Blondýna ve Florencii: Stůl pro jednoho a vinná okna

Druhý den ráno jsem lehce po deváté vyrazila ven. Cestou jsem potkala obyvatele vedlejšího pokoje, kteří působili normálně (a k tomu se ještě vrátíme). Vyběhla jsem na ulici a zamířila do Lidlu, který byl prakticky ve vedlejším vchodě. Nenašla jsem tam ale nic z toho, co jsem zvyklá kupovat v Česku.

Popadla jsem aspoň láhev vody a šla k samoobslužným pokladnám, kde jsem se pití neúspěšně snažila načíst. Poprvé přiběhla obsluha, něco odklikla a odešla, přičemž záhy nastal stejný problém. Evidentně jsem si totiž vybrala něco, co ještě ani nebylo navedené v systému. Abych to potom ještě korunovala, při odchodu mi nešla naskenovat účtenka, což znamenalo, že bych se nedostala přes dveře. Obsluha teda znova přišla a celou situaci vyřešila. Nebylo ještě ani deset a já už dvakrát stihla být za přiblblou blondýnu.

Na sobotu jsem si zarezervovala lístek do galérie Uffizi, které je jedno ze dvou nejznámějších ve Florencii. Druhé se jmenuje Accademia Gallery a jeho nejznámějším kouskem je bezpochyby socha Davida, která je dílem Michelangela. Oproti mé říjnové návštěvě s kamarádkou, tentokrát nebyly žádné řady, což bylo možná způsobeno tím, že bylo „brzy ráno“, nebo prostě už jen na většinu lidí bylo moc zima na to, aby tvořili frontu. Vyzvedla jsem si od milé slečny za kasou lístek a zamířila dovnitř.

Byla jsem mile překvapená, že se to obešlo bez průtahů, protože při samotné rezervaci sice stránka galerie byla v angličtině, nicméně formulář jako takový byl v italštině a některá polička v něm nenabízela tu správnou variantu, takže jsem Ostravu (coby bydliště) musela přestěhovat do Itálie a vůbec jsem tak nějak část odpovědí střílela od boku. To ale Italy asi nemůže rozházet. Naopak je ale rozhodí, pokud při kontrole u vstupu, kdy procházíte bezpečnostními rámy (a výjimečně jsem tam dělala problémy) budete mít u sebe láhev tekutin větších, než je 50 mililitrů.

Galerie se pyšní některými opravdovými skvostmi, mezi kterými je Zrození Venuše od Sandra Botticelliho, Medusa od Caravaggia nebo Zvěstování od Leonarda da Vinciho. V útrobách galerie sice bylo poměrně dost lidí, ale i tak musím říct, že mě tohle místo neskutečně uklidňovalo. Ticho v některých místnostech a místy také nádherný výhled na řeku Arno byly jako balzám na duši.

Sotva jsem vyšla na ulici, začalo poprchávat. Zašla jsem do nejbližší kavárny, která měla otevřenou venkovní terásku a obsluha byla poměrně vánočně naladěna santovskou čepičkou.
„Dobrý den, máte volný stůl?“ zeptala jsem se.
„Dobrý den. Jasně, pro kolik lidí?“ zjišťoval číšník.
„Jen pro mě,“ usmála jsem se pobaveně, což mi vzápětí Ital oplatil.
Zcela upřímně, říct tohle pro mě byla jedna z nejdivnějších věcí za posledních pár měsíců. V tu chvíli. Kdykoliv poté jsem se naopak cítila vlastně docela dobře, protože mi došlo, že jsem sama dokázala zvládnout několik překážek a stejně se nikde nezhroutila, nesedla si na kufr a nezačala hystericky brečet. Teda minimálně zatím.

Pohledem na hodinky jsem zjistila, že ještě nebylo 12, takže jsem si mohla dovolit cappuccino a necítit se při tom provinile. Když mi potom obsluha přinesla ke kávě i nějaké dva kousky jakéhosi nakrájeného koláčku, došlo mi, že poslední jídlo jsem měla včera ve tři a bez ohledu na mouku je snědla. Samozřejmě jsem nejdřív předstírala otálení a byla důsledná v emocích v obličeji, kterými jsem dávala najevo, že tohle rozhodně nezobu kvůli hladu, ale protože mi to nesmírně chutná. Ale vážně mi to chutnalo!

Naivně jsem po půl hodině v kavárně vyšla ven, abych byla zhruba 10 minut nadšená z toho, že už neprší a vzápětí lehce zmokla. Tohle počasí se střídalo vlastně celý den, kdy jsem se procházela centrem, zamířila k Ponte Vecchio a pak do dvou knihkupectví, protože mi přišlo zásadní si domů vzít nějakou knížku o italštině. Čím více jsem ji slyšela, tím více jsem totiž začala mít dojem, že ten jazyk chci taky ovládat.

Jenže mi nedošlo, že všechny knihy mají přepis do angličtiny a výslovnost, kterou tam připisovali, mi nepřišla úplně akurátní, což asi v tom mezinárodním a málo ohebném jazyce ale nešlo udělat jinak. Jediná z knih, které mě opravdu zaujaly, pojednávala o gestech, která Italové při konverzaci používají. Jenže půlku jsem znala a druhá půlka mi přišla stejná jako ta, kterou používáme u nás, takže jsem knížku vrátila zpátky do regálu a vyrazila do PaStation, což je podle mě jedno z nejlepších míst ve Florencii.

Je to restaurace, kde si můžete sami zvolit typ těstovin i omáčku, kterou k ní chcete, to všechno navíc za poměrně slušné peníze. Minule jsme v Toskánsku měly s kamarádkou výborné ravioli a já po návratu zjistila, že v Ostravě je zase na tolika místech nepřipravují, takže jsem se navzdory svému ne příliš přátelskému vztahu s lepkem rozhodla, že tady se jich rozhodně najím do zásoby a objednala si k ním omáčku alla norma. Završila jsem to hezky po italsku šálkem espressa a vyrazila na pokoj, vzhledem k tomu, že už bylo docela pozdě.

Cestou jsem se ještě zastavila v drogerii, před kterou jsem měla chuť se dvakrát štípnout do ucha, protože před měsícem jsme tady s kamarádkou nemohly najít ani jednu. A to jsme prošly snad většinu města. Tenhle triumf jsem si každopádně nemohla nechat ujít, takže jsem po čtvrt hodině odcházela s úsměvem, novou rtěnkou a keratinovým olejem na vlasy.

Při příchodu do bytu jsem si všimla, že pokoj, jehož obyvatele jsem ráno potkala, je prázdný, uklizený a nachystaný pro další lidi. Dala jsem si sprchu, převlékla se, na chvíli se natáhla na postel a kývla na instagramu jednomu Italovi na pozvání na víno, což ve finále bylo zdrojem dokonalého poznání místní mentality.

Když vám Italové řeknou „po večeři“, je to (nepřekvapivě) podstatně později, než u nás. Zpravidla kolem deváté večer. Taky, když vám řeknou „v devět“ znamená to, že tou dobou se vydávají na cestu, nikoliv, že tou dobou se očekává jejich příchod.

Vyrazila jsem do města s pocitem, že mi není zas taková zima, jak bych první prosincovou sobotu čekala, ale zároveň jsem ani neměla moc hlad, takže jsem se rozhodla povečeřet gelato a pozorovat u toho, jak do útrob zmrzlinárny zachází lidé, kterým nepřipadá ani v nejmenším divné (stejně, jako mně) si v prosinci v osm večer nacpat břicho zmrzlinou. Navíc to má jednu výhodu – skoro se neroztéká. I když sedíte uvnitř.

Pobavena touhle myšlenkou jsem strčila plastovou lžičku zpátky do kelímku a vyrazila na Piazza dell’Unità italiana. Při čekání na zelenou se mi naskytl výborný pohled na skupina asi šesti policistů, kteří vycházkovým krokem přecházeli na červenou a když spatřili můj pobavený výraz, usmáli se na mě. V tu chvíli jsem pochopila, že světelné signalizační zařízení je v Itálii pouze doporučeným prvkem. Řídit se jím můžete, ale nemusíte.

S pobaveným obličejem jsem dorazila za Italem, který se vyznačoval vším typickým pro své krajany. Úsměvem, silným parfémem a ještě silnějším zpožděním.
„Omlouvám se, ale vysvětlím,“ pravil po chvíli a začal drmolit něco o tom, že v devět přesně nebyl tam, kde měl být, ale zároveň to jako nebylo, že by byl tou dobou doma.  „Takže to nebylo, že já bych přijel pozdě. Byl jsem včas. Jen jinde,“ omluvil s vážným výrazem svou nedochvilnost, čímž mě upřímně rozesmál.

Za celý den jsem (do té doby) nachodila snad 15 kilometrů (bez nadsázky), takže jsem mu hned při uvítání řekla, že si rozhodně půjdeme na to víno někam sednout a rovnou ukázala na místo poblíž, které jsem při příchodu míjela. V téhle restauraci měli milou obsluhu, hezký interiér, docela dobré červené víno a zároveň jedny z nejdivnějších záchodů, které jsem ve svém životě viděla. Někdo na toaletu totiž dotlačil mohutnou vyřezávanou židli a k dispozici bylo splachování vícero různými způsoby.

„A co vlastně ta vinná okna? Je nějaké poblíž?“ zeptala jsem se, když jsme po hodině kecání dopili skleničku červeného.
„Jedno je kousek odtud,“ kývl Ital, který pochopil, že bude ideální, když mě tam rovnou vezme. Zase takový kousek to sice nebylo, ale zároveň mi to moc nevadilo, protože jsem konečně viděla, jak vypadá vánoční Florencie večer. Skoro jsem zapomněla, jak si s výzdobou umí Italové (pro které, coby pro silně věřící má tenhle svátek velkou hodnotu) vyhrát. Byla jsem ale docela zklamaná, když přes okénko jakási ruka podala každému z nás dvě deci vína v plastovém kelímku.
„To jako vážně?“ podívala jsem se zoufale na kus jednorázového nádobí.
„E?“ nechápal Ital, co je špatně.
„Vy tady pijete víno v kelímku? Plastovém?“
„Jen od určité hodiny,“ pravil. Jako kdyby to celou situaci zlepšovalo.
„A proč?“
Chvíli mlčel. Evidentně sám přemýšlel nad logickou odpovědí. A pak s jednou přišel.
„No… Je pozdě. Teď už by lidi mohli ty skleničky rozbíjet a dělat bordel,“ omluvil barbarství, za které by Italům urvali vinaři z Moravy hlavy. Doufám.
„No dobře,“ uznala jsem nakonec, že tenhle důvod dává docela smysl. V Itálii.
Mimochodem, ta okna jsou sice v provozu (což obvykle ohlašují nápisem), ale zároveň jsou fyzicky zavřená a musíte na ně zaklepat. S mou stydlivostí bych tady sama nedostala ani deci. Zatímco jsme stáli opodál, prošla kolem skupinka holek, přičemž jedna zabouchala na dřevěná dvířka v okně a šla dál. Po chvíli se okno otevřelo a obsluha se dožadovala objednávky.
„Odešli,“ oznámila jsem mu anglicky, načež se okno naštvaně zabouchlo, z čehož měl Ital druhé Vánoce a smál se tomu ještě celou cestu na zastávku, což prokládal svými dotazy na české fráze.