ZARA
Seděla jsem v kanceláři své právničky a se staženým žaludkem čekala, co přinesou další minuty. Měli jsme se setkat i s právními zástupci, abychom prodiskutovali všechny body v návrhu na rozvod. Nepočítala jsem, že se Matteo dostaví osobně, věděla jsem, že má plné ruce práce v Maranellu, kde měl mít v devět ráno schůzku s inženýry a odpoledne měl být na simulátoru.
„Všechno bude v pořádku, Zaro,“ uklidňovala mě právnička, která nejspíš vypozorovala, že se necítím dobře. Minimalistický styl její kanceláře, kde byla bílá podlaha a nábytek ze světlého dřeva, tomu moc nepomáhal. Krátce před devátou se otevřely dveře, do kterých vešel Matteův právní zástupce. A k mému údivu, za ním přišel i sám Matteo. Na sobě měl tmavě modré společenské kalhoty, sako stejné barvy, bílou košili lehce rozhalenou u krku a vlasy jemně rozčepýřené tak, jako vždycky, když si je v kritických chvílích nervózně několikrát prohrábl. Slušelo mu to. Střetli jsme se očima, ale ani jeden nic neřekl. Bydleli jsme spolu, ale doma jsme komunikovali jenom v zásadních věcech.
„Tak začneme,“ spustila De Angelis a počkala, až si Matteův právník před sebe nachystá předložený návrh.
Matteo koukal přes prosklenou zeď ven. Byl v téhle místnosti spíš jen fyzicky. Mentálně tak nepůsobil ani trochu.
„…manželství je podle mé klientky trvale rozvráceno, povahy se přestaly slučovat a manželé spolu intimně nežijí,“ četla moje právnička.
V Matteově obličeji jsem náhle viděla záblesk pobavení. Podíval se na mě a evidentně měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas.
„Intimně spolu nežijí? To jsi tam vážně nechala napsat?“ zeptal se.
„Je to standardní formulace, která se do návrhu uvádí, pane Nassi,“ ujistila ho De Angelis, ale Matteo ji ignoroval.
„Jestli byly ty tři dny v Positanu tvýma očima intimní nežití, tak nechci vědět, co pro tebe znamená normální víkend. Ten zlomený antický stolek jsem mimochodem platil včera,“ hovořil dál směrem ke mně.
Cítila jsem, jak mi krev stoupá do tváří. I právníci na moment ztuhli.
„Matteo, přestaň,“ hlesla jsem.
„Promiň, z práce jsem zvyklý na fair play. A trochu mi to tady začíná scházet.“
V místnosti zavládlo ticho. Moje právnička se nadechla, aby pokračovala v dalším bodě, ale Matteo ji zastavil pouhým mírným zvednutím dlaně. Bylo to gesto, které používal v boxech, když chtěl ticho. Bylo v něm tolik přirozené autority, že De Angelis skutečně zavřela ústa. Podíval se na mě. Ten pohled byl teď úplně jiný. Nebyl v něm vztek z vily, ale ta ledová, soustředěná inteligence, kterou na něm celý svět obdivoval.
„Zaro, poslouchej mě,“ začal hlubokým a klidným hlasem.
„Přečetl jsem si ten návrh. Rozumím tvým argumentům o mé nepřítomnosti. Jsou… fakticky správné. To, že s vámi často nejsem, je realita.“
Položil obě ruce na stůl a lehce se naklonil dopředu. S povzdechem jsem se na něj podívala. Slušelo mu to. Ten oblek mu seděl dokonale a v tom sterilním bílém světle kanceláře vypadal jako někdo, kdo sem přišel vyřešit krizovou situaci, ne se o ní hádat.
„Už jsem nechal prověřit svůj kalendář na zbytek sezóny,“ pokračoval věcně.
„Všechny akce mimo samotné závody… marketingové dny, natáčení pro sponzory, PR cesty do Asie a Ameriky, u kterých nemám přímou smluvní pokutu, ruším. Deleguji to na asistenty nebo mladší jezdce. Udělám všechno pro to, abych mohl být ve Florencii víc, než tvůj návrh vůbec předpokládá. Chci tu šanci dostat. A chci, abys to zvážila dřív, než tuhle bitvu přeneseme do soudní síně.“
Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. To nebylo prázdné slibování. Matteo Nassi závazně nikdy nesliboval nic, co neměl propočítané.
„Pane Nassi, to je sice velmi zajímavý příslib,“ vložila se do toho okamžitě De Angelis, jejíž hlas byl ostrý jako skalpel, „ale pro nás je to v tuhle chvíli irelevantní. Moje klientka nežádá o dočasné změny ve vašem diáři, ale o trvalou právní jistotu pro svou dceru. Emoční apely a sliby o snížení pracovního nasazení jsou u mužů ve vašem postavení klasickým manévrem, jak oddálit nevyhnutelné.“
Matteo se na mou právničku ani nepodíval. Jako by v té místnosti vůbec nebyla. Jeho pozornost patřila výhradně mně.
„Zaro? Mluvím s tebou,“ řekl tiše a v jeho očích se na moment kmitlo něco, co vypadalo jako opravdová prosba maskovaná za profesionální klid, „ne s tvojí advokátkou.“
„Moje klientka se k tomuto bodu v tuto chvíli nebude vyjadřovat,“ utnula ho De Angelis a začala demonstrativně skládat papíry.
„Tento návrh je konečný. Francesco, budeme očekávat vaše písemné vyjádření do pátku.“
Matteo pomalu vstal a zapnul si knoflík u saka. Působil naprosto vyrovnaně, i když jsem věděla, že uvnitř to v něm musí vřít.
„Pátek. Rozumím,“ přikývl směrem k Francescovi. Pak se znovu podíval na mě.
„Udělám, co jsem řekl. Ne kvůli soudu, ale kvůli tobě a Viky. Ten čas si udělám tak jako tak. A pak bude na tobě, co vlastně skutečně chceš a co je problém, nebo za co se schováváš,“ pronesl a bez dalšího slova opustil místnost.
Francesco ho následoval, ale než jsem stihla ke dveřím přejít já, moje právnička mě zastavila.
„Zaro, musíte ke mně být upřímná. Do vašeho osobního života mi nic není, ale nemůžeme se nechat spálit na takových banalitách. Které navíc evidentně může prokázat hloupou fakturou.“
„Omluvám se,“ hlesla jsem směrem k právničce, popadla kabelku a prakticky vyběhla z místnosti.
Potřebovala jsem vzduch a taky být pryč z té sterilní bílé krabice, kde se právě porcovalo mých sedm let života. U výtahů jsem se zastavila. O kus dál u automatu stál Matteo. Jednu ruku měl v kapse, druhou opřenou o přístroj a čekal, až mu do kelímku nateče káva. Vypadal tak… nepatřičně klidně. Jako by právě nedomluvil konec svého manželství, ale jen řešil technickou pauzu v tréninku. Výtah cinkl. Rychle jsem vklouzla dovnitř a zběsile začala mačkat tlačítko pro suterén. Dveře se začaly pomalu zavírat, už zbývala jen úzká škvíra, když vtom se mezi ně vklínila mužská ruka v modrém rukávu saka. Čidla zareagovala a dveře se s tichým zmatením znovu otevřely. Matteo vešel dovnitř, v ruce ten papírový kelímek, a postavil se vedle mě. Dveře se zavřely. Byli jsme v pasti.
„Musel jsi to udělat?“ zeptala jsem se dřív, než jsme dojeli do prvního patra.
„Musel jsi tam tahat ty… věci z ložnice? Před cizími lidmi? Chceš mě ponížit, nebo co je tvůj cíl?“
Ani se na mě nepodíval. Sledoval čísla pater nad dveřmi.
„Můj cíl je přestat lhát, Zaro. Pokud chceš válku, fajn. Ale nechtěj po mně, abych ti schvaloval scénář, ve kterém jsme se poslední měsíce nedotkli. To je v rozporu s mou i tvou pamětí.“
„Jsi neuvěřitelný,“ vydechla jsem.
„Hraješ si na férového hráče, slibuješ hory doly, jak omezíš práci… a vteřinu předtím mě hodíš přes palubu kvůli jednomu stolku v Positanu.“
„Pravda tě mrzí víc než ten rozvod, že?“ pronesl klidně a napil se kávy, právě když výtah s trhnutím zastavil v garážích.
Dveře se otevřely a já vyrazila ven. Moje bílé Maserati stálo jen pár metrů od jeho Ferrari. Ten pohled na ta dvě auta vedle sebe mi v tu chvíli připomněl všechno, co jsme kdysi byli. Úspěšný pár. Dokonalý italský sen. Garáží se ozýval klapot mých podpatků, Matteo za mnou šel o dost pomalejším krokem. Vytáhla jsem z kabelky klíče. Přešla jsem k jeho Portofinu a dlouhým, plynulým pohybem jsem kovovým hrotem přejela po celém boku auta. To skřípění kovu o lak se v tiché garáži rozlehl jako výkřik. Na tom dokonalém červeném laku zůstala hluboká, ošklivá bílá rýha. Zastavila jsem se, zhluboka dýchala a otočila se na něj. Čekala jsem, že začne řvát. Že mě popadne za ruku.
Matteo tam jen stál s tím kelímkem kávy. Díval se na tu rýhu s výrazem inženýra, který právě objevil vadu na materiálu. Pak zvedl oči ke mně. V jeho pohledu nebyl vztek, jen taková zvláštní, mrazivá únava.
„Už se ti ulevilo?“ zeptal se tiše.
Pomalým krokem přešel k mému Maserati. Obešel ho a zastavil se u čelního skla. Než jsem stihla cokoli říct, položil ruku na rameno stěrače u řidiče. Krátce, silně trhl. Ozvalo se prasknutí plastu a kovu. Matteo stěrač v klidu zvedl, udělal dva kroky ke dveřím, otevřel je a hodil mi ho na sedadlo spolujezdce.
„Být tebou, moc se po cestě nezdržuju,“ řekl věcně.
„Na večer hlásili v celém Toskánsku silné bouřky.“
Zírala jsem na ten utržený kus svého auta na koženém sedadle. Moje zlost se na moment proměnila v naprostý úžas nad tím, jak chladnokrevně mi to vrátil.
„Bouřky,“ zopakovala jsem, zatímco jsem na něj zírala.
„Ty máš na radaru nejspíš naprosto správně.“
Matteo si otevřel poškrábané dveře svého auta a naposledy se za mnou ohlédl.
„Mně to nevadí. Bitvy za deště jsou stejně větší zábava,“ řekl ještě, než nasedl a odjel.
Tohle bylo neoficiální vyhlášení války. Jenom jsem si nebyla jistá, kdo s tím vyhlašováním vlastně začal.
Nastoupila jsem do auta a zamířila na letiště. Moje máma před chvílí přiletěla z Melbourne a se svými kamarádkami tady měly přestup na let do Londýna. Nabízela jsem ji, aby svůj let odložila aspoň o den a zůstala u nás na noc, ale odmítla s tím, že stejně bude unavená a mimo to jsme za ní s Viky byly před měsícem na dva týdny v Melbourne. Zaparkovala jsem před letištní halou a mámu našla v malém bistru kousek od vchodu. Seděla u malého stolku, nohu přes nohu, a v ruce držela šálek čaje. Přes ramena měla přehozený kašmírový kabát a v obličeji výraz, ze kterého bych nevyčetla, že právě strávila víc než dvanáct hodin v letadle. Když jsem jí řekla o rozvodu, jen se na mě dlouze podívala, jako by se snažila pochopit, kde udělala ve výchově chybu.
„Zaro, darling, poslouchej mě teď velmi pozorně,“ začala a její hlas byl klidný, skoro soucitný.
„Chápu, že se cítíš osamělá. Chápu, že Matteo je jako tornádo, které tě občas zapomene vzít s sebou. Ale ty si pleteš nudu s tragédií. A co je horší, pleteš si pýchu s odvahou.“
„Není to nuda, mami. Je to prázdnota,“ namítla jsem.
Harper si povzdychla a její pohled na moment změkl.
„Možná jsi po všech těch letech zapomněla, jaký je život tam venku. Pamatuješ si za Zanea, který tě ve svém bytě vystřídal za kolegyni dřív, než sis vůbec stihla sbalit kufry? Nebo na toho podivného pilota, který tě nechal uprostřed ghetta? Nebo na střední, ten o tři roky starší kluk, který už měl dítě a potřeboval půjčit peníze? Jak jsi tehdy chtěla vybírat to, co jsme ti s tátou naspořili, dokud tě Antonio nepostavil nohama zpátky na zem? Matteo je dobrý člověk, který má nepochybně své nedostatky, stejně jako je máš ty. Jenom jsi po letech to dobré začala brát jako samozřejmost. Ujišťuju tě, že to není samozřejmost.“
Odmlčela se a já cítila, jak mě na moment zpochybňuju všechno, co jsem si dosud myslela. Moje máma byla ale profík v manipulaci a já si nebyla jistá, jestli mi tohle říká objektivně, nebo protože ji můj manžel půjčuje svou jachtu při dovolených v Evropě kdykoliv, kdy si zamane.
„Matteo ti neubližuje ze zlomyslnosti, Zaro. On jen dělá, co miluje. A dělá to roky, se všemi pozitivy i negativy, které to přináší. Přijal to a očividně žil v tom, že ty taky. Takže co se vlastně najednou změnilo? Vzpomínáš si na Melbourne? Jak jsi po tátově smrti odešla z univerzity, protože jsme neměly na školné? Jak ses vracela z kavárny s nateklýma nohama a počítala drobné na nájem? To je realita bez Mattea. On ti dal štít. Dal ti zázemí, ve kterém může tvoje dcera vyrůstat bez strachu o to, co bude zítra.“
„Mám svou práci, mami. Nejsem ta stejná holka.“
„Máš tu práci, protože jsi jeho žena,“ řekla věcně, bez urážky v hlase.
„V tomhle světě status znamená všechno. Matteo ti dal jméno, které otevírá dveře. Jestli odejdeš, on tě nezničí z nenávisti. Zničí tě tím, že tě od sebe odstřihne. To mu bude bohatě stačit. Svět se k tobě otočí zády, protože nikdo nerozumí ženě, která dobrovolně odejde od muže, jenž pro ni udělal první poslední, jen aby si mohla jít hledat sama sebe.“
Harper se zvedla, protože z amplionu zazněla výzva k nástupu. Urovnala si kabát a na moment mi položila ruku na tvář. Její dlaň byla teplá a cítila jsem z ní tu drsnou, ochranitelskou lásku.
„On tě miluje tím svým syrovým, inženýrským způsobem, miláčku. Možná ti nenosí kytky každý den, ale postavil kolem tebe hrad. A věř mi, že Matteo je ten typ člověka, který by za tebe dýchal, kdybys mu to dovolila. Jenže ty s ním bojuješ, místo abys v tom hradu vládla. Rozmysli si to. Odpuštění je mnohem levnější než rozvod.“
Věnovala mi letmý polibek a s naprostým klidem v tváři zamířila ke gatu.
Zůstala jsem tam sedět a cítila jsem se jako malé dítě, kterému právě dospělí vysvětlili, že svět není pohádka. Mámina logika byla neprůstřelná. Čekala jsem od ní dvě pravděpodobné reakce. Jedna byla podpora se povzbuzení, ať Matteovi nenechám ani o korunu více, než musím. A druhá… o něco naléhavější než ta, která reálně proběhla. Ale ona nebyla urputná, prostě mi jen s vlažnými emocemi řekla, že dělám kravinu.
MATTEO
Dorazil jsem domů dřív než Zara. Ilaria už ve vile čekala spolu s Viky, kterou dneska podle domluvy vyzvedla ve školce. Dali jsme si spolu jedno rychlé kafe, bez otázek a bez vyzvídání, a pak odjela.
„Půjdeme zalít kytičky, tati?“ zeptala se Viky a tahala mě za ruku směrem k zahradě.
„Večer bude pršet, nemusíme,“ zavrtěl jsem hlavou a podíval se na obzor, kde se začínaly sbírat mraky. Přesně podle radaru.
„Tati, prosím,“ nahodila ten svůj pohled, po kterém by mě bolelo srdce odmítat.
A tak jsme šli. Nechala si naplnit tu svou dětskou konvičku dešťovou vodou a zatímco já jsem do ruky bral zahradní hadici, s nesmírnou vážností mi asistovala u levandulí. Byl to ten vzácný moment klidu, než se z příjezdové cesty ozvalo Zařino bílé Maserati.
„Maminka je doma,“ ohlásila Viky a zkoumavě se na mě podívala. Pak se jí v očích rozsvítily jiskřičky.
„Víš, co by byla sranda, tati? Kdybychom se schovali a postříkali ji vodou.“
„Ne, Viky, to by…“ začal jsem s automatickou otcovskou brzdou.
Jenže pak mi v hlavě jako blesk projela osa našeho vztahu z posledních dní. Zara. Její ledový klid u právníků. Ten její podraz s návrhem na rozvod. A hlavně ta bílá rýha na mém laku, kterou tam vyryla klíčem jako nějaký pouliční vandal.
„Ale vlastně ano. Mohla by to být legrace,“ připustil jsem a koutek úst mi cuknul nahoru.
„Tak se schovej.“
Viky se s potlačeným chichotáním rozběhla za pergolu. Já jsem zůstal stát uprostřed trávníku a čekal.
„Jsem doma,“ oznámila Zara, když vešla na zahradu.
Pořád v tom kostýmku, upjatá a dokonalá, jako by se jí ten dnešní chaos vůbec netýkal. Otočil jsem se k ní přesně ve chvíli, kdy byla v dosahu. Palcem jsem přitlačil na ústí hadice, abych vytvořil ostrý, přesný proud, a namířil jsem ho přímo na ni. Ledová voda se jí roztříštila o hrudník dřív, než stihla mrknout. Zara vyjekla, instinktivně se přikrčila a rukama si kryla obličej, zatímco zpoza pergoly vybuchl zvonivý dětský smích.
„Vylekala jsi mě,“ řekl jsem naprosto bez emocí a odhodil jsem šlauch na zem.
Voda dál líně vytékala do trávy, zatímco já jsem si ji měřil pohledem. Promočené hedvábí se jí okamžitě přilepilo na tělo a vlasy jí zplihly kolem obličeje.
„To je za ten lak? Ten stěrač nestačil?“ vypálila na mě a v očích jí tančil vztek, který se ale rychle měnil v něco jiného. V něco dravého.
„Myslíš, že by mě napadlo mstít se ti takhle dětinsky, Zaro?“
„To napadlo mě!“ pochlubila se Viky, která vyběhla ze svého úkrytu a vítězoslavně ji objala kolem mokrých nohou.
Zara se podívala dolů na Viky a pak zpátky na mě. Její pohled se vyostřil. Už nebyla ta ublížená manželka. Byla to soupeřka, která právě přijala hozenou rukavici. Mírně pokroutila hlavou a koutkem rtu se jí mihl náznak úšklebku. Oukej, Nassi. Chceš válku? Budeme ji mít.
„Mami, máme čerstvou bazalku! Upečeme si lasagne?“ zatáhla ji Viky za ruku směrem k domu.
Zara se narovnala, vymačkala si vodu z pramene vlasů a ani na vteřinu ze mě nespustila oči.
„Lasagne zní skvěle, miláčku,“ pronesla sladce, ale ten tón byl určený jen pro mě.
„A slibuju ti, že dneska bude ta večeře… nezapomenutelná.“
Sledoval jsem ji, jak kráčí k domu. Mokrá, s čvachtajícími lodičkami, ale s hlavou vztyčenou tak vysoko, jako by zrovna vyhrála kvalifikaci. Ten její pohled mi byl jasný. Tenhle vodní útok ji nezlomil. Naopak.
„Pojď, tati, musíme nachystat rajčátka!“ tahala mě Viky za ruku do domu.
Když jsme tam o pár minut později vešli do kuchyně, Zara už tam byla. Stihla se bleskově převléknout do černých legín a trička, vlasy měla stažené do mokrého uzlu a v ruce už svírala nůž. Žádné fňukání nad zničeným kostýmkem.
„Ragú už se táhne, miláčku,“ řekl jsem směrem k Viky, ale sledoval jsem Zaru, jak s brutální přesností seká bazalku.
„Jen musíme dodělat bešamel. Máma ti ukáže, jak se to dělá bez hrudek. V tom je expertka. Skoro stejně jako v sepisování těch jejich právních pohádek.“
Zara ani nezpomalila ruku.
„U bešamelu je důležitá trpělivost, Vittorie,“ pronesla klidným, až mrazivě vyrovnaným hlasem.
„Nesmíš na to spěchat. Když se snažíš věci urvat silou a tlakem, většinou se to prostě připálí. Někteří lidé to nepochopí za celý život.“
Viky se nadšeně chopila metličky a začala kvedlat v hrnci. Opřel jsem se o linku a pozoroval Zaru. Tohle bylo to, co jsem na ní vždycky nesnášel i miloval zároveň. Tu její schopnost okamžitě se přepnout do bojového režimu. Žádné slzy, žádné tiché dny. Prostě jen ostré hrany a inteligence, která mě nutila být pořád ve střehu. Přesně to jsme měli společné.
„Máš u mě dluh, Matteo,“ řekla najednou, aniž by zvedla oči od prkénka.
„A já si úroky vybírám velmi ráda. Doufám, že jsi na to připravený.“
„Jsem zvyklý na vysoké sázky, Zaro,“ kývl jsem a schválně k ní přistoupil blíž, abych narušil její osobní prostor.
„A taky jsem zvyklý, že lidi, co se mnou hrají nefér, nakonec dopadnou hůř než já.“
Zara se konečně zastavila a zvedla nůž. Ne výhružně, jen ho držela v ruce jako součást své autority.
„Nefér? To říká ten, co před právníky vytáhne zlomený stolek a pak mě postříká zahradní hadicí?“
„Byla to legrace, mami!“ vložila se do toho Viky a dál zuřivě míchala mléko s moukou.
Zara se na ni usmála. Byl to ten její dokonalý mateřský úsměv, ze kterého by se dalo čerpat teplo na celou zimu. Ale když ho hned nato otočila na mě, zbylo z něj jen ledové ostří.
„Jistě, zlato. Tatínek je dneska hrozně vtipný,“ řekla a pak se ke mně naklonila tak blízko, že jsem cítil její horký dech na tváři.
„Užij si tu svou show, mistře. Protože až v pátek pošleme to vyjádření soudu, tenhle tvůj úsměv tě velmi rychle přejde. Pak už ti nepomůže ani deset zahradních hadic.“
„Uvidíme, kdo se bude smát v pátek,“ odpověděl jsem tiše.
* * * *
Po večeři šla Zara Viky vykoupat. Jakmile skončily, bez diskuze jsem vešel do dětského pokoje s tím, že o uspávání se dnes postarám já. Připadalo mi, jako kdyby Vittoria vycítila, že už jedu na rezervu a nemám energii na velké čtení. Odložila pohádky, sáhla po obří kreslené encyklopedii a přikázala mi, ať se posadím do postele vedle ní. Usadil jsem se, opřel se o polštář a ona se ke mně pevně přitulila. Usmál jsem se a vtiskl jí pusu do vlhkých vlasů, které voněly po dětském šamponu. Listovali jsme si tam spolu asi půl hodiny. Když její dětské tělíčko ztěžklo a dech se zpomalil, opatrně jsem se vymotal z peřin, odložil knihu do poličky a odešel. V ložnici bylo ticho. Zara ležela otočená zády k mé polovině matrace, dýchala pravidelně, ale vsadil bych se, že nespí. Jen budovala další zeď. Dal jsem si rychlou sprchu, vklouzl do peřin a snažil se nemyslet na to, jak obrovská propast mezi námi v té tmě zeje. Když jsem se probudil, ony dvě už byly na odchodu a já zamířil do Maranella, kde jsem hned na parkovišti natrefil na Ariannu.
„Dneska máme nabitý den, museli jsme tam vtěsnat všechen program, který jsi včera zrušil. Cítíš se dneska líp?“ zeptala se konejšivým hlasem.
„Ne o moc, ale práce nepočká,“ odpověděl jsem a společnými kroky jsme zamířili do útrob budovy.
„Jak to šlo posledně Viky na tenise? Vzpomněla jsem si na ni, když jsem venčila psa u těch kurtů, kam chodíte.“
„Dělá velké pokroky,“ odpověděl jsem a nastoupil do výtahu, kam mě následovala.
Stiskl jsem tlačítko do druhého patra a povzdychl si.
„Vypadáš unaveně,“ konstatovala a pohladila mě po rameni.
„Zajdu ti pro kafe?“
„Dvojité espresso, prosím,“ přikývl jsem a sotva cinkly dveře, vyšel jsem ven.
„Hned tam budu,“ řekla a zamířila opačným směrem než já, který jsem směřoval rovnou na meeting s inženýry a Laurentem.
Po obědě jsem se modlil, ať je tenhle dlouhý den co nejdřív u konce. Dvě hodiny jsem strávil na simulátoru a pak už konečně aspoň zamířil zpátky do Toskánska. Čekala mě prázdná vila a ve sdíleném kalendáři se Zarou jsem viděl, že měla být s Viky na tréninku. Dal jsem si sprchu, převlékl se a jel na večeři se sponzory, pro kterou Arianna zarezervovala restauraci Enoteca Pinchiorri. Jednu z nejdražších restaurací ve městě, kterou jsem měl rád. Úsměvy, podávání rukou, debaty o inovacích. Všechno šlapalo dokonale. Pak přinesli účet na čtyři tisíce eur. S naprostou samozřejmostí, aniž bych přerušil konverzaci s generálním ředitelem, jsem na stříbrný tácek položil svou černou kartu.
O tři minuty později se vrchní vrátil. Měl vážný výraz, v očích lehký zmatek a nenápadně se ke mně naklonil.
„Signore Nassi… nesmírně se omlouvám. Vaše karta byla zamítnuta.“
Zarazil jsem se. Sáhl jsem do peněženky pro druhou, která byla vázaná na náš rodinný účet. Číšník ji projel terminálem přímo u stolu.
Červené světlo. Zamítnuto.
Zíral jsem na ten malý nápis na displeji a krev mi začala tepat ve spáncích. Společníci u stolu najednou ztichli. V tu chvíli mi v uších zazněl ten její včerejší hlas z kuchyně.
„Máš u mě dluh. A já si úroky vybírám velmi ráda.“
Zara to udělala. Zablokovala mi karty. Věděla přesně, s kým a kde dneska jsem. Neudělala mi scénu doma. Počkala si, až budu sedět před lidmi, kteří mě platí za dokonalost, a před nimi ze mě udělala idiota, který nemá na zaplacení večeře.
„Omluvte mě, nejspíš problém v bance. Dejte si prozatím nějaký dobrý koňak na můj účet, hned budu zpátky,“ pousmál jsem se a vykročil směrem k chodbě, zatímco jsem vytočil číslo Gigiho.
„Ano?“
„Kde jsi?“
„Doma, koukám na Juve, proč?“ zeptal se vlažně.
„Potřebuju, abys nejpozději do deseti minut přijel do Entoca Pinchiorri. S dostatkem peněz na kartě. Vysvětlím ti to potom.“
„Budu spěchat už jenom proto, že mě zajímá, proč jsi bez peněz,“ ujistil mě s lehkým pobavením.
Za čtvrt hodiny vcházel do dveří a podařilo se mu jeho kartou to, co mně dvakrát ne. Zaplatit. Rozloučil jsem se se sponzory a s Gianluigim jsme pak společně odešli na parkoviště.
„Zablokovala mi obě karty. Mou osobní, i tu rodinnou,“ vysvětloval jsem mu.
S úsměvem zavrtěl hlavou.
„Víš, co je zvláštní? Tohle by ta samá Zara, která se před lety přestěhovala do Itálie, neudělala. Nebo si to aspoň neumím představit. Zní to spíš jako špinavá hra, kterou bych čekal od tebe.“
Cestou domů jsem uvažoval nad tím, co Gigi řekl. Nesouhlasil jsem s tím. Zara by i před lety byla schopná bojovat nekompromisně. Jenom mě za ty roky měla dobře přečteného a dokázala svoje údery mnohem lépe aplikovat. Zaparkoval jsem v garáži, vzal si klíče a peněženku a vyrazil dovnitř.
V domě byla tma, kromě jediného kužele světla v obýváku. Hodil jsem tu zbytečnou černou titanovou kartu na skleněný stůl. Cinkla o něj jako prázdná nábojnice. Zara ani nezvedla oči od knihy. Měla na sobě temně modrý hedvábný župan, nohy s dokonalou pedikúrou líně přehozené přes opěrku a vypadala jako někdo, komu právě patří celý svět.
„Brzký návrat, šampione,“ zhodnoila klidně a obrátila stránku.
„Dezert jste vynechali?“
„Dostala jsi mě,“ řekl jsem tiše.
Začal jsem si pomalu, systematicky rozepínat knoflíčky u manžet a ohrnovat rukávy.
„Musím uznat, že to mělo styl. Generální ředitel Hublotu, tři šéfové marketingu, ročníkový koňak na stole… a já s kartou, která má najednou hodnotu plastového příboru.“
Zara konečně zvedla zrak. Ten její nevinný, široce rozevřený pohled byl naprosto, absolutně bezchybný.
„S tvou kartou? Ale prosím tě, co by se s ní dělo?“ usmála se a s tichým klapnutím zavřela knihu.
„Jestli to nebude souviset s tím, že jsem dnes večer procházela naše finance. A najednou vidím… pokus o stržení čtyř tisíc eur z Enotecy Pinchiorri. Úplně jsem se vyděsila, Matteo.“
Zastavil jsem se těsně u pohovky a zíral na ni z výšky.
„Vyděsila.“
„Samozřejmě!“ přikývla a opřela si bradu o ruku.
V očích jí nebezpečně jiskřilo.
„Vždyť jsi mi včera u právníků dal své mistrovské čestné slovo, že rušíš všechny sponzorské akce, abys mohl být s rodinou. Přece bys mi před mou právničkou takhle drze nelhal. Takže jsem si logicky odvodila, že ti tu kartu musel někdo ukrást. Jen jsem nás chránila před podvodníky, amore.“
Bože, byla brilantní. Neudělala mi scénu. Neječela. Použila moji vlastní munici a s úsměvem mi ji vpálila přímo mezi oči. Byla to čistá, chladnokrevná exekuce. A co na tom bylo to nejhorší? Uvnitř mě to nehorázně vzrušovalo. Vidět ji takhle ostrou, takhle nebezpečnou… tohle byla ta Zara, kterou jsem si vzal. Opřel jsem se oběma rukama o opěradlo pohovky. Naklonil jsem se k ní tak blízko, že jsem ucítil její krémovou vůni, a můj hlas klesl do hlubší, temnější roviny.
„Hraješ hodně vysokou hru, Zaro.“
„Já jen pečlivě sleduju tvoje pravidla,“ zašeptala, aniž by uhnula pohledem. Nebála se mě. Naopak. Tenzí mezi námi by se dalo napájet celé Fiesole.
Pak se pohodlně opřela zpět a rty se jí zvlnily do pobaveného, triumfálního úsměvu.
„Můžu se zeptat, jak jsi to vyřešil? Zavolal jsi do Maranella o zálohu, nebo jsi šel rovnou do kuchyně loupat brambory v tom svém obleku od Zegny?“
„Zavolal jsem Gigiho.“
Zara se zasmála. Byl to ten chraplavý, úžasně arogantní zvuk, který mi rozvibroval něco hluboko v hrudníku. Vstala. Její župan se rozvlnil a ona prošla těsně kolem mě. Záměrně tak blízko, že se její rameno lehce otřelo o mou hruď. Na vteřinu se u mě zastavila a podívala se mi do očí.
„Ještě že ho máš,“ pronesla tiše s vražednou lehkostí.
„Protože z těch tvých prázdných slibů se večeře evidentně zaplatit nedá. Dobrou noc, šampione.“
Sledoval jsem, jak ladně kráčí ke schodům. Zničila mě. Elegantně, bez křiku, s grácií profesionálního vraha. A já tam stál v potemnělém obýváku, s poraženým egem, a věděl jedinou věc. Že tuhle ženu v tu chvíli chci víc než kdykoliv předtím. Nechal jsem ji dojít do poloviny schodiště. Moje sebekontrola, na trati i v byznysu naprosto železná, se pod tím jejím triumfálním odchodem právě rozpadla na prach. Vyrazil jsem za ní. Vzal jsem schody po dvou a dohnal jsem ji na horní podestě, těsně předtím, než stihla sáhnout na kliku od ložnice. Moje paže vystřelila a dlaň se tvrdě opřela o dřevo dveří těsně vedle její hlavy, čímž jsem jí okamžitě odřízl cestu. Druhou rukou jsem ji chytil za bok a jedním plynulým pohybem si ji otočil čelem k sobě. Její tělo narazilo do mého a já ji přimáčkl zády ke dveřím. Zara tiše vydechla překvapením. Oči se jí rozšířily, ale neblikla v nich ani špetka paniky nebo znechucení. Naopak. Koutky rtů se jí pomalu, líně zvedly nahoru.
„Opravdu sis myslela, že ze mě uděláš před celou Florencií idiota a já tě po tomhle představení nechám jen tak odejít spát?“ zašeptal jsem.
„Jsem unavená, Matteo,“ odvětila chladně a mírně zvedla bradu.
„A ty jsi dneska večer bez prostředků. Nemáme si co říct.“
„Možná mám zablokované karty, Zaro,“ přiklonil jsem se blíž, až se můj nos otřel o její.
„Ale pořád mám docela dost způsobů, jak ti připomenout, s kým sis to vlastně začala hrát.“
Sklonil jsem se k jejím rtům, sebevědomý v tom, že ta přitažlivost nás nakonec stejně zlomí oba. Její ruce mi pomalu, až provokativně sjely po hrudi a štíhlé prsty se zachytily za klopy mé rozepnuté košile. Neodtáhla se. Naopak, naklonila se ještě blíž, až se její tělo měkce, dráždivě opřelo o to moje. Měla mě.
„Myslíš, že to bude takhle snadné, Matteo?“ zašeptala mi těsně na rty.
Její dech mě pálil. Oči jí ve tmě temně jiskřily, plné absolutní sebekontroly a čistého, zničujícího pokušení.
„Že mi zablokuješ cestu, ukážeš trochu té své nebezpečné dominance a já hned zapomenu na to, že se chci rozvést?“
„Zaro…“ vydechl jsem a chtěl překonat ten poslední milimetr, který nás dělil.
Zlehka, skoro bolestivě pomalu mi přejela nehtem po straně krku. Svaly se mi okamžitě stáhly. Pak zvedla ruku a ukazováčkem mi měkce, svůdně přejela po spodním rtu.
„Jsi atraktivní muž,“ pronesla tiše, hlasem hladkým jako hedvábí, „a já si to s tebou v posteli vždycky neuvěřitelně užívala. Ale přesně jak jsi dneska zjistil v restauraci…“
Sklouzla mi rty po čelisti až k uchu. Hlas jí klesl do hříšného, mrazivého šepotu.
„…tady už jsi vyčerpal veškerý kredit. A žádný hovor ti s tím nepomůže.“
Než jsem se stihl vzpamatovat z toho, jak mistrovsky se mnou právě zametla, vyklouzla zpod mé paže s elegancí kočky. Otevřela dveře své ložnice a na prahu se na mě naposledy přes rameno podívala. Pohledem mi sjela k hrudi a pak zpátky k mým očím.
„Dobrou noc. A dej si studenou sprchu, šampione.“
Dveře se s tichým, definitivním klapnutím zavřely. Zůstal jsem stát na prázdné chodbě. Ruku pořád opřenou o dřevěné obložení, krev mi tepala ve spáncích a dýchal jsem jako po sprintu. Zničila mě dnes večer hned dvakrát. Fyzicky mě přivedla k šílenství a pak mi s úsměvem zabouchla dveře před nosem. A jak jsem tam tak stál v tom tichu, zmateně jsem se snažil přijít na to, co mě v tuhle chvíli přivádí k šílenství víc. To, že se chce rozvést, nebo to, jak mě svým chováním přitahuje snad ještě víc než na začátku našeho vztahu? Odmítal jsem jít spát do pokoje pro hosty, ustupovat a dávat jí munici pro právničku, ale spát vedle ní po tom všem, co dneska předvedla, a nemoct se jí ani dotknout, mě ničilo.
Druhý den ráno byla postel vedle mě prázdná. Přes pootevřené dveře do ložnice doléhal Zařin hlas z přízemí v kuchyni, ale neslyšel jsem, o čem mluví. Zamířil jsem do koupelny, opláchl si tvář ledovou vodou a pak za nimi sešel dolů. Viky už na sobě měla tenisovou sukni, tílko i kšilt a do prázdna máchala raketou.
„Nebývají rozcvičky až před vstupem na kurt?“ usmál jsem se a pohladil ji po hlavě.
Vittoria se stydlivě usmála a odložila raketu stranou.
„Můžu dneska taky dostat kafe? Tati si vždycky dává kafe, než jede na závody,“ zeptala se.
„Ne, ale můžeš dostat babyccino,“ navrhla Zara.
„Dobře,“ přikývla a vyskočila si na svou židličku u kuchyňského ostrůvku.
Zara postavila před Viky malý hrníček s bohatě napěněným mlékem a poprášila ho skořicí. Hned vzápětí, naprosto automaticky a bez jediného slova, posunula po mramorové desce šálek s mým dvojitým espressem. Nezvedla při tom oči. Měla na sobě elegantní béžové kalhoty a lehkou bílou košili, vlasy sčesané do hladkého culíku. Vypadala klidně, odpočatě a naprosto nedotknutelně. Jako by ten včerejší večer na chodbě, kdy se o mě opírala a přiváděla mě k šílenství, vůbec neexistoval.
„Díky,“ pronesl jsem neutrálně a vzal si šálek.
„V kolik přesně začíná její kategorie?“ zeptal jsem se, abych prolomil to dusno, které v kuchyni viselo.
„V devět třicet. Rozlosování skupin proběhne až na místě,“ odpověděla Zara věcně a začala do Vikyiny sportovní tašky skládat ručník a náhradní oblečení.
„Takže bychom měli vyrazit do patnácti minut.“
Cesta do Luccy mi ten den připadala nekonečná. Obvykle bychom asi vzali Zařino Maserati, ale indispozice stěrače mě motivovala vytáhnout z garáže Purosangue. Vittoria seděla vzadu ve své autosedačce, nohou kopala do rytmu písničky z rádia a nepřetržitě štěbetala o tom, jak dneska všem ukáže svůj nový bekhend. V přední části auta ale vládla atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. Zara seděla na sedadle spolujezdce, paže zkřížené na hrudi, sledovala ubíhající toskánskou krajinu a mě absolutně ignorovala. Když jsme se blížili k mýtné bráně u dálničního sjezdu, nedalo mi to.
„Zablokovala jsi mi i kartu na mýto, nebo projedu normálně?“ zeptal jsem se tiše, aby nás Viky přes hudbu neslyšela.
Zara pomalu otočila hlavu mým směrem. Koutek úst jí nepatrně, zlomyslně cukl.
„Poplatky za dálnici ti velkoryse nechám. Přece tě nechci úplně odstřihnout od pocitu, že se ještě dokážeš finančně postarat o svou rodinu.“
Semkl jsem čelisti a pohlédl zpátky na silnici, zatímco uvnitř mě se prala chuť zašlápnout brzdu s obrovským obdivem k její prořízlé puse. Otevřela jsem okénko a bez problémů zaplatil. O půl hodiny později jsem zaparkoval na vyhrazeném parkovišti u tenisového komplexu v městečku Lucca. Slunce už příjemně hřálo a odevšad se ozývalo rytmické odrážení míčků. Otevřel jsem kufr, vytáhl Vikyinu tašku s raketami a hodil si ji přes rameno.
„Tady je naše malá tenistka!“ ozval se Beatrice, která byla vymóděná tak, jako kdyby přijela na Wimbledon.
„Babi!“ vyjekla Vittoria a běžela ji obejmout.
„A co já? Pamatuj, Viky, že já tě znal ještě předtím, než jsi začala být slavná tenistka. Dneska začínáš psát svůj velký příběh,“ usmál se můj táta a dřepl si, aby se se svou vnučkou přivítal.
„Je nutné ji připomínat tyhle věci? Zatím nevypadá nervózně a není potřeba to měnit,“ šeptla mi Zara podrážděně do ucha.
Protočil jsem oči a vzápětí viděl, jak k nám míří Damiano.
„Viky! Vyspala ses na dnešek dobře?“ usmál se.
Nuceně jsem se usmál.
„Nebudeme rušit. Pojď na tribunu, Federico. Budeme ti držet palce,“ ukázala máma demonstrativně a spolu s tátou zmizeli.
Viky přikývla a podívala se na Damiana.
„Těšila jsem se,“ šeptla.
Její trenér s úsměvem přikývl a podíval se na Zaru.
„Pomalu si ji od vás přeberu,“ oznámil jí, jako kdybych tam ani nebyl.
„Jasně. Hodně štěstí, amore,“ usmála se Zara a líbla Viky na tvář.
„Hodně štěstí, Viky,“ kývl jsem a dřepl si k ní, abych ji naposledy objal.
Ten mladý floutek mě neskutečně dráždil. Postavili jsem se se Zarou k pletivu a nemohl si nevšimnout, jak mě moje žena neustále rentgenuje.
„Tobě ten včerejší mistrovský tah nedá spát, co?“
„Prosím?“ složila si ruce na hrudi.
„Nevíš, ze které strany čekat útok. Ale nemusíš mít strach. Neudělám žádnou kravinu. Ne tady,“ usmál jsem se a užíval si její nejistotu.
„To ráda slyším.“
Natáhl jsem mírně před sebe dlaň, otočil ji a pak se podíval směrem na stromy.
„Ten vítr se točí,“ poznamenal jsem.
„Tomu se říká přírodní jev, druhá hodina přírodopisu. Na té první se podepisují sešity,“ odsekla Zara.
„Bude jí to brát nadhoz z rakety,“ řekl jsem, aniž bych reagoval na její poznámku a zavolal směrem na kurt.
„Vittoria, na minutku!“
Všiml jsem si, jak se na mě Damiano nespokojeně a lehce pohrdavě otočil, ale nakonec Viky naznačil, ať jde. Brunetka se rozběhla k pletivu a prstíčky zastrčila do železných ok. Dřepl jsem si, abychom byli ve stejné výšce.
„Viky, fouká vítr na všechny strany. Budeš muset ten míček nadhazovat trochu níž a odpálit co nejdřív, aby nezačal tančit. Chápeš, co tím myslím?“
„Asi takhle?“ ukázala jednou rukou do hladiny svých očí.
„Přesně tak, principessa. Jen krátký výhoz a hned rána,“ přikývl jsem a věnoval jí povzbudivý úsměv.
„Nedávej větru šanci si s ním hrát. Bude to tvoje dnešní tajná zbraň.“
Viky vítězoslavně vycenila mléčné zuby, plácla mě dlaní přes pletivo a s novým soustředěním odklusala zpátky k Damianovi. Narovnal jsem se a postavil se vedle Zary.
ZARA
Matteova rada nepomohla. Viky ztrácela jednu výměnu za druhou a v jednu chvíli se na nás oba podívala s výrazem, jako kdyby ji scházelo procento do výbuchu pláče. Matteo v tu chvíli dlaněmi ukázal gesto, jako kdyby před sebou přejížděl dlaněmi od sebe po nějaké dřevěné laťce. Chtěl ji naznačit, ať se uklidní. Pak si ukazováčkem ukázal na spánek. Soustřeď se. Já byla z toho, co se dělo, naprosto nešťastná, ale jediné, co jsem viděla, bylo dítě, které se trápí. Matteo to viděl analyticky. Před jeho očima byla sportovkyně, o které věděl, že je fyzicky dost zdatná na to, aby předvedla mnohem více, než teď ukazovala na kurtu. Viky se s povzdechem otočila zpátky k soupeřce a následující výměnu zvládla mnohem lépe.
„To půjde,“ šeptl Matteo klidně a vzápětí společně se mnou sledoval, jak naše dcera otočila vývoj hry.
Když soupeřka odpálila poslední míček do autu, stadionem v Lucce se rozlehlo ticho následované bouřlivým potleskem. Viky nevyskakovala radostí, nezačala pištět jako ostatní pětileté holčičky. Zůstala stát uprostřed kurtu, narovnala se a zhluboka vydechla. Pak udělala něco, co mi vyrazilo dech. Pomalým, skoro mechanickým pohybem si ukazováčkem poklepala na spánek. Přesně to gesto, které jí táta před chvílí ukázal. Pak, stále s tou kamennou tváří, kterou Matteo nasazuje při vystupování z monopostu, zvedla raketu a špičkou zamířila přímo na nás. Respektive na něj. Byl to jeho styl. Žádná velká gesta, jen tiché potvrzení dominance. Dokázala jsem to. Přesně tak, jak jsi řekl. Cítila jsem, jak se Matteo vedle mě nepatrně narovnal. Nepotřeboval jásat. Jen jí odpověděl krátkým, strohým kývnutím hlavy. Uznání od jednoho profesionála druhému.
„Má tvoje pohyby,“ hlesla jsem a v hrdle mě pálilo.
„I tu tvoji příšernou aroganci po vítězství.“
Matteo se na mě konečně podíval a v jeho očích se mihl záblesk něčeho, co vypadalo jako absolutní triumf.
„Tomu se neříká arogance. Tomu se říká standard. A ona ho právě nastavila sakra vysoko.“
Viky pak s ledovým klidem došla k síti, podala soupeřce ruku přesně tak, jak ji to Damiano učil, a teprve když se otočila k nám, v jejím obličeji se na vteřinu probleskla ta malá pětiletá holka. Ale jen na vteřinu.
„Půjdeme pro ten pohár, tati?“ křikla přes celý kurt.
„Půjdeme,“ odvětil s uvolněným úsměvem.
„Signora a signore Nassi, gratuluju k prvnímu vítězství vaší dcery. Od prvního chvíle, co jste ji k nám přivedli jsme věděli, že se svým zápalem a šikovností může dokázat velké věci. A pevně věřím, že na tohle bude jednou vzpomínat, až přijdou ty opravdové velké úspěchy na světových turnajích,“ přiřítil se k nám ředitel akademie a podával nám oběma ruku při gratulaci.
Světové turnaje. Měla jsem z toho osypky.
„Děkujeme, je to hlavně Damianova zásluha,“ usmála jsem se.
Matteo se na mě krátce podíval a pak ihned směřoval svůj pohled zpátky na Itala naproti nám.
„Děkujeme, signore Bianchi. Vlastně nás s manželkou napadlo, že bychom jako vděk chtěli věnovat vaši akademii finanční příspěvek na opravu zázemí a toho hlavního kurtu, který vypadá, že už má nejlepší léta za sebou. Ať mají tenisové naděje co nejlepší prostředí,“ řekl Matteo, který si teď na oplátku zasloužil můj pohled.
„Opravdu? To… to by bylo obrovské gesto, za které bychom vám byli velmi zavázáni. Jak bychom se vám za to mohli odvděčit?“ zauvažoval Bianchi, který byl sice v euforii, ale evidentně nechtěl zůstat nic dlužný.
A teď to přijde, napadlo mě. Matteo si skvěle připravil půdu k tomu, aby Damiana mohl na místě nechat vyhodit. Nevím, jestli mě víc šokovalo to, že to neudělal, nebo že mě přitáhl k sobě a pobaveně se usmál, než nachystal další palbu.
„Ale prosím vás. Co byste jako chtěl dělat? Pojmenovat ten kurt po nás dvou?“
Štěstí, že jsem na očích měla sluneční brýle a nebylo přes ně tak dobře vidět, že mi obočí v tu chvíli málem skočilo někam doprostřed čela.
„To je nápad! Hned zítra zadám do výroby platinovou desku. Kurt Zary a Mattea Nassi,“ rozzářil se Bianchi a nadšeně Matteovi podal ruku.
Gesto, kterým právě stvrdili, že ačkoliv já od Mattea utíkám, on právě nechal vytesat naše jméno na kurt tenisové akademie, kam dochází naše dcera.
„Vlastně mě napadá ještě něco. Já… ale nejspíš ani vy určitě nemůžete přehlédnout, jak obrovský talent Damiano má. Viky se kvůli němu na každý trénink těší, nadšeně všem vypráví o tom, co se zrovna naučila. A tak mě napadlo. Kdyby se vám chtělo Damiana povýšit na roli šéftrenéra, určitě by se našly peníze i na renovaci recepce. Ostatně, to je přece první místo, které dělá na návštěvníky největší dojem,“ nedala jsem se.
„Ale to je výborný nápad, amore,“ usmál se Matteo, ve kterém to muselo vřít.
„Stavte se za mnou zítra do kanceláře, prosím. Probereme detaily.“
„Omlouvám se, já mám zítra natáčení v Miláně.“
„Já tam budu,“ řekla jsem autoritativně a usmála se na svého manžela.
Culil se, ale v jeho očích bylo zřejmé, že moc dobře ví, že je v háji.
„Viky má zítra ve čtyři trénink, takže se potkáme,“ otočila jsem se na Bianchiho, který se s námi záhy rozloučil a odešel pryč.
„Na to, že ti banka zamítá transakce, začínáš docela rozhazovat,“ rýpla jsem si.
„Právě jsi mi z kapsy vytáhla zhruba sedmdesát tisíc eur, Zaro. Na recepci a Damianovo povýšení. Na to, že jsi mi včera v noci odpírala přístup k účtům, jsi dnes až neuvěřitelně rozhazovačná s mými penězi.“
„Ber to jako charitu, amore,“ oplatila jsem mu sladce a nepatrně mu upravila límec u košile, jen aby si kolemjdoucí mysleli, že mu projevuju něhu.
„Investuješ do štěstí své dcery. A do mé dobré nálady. To je přece k nezaplacení, ne? Navíc… platinová deska s našimi jmény něco stojí. Musela jsem ty výdaje nějak vyrovnat, aby to nevypadalo, že jsme povrchní.“
Matteo mě chytil za ruku, kterou jsem stále měla na jeho hrudi, a stiskl ji o něco pevněji, než bylo nutné. V jeho očích nebyl vztek, ale ten zvláštní, dravý obdiv, který mě vždycky znervózňoval.
„Hraješ to výborně,“ zamumlal tak blízko mého obličeje, že jsem cítila jeho horký dech.
„Necháš mě zaplatit za to, že povýším chlapa, kterého chci nechat vyhodit, a ještě u toho vypadáš jako milující manželka. Skoro začínám mít pocit, že ses ode mě za ty roky naučila až moc.“
„Učila jsem se od nejlepšího,“ mrkla jsem na něj.
„Tati, mami! Koukejte,“ volala Viky, která k nám přiběhla s maličkou trofejí, kterou za svůj úspěch dostala.
„Gratuluju, zlato,“ odtáhla jsem se od Mattea a sklonila se k ní.
„Děkuju. Tati, dostala jsem i tu růžovou omotávku na raketu,“ usmála se nadšeně.
Večer se u nás na terase konala malá grilovačka, kterou jsme chtěli Vittoriino vítězství oslavit. Byla ale už dost unavená, takže zatímco Matteo otáčel steaky na grilu, seděla v náruči Ilarie a ani nedutala.
„Ahoj Campionessa,“ usmál se Tino, který právě vešel na terasu a v ruce držel helmu na motorku, kterou přijel.
Ve druhé držel malého plyšového koníka.
„Tino!“ vyjekla nadšeně Viky a vyskočila na nohy, aby se mohla jít se svým milovaným strejdou přivítat. Bylo pro mě vlastně hezké, jaký spolu ti dva měli vztah. Viky měla ráda Pietra a zbožňovala Gigiho, ale Tino pro ni byl jako starší brácha. Možná trochu naivně jsem si myslela, že k tomu přispělo i to, jaký jsem od prvního dne měla vztah já s Tinem. Už od tehdejší dovolené na Sicílii mě bral jako kamarádku, na kterou se může spolehnout.
„To je Kaštánek?“ podívala se na hračku, kterou ji přinesl.
„Jasně. Je to zmenšenina Kaštánka. Když ti po něm bude smutno, budeš mít jeho dvojníka,“ usmál se Tino.
Viky si Kaštánka přitiskla k obličeji a pak ho vítězoslavně zvedla do výšky.
„Bude sedět u stolu se mnou. A dostane taky kousek masa, tati?“
„Kaštánek je vegetarián, stejně jako všichni tvoji plyšáci,“ ozval se od grilu Matteo.
„Tak… komu to své vítězství věnuješ, Viky?“ zeptal se z houpacího křesílka Pietro, zatímco si ucucnul ze svého negroni.
Brunetka se na malou chvíli zamyslela.
„Tátovi, mamince… a Damianovi,“ prohlásila Viky s naprostou vážností a přitiskla si plyšového koníka k hrudi.
Pietro se uchechtl a hodil po Matteovi spiklenecký pohled.
„Třetí místo pro trenéra? No, Matteo, mohl jsi dopadnout hůř. Aspoň jsi na bedně.“
Matteo se na vteřinu zastavil s kleštěmi v ruce. Viděla jsem, jak se mu v koutku oka mihl ten jeho soutěživý záblesk, ale ovládl se. Pomalým, suverénním krokem došel k Viky a dřepl si k ní. Vypadal v tom zapadajícím slunci, s rozepnutou košilí a vyhrnutými rukávy, naprosto klidně.
„Dobrá volba, šampionko,“ řekl tónem, který v sobě neměl ani stopu uraženosti, jen čistou otcovskou pýchu.
„Tým je základ. A Damiano odvedl kus práce. Ale pamatuj,“ dodal s mírným mrknutím, „že já a máma jsme tvoji největší fanoušci. My budeme tleskat, i když zrovna nevyhraješ.“
Viky se rozzářila a objala ho kolem krku, zatímco v jedné ruce pořád svírala Kaštánka. Matteo ji na vteřinu pevně přitiskl k sobě a pak ji pustil zpátky k Tinovi. Zatímco teď mi Mattea bylo svým způsobem trochu líto, přesně o den později se ve mně vařila krev.
Seděly jsme s Viky u televize a v přítmí našeho obýváku pojídaly popcorn. Za normálních okolností už by byla půl hodiny v posteli, ale poručila si, že když je dneska Matteo v televizi, ona to musí vidět. V show Ultima ora byl prvním hostem. Když ho mladá Italka oznámila, diváci ve studiu začali nadšeně tleskat. Matteo přišel na scénu ve tmavých džínách, bílé košili a černém blejzu s vyhrnutými rukávy. Na zápěstí měl drahé hodinky a na tváři ten svůj typický úsměv, který na jednu stranu působil pokorně a na druhou, což jsem nedokázala pochopit ani po těch letech vedle něj, v něm bylo tolik arogance, že scházelo, aby zpomalil krok a strčil si ruce do kapes, aby bylo zřejmé, že sám sebe pasuje na italského boha.
„Matteo! Dobrý večer,“ pozdravila se s ním moderátorka, která si s ním dala polibky na obě strany tváře. Pak ho nechala, aby se usadil na gauč.
„Jaká byla cesta z Florencie? Jak dlouho ti trvala?“
„Já jsem nejel z Florencie. Jel jsem z Maranella,“ přiznal.
„Sám?“
„Sám,“ přikývl, „Zara s dcerou jsou doma. A nejspíš se právě teď dívají, takže tímhle je zdravím. Hlavně Viky, která vždycky nesmírně prožívá, když vidí mě nebo svou mámu v televizi,“ přiznal.
„Táta mě pozdravil!“ vyjekla nadšeně naše dcera a podívala se na mě.
Přikývla jsem a sledovala dál.
„A jak se má vlastně Zara? Ta je v televizi docela často.“
„Zara je v televizi často. Myslím, že se má dobře. Ale kdo by se se mnou neměl dobře,“ zavtipkoval a Viky se zahihňala.
Extrémně vtipné, Matteo.
„Já jsem zaznamenala, že jste teď byli na nějakých líbánkách, to bylo asi v rámci nějakého výročí?“
Ital přikývl a prohrábl si vlasy.
„No, to jsme byli.“
„Takže jste v Amalfi utužovali lásku?“ usmála se moderátorka.
„Ano, musím říct, že moje manželka, vzhledem k tomu, že je z Austrálie, jde po letech ještě stále do kolen ze dvou věcí. Vlastně ze třech,“ nastínil a natáhl ruku, aby mohl na prstech začít vyjmenovávat, zatímco já měla chuť si schovat obličej do dlaní, protože byla tutovka, že mě tam nějak podělá.
„První je, jak dokonalá místa tady v Itálii jsou. Já po těch letech cestování po světě rozumím, že někteří Italové prostě zůstávají na svou dovolenou doma, protože je tady fakt krásně. A Zara tenhle názor sdílí, z Positana byla unešená. Druhá věc, kuchyně. Italská kuchyně je skvělá, u nás doma to ale zpočátku bylo původcem hádek. Nesolit těstoviny a nasekat do carbonara slaninu… Promiň, ale kde jsme? A poslední bod. Já. Bylo příjemné zjistit, že ačkoliv jsme spolu sedm let, pořád se poznáváme, v mnoha věcech. A pořád je co objevovat, o čem si povídat.“
Výborný kopanec. Zhluboka jsem se nadechla a než mi z pusy stačilo vyletět něco o pitomci, hodila jsem si na jazyk pár kousků popcornu.
„To zní, jako kdybyste prožívali pořád stejnou lásku jako na začátku.“
Můj manžel přikývl.
„Možná i větší. Dokonce jsme došli k tomu, že příští rok bychom chtěli obnovit manželský slib,“ usmál se.
Ten parchant!
„Co to znamená, mami?“ otočila se na mě Viky.
„Nic, je to vtip, zlato,“ odpověděla jsem.
„Páni. To je krásné. Takže manželství zalité sluncem, v práci se ti taky daří, co jsem tak viděla. Teda, já toho moc neviděla, ale můj přítel nevynechá jediný závod.“
„S Marcem jsem se bavil v paddocku, byl se na nás podívat. Přemlouvá mě na Mugello, říkal ti?“
„Neříkal, ale u nás doma je tvoje jméno na úrovni boha. Kdybychom měli jenom o jednu místnost navíc, předpokládám, že by tam byl svatý stolec s tvou fotkou a chodil by se tam každý den modlit,“ zubila se Italka.
Matteo se pobaveně usmál.
„Ale zpátky k tématu. Co jsem viděla a slyšela, tak jsi ve hře o titul. To by byl osmý, pokud jsem to dobře spočítala?“
„Přesně tak.“
„S tím, že aktuální rekordy držíš ty, Lewis Hamilton a Michael Schumacher, kteří mají těch titulů také sedm. Takže ty vyloženě můžeš psát historii.“
„Já ji píšu i bez těch titulů, Claro, ale jinak to všechno říkáš správně.“
Moderátorka se od srdce zasmála.
„Ještě mě tak napadá… Slyšela jsem, že jsi dostal pozvánku do Ballando con le Stelle. Je to pravda?“
Teď se upřímně rozesmál Matteo. Pravdou bylo, že nabídku do taneční soutěže ale skutečně dostal.
„Já trpím absolutní hudební hluchotou. Když má rytmus víc než čtyři válce a pět set koní, vím přesně, co s ním dělat. Ale jinak… A kromě toho nejsem ani pohybové nadaný.“
„Takže netančíš?“
„Existují výjimky,“ připustil můj muž.
„Třeba?“
„Třeba ve Fiesole. Tam tančím pravidelně. A přesně tak, jak moje žena píská.“
Publikum se začalo smát.
Jen počkej, až dorazíš domů, napadlo mě. Stačilo mi pět minut, během kterých ze mě udělal megeru, která nectí italské jídlo, nezajímá se o zemi, ve které žije a v případě, že se v následujících týdnech pokusím oznámit rozvod, budu za bezcitnou potvoru, která se rozešla ve chvíli, kdy její manžel plánoval stvrzení lásky obnovou manželského slibu. O přestávku v rozhovoru se postarala Viola Valentino, která zazpívala svůj největší hit Comprami. Pro mě bolestivě povědomou. Sotva písnička dozněla, zamířila ke gauči, na kterém seděl Matteo. Ten vstal a vřele se s ní dvěma polibky na tvář přivítal.
„Ty jsi tady taky?“ smála se.
„Tobě neřekli o tom, že dneska tady zvyšujeme sledovanost spolu?“ culil se můj muž.
Debata očividně zaskočila moderátorku.
„Vy si tykáte? Odkud se znáte?“
„Viola mi zpívala na svatbě,“ odpověděl Matteo, který se usadil zpátky.
„Jdu si udělat čaj, Viky,“ pronesla jsem a zmizela do kuchyně, abych si ušetřila nervy.
Vyklidila jsem myčku a vrátila se zpátky až ve chvíli, kdy pořad končil.
„Tak, a teď honem do peřin,“ pobídla jsem Viky.
„Mami, já chci nejdřív zavolat tátovi.“
„Táta teď bude na cestě domů,“ vymlouvala jsem se.
Nechtěla jsem mu volat. Nechtěla jsem slyšet jeho hlas, nechtěla jsem z něj vůbec nic.
„Mami,“ podívala se na mě psíma očima, kterým jsem jen těžko mohla odolávat.
Sáhla jsem po telefonu, našla si kontakt na Mattea a stiskla tlačítko videohovor.
„Ano?“
„Tati! To jsem já, Viky,“ vysvětlovala a mávala na kameru, zatímco Matteo procházel chodbami v televizi.
„Ahoj zlato. Jakto, že ještě nespíš?“
„Chtěla jsem vidět, jak budeš v televizi.“
„Vážně? Ty jsi můj největší fanoušek. Dívaly jste se s maminkou?“ zeptal se takticky i na mě, s tím svým úsměvem, za který by jeho fanynky vraždily. Chtěl se ujistit, že jsem to celé viděla.
Parachant.
„Jo, byl jsi vtipný, tati,“ chichotala se naše dcera.
„Ty jsi miláček. Smála se i maminka?“
„Ne, mami moc ne. Jedeš už za námi?“
„Abys zůstala vzhůru?“
Viky mlčky přikývla.
„Ne, zlatíčko. Asi zůstanu na noc v Miláně a přijedu až ráno.“
„A uděláš mi ráno ty borůvkové palačinky?“
„Pro tebe všechno na světě. Pusu, princezno.“
„Dobrou, tati,“ zamávala mu a podala mi telefon zpátky.
Já neměla nejmenší chuť se s ním bavit, takže jsem hovor rovnou ukončila, aby věděl, do jaké nálady přijede. Pořád to ve mně ale vřelo. Sotva jsem Viky uspala, sáhla jsem po telefonu a naťukala SMSku.
V MILÁNĚ ZŮSTÁVÁŠ NA HOTELU S ARIANNOU?
Věděla jsem, že je tam s ním. Vždycky mu stála za zadkem, když byl v televizi nebo na nějakých PR akcích. Sešla jsem dolů do kuchyně a nalila si do sklenice ledovou vodu, abych aspoň trochu uhasila ten oheň, který ve mně hořel. Nevěděla jsem, co mě žere víc. Jestli to, co právě udělal v televizi, nebo vědomí, že žárlím. Že si připouštím myšlenky na něj a jeho asistentku, jak společně tráví večer v nočním Miláně. Nelíbilo se mi ani trochu, že mě tahle představa bolí. Ale věděla jsem, že nejvíc na tom všem by mě bolel fakt, že mě dokázal hodit za hlavu až moc rychle a s rozvodem se smířil. Záhy se mi rozsvítil diplej.
NE.
Strohá odpověď, které jsem nevěřila. Ale nechtěla jsem dělat scény.
MATTEO
Bylo asi půl jedné ráno. Zaparkoval jsem na příjezdové cestě a zkontroloval, že se za mnou zavřela automatická brána. Při odemknutí dveří jsem se snažil být co nejvíc potichu. Vlastně jsem ani nerozsvěcel. Sotva jsem se sklonil, abych si rozvázal tenisky, cizí ruka mě doslova přibouchla ke zdi.
„ZBLÁZNIL SES?!“ uhodila na mě Zara, která šeptala i řvala zároveň.
„A přesně tohle jsem si říkal já u svého právníka v pondělí ráno,“ usmál jsem se do jejího obličeje, ke kterému jsem se lehce sklonil.
„Jakto, že ještě nespíš?“
„Protože takhle vytočená nemůžu usnout!“ odpověděla upřímně.
Sáhl jsem po lampičce na skříňce a rozsvítil.
„Co tě tak pobouřilo?“ zeptal jsem se, když její ruka konečně sklouzla z mé hrudi pryč.
„Co mě pobouřilo? Děláš si legraci?! Cos to tam vykládal?“
„To nic nebylo. Musíš se umět povznést.“
Složila si ruce na hrudi a podívala se na mě s výrazem, kterým vraždila.
„Povznést, jo?“
Sundal jsem si sako, odložil ho a podíval se na ni. Snížil jsem náš rozestup na minimum.
„Jo. Taky jsem to zkusil, ale nešlo mi to. Tak jsem si řekl, že když už se mám rozvádět, bude to show.“
Přimhouřila oči.
„Show? Ty chceš dělat z rozvodu show?“
Přikývl a podíval se jí do očí.
„Hodně jsem o tom přemýšlel. Víš, co mě na tom všem mrzí nejvíc, Zaro?“
Mlčela a čekala, co se dozví.
„Nepřišla jsi za mnou. Neřekla jsi mi, že tě něco štve. Že tě něco trápí. Že si hraješ s myšlenkou na radikální řez. Nechala jsi mě si myslet, že je všechno v pohodě a já se vracím za milující manželkou, která pro mě toho tolik obětovala, a já doufal, že ví, jak moc si toho vážím. A pokud ne… tak si se mnou o tom prostě promluví a budeme to řešit jako dospělí lidi. Ale ne. Ty jsi šla rovnou do války. Tak teď nebreč. Když se kácí les, létají třísky.“
„Tohle není žádná válka, Matteo. Tohle je snaha si udělat v životě jasno.“
Hořce jsem se usmál.
„Ani omylem. U advokátů vyprávíš o tom, jak ti jde o Viky, jak nemá tátu a ty to chceš změnit. Jenže co se pro ni změní rozvodem? Nastavíš systém tak, aby mě neviděla vůbec. Takže se přestaň schovávat za naše dítě a přiznej, že tobě jde o úplně jiné věci. A já se fakt nechci ptát, jaké věci to jsou. Dobrou.“
Byl jsem na odchodu, ale zase do mě strčila a přirazila ke dveřím, jejichž klika cvakla.
„Ty mi tady budeš něco vykládat o dospělosti, když chodíš do televize, kde říkáš nesmysly jenom proto, abych se stala tvým rukojmím? Rozehráváš vysokou hru, ale neznáš ani základní pravidla. Chceš dělat palačinky? Tak dělej. Ale pravý táta je tady pro své dítě i ve chvílích, kdy nikdo netleská. Tedy přesně to, co ty neumíš.“
„Pravidla znám. A pozoruju, že ty si je vykládáš úplně jinak. A ohýbáš je, jak se ti to hodí. Pokud vím, jako jezdce formule 1 jsi mě potkala, jako jezdce formule 1 sis mě vzala, a když sis pořizovala dítě, měla jsi ho s tím samým člověkem. Oprav mě, jestli se pletu. A teď už vážně… dobrou noc,“ ukončil jsem debatu a zamířil do ložnice. Vešel jsem do pokoje a nechal dveře otevřené. Bylo mi jedno, jestli půjde za mnou, nebo zůstane stát na chodbě. Sundal jsem si hodinky, rozepnul si knoflíčky u košile a začal ji pomalu stahovat z ramen. Cítil jsem její přítomnost dřív, než promluvila. Stála v rámu dveří, ruce pevně zkřížené na prsou.
„Jdi, prosím, do pokoje pro hosty,“ zopakovala, tentokrát o něco tišeji, ale o to naléhavěji.
Otočil jsem se k ní, košili v jedné ruce.
„Proč bych tam chodil? Ložnice je tady. A moje postel taky.“
Zara se nadechla, oči jí v šeru ložnice nebezpečně zableskly.
„Ty si vážně myslíš, že po tom, co jsi předvedl v televizi, s tebou budu spát v jedné posteli?“
„Zaro, nevím, kde budeš dnes spát ty,“ řekl jsem klidně a hodil košili na křeslo.
„Ale já spím tady. Jsem sedmi hodinách na cestách a dvou hodinách pod reflektory vyřízený. Nemám náladu na stěhování.“
„Tak tam jdi aspoň z úcty ke mně,“ vyhrkla.
„Jdi tam, protože tě o to prosím,“ šeptla ještě.
„A proč tam nejdeš ty?“ nadzvedl jsem obočí.
„Ty se přeci chceš rozvádět. Ty jsi ta, které vadí moje blízkost. Logicky bys měla být první u dveří.“
Zara na moment zmlkla. Viděl jsem, jak jí v hlavě šrotují argumenty. Na vteřinu uhnula pohledem k chodbě, kde byl pokoj pro hosty, a pak se s mírným odporem vrátila ke mně.
„Je tam špatná zóna,“ pronesla nakonec skoro až dětinsky.
„Nespí se mi tam dobře. Vždycky mě tam bolí hlava.“
Pousmál jsem se.
„Tak špatná aura. No, myslím, že je jedno, kde budeš spát, amore. Špatné zóny jsi v tomhle domě vytvořila všude. Od chvíle, co jsi mi podstrčila ty papíry, se tu nespí dobře nikomu.“
Šel jsem si vyčistit zuby a opláchnout obličej. Zara po mém návratu do ložnice vrhala blesky, ale ležela už v posteli.
„Jakto, že jsi nakonec nezůstal v Miláně?“ zeptala se ještě.
„Tobě to nedá spát, co?“ usmál jsem se pobaveně a posadil se na svou část postele.
„Co přesně?“
„Arianna. Ptala ses kvůli ní. Podstatou tvé otázky nebylo, jestli zůstávám v Miláně. Ale jestli zůstávám s ní. Kdekoliv.“
„Ano, mám pocit, že zájem dvacetileté holky ti dělá nesmírně dobře na ego.“
Zasmál jsem se, zhasl lampičku na stole a lehl si.
„Já tě fakt nechápu. Chceš se rozvádět, i kdybych spal s celým fanklubem Ferrari, mělo by ti to být úplně jedno. Ale ty žárlíš. Lidi jsou zvláštní.“
„Žárlení vypadá jinak,“ odsekla.
„Lžeš,“ uchechtl jsem se a přetočil se na bok, čelem k jejím zádům. V té tmě jsem viděl jen siluetu jejích ramen.
„Lžeš mi, lžeš právníkům a co je nejhorší, lžeš i sobě. Ta tvoje hra na nezájem ti nefunguje. Kdyby ti na mně nezáleželo, tak bys teď byla v tom pokoji pro hosty i s tou svou migrénou. Jenže ty chceš vědět, co udělám. Chceš mě mít pod dohledem.“
„Jsi neuvěřitelně ješitný.“
„A ty jsi neuvěřitelně průhledná,“ kontroval jsem klidně.
„Arianna má sotva dvaadvacet. Je milá, ambiciózní a ano, dívá se na mě, jako bych vynalezl oheň. Ale víš, co je na tom nejvtipnější? Že i když mě teď nenávidíš, i když mi blokuješ karty a snažíš se mě vymazat ze života, pořád mě dokážeš vytočit víc než kdokoli jiný. Žádná dvaadvacetilteá asistentka mi nedokáže zvýšit tep tak jako ty jednou jedinou jízlivou poznámkou.“
Cítil jsem, jak se její dech na vteřinu zadrhl. Udeřil jsem na správnou strunu.
„Takže si klidně namlouvej, že jdeš k soudu kvůli Viky,“ pokračoval jsem hlasem, který byl teď hluboký a nebezpečně tichý.
„Ale oba víme, že tam jdeš, protože nevíš, co se mnou. Protože mě nedokážeš ovládat tak, jak bys chtěla. Ale ta představa, že by mě mohl ovládat někdo jiný, tě žere.“
Natáhl jsem ruku a jen špičkami prstů jsem se letmo dotkl její lopatky. Cukla sebou, jako by ji zasáhl proud, ale neuhla.
„Kdybych s ní chtěl spát, Zaro, udělal bych to v Miláně a ty by ses to nikdy nedozvěděla. Ale já jsem jel čtyři hodiny v dešti jen proto, abych mohl ležet v téhle špatné zóně vedle ženské, která mě chce zničit. Takže si tu svou převahu užij, dokud trvá. Protože až mě to tvoje ničení jednou definitivně unaví, a věř mi, že ten bod přijde, tak už se v dešti vracet nebudu. A Arianna v tom Miláně vypadala, že na ten moment mileráda počká. Má totiž jednu věc, kterou ty jsi dávno ztratila. Obdiv.“
V ložnici znovu zavládlo ticho, ale tentokrát už nebylo tak mrazivé.
„Dobrou noc, amore,“ zamumlal jsem, stáhl ruku a zavřel oči.
„Nikdo tě tady nedrží, Matteo,“ pronesla do ticha.
„Ne, ale když mě kontroluje po telefonu, kvalitní rande mi tím stejně dokáže otrávit.“
ZARA
Seděla jsem v maskérně a sledovala v zrcadle svůj obličej. Mladá make-up artistka se snažila zakrýt kruhy pod očima a bledou tvář. Od Positana jsem zhubla tři kila a i moje dříve nejtěsnější džíny mi začínaly být volné. Kostymérky v televizi ze mě byly nešťastné. Ale málokdo mohl být nešťastnější než já. Především ve chvíli, kdy jsem šéfce vysílání řekla, že se chci s Matteem rozvést.
„Tohle není ideální načasování, Zaro. Vlastně nevím, jestli někdy bude,“ zavrtěla hlavou a sáhla si do tabatěrky pro cigaretu, kterou si přímo ve své kanceláři zapálila.
„Hrajeme na načasování?“
„Kdybys chodila s nějakým dělníkem od pásu, řekla bych ti, ať počkáš měsíc. Teď zrovna potřebujeme udělat promo tomu novému pořadu Ilarie D’Amico. Ale není to ani takhle snadné. Naše televize uzavřela výbornou smlouvu s F1. Budeme mít zákulisní reportáže, přístup v paddocku naprosto kamkoliv a co je nejlepší, ty největší hvězdy k nám budou posílat na rozhovory přímo do studia. Matteo je tváří Ferrari a ty zase tváří naší televize. Dělej si, co chceš, nikdo ti nemůže nic nařizovat. Ale nesmí to mít vliv na tenhle projekt. Jinak by to mohlo mít vážné důsledky pro nás všechny.“
Kdybych si měla shrnout výsledky, kterých se mi povedlo docílit podáním rozvodových papírů, pak toho nebylo moc, co by mluvilo v můj prospěch. Moje máma stála za Matteem. Můj zaměstnavatel stál za Matteem. Gigi s Ilarií to neřekli nahlas, ale taky stáli za Matteem. Kdo proboha konečně bude stát za mnou? Když jsem si tuhle otázku položila, obratem mi došlo, jak moc mě tenhle svět vtáhl. Už jsem pro ně nebyla Zara. Byla jsem pro ně značka z impéria Nassi. A mně bylo jasné, že už jen pro to, abych zpátky dostala svou tvář, z toho rozvodu nemůžu couvnout. Vyšla jsem z karavanu a podívala se na trať, kde se na rozpáleném asfaltu tetelil vzduch. Uprostřed toho všeho stálo nachystané krvavě červené Ferrari SF90 Spider. Matteo se o něj ležérně opíral, ruce zkřížené na hrudi, na očích pilotky. Zrovna o něčem s úsměvem debatoval s režisérem a vítr si pohrával s jeho kaštanovými vlasy. V tmavých džínách, bílé košilém triku a černé kožené bundě vypadal přesně tak, jak to sponzoři milovali. Bezchybně. Nebezpečně. Zatnula jsem zuby. Tak strašně jsem chtěla, aby alespoň na vteřinu vypadal jako někdo, od koho je snadné odejít.
„Můžeme?“ zeptal se režisér, když mě spatřil.
Kývla jsem a nechala si od zvukaře nasadit klopový mikrofon. Pro ten jejich slavný projekt jsme měli natočit promo video. Matteo měl na Mugellu ostře obkroužit trať a já mu mezitím měla klást otázky. Ne jako jeho naštvaná manželka, ale jako elitní moderátorka.
Srdce mi tlouklo až v krku, když jsem se nasoukala do sedačky spolujezdce. Někdo z produkce za mnou zabouchl dveře a já najednou byla uvězněná v jeho světě. Matteo sáhl na volant a motor za našimi zády naskočil s tak brutálním zařváním, až mi vibrovaly kosti v těle.
„S citem, Matteo,“ varovala jsem ho a křečovitě se chytila madla na dveřích.
„Vždycky s citem, amore,“ věnoval mi jeden z těch svých úsměvů, ze kterých šly tribuny do kolen.
Pak letmo cvakl karbonovým pádlem pod volantem a sešlápl plyn. Auto nevystřelilo, ono nás to doslova katapultovalo. Přetížení mě nemilosrdně zarazilo do sedačky, vyrazilo mi dech z plic a krajina kolem nás se okamžitě rozmazala do barevné šmouhy. Než jsem stihla vůbec polknout, blížila se první zatáčka. Řítil se do ní tak rychle, že mi mozek hlásil, že tam prostě musíme zemřít. Matteo ale jen podřadil, z výfuků se ozvalo zlověstné zapraskání a s naprostým, ledovým klidem hodil vůz do zatáčky. Řídil snad jen konečky prstů.
„Takže… Matteo…“ dostala jsem ze sebe přerývaně a snažila se působit jako profesionálka, i když se mi žaludek houpal někde u krku. Záměrně jsem ignorovala domluvený scénář.
„Kolik pokut… za rychlost jsi v životě dostal?“
„Moc ne,“ odpověděl naprosto uvolněně, jako bychom seděli v kavárně, zatímco pneumatiky kvílely na hraně přilnavosti.
„Dostávám je spíš za parkování. Infrastruktura ve Florencii by potřebovala inovaci.“
Zatáhl za volant a přehodil auto do další šikany. Zatajila jsem dech.
„Co přesně tě vedlo k motorsportu?“ křikla jsem přes řev motoru, když nás vyvezl na rovinku.
„Proč ses nerozhodl… pro jiný sport?“
„Protože mě jiný nebavil,“ odvětil. Jeho pohled těkal mezi apexem zatáčky a zpětným zrcátkem. Zkontroloval mě periferním viděním a na rtech mu pohrával pobavený úšklebek nad mým bledým obličejem.
„Zkoušel jsem hokej, ale ten je nebezpečný. Člověk tam může přijít o zuby.“
„Motorsportu se věnuje i tvůj mladší bratr… Tino. Jak si vede on?“ lapala jsem po dechu, když mě pásy zařízly do klíčních kostí při tvrdém brzdění do slavné zatáčky Arrabbiata.
„Tino je rychlý,“ řekl a v hlase mu zazněl upřímný, bratrský respekt, který nedokázal potlačit. Dokonale protnul vrchol zatáčky a auto sebou ani neškublo.
„Možná dokonce rychlejší, než jsem byl v jeho věku já. Má talent, ale taky před sebou spoustu práce. Je dříč, má šanci to dotáhnout daleko.“
Už jsme se blížili k cílové rovince. Snažila jsem se najít pevnou půdu pod nohama, i když jsme zrovna jeli přes dvě stě padesát kilometrů v hodině.
„Co považuješ za svůj… největší úspěch?“ zeptala jsem se, upírajíc pohled na mizející asfalt před námi.
Matteo povolil plyn. Motor za námi hluboce vydechl a auto najednou klouzalo po dráze s podivnou lehkostí. Otočil hlavu mým směrem. S tím dravým soustředěním ve tváři byl tak nebezpečně atraktivní, až mě z toho bodlo u srdce.
„Největší úspěch?“ zopakoval a koutky úst se mu zvedly.
„První titul po posledním závodě sezóny na dešti byla sladká výhra. Ale upřímně…Najít tě na Instagramu v noci po tom večírku, kdy jsi mi odmítla dát svoje číslo… to byl pravděpodobně můj nejlepší životní kousek.“
Ferrari s tichým syčením brzd zastavilo v boxech s naprostou, milimetrovou přesností. Motor za mými zády utichl a v kabině nastalo ticho, které bylo v kontrastu s mým tlukoucím srdcem. Po té brutální jízdě přes obrubníky, kdy jsem cítila každou nerovnost trati, jsem si konečně mohla dovolit pořádně vydechnout.
„Stop! Máme to! Perfektní, absolutně perfektní,“ ozval se z vysílačky nadšený hlas režiséra.
Matteo pomalu uvolnil sevření volantu, jeho holé ruce, doteď křečovitě zatnuté na kůži, se pustily. Otočil se ke mně. V jeho očích byl ten dravý, soustředěný lesk šampiona, který právě zkrotil tisíci koňovou bestii, smíchaný s pobavením.
„Přežila jsi to bez křiku. Jsem na tebe pyšný,“ pronesl tiše, aby to mikrofony nezachytily.
„Ty tvoje historky o Instagramu si nech pro fanynky, Matteo,“ odsekla jsem, zatímco jsem bojovala s bezpečnostním pásem, který se mi zasekl. Ruce se mi po tom adrenalinu klepaly víc, než jsem byla ochotná přiznat.
„Víš moc dobře, že tahle hra na dokonalou romanci mě už nebaví.“
„Není to hra. Odpovídal jsem pravdivě,“ namítl klidně a jedním plynulým pohybem mi ten pás odepnul. Jeho ruka se na vteřinu otřela o mou.
„A podle toho, jak rychle ti buší srdce, tě to možná baví víc, než tvrdíš tvojí právničce.“
Než jsem stihla najít nějakou dostatečně jedovatou odpověď, dveře u řidiče se otevřely. Nečekal tam ale technik z produkce. Stála tam Arianna. Měla na sobě úzké džíny, černý rolák a vlasy stažené do dokonalého culíku. Vypadala přesně tak, jak mají vypadat asistentky ve Ferrari. Mladě, dravě a nekonečně obdivně.
„Matteo, tady máš vodu,“ vyhrkla okamžitě, ignorujíc mou přítomnost, a podávala mu otevřenou láhev.
„A volali z Maranella ohledně těch aerodynamických úprav na příští týden. Mám ti to dát na stůl do karavanu?“
„Díky, Arianno,“ usmál se na ni a vzal si láhev.
Podíval se na mě s tím nezaměnitelným, pobaveným výrazem, který mi připomněl naši noční konverzaci. Vidíš? Tohle je ten obdiv.
„Zaro, chceš taky vodu?“ zeptala se Arianna, jako by si mě teprve teď všimla. V hlase měla takový ten falešně zdvořilý tón, který ženy dokážou bezpečně dekódovat na sto metrů.
„Ne, díky. Mně k osvěžení stačilo těch dvě stě padesát za hodinu,“ odpověděla jsem ledově, vystoupila z auta a narovnala si sako.
Podívala jsem se na Mattea, který se zrovna ležérně vyhoupl ze své strany vozu. Holýma rukama si prohrábl vlasy, dříve rozcuchané od větru.
„Musím jet,“ oznámila jsem mu striktně profesionálním tónem.
„Jedu pro Viky do školy, pak ji vezu na tenis. Odpoledne ji hodím k Ilarii, ta si ji nechá přes noc.“
Matteo se opřel o kapotu a napil se vody.
„V kolik nám to letí?“
„V sedm večer z privátního terminálu,“ odpověděla Arianna, která se s úsměvem vmísila do našeho rozhovoru.
„Nezapomeň, že to focení pro Valentina v Římě je na celou noc.“
„Jak bych mohl zapomenout na to, že mě čeká noc s mou manželkou v Římě?“ usmál se a podal prázdnou láhev Arianně, která ji okamžitě poslušně vzala.
„Ty? Velmi snadno,“ pozvedla jsem obočí.
„Uvidíme se v letadle, amore,“ políbil mě na čelo, pohladil mě při tom po zádech a odešel.
MATTEO
Seděl jsem před garáží na sadě pneumatik a sledoval auta nějakých amatérských závodníků, jak se řítí po Mugellu. Ruce jsem měl složené na hrudi a uvažoval nad tím, co všechno se doma dělo. Nedokázal jsem v Zaře číst. Věděl jsem, že chemie mezi námi funguje a nenapadl mě racionální důvod, proč by se chovala takhle divně. Nic neříct a všechno mi sdělit přes právníka. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že v tomhle hraje Damiano mnohem větší roli, než se mi jevilo.
„Co tady ještě děláš?“ ozvala se pobaveně Arianna, která v ruce držela dvě plastové skleničky a malou misku s tyčinkama obalenýma prosciuttem.
„Všichni z produkce už odjeli. Mám prosecco a něco na zub, dáš si?“
Přikývl jsem a natáhl ruku, abych si od ní jeden kelímek vzal.
„Vypadáš poslední dny dost zničeně,“ řekla a posadila se vedle mě.
Bokem se mě dotýkala, ale lehce se předklonila, aby mi osobní prostor narušovala co nejméně.
„Zničeně ne. Jen… unaveně,“ přiznal jsem.
„Nic mi do toho není, ale se Zarou nevypadáte, že zažíváte to období, o kterém jsi mluvil v televizi.“
„Nezažíváme,“ přiznal jsem poprvé nahlas i sám sobě.
„Chce se rozvést.“
Arianna překvapeně vydechla.
„To… mě mrzí. Ona někoho má?“
Zavrtěl jsem hlavou, napil se a vzal si jednu tyčinku.
„Ne. Nebo o tom ještě nevím.“
„Tak… ty? Ty někoho máš?“
Podíval jsem se na ni a pousmál se.
„A kdy bych to asi tak stíhal?“
„Mohl by to být někdo z paddocku. Tam je na vztah času dost.“
„Já vím, jakou jsem měl kdysi pověst. Ale to je dávno pryč. A od doby, co se nám narodila Viky, to je ještě o to větší zodpovědnost. Nikdy jsem nechtěl, aby moje děti musely vyrůstat v neúplné rodině.“
„Podívej, Matteo, kdybys něco potřeboval… Kdykoliv volej. Kdyby sis chtěl popovídat, zavolej klidně o půlnoci. Kdyby ses chtěl někam ztratit, můžeme spolu někam odjet,“ navrhla a položila mi ruku rádoby konejšivě na stehno. Chvíli jsem na ni zůstal koukat. Věděl jsem, kam míří.
„Já se nechci ztratit, Arianno. Jsem táta. Teď je to možná všechno v troskách, ale potřebuju je posbírat. Ne kvůli svému egu, ne kvůli Zaře, ale především kvůli Viky.“
Arianna na mě chvíli koukala.
„Stojí ti ta energie za to? Zara to evidentně nedocení. Začala tebe i vše, co máte, brát jako samozřejmost.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Přesně takhle to právě není. Já jsem nebyl samozřejmost. A v tom je ten problém.“
Italka na mě beze slova koukala.
„Nikdy, ale vážně nikdy nezapomenu na jeden den. Viky měla tři roky, po měsíci ve školce chytla nějakou nemoc a ležela doma v horečkách. A pořád mě volala, pořád se po mně sháněla. Já byl mezitím v Suzuce, šlo mi o titul. Telefon jsem půl dne nechal ležet v tašce, a když mi Zara snad pětkrát volala, nebral jsem ho. Nakonec musel přijet její brácha, který Vittorii konejšil tak dlouho, dokud neusnula vyčerpáním, jak dokola opakovala ‚papá‘.“
„A ona ti to schválně řekla, aby ses cítil provinile?“
„Ne. Řekl mi to Gigi. Zara mi potom jen do telefonu, když jsem ji volal zpátky, řekla, že se mnou Viky chtěla mluvit, ale už spí. Takže… Moje žena je všechno, ale ne nevděčná. Jenom mi vystavila účty za celou tu dobu, kdy mě potřebovala a nemohla se na mě spolehnout. A jestli mi to za tu energii stojí?“
Kopl jsem do sebe zbytek prosecca, vstal a naposledy se na ni podíval.
„Bude muset. Protože druhá taková Zara na světě nejspíš není. A bez ní se mi usíná fakt těžko.“
