Zara
„Jaký je důvod vaší návštěvy?“ zeptal se obtloustlý postarší Ital s vousem, který zkoumal můj australský pas poté, co jsem přiletěla do Florencie. Letištěm vonělo čerstvé pečivo a zároveň do útrob doléhala vlhkost, kterou způsoboval lednový déšť venku. Čekala jsem ale, že místní budou podstatně hlučnější. Připadalo mi, že je tady poměrně klidno.
„Dědické řízení,“ odpověděla jsem popravdě.
Úředník si palcem a ukazováčkem pohladil obě strany vousu a něco začal ťukat do počítače. Využila jsem chvíle a zkontrolovala telefon. Byla jsem na cestě už bezmála den. Let z Melbourne mi připadal nekonečný, a to i přesto, že jsem pár hodin dokázala prospat. Poprvé jsem byla v domovině svého táty a poprvé v životě jsem musela ke komunikaci s lidmi kolem sebe využít jeho rodný jazyk. Celý život jsem byla obklopena angličtinou, a ještě australskou, takže jsem se děsila, kolikrát se budu lidí muset doprošovat, aby mi věci opakovali a kolikrát se bude někdo smát tomu, že řeknu nějakou kravinu.
Měla jsem pocit, že pokud mohl letošní rok začít blbě, pak začíná ještě hůř. První lednový týden mi můj (teď už bývalý) přítel oznámil, že bude lepší si dát pauzu, aby moje nejlepší kamarádka záhy zjistila, že tráví čas se svou kolegyní, která kvůli němu dokonce opustila podnájem. A teď, ke konci ledna, mě čekalo dědické řízení, na které došlo až dlouhý rok a půl po tátově smrti. Italská byrokracie v celé své renesanční kráse – pomalá, komplikovaná a neuvěřitelně dramatická.
Přesto, že táta posledních 28 let strávil v Austrálii, byl Ital a ve své domovině žil přes třicet let. Obklopen litry dobrého vína, hromadami parmazánu, milující manželkou a nadaným synem. Jenže pak ho osud svedl pracovně na pár týdnů do Milána a tam ho ještě více svedla jedna Australanka. Blonďatější, hubenější a podstatně mladší než jeho žena. Původně sice do italského města módy přijela dělat kariéru modelky, ale nakonec se spokojila alespoň s tím, že zamotala hlavu jednomu z místních, který pro ni byl schopný udělat cokoliv. Dokonce se rozvést a odstěhovat do Melbourne, navzdory tomu, že pak svého syna Gianluigiho vídal už jenom velmi sporadicky. Dokonce si pamatuju, že za námi Gigi jednou přicestoval, ale moc dobře se tam očividně necítil. Teď, když po roce a půl od tátovy smrtelné nehody na lyžích v italských alpách konečně notář usoudil, že můžeme vše uzavřít, přišel mi dopis, abych se dostavila osobně. Připadalo mi vůči Gigimu zvláštní jen tak beze slova přiletět, potkat se v kanceláři a pak zase zmizet, jako kdybychom neměli nic společného. Našla jsem ho na facebooku, přidala si ho do přátel a napsala mu. Předtím jsem mu samozřejmě náležitě prošmejdila profil, ale kromě jedné fotky z nějaké túry, kdy seděl na kameni s úsměvem a slunečními brýlemi na očích, obrázku na timelinu, kde byl opřený na balkoně, ze kterého měl výhled na jakousi závodní dráhu, a informace o tom, že pracuje pro nemocnici ve Florencii, toho moc k vidění nebylo. Spíše nic. Napsala jsem mu každopádně, že přijedu a poprosila ho o tip na hotel, načež mi nabídl, že můžu zůstat u něj. S tím, že když mu napíšu číslo letu, klidně mě vyzvedne na letišti. Z čehož jsem vlastně taky měla trochu sevřený žaludek. Více, než z toho postaršího chlápka, který pořád něco klikal na počítači.
„Hotovo,“ oznámil nakonec a podal mi můj cestovní pas.
„Děkuji,“ kývla jsem k němu, popadla svůj doklad a vydala se do prostoru příletové haly, kde se to hemžilo lidmi.
Po chvíli zmatkování jsem svého nevlastního bratra zahlédla. Byl o něco vyšší než většina lidí kolem, měl kaštanové vlasy, dioptrické brýle, elegantní vlněný kabát a v ruce držel pár kožených rukavic. Když uviděl i on mě, úsměvem odhalil své bílé zuby a než za mnou vykročil, zvedl ruku na pozdrav. Už jen tohle bylo mnohem milejší přivítání, než jaké jsem čekala.
„Ciao,“ nepřestával se culit.
„Ciao,“ odpověděla jsem a pokusila se mu opětovat alespoň nějaký úsměv. Myslím, že křeč v něm musela být znatelná. V řeči Gigiho těla bylo zřejmé, že váhal nad tím, jestli mě obejmout. Nakonec to neudělal. Přesto mě tahle vřelost trochu překvapovala.
„Jaká byla cesta? Vyzvedneme ti kufr?“ začal na mě pálit otázky.
Kývla jsem a společně jsme se vydali k pásu, na kterém už začala rotovat první zavazadla z našeho letu. Docela jsem se modlila, aby dorazil ten můj. Přeložit ho totiž měli při přestupu v Abú Dhabí a pak v Římě. Italská spolehlivost byla u nás v rodině docela téma, takže jsem se trochu děsila.
„Cesta byla v pohodě. Část jsem prospala,“ usmála jsem se a vrátila se k jeho předchozí otázce, abych ztlumila ticho při čekání na to, až k nám přijede můj kufr. Pokud přijede.
„Takže nejsi unavená?“ zeptal se.
„Moc ne,“ odpověděla jsem.
„Napadlo mě… Můj nejlepší kamarád dneska slaví narozeniny. S jeho bráchou jsme pro něj uspořádali oslavu v centru. Jenom mi nedošlo, že máš dneska přiletět. Nechceš se tam se mnou na chvíli podívat? Na dlouho to nebude, nepovedlo se mi vyměnit příslužbu v nemocnici,“ navrhl.
Zaváhala jsem. Část letu jsem prospala, ale celá ta časová změna mi vůbec neseděla. Bylo šest večer a já věděla, že i kdybych se snažila dělat cokoliv, v následujících pár hodinách rozhodně neusnu. Můj tok myšlenek přerušil pohled na béžový kufr, který k nám směřoval. Natáhla jsem k němu pomalu ruku.
„Tenhle je tvůj?“ ukázal na něj Gigi.
Kývla jsem hlavou, což pro něj bylo znamení k tomu, aby můj kufr sundal z pasu a rukou mi naznačil, že mám zamířit k parkovišti, zatímco on se o moje zavazadlo postará. Venku se z oblohy vznášel déšť se sněhem a byl nepříjemně ledový vítr, který se mi zavrtával pod kabát. Netušila jsem, jakým autem Gigi přijel, ale věděla jsem, že jako doktor si rozhodně nežije špatně. Když potom záhy centrálním odemykáním otevřel kufr sportovního bavoráku, trochu mě to v mé domněnce utvrdilo. Počkala jsem, až hodí můj kufr do zavazadlového prostoru a nastoupila na místo spolujezdce. Připadalo mi, že auto ještě vonělo novotou. Tohle byla docela příjemná změna oproti starším Toyotám, kterými většinou jezdila moje máma. Gigi se usadil na místo řidiče, zavřel za sebou dveře, nastartoval a obratně s námi vyjel z parkoviště směrem do města.
„Každopádně, ráda bych s tebou šla na tu párty. Jen nevím, co s šaty. Jedny jsem si sice přivezla, ale myslím si, že po dni v kufru budou asi docela zmačkané,“ přemýšlela jsem nahlas.
„Řekneme Magdě, ať ti je přežehlí,“ konstatoval Gianluigi, jako kdyby to nebyl žádný problém.
Z mého výrazu nejspíš vyčetl, že přemýšlím nad tím, kdo přesně je ta žena, kterou právě zmínil.
„Magda je hospodyně,“ dodal s úsměvem. „Je z Polska. Nemá úplně dokonalou italštinu, takže pokud řekne něco, co ti úplně nedává smysl, ber to s rezervou,“ upozornil mě.
Tohle znělo nesmírně zajímavě.
Gianluigi
Zastavil jsem před vilou v Oltrarnu, která byla mým domovem, a teď měla být na několik dní domovem také pro Zaru. Původní starý dvoupatrový dům jsem pořídil zhruba před rokem a rekonstrukce skončila teprve před pár měsíci. V dolním patře byla kuchyň a obývák s terasou, v horním pak ložnice a dva pokoje pro hosty, přičemž každá místnost měla svou vlastní koupelnu. Magda slyšela, že jsme právě zaparkovali na příjezdové cestě a tak s úsměvem od ucha k uchu otevřela vchodové dveře. Šílenému mrazu navzdory.
„Jdi dovnitř, já vezmu kufr a přijdu,“ pokynul jsem své nevlastní sestře a vystoupil z auta.
Zara poslušně vyskočila z vozu a zamířila za hospodyní, která jí začala pokládat zdvořilostní fráze. Odnesl jsem kufr do domu, zamkl auto a zabouchl za sebou vchodové dveře.
„Magdo, potřebujeme přežehlit šaty na oslavu Mattea,“ oznámil jsem.
„Slavnostní?“ položila bezpředmětnou otázku, jakých dokázala během jednoho dne klást desítky.
„Na denní nošení,“ odpověděl jsem, abych jí udělal radost.
Pokývala hlavou a utekla pro žehličku a prkno.
„Ukážu ti tvůj pokoj,“ řekl jsem Zaře a hlavou kývl ke schodům.
Pochopila a pomalu je vyběhla. Já ji následoval s kufrem. V patře jsem otevřel dveře do jejího pokoje a nemohl si nevšimnout jejího nadšeného výrazu.
„Přines potom Magdě dolů ty šaty a jinak si vezmi tolik času, kolik potřebuješ. Můžeš si klidně odpočinout, vybalit věci, a pokud máš chuť na vanu, v koupelně by měly být nějaké ručníky a pěna do koupele. Kdyby něco, Magda tu bude až do osmi,“ instruoval jsem ji, než jsem pocítil v kapse vibrace telefonu.
„Nechám tě na chvíli o samotě, ať si můžeš vydechnout,“ dodal jsem a vyšel na chodbu, kde jsem hovor přijal.
„Gigi, jsem rád, že vůbec žiješ. Právě mě přivezli. Proč si myslíš, že mi něco takového udělá radost? Víš, že nemám rád oslavy narozenin. Tenhle rok byl dost na hovno, vlastně ani není co slavit,“ ozval se známý hlas mého nejlepšího kamaráda.
„Hele, pokud vím, rozchod mezi tebou a Francescou se stal během jednoho dne. To znamená, že zbylých 364 dnů mohlo být fajn. A pokud nebyly, není to o rozchodu, ale o tobě,“ rýpnul jsem si, zatímco jsem se připravoval na sprchu.
„Moc jsem se pobavil. Za trest dostáváš pořádný kus toho dortu, který tady je a který se nedá jíst. Kolikrát jsem ti říkal, že od starého Giovanniho už si nikdo neobjednává? Nonně v tom posledně zůstaly zuby. Korpus byl tak suchý, že jsem ho musel zapíjet,“ brblal dál.
„To vyřešíme potom. Jdu si dát sprchu, posbírám sebe, ségru a přijedu,“ snažil jsem se utnout hovor, zatímco jsem si ze zápěstí sundával hodinky.
„Fajn. Tak si, prosím tě, pohni. Zítra mám nějaké setkání se sponzorem v Miláně, takže nechci moc nasávat, ale když vidím, koho jsi tady dal na seznam hostů, nevím, jak dlouho se mi podaří toho držet,“ pokračoval ve svém sarkasmu.
Zasmál jsem se.
„Udělám, co budu umět. Zatím,“ rozloučil jsem se.
„Čau,“ ukončil spojení.
Dal jsem si sprchu, převlékl se a kolem osmé klepl na Zaru, která seděla na posteli v županu, s ručníkem na hlavě a mobilem v ruce. Vypadala trochu ubrečeně a tvrdila, že má teď chvíli volat s mámou, takže jsem jí dal adresu podniku a řekl, ať si objedná taxíka, až bude ready, zatímco já na oslavu už rovnou vyjedu sám.
Večery s příslužbou obvykle nebývají klidné a byla spíš otázka času, než mi zazvoní telefon a zavolají mě do nemocnice.
„Konečně jsi tady,“ houkl na mě Matteo ve chvíli, kdy jsem dorazil. Podle jeho nálady bylo zřejmé, že mu záměr s alkoholem nevyšel.
„Auguri,“ zasmál jsem se a předal mu tašku s dárkem.
Mattea jako milionáře, který závodil ve formuli 1 a mohl si koupit prakticky cokoliv, bylo těžké něčím nadchnout. Pořídil jsem mu hodinky s gravírováním a poukaz na degustační menu do jeho oblíbené restaurace La Baia di Sapore.
„Díky,“ řekl nakonec vážně a s poplácáním po zádech mě objal.
„Kde máš sestru?“ všiml si, že můj doprovod schází.
„Volala s mámou, ale dal jsem jí adresu, dorazí taxíkem. Je tady sice jenom na pár dní, ale myslel jsem, že by bylo fajn, kdyby tady někoho poznala,“ vysvětlil jsem.
Matteo mi věnoval pobavený pohled. Pak čapl sklenku prosecca a rozhlédl se po místnosti, které vévodil dlouhý stůl, u nějž seděla hromada lidí. Kousek ode mě seděl Matteův bratr Pietro. S úsměvem jsem na něj mávl, protože přes hluk by mě na vzdálenost několika metrů nejspíš neslyšel. Pozdravil mě zpátky a výstražně zvedl ukazováček, jako kdyby mu na mysli vytonula nějaká myšlenka. A asi to tak vážně bylo, protože se přemístil k dortu a začal z něj krájet další kus. Vzhledem k tomu, že z celého cukrářského výrobku zbyla jen půlka, většina z hostů už nejspíš ochutnala.
„Výborně, o tenhle kulinářský zážitek bys neměl přijít,“ podíval se na mě pobaveně Matteo, když mi Pietro položil talíř pod nos.
Začal jsem se smát: „Rozhodnutí objednat dort u Giovanniho nebylo jenom moje! Shodli jsme se na tom s tvým bratrem společně.“
Uchopil jsem vidličku a záhy pocítil, jak mi v kapse začal vibrovat pager.
„Párty je u konce,“ usoudil jsem a s kyselým obličejem naznačil, že budu muset do nemocnice.
„Zítra to na tebe bude čekat doma,“ vtipkoval Matteo.
Vstal jsem ze židle a oblékl si rolák, který jsem si předtím odložil na opěradlo.
„Dáme zítra kávu?“ zeptal jsem se ještě bratrů.
„Já se vracím do Bolzana,“ zavrtěl Pietro hlavou.
„Já budu v Miláně, ale pak se můžu zastavit,“ připustil Matteo.
„Fajn. Tak si užijte zbytek večera,“ rozloučil jsem se, přátelsky se s oběma objal a mizel zpátky k autu. Cestou jsem se pokoušel dovolat Zaře, abych jí vysvětlil změnu plánu, ale nezvedala telefon. Než jsem nastoupil do vozu, poslal jsem jí aspoň hlasovku a vydal se do nemocnice, kde na mě čekaly následky střetu mezi osobním autem a autobusem s turisty.
Matteo
Dopil jsem poslední sklenici prosecca a ucítil to povědomé teplo, které mi začalo prostupovat tělem. Byl jsem přesně v tom ideálním bodě mezi vínem a rozumem – dostatečně uvolněný, ale stále při smyslech. Nejvyšší čas vypařit se dřív, než to překročím. Tvářil jsem se, že mířím jen něco domluvit s obsluhou, a sešel do přízemí restaurace.
Na baru seděla blondýnka. Sama. S pohárem červeného vína v ruce a výrazem, který vypadal dost zdrchaně na to, aby mě zaujal. Černé šaty jí seděly na těle až podezřele dobře, zvýrazňovaly každou správnou křivku, aniž by působily prvoplánově vyzývavě. Vlasy měla lehce rozcuchané, jako kdyby si je právě prohrábla rukou – což mi připomnělo tu chvíli, kdy už je všechno trochu mimo kontrolu.
„Buonasera,“ pozdravil jsem ji a posadil se vedle.
Zvedla ke mně hlavu a odpověděla stejným pozdravem, její hlas byl lehce zastřený. Možná vínem. Možná večerem. Možná mnou. Naklonil jsem se k ní blíž.
„Můžu si dovolit zaplatit za tvoje víno, nebo si mám tvou pozornost zasloužit nějakým lepším způsobem?“
Překvapeně na mě upřela pohled a v koutku jejích rudých rtů se objevil náznak pobaveného úsměvu.
„Prosím?“
Dobře, tahle reakce byla jiná, než na jaké jsem zvyklý. Možná trochu nervózní? Nebo se mnou hraje hru, kterou ještě neznám?
„Jo, jsem to já,“ usmál jsem se pobaveně, v domnění, že jí právě v hlavě seplo, kdo s ní mluví.
Vypadala… absolutně netknutá tím, co jsem právě řekl.
„Prosím?“ zopakovala.
Měl jsem chuť se rozesmát. Fakt neví? Nebo jen dělá, že neví?
„Ty nesleduješ formuli 1?“ nadzvedl jsem obočí.
„A ty tam jezdíš, nebo přezouváš gumy?“ odpověděla mi otázkou a zvedla skleničku k ústům.
Tentokrát jsem se opravdu rozesmál. Bodlo to, ale zároveň mě to fascinovalo. Nepamatoval jsem si, kdy naposledy se mnou někdo takhle mluvil. Bez obdivu, bez jakékoliv snahy mě okouzlit. Prostě jen tak.
„Matteo. Matteo Nassi,“ představil jsem se a schválně zdůraznil příjmení. Čekal jsem, že se jí konečně rozsvítí.
„Zara,“ odpověděla a natáhla ke mně ruku.
Její dlaň byla malá, ale pevný stisk mě překvapil.
Líbil se mi její klid. Tohle nebyla ta typická holka, která by si už v hlavě plánovala, jak si odnesu její číslo. A já se tím bavil.
„Můžu tě pozvat ještě na skleničku?“ zeptal jsem se.
„Vlastně bych už měla jít,“ odpověděla po krátkém zaváhání.
„Ještě dvakrát,“ kývl jsem na barmana, než stačila protestovat.
Pozvedla obočí, ale nic neřekla. Působila lehce pobaveně, možná se rozhodla zjistit, co se mnou ještě zažije, než definitivně uteče.
„Takže… nejsi z Itálie,“ nadhodil jsem a zadíval se na ni.
„Podle přízvuku?“ zeptala se a záhy zavrtěla hlavou.
„A odkud tedy?“ zajímalo mě.
„Dám ti nápovědu,“ pousmála se.
Radši bych věděl, co přesně můžu touhle hádankou vyhrát.
„Jednou ročně se v té zemi ukážeš. Závodíte tam. Pokud jsi tedy ten závodník,“ řekla s drobným úšklebkem.
Povzdychl jsem si. „To může být prakticky kdekoliv.“
„Další nápověda. Mluví se tam anglicky.“
Pomalu si otřela rty ubrouskem, a mně z nepochopitelného důvodu přišel ten pohyb neuvěřitelně sexy.
„Hmm… tak Británie? Něco na ten způsob?“ zkusil jsem.
„Ne,“ odpověděla klidně. „Ale máme s nimi mnoho společného.“
„Takže ne Británie, ale něco blízkého… Amerika?“
„Ne. Pořád jsi daleko,“ pousmála se.
„Chceš mě opravdu tak dlouho držet v nejistotě?“ naklonil jsem se k ní blíž. Ta hra mě bavila čím dál víc.
„Chci,“ odpověděla a její oči jasně říkaly, že přesně ví, co dělá.
Chtěl jsem se k ní naklonit ještě blíž a možná jí něco zašeptat do ucha nebo možná jenom… zjistit, jak blízko mě nechá zajít. V ten moment se za mnou ozval dusot po schodech.
„Matteo!“ křikl Pietro.
Povzdychl jsem si a otočil se na bratra: „Co je?“
„Enzo tančil na stole a prorazil hlavou díru do stropu.“
Zavřel jsem oči a promnul si kořen nosu.
„Bože můj.“
Než jsem se ale stihl otočit zpátky, Zara byla pryč. Židle vedle mě zela prázdnotou. Nechápavě jsem se podíval na barmana, který zrovna pucoval sklo. Pokrčil rameny a kývl směrem ke dveřím, které se právě dovřely. Vyšel jsem ven. Na ulici byla zima, pár lidí se smálo o kousek dál, ale Zara nikde.
Zmizela. Stejně rychle, jako se objevila. A mě to neuvěřitelně štvalo.
* * * *
Zaparkoval jsem u Gigiho a ani se neobtěžoval zvonit. Původně měl jeden plonkovní klíč pro svou snoubenku, ale když šla k čertu, zbyl na mě. Odemkl jsem si a na chodbě narazil na překvapenou Magdu.
„Pan Nassi!“ vyjekla, div se nepřerazila o smeták, a okamžitě zmizela hledat Gigiho.
Ten se právě valil ze schodů v podobě, která připomínala směs doktora na pokraji sil a člověka, který se probral z kómatu.
„Můžete nám udělat dvě espressa?“ pokynul Magdě, která už byla zpět, a ta beze slova odběhla do kuchyně. Gigi se mezitím svalil do křesla v zimní zahradě.
„Vypadáš příšerně,“ konstatoval jsem.
„Díky za psychickou podporu,“ zabručel a promnul si oči. „Měl jsem noční. Hromadná nehoda, operoval jsem i dítě.“
„To zní dramaticky. A přežilo?“
Přikývl: „Jo, ale dalo mi to zabrat.“
„Káva tady,“ objevila se Magda a přistála před námi dva hrníčky.
„Co vlastně ta tvoje sestra?“ nadhodil jsem.
„Od večera jsme spolu nemluvili. Evidentně dospávala, ta časová změna mezi Evropou a Austrálií je masakr.“
Zarazil jsem se: „Z Austrálie? Proč jsem si myslel, že studuje v Americe? Tohle mění pravidla hry.“
Gigi chvíli přemýšlel nad tím, kde se můj omyl vzal, ale já už si v hlavě maloval obraz.
„Tak moment. Představím si ji. Černé mikádo, neforemné hadry, tlusté punčocháče, brýle, neustále zabořená v knížce. A jako bonus si určitě přitáhla tarantuli v zavařovačce.“
Gigi se uchechtl a já si dopřál dramatickou pauzu na doušek kávy.
„A navíc… potkal jsi někdy normálního Australana? Ricciardo je sice sympaťák, ale pít šampaňské z boty, ve které dvě hodiny jezdíš po okruhu? To nedělají normální lidi.“
Přesně v tu chvíli se za mnou ozvalo decentní odkašlání. A mně okamžitě došlo, že Magda to nebyla.Gigi se samolibě usmíval.
Sakra.
Pomalu jsem se otočil a zadíval se do očí té samé holky, kterou jsem včera zkoušel sbalit na baru.
