Všichni asi víme, že se o Italech říká, že jsou to mamánci, kteří se z mama hotelu přesouvají zhruba někdy mezi 30 až 40 lety, navíc rovnou do pohodlí jiného ubytování, kde přebírá obsluhu jejich partnerka. Tu prý ale stejně nikdy nemilují tak moc, jako svou mámu. Na tohle zažité tvrzení jsem si vzpomněla, když jsem v půl 12 v noci pomalu usínala ve své posteli a přes zeď jsem slyšela z vedlejšího bytu mužský hlas, jehož majiteli mohlo být trochu přes 30 a volal svou mámu.
No.
Ale předsudky nemám.
(Skoro) poslední výlet
Ráno jsem po probuzení přemýšlela nad místy, které bych mohla navštívit. Mohla to být Lucca, Siena nebo třeba San Gimignano. Byla jsem ale moc líná něco plánovat a tak jsem si prostě dala sprchu, převlékla se a šla na nádraží, kde jsem zjistila, že nejbližší spoj jede do Sieny. No, tak já teda taky. Koupila jsem si jízdenku, po včerejší zkušenosti ji nezapomněla cvaknout a úmorná cesta mohla začít.
Při cestování Itálií má člověk dvě možnosti.
Přežít svou vlastní smrt na zdejších drahách, jejichž zaměstnanci rádi a často stávkují a spojení mnohdy není úplně optimální, anebo přežít svou vlastní smrt na zdejších dálnicích a silnicích, kde se díky některým místním mistrům volantu přiblížíte boží pravdě ještě o něco víc.
Cestou jsem si vychutnávala pohledy na Toskánsko a trochu litovala, že jsem si přece jen nevzala auto. Jenže po cestě jsem viděla tolik krásných míst a výhledů, že bych nejspíš stejně do Sieny vůbec nedojela. Na nádraží jsem si objednala cappuccino a před budovou zkoumala mapy.
V téhle části města to vypadalo docela mrtvé a nějak jsem si nedokázala představit, kde se tady jako mají vzít všechna ta místa, která na sociálních sítích vypadají tak pohádkově a v uživatelích probouzí pocit, že pokud tam hned zítra nevyrazí, dělají obrovskou chybu.
Když mi Google mapy ukázaly, že mě čeká zhruba půlhodinová cesta do kopce, pochopila jsem. Byla jsem ráda, že jsem se pro Sienu rozhodla na jaře a ne v létě, protože si nemyslím, že by mě cokoliv dokázalo v tropech motivovat šplhat do kopce. Cestou jsem si všimla, že angličtina je tady podstatně méně populární než ve Florencii a po chvíli mě v tom utvrdila obsluha cukrárny, kam jsem si skočila pro vodu. Komunikovala se mnou totiž výhradně v italštině od začátku do konce.
Cesta ale vůbec nebyla tak hrozná, jak jsem si na první pohled představovala. Vyběhla jsem kopec a vešla do úzkých spletitých uliček, kde byly nejrůznější obchody se suvenýry a občerstvení. Došla jsem až k Piazze del Duomo a prohlédla si katedrálu a její okolí.
Chvíli jsem se jen tak toulala městem a všimla si, že Italové už si pomalinku dávají venku vína a aperoly, zatímco já ještě ani nesnídala. To mi ale dělalo o trochu menší starost, než mraky, ze kterých čas od času začalo lehce poprchávat a tak jsem se rozhodla pro pomalou trasu na nádraží.
Mou náladu (většinu času naprosto skvělou, protože jsem ještě nikdy neviděla nikoho smutného na dovolené v Itálii, ale… měla jsem slušně nakročeno k tomu být první) navíc lehce nabourával fakt, že od Lufthansy nepřišla žádná zpráva o tom, jak nakonec vyřešili můj let domů.
Siena mi přišla hezká, ale zároveň docela malá na to, aby v ní člověk mohl objevovat cokoliv dalšího kromě roztomilých uliček plných obchůdků a ještě roztomilejších cukráren nebo restaurací. Pomalu jsem šla zpátky k nádraží, kde mě pobavilo varování, že se brzy čeká stávka na místní železnici. Ano. Zdá se, že pokud se vydám na cesty, je pravděpodobnost stávky zhruba 110 %.
Ačkoliv, v Itálii na dráze je takhle vysoká pravděpodobnost většinou i bez mé přítomnosti.
Kousek od nádražní budovy byl i menší obchoďák, ve kterém jsem si koupila vodu, nějakou tyčinku s čokoládou a espresso s pistáciovou zmrzlinou.
S tímhle se ta úmorná zpáteční cesta dala přežít. Její polovinu jsem strávila uvažováním nad tím, jak se teda dostanu domů. Nepochybovala jsem ale, že to Němci nějak vymyslí. Jsou to přece Němci. Ti vždycky něco vymyslí.
A v seriálech je to tak, že vám aerolinka zaplatí hotel, jídlo a div vás jako omluvu neusadí v příštím letu do business třídy.
Někdy nedostaneme to, co chceme, protože na nás čeká něco lepšího
Cestou z nádraží jsem se zastavila v drogerii, kde jsem si zamýšlela koupit odlakovač na nehty a ideálně takový ten v nádobce napěchované houbou, do které se strká prst. Ale upřímně jsem ani nevěděla, jestli to ještě existuje, protože jsem to sama viděla naposledy asi tak když mi bylo 8 a tenhle odlakovač měla na poličce v koupelně moje babi.
„Potřebovala bych odlakovač, ale takový ten s houbičkou uvnitř, nemáte něco takového?“ zeptala jsem se obsluhy.
„Jasně!“ usmála se mladá prodavačka a vedla mě k regálu, kde mi dala do ruky nějakou kulatou krabičku s hloubkou zhruba centimetr a půl. Zdálo se mi to sice málo, ale na druhou stranu jsem si říkala, že na světě existuje jen pár vynalézavějších národů než jsou Italové, takže jsem neprotestovala a odnesla si to domů. Tam jsem zjistila, že to ani zdaleka není to, co jsem chtěla, ale pouze jednotlivé tampónky napuštěné odlakovačem. A fungují podstatně lépe!
Udělala jsem si manikúru, na chvíli si lehla na gauč a zoufale se snažila spojit s Lufthansou. Vypadalo to asi zhruba nějak takhle…
SMS: Spojte se s námi prostřednictvím chatu zde.
CHAT: Zdravím, tady ELISA, asistentka na chatu. Je mi líto, že se změnily cestovní plány. Ale jsem tady, abych vám pomohla.
CHAT poté, co jsem se doklikala k vysvětlení svého problému: Vypadá to, že se vyskytl technický problém. Omlouváme se, na shledanou.
TELEFON: Dobrý den, vítejte! Jste 12468451654. v pořadí (muzika, ze které se vám chce brečet, pokud jste ještě nezačali).
EMAIL v půl 2 v noci: Dobrý den, bohužel nemáme pro část vaši cesty alternativní řešení. Spojte se prosím s naší podporou.
Když pominu, že poslední bod jsem se dověděla až druhý den ráno po probuzení, bylo mi jasné, že poslední den v Toskánsku nezasvětím žádnému výletu, ale řešení toho, jak, kdy (a jestli vůbec) se nedostanu domu. Převlékla jsem se a vyšla do ulic.
Pořád jsem věřila, že se to celé nějak vyřeší samo, ale přiznávám, že se mě zmocňovalo lehké zoufalství. Když jsem se pokoušela najít nějaké alternativní lety, vypadalo to, že žádné neexistují. Nejen od žádné z aerolinek z odnože Lufthansy, ale ani od nikoho jiného.
„Heeej, ciao! (Něco, něco, něco.),“ zvolal na mě italsky nějaký obézní černoch bez předního zubu, když jsem kráčela po ulici směrem k Piazze del Duomo a nevěděla, jestli se smát nebo brečet.
„Non parlo italiano,“ zavrtěla jsem hlavou a šla dál.
„I love you,“ zastavil se a díval se na mě zasněně.
Milé, ale pokud tuhle frázi neslyším od někoho, kdo má soukromý tryskáč, vzducholoď anebo sedmimílové boty, nemá mě to šanci nadchnout.
Posadila jsem se na náměstí do pizzerie a servírka mi přinesla menu se slovy: „Na tu kabelku si dávejte pozor, jo?“
Pobaveně jsem se usmála. Tohle mi zvedlo náladu.
Objednala jsem si prosecco, margheritu a oslava mého zoufalství mohla začít.
Reakce mých přátel, kterým jsem vylíčila svůj problém byly zhruba následující…
Kamarád, kterému při jeho posledním výletě cestou na letiště bezmála bouchlo auto: Ty nemíváš normální dovolené.
Kamarádka, jejíž nevlastní táta je německý právník a její rodiče zůstali před několika lety viset na jakémsi exotickém ostrově kvůli hurikánu Irma: Kdyby se to nepovedlo vyřešit, dej vědět a já ti dám kontakt na mámu, třeba něco vymyslíte.
Kamarádka, která minule běsnila, protože se změnily plány a musela o hodinu posunout návštěvu fitka: Jestli už můžeš brečet? Prosím tě, na slzy je ještě čas.
No, jenže ráno už mi zbývalo 24 hodin do odletu a já nevěděla, co budu dělat. Odletím? Neodletím? Zůstanu s tím svým obrovským kufrem stát na ulici? Dala jsem si sprchu, umyla si vlasy a v mezidobě se znova pokoušela spojit s aerolinkou.
Marně.
Z úplného zoufalství jsem se ráno rozhodla vyrazit na letiště s nadějí, že tam třeba budou mít nějaký stánek, kde mi obsluha poradí, co dělat. Na cestu jsem si vzala svou oblíbenou rtěnku i sako, abych si spravila náladu pohmožděnou tím, že dnešek budu muset zasvětit řešením tohoto problému, namísto procházky po nějakém z toskánských měst. To mě teď totiž štvalo nejvíc.
Zoufalé nápady zapíjené cappuccinem
Samozřejmě asi nikoho příliš nepřekvapí, že jediné, co jsem na letišti dostala byla vizitka se třemi čísly, na které mám zavolat. Nejprve se mi představili, pak se zeptali, jestli spolu budeme dále mluvit v angličtině nebo v italštině a po zvolení angličtiny na mě automat spustil italsky. Zavěsila jsem a rozhodla se vrátit zpátky do města, kde jsem zapadla do jedné kavárny, dala si na snídani cappuccino a tiramisu.
Obsluha tady byla neskutečně milá a já během usrkávání kávy vytáčela jedno číslo za druhým a na střídačku poslouchala debilní melodii při čekání, než mě automat přepojí na živou bytost, a po pár minutách vždy zahodila svůj optimismus a zkusila zavolat na další z těch čísel.
Tohle samozřejmě nemohlo přinést řešení, ale sedět v té kavárně, jíst tiramisu, popíjet cappuccino a nic nedělat mi přišlo asi o něco horší. Zpětně si ale říkám, že by to bylo správně italské.
Pak mě ještě napadlo, že bych mohla zkusit zavolat na českou pobočku Lufthansy, ale ta má na internetu v hodnocení zhruba 2 hvězdičky a já záhy pochopila, že to docela odpovídá.
Po posledním soustu tiramisu se dostavil další zoufalý nápad, tentokrát kontaktovat Austrian Airlines přes messenger. Kdysi mi takhle zodpověděli jeden dotaz, když mi během covidu měnili čas odletu, a i když reakční doba byla v řádech hodin, pokládala jsem za lepší, že se mnou někdo bude komunikovat alespoň takhle než vůbec.
Odeslala jsem zprávu a odnesla hrníček i talířek obsluze na bar, kde byl postarší (perfektně upravený) Ital tak vkusně oblečený, jako kdyby právě seběhl z přehlídkového mola. Když viděl, že mu nesu nádobí, usmál se a zkřížil si obě dlaně na srdci.
„To jste nemusela,“ řekl italsky.
Opětovala jsem mu úsměv. No, nemusela, ale práce zahání chmury. Navíc mi docela hrozí, že v Itálii budu muset zůstat, najít si bydlení i zaměstnání, tak tady aspoň budou vědět, že se práce nebojím.
Jak všichni víme, Italové jsou velmi pobožný národ, ačkoliv mi nedávno jeden říkal, že je to prý celé jenom tak na oko. Při své prosincové návštěvě Florencie jsem tady vešla do jednoho kostela a chvíli v něm seděla. Fascinovalo mě to ticho, klid…
V Itálii na mě tahle místa působí úplně jinak než v Česku, kde jsem v kostelní lavici seděla naposledy při zádušní mši za babičku, která zemřela když mi bylo 15.
Když jsem teď přiletěla do Toskánska znova, říkala jsem si, že se zase do nějakého kostela zajdu podívat. A vzhledem k mé situaci, teď mi ta doba přišla víc než ideální…
You must be logged in to post a comment.