili,“ pronesl naprosto flegmaticky, aniž by se přestal dívat do mých očí.
Zarazila jsem se s hrníčkem napůl cesty k ústům.
„Cože?“
„Stál u té kašny vlevo. Objektiv měl delší než tvoje předloktí,“ pokračoval klidně s naprosto pokerovou tváří.
„Sledoval nás už od chvíle, co jsme vystoupili z auta. Vyfotil, jak mi přicházíme, jak mi odmlouváš kvůli tiramisu a přesně před patnácti vteřinami zaklapl krytku a zmizel směrem k Via Roma. Silvia ti zítra pošle fotky na schválení.“
Zírala jsem na něj v naprostém šoku a ohlédla se k fontáně. Nebyl tam vůbec nikdo.
„Ty jsi regulérní psychopat,“ vydechla jsem.
„Jak jsi tohle mohl všechno zaregistrovat, když ses celou dobu tvářil, že tě zajímám jenom já?“
„Mě zajímáš jenom ty,“ opravil mě s drzým úsměvem a znovu mi sáhl vidličkou do dezertu.
„A tohle tiramisu. Sledovat okolí ve třech stech kilometrech v hodině je moje práce, amore.“
MATTEO
Katar nás přivítal přesně tak, jak jsem očekával. Jako otevřená pec. Už když jsme v noci vystupovali z letadla, ten těžký, horký vzduch mě praštil do obličeje a připomněl mi, jak fyzicky náročné tyhle víkendy umí být. Zatímco Zara po sprše na hotelu okamžitě padla do peřin a s klidným oddechováním usnula, můj mozek odmítal vypnout. Seděl jsem u stolu, na obrazovce mi svítila telemetrie a já donekonečna projížděl strategii pro tenhle extrém. Do postele jsem se dostal až někdy nad ránem, a o to hůř se mi potom vstávalo.
Na okruh jsme dorazili kolem desáté dopoledne. Vteřinu poté, co jsme vystoupili z klimatizovaného SUV, se na nás sesypala zuřivá smršť závěrek fotoaparátů. Nasadil jsem svůj obvyklý, nečitelný výraz, absolutně ignoroval novináře a automaticky sáhl po Zarině ruce. Propletl jsem si prsty s jejími. V té katarské výhni, kde i asfalt vypadal, že se každou chvíli rozteče, vypadala jako zjevení. Strategicky si oblékla dlouhé bílé šaty, v pase stažené tenkým řemínkem. Lehký pouštní vítr si s látkou jemně pohrával a mně v tu chvíli připadalo, že je snad jediným zdrojem kyslíku v okruhu deseti kilometrů. Společně jsme prošli přes turnikety a zamířili k našemu motorhomu.
„Jak to v tomhle vedru vůbec zvládneš odjet?“ zeptala se tiše, když jsme se u vchodu zastavili.
„To zjistím za chvíli. Bude to boj,“ přiznal jsem na rovinu, aniž bych pustil její ruku. Pak jsem si ji přitáhl o krok blíž a letmo ji políbil na rty.
„Počkej na mě po tréninku v hospitality, ať tě tu někde nehledám upečenou.“
„Budu tam,“ slíbila s jemným úsměvem.
Pustil jsem ji a nechal ji zmizet v mrazivém bezpečí zázemí Ferrari. Hned jak se za ní zavřely dveře, přepnul jsem do závodního módu a vyrazil přímo do garáže. Uvnitř už vládl organizovaný chaos. Našel jsem Maura, našeho šéfa týmu, jak stojí u datových monitorů se založenýma rukama a výrazem vraha.
„Matteo,“ pozdravil mě s neveselým obličejem, sotva jsem k němu došel.
„Kdybychom dneska závodili na hořící lodi, vyšlo by to zhruba nastejno.“
„Takže zkrátka další běžný den v katarské kanceláři,“ zamumlal jsem s křivým úsměvem, i když mi do smíchu moc nebylo.
Mauro jen zavrtěl hlavou a podal mi tablet s prvními daty.
„Asfalt má padesát stupňů a dál to stoupá. Chlazení nefunguje tak, jak jsme namodelovali v Maranellu. Šetři to auto. Potřebujeme data, nepotřebujeme ho hned v prvním tréninku usmažit.“
„Tak pojďme zkusit najít nějaký kompromis,“ kývl jsem, vrátil mu tablet a šel se obléknout.
Když jsem se o deset minut později, navlečený v nehořlavém prádle a chladící vestě, nasoukal do kokpitu, narazil si helmu a vyjel z boxové uličky, facka horkého vzduchu mi okamžitě orosila hledí. Byla to katastrofa. Trénink se proměnil v regulérní boj o přežití materiálu. Pneumatiky se po třech kolech začaly tavit a ztrácely přilnavost, auto klouzalo v každé druhé zatáčce, jako bych jel po namydleném skle, a na displeji volantu na mě neustále blikaly červené varovné kontrolky ohledně teploty brzd. V kokpitu bylo snad šedesát stupňů. Pot mi stékal do očí, štípal mě, ale nemohl jsem si ho otřít.
„Teplota brzd je kritická, Matteo. Lift and coast. Musíš víc chladit, nebo je uvaříme,“ ozýval se mi do uší napjatý hlas mého inženýra.
„Těžko se chladí, když tu není žádný vzduch,“ vyštěkl jsem do vysílačky, zatímco jsem agresivně korigoval ustřelení zadní nápravy na výjezdu ze zatáčky.
„Zadek auta je úplně mrtvý. Nemám žádnou trakci.“
Pokaždé, když jsem se objevil v boxech, mechanici se na auto vrhli s obřími ventilátory naplněnými suchým ledem, aby ho aspoň trochu zchladili, zatímco já se snažil do sebe dostat co nejvíc tekutin. Bylo to vyčerpávající. Ale nechtěl jsem se s tím smířit. Auto sice trpělo, a já spolu s ním, ale cítil jsem, že v něm ta rychlost někde je. Dvě minuty před koncem tréninku jsem dostal zelenou k poslednímu pokusu.
„Máš jedno kolo. Trať je volná. Ukaž nám, co tam je.“
Pevněji jsem sevřel volant a zhluboka se nadechl horkého vzduchu. Přestal jsem šetřit gumy, přepnul mapování motoru na nejagresivnější režim a opřel se do toho. Ferrari pode mnou zařvalo. Cítil jsem, jak se auto pere s rozžhaveným asfaltem, ale držel jsem ho na absolutní hraně. První sektor fialový. Druhý sektor fialový. V nájezdu do poslední šikany jsem trefil apex na milimetr přesně a s pedálem zaraženým do podlahy protnul cílovou čáru.
„P1, Matteo! Skvělá práce,“ ozval se okamžitě inženýr, v hlase čistou úlevu. „Výborné kolo.“
Usmál jsem se pod helmou, uvolnil křečovitě sevřená ramena a začal zpomalovat na chladící kolo. Zvládli jsme to. V tomhle pekle jsme z auta vyždímali naprosté maximum. Můj úsměv ale netrval ani deset vteřin. Ve sluchátkách to zapraskalo.
„Ah… korekce. Russell právě projel cílem. P2, Matteo. Dostal nás o třiačtyřicet tisícin sekundy.“
Zavřel jsem oči a frustrovaně, vztekle vydechl do mikrofonu. Mercedes. Zase. V poslední možné vteřině.
„Rozumím.“
Vztek mi okamžitě znovu zvedl tep a spolehlivě přebil i to vyčerpání z horka. „Stáhněte mi data. Ve druhém tréninku si to vezmeme zpátky.“
Zaparkoval jsem auto v garáži a s naštvaným trhnutím si sundal volant. Odmítl jsem ručník, který mi podával fyzioterapeut, a s helmou v ruce zamířil zadním východem rovnou k motorhomu. Byl jsem propocený, špinavý a zralý někoho na potkání seřvat. Potřeboval jsem ledovou sprchu. A Zaru.
Otevřel jsem dveře své místnosti a chtěl se natáhnout pro vodu v malé ledničce. K mému údivu jsem na gauči nenašel sedět Zaru, ale své rodiče.
„Matteo!“ zvolal táta a vyskočil na nohy, aby mě objal.
„Tati,“ oslovil jsem ho překvapeně a poplácal ho po zádech.
„Promiň, já jsem z toho auta upocený, možná mě radši neobjímej,“ zasmál jsem se a podíval se na mámu, která v bílé košili a krémových kalhotech mlčky seděla.
„Co tady děláš, mami?“ nechápal jsem.
Táta se čas od času na nějaké závody přijel podívat, ale máma snad na žádném nikdy nebyla.
„Myslel jsem, že tě závody nezajímají.“
„Ano, našla bych asi tak dvacet lepších způsobů, jak strávit víkend, než dýchat benzín a sledovat britského jezdce bez talentu, jak tě poráží jen proto, že má lepší německý motor,“ řekla suše.
„Ale pořád jsi moje dítě,“ dodala, vstala a přešla ke mně.
„Co s tím budete dělat?“ zeptala se a navzdory tomu, že jsem smrděl benzínem a potem, moje tváře byly rudé a vlasy mi alespoň pomalu začaly usychat, mě v tom svém čistém oblečení objala.
„Jakou navrhuješ strategii?“ zeptal jsem se.
„Vypadala bych nenápadně, kdybych se objevila u jeho garáže a přestříhala mu brzdové hadičky, co říkáš?“
„Obávám se, že v tomhle počasí je to nošení dříví do lesa, dřív nám ty brzdy všem odejdou samy.“
„Byla tam strašná fronta“ ozvala se za mými zády Zara, která našim nesla dvě espressa.
„Tohle je taky ostuda. Jsi lídr šampionátu a tvoje rodina si musí vystát frontu na kafe,“ zhodnotila máma, když si od Zary brala papírový kelímek.
Její tón byl kritický k týmu, ale ne k Zaře.
„Děkuji, Zaro,“ dodala pak, a podívala se na ni naprosto vážně.
Zarazil jsem se. Moje matka právě upřímně poděkovala mojí přítelkyni. Bez jedovatého podtónu. Bez skryté urážky. Podíval jsem se na Zaru, ale ta jen neznatelně pokrčila rameny s tím svým flegmatickým klidem.
„Od kdy ty víš, co znamená slovo šampionát, pojem lídr a jaký je aktuální stav bodů?“ pousmál jsem se, abych to zpracoval.
„Ta slova znám z hokeje, od Pietra,“ odvětila s ledovým klidem a napila se espressa.
„A aktuální stav bodů vím proto, že mi začalo vadit, jak mi všechny sousedky ve Fiesole neustále gratulují, a já nevím, o čem je řeč. Bylo to společensky neúnosné.“
Zasmál jsem se. Tohle přesně znělo jako moje máma. Její důvody byly vždycky dokonale absurdní a pofidérní, ale neměl jsem sílu se v tom teď víc šťourat. Byl jsem rád, že tu jsou.
„Dám si pět minut pod ledovou sprchou a přijdu za váma,“ kývl jsem. Protáhl jsem se kolem Zary, letmo ji políbil na tvář, abych jí dal najevo, že vnímám, jak se snaží, a zmizel v koupelně.
