ZARA
Seděla jsem na terase hotelu a měla na displeji telefonu videohovor se svým bratrem. Užívala jsem si klid a soukromí vnitrobloku, protože před bránou stáli fanoušci, kteří až do noci volali Matteovo jméno.
„A jak šla ta oslava narozenin?“ zajímal se Gigi, zatímco snídal nějaké lupínky s jogurtem.
„Vlastně moc dobře ne,“ přiznala jsem a podívala se směrem ke vchodu do apartmá.
Matteo ještě spal. Já ho nechtěla vzbudit. A už vůbec jsem nechtěla, aby tohle slyšel.
„Jakto?“
„Matteova maminka je… vlastně ani nevím, jak jí popsat, ale řekla bych, že jsme si nesedli,“ přiznala jsem.
„Možná jsem spíš já nesedla jí,“ opravila jsem se vzápětí.
„Beatrice umí být chladná, ale uvnitř je to hodný člověk. To se určitě časem spraví,“ chláholil mě, ale zdálo se mi, že je mu to spíše jedno a nechce do toho zabředávat. To u něj byla po všech těch ochranitelských krocích novinka.
„Hm,“ vydechla jsem a natáhla se pro cappuccino položené na stolečku.
„A co Matteo? Dělá s tím něco?“
„Nese to blbě,“ pokrčila jsem rameny.
„Pohádal se s ní. A včera to v paddocku taky nebylo dobré. Mám pocit, že jsem mu tu velkou cenu spíš zkomplikovala, než abych mu ji ulehčila,“ povzdychla jsem si a přejela prstem po hraně hrníčku.
„On není z cukru, prosím tě,“ chlácholil mě, zatímco vstal od stolu a s úsměvem zamířil na balkón, kde se natočil tak, abych viděla blankytně modrou oblohu a slyšela šum Indického oceánu.
„Krásné,“ pochválila jsem, ačkoliv jsem jeho radost plně sdílet nedokázala.
Za zády jsem uslyšela tichý šramot odsouvaných dveří. Do pruhu ranního slunce vešel Matteo. Měl na sobě jen volné šedé teplákové kraťasy, které mu visely líně na bocích. Vypadal rozespale, vlasy mu trčely na všechny strany, ale tvář měl svěží. Ve strništi na bradě se mu ještě leskly kapky vody, důkaz toho, že se právě pokoušel probrat studenou vodou. Přešel ke mně, a aniž by řešil, s kým mluvím, opřel se dlaněmi o opěradlo mého křesla. Naklonil se, a když mě políbil na tvář, ucítila jsem tu typicky ranní vůni máty a mýdla.
„Dobré ráno,“ zamumlal mi do vlasů a teprve pak jeho pohled sklouzl na displej mého telefonu opřeného o konvici.
„Ciao, Gi. Doufám, že tam na jihu máte hnusně,“ rýpnul si líně a jednou rukou mě objal kolem ramen.
Gigi na druhé straně světa přestal žvýkat. Podíval se na svého polonahého nejlepšího kamaráda, který se právě tulil k jeho sestře. K té samé sestře, se kterou se ještě před pár týdny sotva pozdravili. V obličeji se mu mihl výraz lehkého utrpení smíchaného s nevírou.
„Bože, Matteo,“ protočil Gigi oči a odložil lžičku, jako by ho právě přešla chuť.
„Na tohle si budu muset ještě chvíli zvykat.“
Zavrtěl hlavou.
„Ještě nedávno jste po sobě štěkali, kdykoliv jste se potkali v jedné místnosti, a teď mi tu předvádíte partnerskou idylku. Pokoušel jsem se to dřív představit si, nešlo mi to… a vidět teď realitu… musím to zpracovat…“
Matteo se uculil a sevřel mě pevněji, jako by tím chtěl demonstrovat, že si Gigi bude muset zvyknout rychle.
„Lidi se mění, Gi. A vkus taky,“ odvětil s klidem a sáhl mi do talířku pro cornetto.
„No nic, dopiju si kafe a jdu se chystat. Tak si užijte krásný slunečný den,“ rozloučila jsem se.
„My si ho užijeme rozhodně,“ rýpl si můj bratr.
„Vy si ho užijte taky. A Matteo? Dovez to na bednu.“
„Spolehni se,“ odvětil Matteo s plnou pusou mého cornetta a zvedl palec.
„Ciao,“ mávl Gigi a obrazovka zčernala.
Matteo ukradený zbytek pečiva dojedl a s ležérností se posadil do křesílka naproti mně. Natáhl své dlouhé, opálené nohy a opřel si bosá chodidla o okraj mé židle, čímž mě uvěznil mezi svými kotníky.
„Takže,“ začal a sáhl po konvici s kávou, aby si nalil do toho zbytku, co zbyl v mém šálku, „jak se ti v tom rámusu spalo?“
„Překvapivě dobře,“ přiznala jsem a sledovala, jak si vychutnává kávu. Vypadal uvolněně. Ta včerejší tenze, vztek z kvalifikace,.. to všechno bylo pryč. Nevěděla jsem, jestli to dokázal úplně potlačit, nebo to byl klid před bouří.
„To jsem rád,“ mrkl na mě a koutek úst mu cukl v pobaveném úšklebku.
„Myslím, že jsme včera našli docela efektivní způsob, jak odbourat stres. Měl bych to navrhnout týmovým inženýrům jako součást předzávodní přípravy.“
Cítila jsem, jak mi hoří tváře.
„Udělej to a zabiju tě,“ špitla jsem a kopla ho bosou nohou do holeně.
Matteo se zasmál, chytil mě za kotník a palcem mi přejel po kosti.
„Kdybych věděl, že nejlepší lék na pokaženou hydrauliku a rodinná dramata jsi ty, horká voda a zamčené dveře, zrušil bych psychology už dávno,“ řekl tiše, tentokrát už bez vtipkování.
„Vážně. Nevím, jak to děláš, ale včera v noci jsi byla přesně to, co jsem potřeboval. A mimo to jsem se výborně vyspal. Žádné převalování do rána, žádné přemýšlení nad vším, co se děje…”
„Včera v noci jsem byla to, co jsi potřeboval? A co jsem teď?” zeptala jsem se s rýpavým úsměvem.
„Ted se musím tvářit, že mi stačí, když jsi někde kolem. A to není pravda.”
„Aha… No, budu doufat, že jsi tam nenechal všechnu energii, kterou budeš dneska potřebovat.“
Matteo dopil kávu, postavil šálek na stůl a vstal. Tím pohybem se z něj najednou zase stal závodník. Uvolněnost zmizela, narovnal se a bradu měl vysoko.
„Naopak. Mám jí víc,“ prohlásil a protáhl se, až mu jemně zazněly klouby.
„Ale teď už musíme pohnout. Za hodinu je briefing jezdců a já se musím dostat přes ten dav venku.“
Podíval se na hodinky a pak na mě.
„Máš deset minut na to, aby ses upravila tak, jak se chceš zítra najít na instagramu ve feedů bulvárních médií. Já se jdu oholit, ať nevypadám jako trosečník.“
„Deset minut?“ vyjekla jsem.
„Dvanáct, když budeš hodná,“ ušklíbl se a zamířil zpátky do pokoje.
„A Zaro? Neber si nic zeleného. To nosí konkurence. Dneska je to o červené.“
Sledovala jsem jeho záda, jak mizí v šeru apartmá. Zvenčí se ozvalo další skandování jeho jména a můj žaludek se jemně sevřel. Těžko to ale mohlo být horší než setkání s Beatrice.
* * * *
Naposledy jsem si hřebenem projela dlouhé vlasy a posadila si do nich sluneční brýle. Byla jsem si jistá, že vzhledem k ostrému sluníčku je budu dneska zatraceně potřebovat. Sama sobě jsem se v tom outfitu líbila. Delší bílé šaty s rozparkem, které jsem si v Miláně koupila včera při čekání na taxík, a béžová kabelka možná nebyly do paddocku úplně praktické, ale já se v tom cítila dobře. Při pohledu do zrcadla jsem se ale trochu zarazila. Teď už jsem nevypadala jako ta holka z Austrálie, která roznáší kafe.
„Sluší ti to,“ ozval se ode dveří Matteo.
Opíral se o futra a s úsměvem mě pozoroval. Měl na sobě obyčejné černé džíny a rudé triko Ferrari. Nic jiného na tenhle závod ani nepřipadalo v úvahu.
„Chceš taky pochválit?“ uculila jsem se pobaveně.
Odrazil se ode dveří a pomalu vyrazil směrem ke mně.
„Řekl bych ti, co chci. Ale na to nemáme čas. Takže se musím spokojit jen s tím, že ti to nesmírně sekne a večer spíš ve stejné posteli jako já,“ líbl mě na tvář, z jeho hlasu čišela ta jeho typická majetnická samozřejmost.
„Jak se budeš moct po tomhle všem podívat do očí Gigimu, který má psotník už jen ve chvíli, kdy mi před ním dáš pusu?“ rýpla jsem si, vyrazila směrem z koupelny a zhasla za sebou.
Matteo se otočil na patě a vyrazil za mnou.
„Gigimu po nás nic není. Za pár týdnů si uvědomí, že manželství přináší do jeho života mnohem větší problémy, než je to, že jeho nejlepší kamarád randí s jeho sestrou. Zvykne si. Myslím, že časem pochopí, že je pro tebe lepší pilot Ferrari než pilot ITA Airways. Jdeme?“ zeptal se s úsměvem a vzal do ruky telefon, kterým prozvonil Pietra.
Přikývla jsem, vzala si kabelku a vyrazila spolu s ním z bytu. U výtahu jsme se potkali s Pietrem, který měl na okruh jet svým autem spolu s námi. Sjeli jsme do podzemní garáže, a čím blíže jsme byli výjezdu, tím silněji se ozývalo dunění davu. Když jsme vyšli na světlo, narazili jsme do zdi hluku.
„Forza Ferrari! Ferrari sempre! Matteo!“
Byli všude. Rudé moře těl se tlačilo na zátarasy. Matteo si okamžitě nasadil sluneční brýle a jeho postoj se změnil. Narovnal se, ramena dal dozadu. Z milence se rázem stala modla.
Za chůze k autu se snažil několika z nich podepsat kšiltovku a bleskově se vyfotit, ale nedal najevo jedinou známku stresu z toho chaosu. Pohyboval se s neochvějnou jistotou. Zastavila jsem se u Pietrova SUV a otočila se na něj. Z druhé strany ulice už na nás mířily objektivy fotografů. Bylo na čase sehrát divadlo.
„Pojedu s tebou?“ zeptala jsem se Pietra a zvedla obočí.
Matteo, který už stál u svého nízko posazeného Ferrari, se zastavil. Otevřel dveře spolujezdce, opřel se o střechu auta a upřel na mě pohled, který i přes tmavá skla brýlí působil nebezpečně.
„Mohla jsem jet s Pietrem v klidu,“ řekla jsem, než jsem k němu došla a zapadla na kožené sedadlo.
Matteo se nahnul přes mě, aby mi pomohl s pásem. Jeho tvář byla na milimetry od mojí a já ucítila jeho vůni.
„Pietro jezdí jako důchodce,“ procedil mezi zuby, koutek úst se mu nepatrně zvedl, a pak za mnou s cvaknutím zabouchl dveře.
Mžikem oka seděl za volantem a motor lačně zaburácel. Ani jsem to nepostřehla, ale odněkud se vynořili dva carabinieri na motorkách. Ozvala se siréna a začala nám klestit cestu rudým davem. Z té atmosféry mi naskočila husí kůže.
„Jak dlouho tady ti lidé stojí?“ zeptala jsem se a sledovala tváře nalepené na oknech.
Matteo problikl uniformované muže na motorkách. Jednou rukou sebevědomě držel volant, druhou si loktem opřel o dveře. Vypadal neskutečně uvolněně.
„Někteří pár hodin, jiní tu byli celou noc. A ti nejvěrnější tu kempují od pátku,“ řekl, jako by mluvil o počasí.
„Já bych tady kvůli tobě rozhodně nenocovala,“ podívala jsem se na něj rýpavě.
„Ty přinášíš jiného oběti,“ pousmál se a stáhl okénko.
Do auta vtrhl ohlušující řev. Matteo během pomalé jízdy stihl vystrčit ruku, plácnout si s fanoušky a za jízdy podepsat fotku, kterou mu někdo strčil skoro až před obličej. Dělal to s naprostou elegancí. Jak jsme se blížili k hlavnímu tahu, a dav řídl, noha na plynu mu ztěžkla a nabíraná rychlost mě přitlačila do sedačky. Vytáhl okénko a hluk se rázem utlumil.
„Tohle je šílené,“ šeptla jsem.
„Tohle je Monza, amore. Vítej doma,“ řekl.
Když jsme dorazili k okruhu, vjeli jsme rovnou do vnitřností paddocku. Matteo zaparkoval na místo vyhrazené pro jezdce Ferrari. Pietro to bez ptaní píchl hned vedle.
Jakmile jsem otevřela dveře, vpadli jsme rovnou do arény. Paddock pulzoval. Vzduch voněl vysokooktanovým palivem, kávou a drahými parfémy. Všude se míhaly týmové barvy, VIP hosté v luxusních oblecích a mechanici tlačící pneumatiky. A především fotografové. Bylo jich tu snad sto a všichni se otočili naším směrem. Cvakání závěrek znělo jako kulometná palba.
„Sei pronta?“ zeptal se Matteo.
„Já ano. A ty?“ usmála jsem se.
„Mně nic jiného nezbývá. Tak pojďme,“ řekl.
Podal mi můj paddock pass a ten svůj si ležérně zasunul do kapsy kalhot. Pietro mi pohotově podržel dveře, takže jsem vystoupila rovnou do deště blesků jako skutečná princezna. Když jsme zamířili k turniketům a dál k obrovskému prosklenému motorhomu Ferrari, novináři nám byli v patách. Šla jsem mezi Pietrem a Matteem. Hodila jsem očima po Matteovi. Uvolněný chlap z auta byl pryč. Tvář měl vytesanou z kamene, čelist zaťatou a pohled upřený ostře před sebe.
„To byla divočina, co?“ řekl ke mně Pietro a snažil se překřičet hukot kolem nás.
Usmála jsem se, zatímco kolem nás proběhl kameraman Netflixu, aby zabral Mattea zepředu.
„To už nemá s fanděním nic společného. Je to náboženství. A je to nádherné,“ odpověděla jsem polohlasně.
Naše cesty se rozdělily před motorhomem Ferrari, kdy Matteo zamířil dovnitř a my s Pietrem zašli do VIP zóny, kde nám objednal dva aperoly. Sotva jsme si stihli srknout, jeho zrak se upřel ke vchodu, kudy zrovna vcházela starší Italka, která na sobě měla tématicky červený kostýmek a korále. Vypadala jako z jiného světa, nebo jako kdyby tady přišla fotit pro Vogue. Eleonora.
„Buonasera,” pokynula k obsluze u vchodu, zatímco přes sluneční brýle našla svým pohledem Pietra a mířila k nám.
„Co tady děláš, nonna?” Zeptal se překvapeně.
„Myslíš, že si tohle můžu nechat ujít? Můj vnuk stojí na startu domácího závodu, natříská těm mamankům vedle sebe zadky a já budu sedět doma? Ani omylem. Skoč mi pro prosecco, Pablo,” zavelela babička, která mě vnitřně rozesmála.
„Jsem Pietro, nonna.”
„Tak Pietro,” vydechla lhostejně a posadila se ke stolu.
„Smí se tady kouřit, nevíš, Zaro?” Podívala se na mě.
Pokrčila jsem rameny a podívala se na telefon, který jsem v kabelce ucítila zavibrovat.
MÍSTNOST PRO JEZDCE. ZADNÍ VCHOD. HNED, PROSÍM.
„Omlouvám se,” šeptla jsem a prosmýkla se kolem Eleonory směrem, kudy jsem se vydala i včera po zpackané kvalifikaci. Matteo stál ve své jezdecké místnosti, když jsem vešla jemně sebou trhl. Měl na sobě bílé ohnivzdorné triko, rudou kombinézu zapnutou jen do pasu a její rukávy spuštěné.
„Otoč se, prosím,” přikázal mi, načež mu za zavřené pěsti vypadl řetízek.
Zlatý andílek od táty, který jsem na Sicílii ztratila a nemohla najít.
„Kde jsi ho vzal?” ptala jsem se udiveně, zatímco mi řetízek zapínal.
„Evidentně se ti roztrhl na Sicílii v mé kajutě. Našla ho Alessandra a odstartovalo to začátek konce,” vysvětil krátce.
„A proč mi ho dáváš zrovna teď?”
Pokrčil rameny.
„Chtěl jsem, abys ho měla u sebe, kdyby se něco stalo.”
„Kdyby se něco stalo?” zopakovala jsem trochu vystrašeně.
„Nikdy nevíš,” pokrčil rameny.
„Jsi v pohodě?”
„Naprosto,” odpověděl strojově.
„Nevypadáš.”
„Ale jsem.”
Nebyl. Viděla jsem to.
„Skutečně?”
„Možná… mám trochu divný pocit, jako kdyby mi něco říkalo, že do toho auta nemám nastupovat,” přiznal nakonec.
„Jsi nervózní? Ten tlak cítím i já, a to v to čekám v paddocku…”
„Ne. Závodím od pěti let. Tohle není nervozita, stres… Tohle je pocit, jako kdyby se mělo něco stát,” přiznal nakonec a začal si natahovat rukávy kombinézy, což bylo v rozporu s tím, jak se cítil. Najednou jsem nechtěla, aby tam šel.
„Tak nejezdi,” řekla jsem zoufale, i když jsem věděla, že to není reálné.
„Takhle to v tomhle světě nechodí, amore,” řekl skoro smířeně a zapnul si na kombinéze zip.
Z chodby se ozvaly tři hrubé údery na dveře místnosti.
„Pět minut do hymny, Matteo,” zazněl mužský hlas.
„Můžeš mi slíbit, že budeš opatrný?” zeptala jsem se, i když jsem předem pochybovala o odpovědi.
„Můžu ti slíbit, že budu celou dobu myslet na to, že na mě někdo čeká v cíli,” řekl, dlouze se mi podíval do očí a pak mě trochu neohrabaně políbil s takovou razantností, až jsem skoro zavrávorala. Popadl helmu a beze slov odešel pryč. Nebylo mi ani trochu dobře a nebylo mi o moc líp, když jsem pak cestou zpátky potkala Alessandru, která si mě naštěstí nevšimla. Přišla jsem do VIP zóny, vzala si od Pietra sluchátka a postavila se ke stejným monitorům, na které upínal zrak on. Na trati už to hučelo. Auta stála nachystána na roštu, mechanici zahřívali pneumatiky a pomalu se chystali na formation lap. Režie zrovna zabrala Mattea v kokpitu. Jeho čokoládové oči analyticky pozorovaly dění před sebou. Vypadal klidně, ale skoro mi připadalo, jako kdyby se snažil pohledem na okolí ujistit, že je všechno v pohodě. To byl poslední moment, kdy jsem byla klidná. Když jsem potom sledovala červená světla, s každým dalším pípnutím jsem měla na víc a víc husí kůži. Zvuk motorů připravených k okamžitému útoku byl v tu chvíli daleko horší, než kdyby k tomu někdo pustil dramatickou melodii. A pak se to stalo. Všichni vyrazili vpřed a po první zatáčce, a lehce riskantním manévru, se Matteo dostal na druhé místo.
„Jo! Pojď, brácho!” vypískl nadšeně Pietro.
„Výborně, Matteo. P2,” ozvalo se v radiové komunikaci.
„Zkontrolujte přední zavěšení. Myslím, že tam byl kontakt v první šikaně,” odpověděl stroze bez jakéhokoliv náznaku radosti, zatímco uháněl za Verstappenem.
„Rozumím,” reagoval někdo z týmu.
Nastalo několik vteřin ticha, kdy inženýři v boxech horečnatě sledovali grafy přítlaku.
„Matteo, data jsou zelená. Ještě jednou, data jsou v pořádku. Žádná ztráta aerodynamiky, žádné vibrace. Auto je bez poškození. Pokračuj v tlaku na P1,“ zaznělo mu v uších, a nám taky.
„Rozumím,“ odpověděl Matteo.
Jeho hlas byl tentokrát až nepřirozeně klidný. Skoro jako by byl zklamaný, že se ta jeho předtucha nenaplnila hned v první minutě. Pietro vedle mě si oddechl a napil se aperolu.
„Jestli to takhle půjde dál, za chvíli ho má.“
Jenže já jsem ten klid nesdílela. Sledovala jsem Matteův onboard. Ručička na digitálním volantu kmitala mezi 320 a 330 km/h. Viděla jsem jeho ruce, jak dělají drobné, milimetrové korekce. Pro všechny ostatní v téhle místnosti to byl perfektní start do domácí velké ceny. Pro mě to bylo několik minut čisté hrůzy. Protože Matteo teď nejel jen proti Hamiltonovi nebo Verstappenovi. Jel proti tomu hlasu v sobě, který mu říkal, že do toho auta neměl nastupovat. A auto, které bylo bez potíží, mu teď nedávalo žádnou omluvu pro to, aby zpomalil.
Závod se přehoupl do své poslední čtvrtiny a Monza potvrdila svou pověst nejrychlejšího chrámu rychlosti. Vzduch nad tratí se chvěl horkem a napětím, které by se dalo krájet. Matteo se celých čtyřicet kol držel Verstappena jako stín, nenechal ho vydechnout ani na vteřinu, ale teď, pět kol před koncem, se taktizování změnilo v otevřenou válku. Sledovala jsem monitory se zatajeným dechem. Matteo jel na hraně fyzikálních zákonů. V nájezdech do zatáček brzdil o zlomek vteřiny později než kdokoliv jiný, jeho Ferrari se při přejezdech obrubníků nebezpečně rozvlnilo, ale on ho pokaždé silou vůle srovnal.
„Pojď, sakra, pojď!“ řval Pietro , který to prožíval tak moc, že mu na čele vyvstala žíla.
„Teď ho máš! V Curva Grande ho sejmeš!“
V nájezdu do první šikany se Matteo pokusil o útok. Vjel na vnitřek, kola se mu zablokovala a z pneumatik vyrazil hustý bílý kouř. Auta jela bok po boku, dělily je milimetry. Viděla jsem, jak se Matteův vůz otřásl, když ho aerodynamický vítr z Red Bullu málem vytlačil z trati.
„On se tam zabije,“ hlesla jsem a cítila, jak se mi poté dlaně.
„Tohle není závodění, to je šílenství. Podívej se na tu rychlost, on riskuje úplně všechno.“
Pietro se na vteřinu odtrhl od obrazovky a prudce se ke mně otočil. V očích mu plál fanatismus, který mě až vyděsil. Chytil mě za rameno a druhou rukou mávl směrem k zaplněným tribunám, které i přes zvuk motorů vřely jako sopka.
„Tys neviděla to rudé peklo venku? Ty desetitisíce lidí?“ vyštěkl a v hlase mu zněla až krutá fascinace.
„Tohle je Monza, Zaro. Ti lidé tady nespali tři dny na zemi a nevyřvali si hlasivky jen proto, aby viděli, jak si Matteo takticky hlídá bezpečné druhé místo. Oni chtějí krev, chtějí zázrak, chtějí tu nejšílenější podívanou, jakou jim dokáže dát. A on jim ji MUSÍ dát. Je to pilot Ferrari v Itálii, sakra! Chápeš to? On teď nepatří tobě, nepatří ani sobě. Patří jim. Buď smrt, nebo vítězství. Nic jiného ti tady ti lidé neodpustí.“
Znovu se otočil k monitoru, právě když Matteo v nájezdu do Variante Ascari neuvěřitelným manévrem, v rychlosti, kde i sebemenší chybička znamenala fatální náraz do zdi, poslal auto tam, kde nebyla žádná mezera. Mechanici v boxech vyskočili na nohy.
„Předjel ho!“ zařval Pietro a začal mlátit do pultu před námi.
„Můj brácha ho dal! Bože, on ho dal!“
V rádiu se ozvalo jen Matteovo těžké, přerývané dýchání. Žádná slova, jen zvuk člověka, který bojuje s přetížením a s vlastní předtuchou, kterou právě zadupal do asfaltu kvůli těm tisícům lidí v červeném.
„Prefektní práce, Matteo! P1! Čtyři kola do konce! Pojďme to zkusit udržet!“ ječel mu do uší inženýr, ale v jeho hlase byla slyšet stejná směsice hrůzy a nekontrolovaného adrenalinu.
MATTEO
Projel jsem cílem a v ten moment se svět kolem mě změnil v jeden velký rudý výbuch. Monza neoslavovala, Monza šílela. Rádio mi zaplavil vřískot inženýra, ale já vnímal jen ten neskutečný, dunivý hluk z tribun, který mi vibroval až v hrudi. Miloval jsem to. Přesně pro tyhle momenty jsem to celé dělal.
Zastavil jsem v parc fermé, vyškrábal jsem se z auta a hned u bariéry jsem si strhl helmu i kuklu. Do tváře mě udeřil horký vzduch nasycený pachem spálené gumy, benzínu a čistého vítězství. Rozběhl jsem se k mechanikům, na které jsem skočil. Smál jsem se jako blázen, vlasy propocené, v uších mi pískalo, ale cítil jsem se nesmrtelný. Jeden z nich mi přes ramena přehodil obrovskou, těžkou italskou vlajku.Po pár sekundách jsem se postavil zpátky na nohy a podíval se kolem. Hledal jsem ji. A moc doufal, že tam někde je. A byla. Stála u zátarasů hned vedle Pietra. Na tváři měla úsměv, ale oči působily, jako kdyby se měla každou chvíli rozplakat. Můj bratr nadšeně hvízdal, zatímco Zara jen dojatě tleskala. Rozběhl jsem se k ní, natlačil se na kovovou zábranu, přitáhl jsem si ji k sobě a zabalil nás do té italské vlajky.
„Tohle bylo neskutečné,” zašeptala a chytla mě za tváře.
V zádech mi byl kameraman Netflixu a závěrky foťáků kolem jely jako splašené. Lítal kolem nás jeden blesk za druhým.
„Bála ses?” usmál jsem se rýpavě, ale odpovědět ji nenechal.
Přitiskl jsem svoje rty na její a začal jí přede všemi líbat. Ted už to bylo oficiální. Patříme k sobě. A oni to ví.
„Bála,” přiznala potom, „protože tě miluju.“
V žilách mi teď nekolovala krev, ale čistá a ničím neředěná euforie. Monza nám patří. A ke mně navíc patří tahle nádherná holka, která se mnou očividně uměla být v skromném bytě stejně tak sama sebou, jako teď na chrámu rychlosti, kde jsme byli obklíčeni desetitisíci fanoušky řvoucí moje jméno. Začaly kolem nás dopadat rudé konfety a komisař FIA mi hmátl po paži s náznakem, že se musíme vrátit k protokolu.
„Tak to ses právě upsala k tomu nejšílenějšímu životu na světě,” usmál jsem se, líbl ji naposledy a otočil se.
Musel jsem projít zvážením, rozhovorem a pak byl konečně chvíli klid v místnosti, kde jsme se setkali s ostatními jezdci. Vestsappen skončil druhý, na třetím místě dojel Antonelli, takže pro domácí fanoušky dvojitá radost. Max stál opřený o stůl, ručník přehozený přes rameno a zrovna do sebe klopil vodu. Na obrazovce nad ním běžela opakovačka mého útoku v šikaně.
„Kámo, ty jsi v tom Ascari zapomněl, že máš v autě brzdy, ne?“ ozval se Max, sotva jsem vešel. Zvedl prst směrem k televizi, kde moje Ferrari letělo naprosto nesmyslnou stopou přes obrubník.
„Měl jsem to plně pod kontrolou,“ odvětil jsem s úšklebkem a svalil se do křesla, zatímco jsem si stíral pot z čela.
„Jo, jasně. Vypadalo to, že to máš hrozně pod kontrolou,“ uchechtl se Max a zavrtěl hlavou.
„Koukal jsem do zrcátek a říkám si: Fajn, tenhle šílenec nás tam buď oba pošle do zdi, nebo mu to vyjde. Nechal jsem ti tam těch deset centimetrů místa navíc jen proto, že jsem věděl, že tě dole čeká přítelkyně a nechtěl jsem ti zkazit večer.“
Rýpl si s tím svým typickým suchým humorem a hodil mým směrem zmuchlaný ručník. Kimi, který seděl na pohovce vedle, se jen nahlas rozesmál.
„Byls jak utržený ze řetězu, Matteo. Tohle ti tifosi nezapomenou do konce života.“
„Neměl jsem na výběr,“ pokrčil jsem rameny a hodil ručník zpátky po Maxovi.
„Kdybych dneska nevyhrál, sežrali by mě zaživa. A navíc… musel jsem udělat dojem.“
„Na slečnu, nebo na tifosi?”
„Na Maura. Ještě mi nepodepsal smlouvu na příští rok.”
Oba se zasmáli.
„Jdeme, než to tady fanoušci zbourají,” dodal jsem a vyrazili jsme na stupně vítězů.
Vyšel jsem na pódium a ten pohled mě zasáhl s takovou silou, jako by to bylo poprvé v životě. Cílová rovinka pode mnou prostě zmizela. Místo asfaltu tam dole pulzovalo nekonečné moře červených vlajek, dresů a hustého kouře z dýmovnic. Tifosi skandovali tak hlasitě, že se nám klepala podlaha pod nohama.
Když zazněly první tóny Fratelli d’Italia, zavřel jsem na vteřinu oči a zpíval s nimi. Ale hned potom jsem začal očima propátrávat ten dav pod pódiem. Našel jsem ji. Stála tam po boku Pietra, vlasy jí vlály v tom horkém vánku a usmívala se na mě tak, že to přebilo i tu nejtěžší trofej na světě, kterou mi vzápětí vrazili do rukou. Následovala tvrdá sprcha šampaňského, do které se nadšeně přidal Max i Kimi, a na pár minut jsem neřešil nic jiného než to, že jsem na vrcholu světa.
Z tiskového střediska jsem vyrazil zadním východem. Chtěl jsem mít aspoň na pět minut klid, než dojdu k motorhomu Ferrari, kde na mě čekala Zara. Krok jsem měl lehký, kombinézu těžkou a nasáklou šampaňským a v žilách mi pořád kolovala ta neskutečná, čistá euforie. Byl jsem král Monzy. Cítil jsem se jako bůh. A pak jsem v jedné z chodeb u VIP lounge narazil na ni. Alessandra. Byla dokonalá jako vždycky. Šaty od návrháře, perfektní make-up, ale ten její chladný, kalkulující úsměv už na mě absolutně nefungoval. Vedle ní stál vysoký, potetovaný chlap ve značkové košili, kterému se na zápěstí leskly diamantové hodinky o velikosti budíku.
„Matteo. Gratuluju k vítězství,“ pronesla sladce a zastoupila mi cestu.
Její oči mě rychle přejely a hledaly Zaru. Když zjistila, že jsem sám, trochu se narovnala.
„Díky, Alessandro,“ odvětil jsem s naprostým klidem a ani jsem se nenamáhal zastavit ten pobavený úšklebek, co se mi dral na rty.
„Tohle je Davide,“ zavěsila se svému doprovodu do rámě.
„Hraje za Neapol. Je to skutečný sportovec. Žádný kluk, co točí volantem.“
Davide mi trochu nuceně kývl na pozdrav. Evidentně věděl, kdo jsem, a nepůsobil zrovna nadšeně z toho, do jaké hry ho Alessandra zatáhla. Byl jsem opojený emocemi. Ten ryk desetitisíců lidí mi pořád zněl v uších a já měl pocit, že si můžu dovolit naprosto cokoliv.
„Těší mě, Davide. Dobrá sezóna,“ usmál jsem se na něj shovívavě a pak jsem stočil pohled zpátky e své bývalce. Prostě jsem si to nedokázal odpustit.
„Akorát nevím, Alessandro… je u tebe běžná praxe brát své současné partnery na závody těch bývalých? Nebo to má být nějaká edukativní exkurze?“
Kdybych věděl, co se tu noc stane, asi bych si tuhle poznámku odpustil. Alessandřin falešný úsměv na zlomek vteřiny zamrzl. Pak ale trochu naklonila hlavu a její oči ztmavly tím nejčistším jedem.
„Víš co, Matteo?“ oplatila mi ten úšklebek, i když jí v očích blýskalo.
„Pořád mi to přijde o dost elegantnější, než si brát do postele nové partnerky, zatímco ty současné na tebe naivně čekají doma. Ale každý máme svůj styl, že?“
Byla to tvrdá rána na komoru. Přesně mířená připomínka mých vlastních selhání. Ale jestli čekala, že mě to srazí na kolena, byl to omyl. Moje ego bylo perfektně nakrmeno doznívajícím úspěchem. Nehnul jsem ani brvou, můj úsměv se jen o něco víc rozšířil.
„Jak říkáš. Každý máme svůj styl,“ odvětil jsem s ledovým klidem, který ji musel vnitřně ničit víc, než jakýkoliv slovní útok.
„Užijte si zbytek neděle.“
Nechal jsem je tam stát, propletl se kolem nich a pokračoval dál chodbou, aniž bych se jedinkrát ohlédl. Byl jsem vítěz, a ona byla jen minulost, která se zoufale snažila připomenout. Zaru jsem našel sedět na gauči ve VIP místnosti. Byla ve společnosti nonny, o které jsem doteď ani nevěděl, že tady byla.
„Nonna!” zavolal jsem a s úsměvem si za ní přišel pro polibek na tvář.
„Bravo, Matteo! To byla jízda!” zazubila se.
„Co tady děláš? Kdybych věděl, že přijedeš, zařídím ti odvoz,” dřepl jsem si k ní.
„To nestojí za to. Říkala jsem si, že když tady tvoje matka není schopná přijet a podpořit tě, kdo jiný než já by ji měl zastoupit? Já umím talentovaná vnoučata ocenit.”
„Na mém zápase jsi nikdy nebyla,” oponoval Pietro, který si opodál nechal nalévat prosecco.
„Protože na tom vašem stadionu je zima, smrdí to tam a je tam nějak moc lidí bez zubů,” řekla naprosto vážně a sáhla si o kabelky pro krabičku cigaret, ze které si jednu vytáhla.
„Smí se tady kouřit?”
„To nevím,” přiznal jsem.
„Nikdo nic neví,” rozhodila rameny.
„Támhle z balkónu to určitě nebude nikomu vadit,” usoudila pak sama.
„Co bude teď?” zajímala se Zara.
„Teď bych si ideálně šel lehnout. Ale budu si muset na hotelu dát sprchu, převléct se a vyrazit na párty,” přiznal jsem a doufal, že moje Australanka nenavrhne, že půjde se mnou.
Docela jsem tušil, že zatímco tohle byl veřejný prostor, tam už by se tak vítaně cítit nemusela.
„Já jsem docela unavená. Zajdu si někam na večeři a vrátím se na hotel, počkám na tebe,” navrhla naštěstí, čímž mi to hodně usnadnila.
„Pojď na večeři se mnou, Zaro. Ty jejich okázalé večírky plné dunění, alkoholu a kolínské jsou stejně nuda. Kousek od toho slavného kanálu v Navigliu má pizzerii vnuk mojí kamarádky. Povím jí, aby nám tam udělal rezervaci, co říkáš?”
„A se mnou se počítá na které z těch akcí?” usmál se Pietro, který se připojil k našemu hloučku.
Nonna se na něj podívala s kamennou tváří, pak si mlčky strčila cigaretu do pusy, vstala a bez jakékoliv reakce odešla na ten svůj vyhlídnutý balkónek. Zara se pobaveně usmála.
„Půjdu s babičkou,” ujistila mě.
* * * *
Zbytek večera byl jako jedna dlouhá, nablýskaná noční můra. VIP zóna exkluzivního klubu v centru Milána pulzovala basy a vzduch byl těžký pachem drahých doutníků, těžkých parfémů a načančaných drinků. Usmíval jsem se do blesků, třásl si rukama se sponzory, na kterých se leskly limitované edice hodinek, a dělal přesně to, co se od vítěze Monzy čekalo. Byl jsem poslušný produkt.
Ale Mauro mě celou dobu propichoval pohledem. Můj šéf nestál v hloučku gratulantů. Opíral se o bar, v ruce sklenici čisté whisky a tvářil se, jako bych ten závod nedojel, ale rozebral auto o bariéru v Parabolice. Když mě po dvou hodinách nekompromisním gestem stáhl stranou do prázdné chodby vedoucí ke kuchyni, věděl jsem, že večírek skončil. Nebo minimálně ta část, která působila, jakože se všichni dobře baví.
„Fantastická jízda, Matteo,“ procedil skrz zuby, sotva se za námi zavřely dveře a odstřihly nás od hluku, „jen škoda toho divadla potom.“
„Oslavoval jsem s fanoušky, Mauro. Vyhráli jsme Monzu. Myslel jsem, že o tomhle to celé je,“ odsekl jsem.
„Pointou je vyhrávat a nedělat mi sakra problémy před představenstvem,“ zchladil mě okamžitě a udělal krok ke mně.
„Líbat před kamerami Netflixu a celou Itálií novou holku čtrnáct dní poté, co pošleš k vodě dceru člověka, který nám platí vývoj aerodynamiky? To není oslava, Matteo. To je PR sebevražda. Alessandřin otec mi volal ještě dřív, než jsi vůbec stihl dojít na tiskovku.“
Zatnul jsem čelisti.
„Auto řídím já, ne sponzoři. A já ho dneska dovezl na prvním místě s rozpadajícíma se gumama. Jestli vám to nestačí k podpisu té debilní smlouvy na příští rok, tak mi to řekni rovnou a já zítra zavolám do Mercedesu.“
Mauro si povzdechl, promnul si kořen nosu a ta ledová maska na vteřinu spadla. Viděl jsem chlapa, který je pod stejným tlakem jako já.
„Já tě v tom autě chci příští rok vidět. Jsi momentálně to nejlepší, co máme,“ řekl už mírněji, ale varovně na mě ukázal prstem.
„Smlouvu ti prodloužit taky chci. Ale v Maranellu teď mají pocit, že jsi neřízená střela. Dnešek ti zachránil krk, ale teď potřebuju, abys sešlápl brzdu. Žádné další skandály, žádné provokování Alessandry na veřejnosti. Mimo trat buď neviditelný. Rozumíš?“
„Budu jako duch,“ odkývl jsem to a beze slova se otočil k zadnímu východu.
Měl jsem toho divadla plné zuby.
* * * *
Když se za mnou zaklaply těžké dveře našeho hotelového apartmá, ticho mě doslova uhodilo. Byly dvě ráno. Nikdo neřval moje jméno, nikdo mi nevyhrožoval sponzory. Zul jsem si boty, shodil ze sebe sako a prošel rovnou do koupelny. Pustil jsem si ledovou vodu, opláchl si obličej a vyčistil si zuby, abych ze sebe dostal tu pachuť alkoholu, doutníkového kouře a falešných úsměvů. Až když jsem v zrcadle viděl zase jen unaveného Mattea, a ne poloboha z plakátů, zhasl jsem a vešel do ložnice.
Svítila jen malá lampička na nočním stolku. Zara ležela uprostřed té obrovské postele. Televize běžela na ztlumenou hlasitost, ale ona spala tvrdě. Na sobě měla jen moje tričko, které se jí vyhrnulo někam k bokům. Vypadala naprosto vyčerpaně, zlomená tím šíleným dnem, ale přesto se snažila počkat. Zůstal jsem jen v boxerkách a opatrně, abych ji nevzbudil, jsem odhrnul peřinu a vklouzl do chladného povlečení. Sotva moje váha prohnula matraci, Zara naslepo zašmátrala rukou do prázdna, a když nahmatala mou hruď, okamžitě se ke mně přisunula. Přitiskla se mi zády na břicho a s tichým, spokojeným povzdechem se schoulila. Obmotal jsem kolem ní paži, přitáhl si ji k sobě a zabořil obličej do jejích vlasů.
„Tvoje babička je skvělá,” řekla rozespalé, aniž by otevřela oči.
„Taky tě má ráda,” řekl jsem ji, protože to byla jedna z mála věcí, kterou jsem si byl jistý.
Nonna nesnášela mou mámu odjakživa a já nevěděl proč. Ale Zaru si z nějakého důvodu oblíbila a bylo to na ni znát.
„Aspoň někdo mě má rád,” zamumlala ospalým hlasem.
Tahle poznámka mě trochu zabolela. Především protože tíha té narážky na mámu souvisela s tím, že já s tím nemohl nic dělat.
„Byli na tebe hodní?” zamumlala.
„Moc ne. Ale utekl jsem jim. Už jsem jenom tvůj.”
„Hm,“ vydechla ospale, a i potmě jsem poznal, že se usmála. „To je dobře. Jsi studený… zahřej mě.“
Lehce se na mě natiskla, čímž ukončila veškerou další konverzaci, a během pár vteřin její tělo znovu úplně zvláčnělo, jak ji spánek stáhl zpátky. Zůstal jsem vzhůru ještě dlouho do noci. Byl jsem tak unavený, že jsem nemohl zabrat a usnul nejspíš až kolem čtvrté ráno. Už v osm mi ale zvonil telefon. Ležel na nočním stolku u Zařiny části postele, takže to byla ona, kdo ho nahmatal jako první.
„Kdo volá?” zeptal jsem se.
Mrkla na displej a nezaskočeně mi oznámila: „Mauro.”
Povzdychl jsem si. Zrovna jemu jsem v aktuální situaci potřeboval vzít telefon, i kdyby volal ve 12 v noci.
„Ano?” ozval jsem se po přijetí hovoru.
„Máme problém. Všichni,” oznámil mi můj šéf.
Tahle slova mě probrala rychleji, než kdyby na mě chrstl kbelík ledové vody. Posadil jsem se a přitáhl si peřinu blíž k hrudníku, aby mě rozespalého alespoň neobjímal chlad.
„Co se stalo?”
„Alessandra cestou do Florencie v noci bourala, i s tím svým přítelem. Je v nemocnici, asi to nebude vážné, ale problém je, že se v autě našel sáček s kokainem. A nebylo ho zrovna málo. Za hodinu se v Maranellu schází představenstvo, budeme muset vymyslet, jak povedeme krizovou komunikaci. Její táta jako sponzor skončil. A u tebe… včera jsem tě chtěl za to líbání tvé nové holky před kamerami Netflixu zabít. Dneska musím uznat, že ti to možná zachrání krk. Okamžitě sedni do auta a přijeď do Maranella. Cestou se zastavíš na klinice na odběry krve. Musíme mít důkaz, že v tom nejedeš taky.”
„To je absurdní! Vždyť mě antidopingová kontrola testuje každý druhý víkend! Kdyby u mě našli kokain, okamžitě přijdu o superlicenci, to přece i novináři.”
„Novináři vědí hlavně to, co prodává výtisky novin. Ty jsi věděl, že něco bere?”
Nechtěl jsem jí srazit na kolena. Už tak na tom byla beztak blbě. A kdybych přiznal realitu, podřezal bych větev i sám sobě.
„Nikdy jsem u ní nic nenašel, ani se nikdy sama o ničem takovém nezmiňovala.”
„Fajn. Takže nikdo nic neví. Nejpozději za dvě hodiny tě čekám ve své kanceláři. Před obědem budeme muset udělat tiskovku. Tvoje negativní výsledky na omamné látky už tou dobou musí být připraveny. Zatím.”
Položil jsem telefon na noční stolek vedle sebe a prohrábl si vlasy.
„Jsi v pohodě?” ozvala se Zara.
„Jak se to vezme,” povzdychl jsem si.
„Alessandra v noci bourala a našli u ní drogy. Budu muset dokazovat, že jsem čistý,” shrnul jsem.
„Potopíš ji?” zeptala se.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Co když se to otočí proti tobě?”
„Neotočí,” řekl jsem rozhodně, ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli přeci jen neexistuje způsob, jak by se to mohlo stát.
„Zavolám Pietra. Odveze tě domů. Je otázka času, než se to provalí a hotel obklíčí novináři. Já do Florencie dorazím odpoledne,” řekl jsem a vyskočil z postele.
Zamířil jsem do koupelny, kde jsem si zamýšlel dát pořádně ledovou sprchu, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Zara vylezla z postele, několika jemnými kroky za mnou přišla a objala mě.
„Bude to v pohodě. Všechno bude v pohodě,” řekla tónem, jako kdyby tomu z poloviny chtěla věřit a z poloviny mě chtěla uklidnit.
„Bude,” přikývl jsem a dal jí polibek do vlasů.
* * * *
Cesta z Milána do Maranella pro mě byla v mlze. Zastávka na soukromé klinice, kde jsem musel před zraky zamračeného lékaře odevzdat krev a moč, byla ponižující a jen to ve mně krmilo vztek. Když jsem konečně projel slavnou cihlovou bránou továrny Ferrari, nepřipadal jsem si jako hrdina, co včera ovládl Monzu. Připadal jsem si jako obžalovaný, co míří k soudu. V zákulisí tiskového sálu na mě čekal Mauro po boku se Silvií, naší hlavní šéfkou komunikace. V ruce svírala desky s logem kliniky a vypadala, že už od rána vypila asi pět espress.
„Negativní. Všechno,“ oznámila úsečně místo pozdravu a podala papíry Maurovi.
„Tiskovka začíná za dvě minuty. Venku je plno. Sežerou tě zaživa, jestli jim ukážeš slabost. Zůstaň u faktů, Matteo. Žádné emoce, žádná arogance. Já to budu moderovat, ty jen odpovídej, na co se tě zeptají. Jakmile to zajde moc daleko, utnu to.“
Zhluboka jsem se nadechl a přikývl: „Jdeme na to.“
Když jsme vešli do sálu, oslepila mě hradba blesků. Místnost bzučela jako úl plný rozzuřených vos. Byli tu všichni. Sportovní novináři, co včera psali ódy na moje vítězství, i hyeny z bulváru, co lačnily po dramatu. Posadili jsme se za stůl, za kterým byla loga sponzorů. To, které bylo spjato s firmou Alessandřina otce, už tam nebylo.
Silvia si přitáhla mikrofon a chladným, naprosto profesionálním tónem si sjednala ticho. Oznámila, že Ferrari s okamžitou platností přerušuje veškeré vazby se společností Alessandřina otce kvůli „závažnému porušení etického kodexu značky“, a stručně popřála účastníkům noční nehody uzdravení. Pak otevřela prostor pro otázky.
První ruka vystřelila do vzduchu. Roberto ze Sky Sport, obvykle rozumný chlap, měl teď oči navrch hlavy.
„Matteo, celá Itálie se ptá na jediné. Věděl jsi o tom, že tvá bývalá partnerka užívá kokain? Byl tohle ten skutečný důvod vašeho náhlého rozchodu?“
Opřel jsem se lokty o stůl a podíval se mu přímo do očí.
„Ne, Roberto, nevěděl. S Alessandrou jsme se rozešli před několika týdny z osobních důvodů, které s tímhle nemají absolutně nic společného. O tom, co dělala od chvíle, kdy jsme šli každý svou cestou, nevím nic. A upřímně mě mrzí, v jaké situaci teď je, ale je to výhradně její zodpovědnost.“
Slovo si okamžitě vzal novinář z bulvárního deníku z první řady.
„Můžete zaručit, že jste se na jejím životním stylu nepodílel? Přece jen jste spolu tvořili pár velmi dlouho. Je těžké uvěřit, že byste o drogách ve svém bezprostředním okolí nic netušil.“
Tušil, ale nepodílel. Silvia chtěla zasáhnout, ale Mauro ji předběhl. Zvedl papíry z kliniky a podržel je ve vzduchu.
„Tohle jsou výsledky kompletních toxikologických a krevních testů Mattea Nassiho, provedené dnes v devět hodin ráno. A tady je výpis z jeho namátkových testů FIA za poslední rok,“ zahřměl Mauro do sálu a hodil složku na stůl, až to plesklo.
„Všechny jsou naprosto čisté. Matteo je elitní profesionální sportovec. Jakékoliv další narážky na to, že by s tímto incidentem měl cokoliv společného, budou naši právníci okamžitě řešit jako pomluvu a poškozování dobrého jména Ferrari.“
Sál na vteřinu ztichl. Atmosféra by se dala krájet. Ale pak se ozval ženský hlas ze zadní řady.
„A co ta včerejší oslava, Matteo? Ten polibek s vaší novou přítelkyní přímo pod pódiem. Načasování je víc než perfektní. Skoro to vypadá, jako byste si potřeboval rychle a veřejně vylepšit image milujícího muže a odříznout se od minulosti dřív, než ten skandál praskne.“
Tohle byla hrana. Sáhli na Zaru. Krev se mi začala vařit, ale udržel jsem si tvář hráče pokeru.
„Načasování nebylo perfektní kvůli PR, bylo perfektní, protože bylo zkrátka upřímné,“ odpověděl jsem klidným, vyrovnaným hlasem.
„Včera jsem vyhrál nejtěžší závod své kariérya oslavil jsem ho s těmi, které miluju. To je všechno. K nehodě, která se stala v noci mnoho kilometrů odtud lidem, se kterými už nejsem v kontaktu, nemám co dalšího říct.“
„A tímto tiskovou konferenci končíme. Děkuji vám za pozornost,“ vjela do toho okamžitě Silvia ostrým hlasem a vstala.
Zvedli jsme se s Maurem hned po ní. Blesky znovu zešílely, reportéři přes sebe začali křičet další otázky, ale my už jsme mířili zadními dveřmi pryč.
GIANLUIGI
Zabořil jsem nohy hlouběji do prohřátého písku a sledoval, jak se vlny pomalu lámou o pobřeží. Slunce pálilo, ale já vnímal hlavně hučení motoru a tlumený šum dálnice, který se ozýval z mého telefonu.
„Sledoval jsem tu tiskovku, Matteo,“ řekl jsem klidným, vyrovnaným hlasem.
„Mauro tě vykreslil jako světce, Silvia to odřídila s vojenskou přesností a ty jsi neztratil tvář. Byla to dobrá show.“
Na druhé straně linky se ozval jen těžký, unavený povzdech. Věděl jsem, že se mu ulevilo a právě míří z Maranella zpátky do Florencie. Nebo přesněji, alespoň na chvíli se mu ulevilo…
„Měl jsem snad na výběr, Gigi? Kdybych tam projevil sebemenší stín pochybnosti, stáhli by mě ke dnu společně s ní,“ odvětil Matteo.
Podrážděnost v jeho hlase se dala krájet.
„Vedení chtělo jasnou a neprůstřelnou čáru, tak jsem jim ji dal.“
„Já vím. Pro média a pro Ferrari to bylo perfektní,“ souhlasil jsem, protože po pragmatické stránce mu nebylo co vytknout.
„Ale tyhle PR formulace jsou pro novináře. Jak to bylo doopravdy?“
Na chvíli zavládlo ticho, které rozvíjel jen zvuk motoru, podle kterého nejspíš Matteo zrovna někoho předjížděl.
„Mluvím teď se svým nejlepším kamarádem, nebo s bratrem své přítelkyně?“ zeptal se nakonec a hlas mu o oktávu klesl.
Ušklíbl jsem se, i když to nemohl vidět.
„S oběma,“ odpověděl jsem narovinu.
„Ale to, co mi teď řekneš jako kamarád, to si jako bratr nechám pro sebe. Máš mé slovo. Takže… ty jsi skutečně věděl, že Alessandra v něčem jede?“
Znovu to váhavé ticho. Bylo z něj cítit, jak moc se mu do toho přiznání nechce.
„Nevěděl jsem to oficiálně. Nikdy mi to neřekla do očí a já se jí nikdy nehrabal v osobních věcech,“ začal opatrně, jako by každé slovo vážil.
„Ale ano… něco jsem tušil. Byly tam momenty, které zkrátka nešlo logicky vysvětlit.“
„Například?“ zatlačil jsem, protože polovičatá pravda mi nestačila.
„Jednou se vrátila z focení pro časopis v Miláně. Přišla na hotel, zorničky nepřirozeně rozšířené, nezastavila se, chrlila ze sebe slova a měla tolik energie, že by mohla napájet celou čtvrť. Vymlouvala se na energetické nápoje a stres, ale nejsem slepý, Gigi.“
„A dál?“
Slyšel jsem, jak si Matteo frustrovaně povzdechl, jako by z něj padala obrovská tíha.
„A jednou… taky po nějaké VIP akci v Miláně. Vrátili jsme se na pokoj a v posteli pak byla… zkrátka jinde. Úplně mimo realitu. Neměla absolutně žádné zábrany. Tehdy mi došlo, že musela něco mít. Jenže já se raději na nic neptal. Nechtěl jsem to slyšet nahlas. Ale chtěl jsem z toho vztahu co nejdřív pryč. Jenom jsem k tomu pořád hledal správnou chvíli.“
„Jak dlouho to trvalo?”
„Pár týdnů,” přiznal.
Přemýšlel jsem nad tím, co mi teď řekl. Došlo mi, že základní problém byl ten, že se Matteo s Alessandrou vůbec zapletl. Bylo nejspíš jedno, z jakého důvodu by se s ní rozešel, ona byla typ člověka, který kolem sebe dokázal kopat vždycky. Jenže tím, že ji byl nevěrný a záhy Zaru přivedl do paddocku tomu dal korunu.
„Hlavně mi slib jednu věc. Nad Zarou drž ochranou ruku. Ať se děje, co se děje.”
„Zara je moje největší priorita. I kdyby mě to mělo stát kariéru,“ ujistil mě.
A já mu to věřil.
„To je dobře. V jakémkoliv jiném případě bych tě totiž musel zabít. Nechci, aby na tvoje průsery dojel někdo, kdo si to nezaslouží,” upozornil jsem ho.
„Věř mi trochu. I když je to asi těžké… sám dobře víš, co jsem poslední týdny riskoval jenom proto, aby tenhle vztah mohl dostat šanci. Každopádně už jsem ve Florencii, jdu vyzvednout nějaký oběd a jedu za ní. Kolik dní na Seychelách vám ještě zbývá?” otočil téma.
„Dost na to, abychom stihli první manželskou krizi a málo na to, aby romantické večery neměly pachuť blížícího se návratu.”
„Vyhřej si tu svou starou kostru a vyfoť nějaké fotky. Pokud možno nějaké, na kterých nebudeš ty. Pak nám je budeš promítat a vyprávět, kde jste byli, co jste dělali, co jste jedli. A další věci, o kterých se budeme tvářit, že nás to zajímá, zatímco v hlavě budu mít modlitby za brzký konec galerie.”
„Parchante jeden,” zasmál jsem se a slyšel, jak se i Matteo na druhé straně hovoru uchechtl.
„Čau a pozdravuj manželku.”
„Dík. Ty pozdravuj mou sestru.”
„Vyřídím. Ahoj,” rozloučil se a zavěsil.
MATTEO
Zavřel jsem za sebou dveře bytu a opřel se o ně. Bylo tu ticho. Taška z Da Vincenza mě hřála do dlaně, ale uvnitř jsem byl úplně prázdný. Adrenalin z tiskovky vyprchal a zbyla jen těžká, olovnatá únava. Došel jsem do kuchyně spojené s obývákem a položil tašky na ostrůvek.
„Jsem doma!“ zavolal jsem a pokusil se, aby to znělo aspoň trochu normálně.
Zamířil jsem za ní. Zara seděla na gauči, nohy přitažené k sobě a bradu opřenou o kolena. Televize nesvítila, ale nemusel jsem být génius, abych věděl, že se dívala.
„Stavil jsem se u Vincenza a vzal ti ty tvoje oblíbené gnocchi s burratou,“ řekl jsem s předstíraným elánem a začal vytahovat krabičky.
„To je všechno?“ ozvalo se z gauče.
Její hlas nebyl naštvaný. Zněl jen nepříjemně klidně.
Zarazil jsem se s plastovým víčkem v ruce.
„Je to málo?“
„Ne. To je vážně všechno, co mi k tomu dnešku řekneš?“
Zavřel jsem oči. Ta představa, že sem nakráčím s jídlem a přejdeme ten šílený den mlčením, byla naprosto naivní. Možná by to fungovalo u mých bývalých, ale Zara mi viděla až do žaludku. Odložil jsem víčko a došel k ní. Svalil jsem se na gauč a vyčerpaně si prohrábl vlasy.
„Byla to fraška,“ přiznal jsem narovinu, protože před ní už jsem tu masku nedokázal udržet.
„Papírově jsem čistý, sedačku mám jistou, ale uvnitř týmu vědí, že to smrdí. Mají pochybnosti, Zaro. O nás. Tisk si myslí, že ten náš vztah je jenom narychlo upečená PR zástěrka, co mi má krýt záda.“
Zara se narovnala a podívala se na mě.
„Takže nám nevěří.“
„Ne. A proto na nás teď upřou veškerou pozornost,“ polkl jsem nasucho.
„Silvia, naše šéfka komunikace, se s tebou chce v týdnu sejít.“
„Se mnou? Proč?“
„Potřebuje ti dát instrukce,“ vyslovil jsem to slovo, jako by bylo sprosté.
„Jak si chránit sociální sítě, jak se tvářit před novináři, s kým radši vůbec nemluvit… Udělal jsem z tebe veřejný majetek, amore. Už nechodíš jenom se mnou. Jsi spojená s tváří Ferrari. A oni si tu tvář budou chtít hlídat,“ vysvětloval jsem a cítil se příšerně, že jí tohle musím říkat.
Čekal jsem, že uhne pohledem. Že jí konečně dojde, jak strašně toxický tenhle svět je, a že se zvedne a odejde. Cítil jsem se jako absolutní sobec, že jsem ji do toho vůbec stáhl. Natáhl jsem k ní ruku, potřeboval jsem nějaké hmatatelné ujištění.
„Jdeš do toho se mnou?“ zeptal jsem se.
Hlas mě zradil, zněl chraptivě a nejistě. Zara se na tu nastavenou ruku beze slova podívala. Pak zvedla oči ke mně. Lehce, skoro neznatelně se usmála, ale mojí dlaně se ani nedotkla. Místo nějakých racionálních dohod se prostě posunula, obkročmo si mi sedla na klín a oběma rukama mě pevně objala kolem krku. Byla to absolutní, fyzická odpověď, která smetla všechny moje obavy ze stolu. Okamžitě jsem obmotal paže kolem jejího pasu, zabořil obličej do jejího ramene a svaly, které jsem měl od rána napjaté k prasknutí, konečně povolily. Neřekla ani slovo a já taky ne, ale nebyla to potřeba.
„Přežila jsem tvou mámu, myslím, že tohle přežiju taky,“ zašeptala mi do ucha a líbla mě na tvář.
„Víš, co mi na tobě imponuje a děsí zároveň?“ podíval jsem se na ni pobaveně a trochu se odtáhl, abych jí viděl do očí.
Zavrtěla hlavou.
„Někdy mám pocit, jako kdybych mluvil sám se sebou. Protože tvoje reakce a slova jsou přesně to, co bych v tu chvíli řekl já.“
Usmála se, což mě zahřálo u srdce.
„Mimochodem… máš něco ve středu?“
Na chvíli se zamyslela.
„Myslím, že ne. Proč?“
„Našel jsem jeden hezký dům kousek od Oltrarna. Na středu jsem domluvil prohlídku. Ale chci, abys tam šla se mnou,“ vysvětlil jsem.
„Co je špatně na tomhle bytě?“ zeptala se skoro dotčeně.
„Parkovací místa pro mých pár dalších aut a fakt, že tady není kam narvat simulátor.“
