MATTEO
Večeře probíhala v klasickém stylu těchto akcí. Formální rozhovory, nucené úsměvy a konverzace, které bylo třeba vést, i když bych byl radši kdekoliv jinde. Sponzoři, partneři, lidé, jejichž přízeň znamenala pro tým hodně. Hlavně finančně. Myslím, že vedení stáje mě mělo rádo i proto, že jsem měl pro tyhle věci cit. Věděl jsem, kdy se usmát, jak říct přesně to, co chtěli slyšet. Ale dnes večer mě to všechno stálo víc soustředění než obvykle. Zatímco mým úkolem bylo pohybovat se v prostoru, Zara seděla jen pár stolů ode mě. Ne sama – s mým bratrem Pietrem, s Maurem a Elenou. Smála se. Trochu mě mrzelo, že nevím čemu a hlavně, že důvodem nejsem já. Očividně vedli uvolněný rozhovor, Pietro něco říkal a Zara se naklonila blíž, jako by ji to opravdu zajímalo. Byla uvolněná, možná dokonce spokojená. A já se snažil ignorovat, že se mi to nelíbí.
„Matteo?“ hlas jednoho z partnerů mě vytrhl z myšlenek. Okamžitě jsem se vrátil do role. Úsměv, souhlasné přikývnutí. Přesto jsem koutkem oka neustále sledoval její siluetu, jemné pohyby rukou, jak si pohrávala s prstenem, jak se občas dotkla skleničky, ale skoro nepila. Počkal jsem na moment, kdy bude dál od veřejnosti a vyrazil za ní. Vyšla z útrob restaurace na střešní balkón a u jednoho ze stolečků se mlčky dívala na město pod námi.
„Bavíš se?“ prolomil jsem ticho, díky kterému si doteď nevšimla, že jsem ji v patách.
Překvapeně se na mě podívala.
„Mám pocit, že v některých momentech podstatně lépe, než ty.“
Pousmál jsem se.
„Jak dneska bylo v Pise?“ zeptal jsem se, když jsem se zastavil u stejného stolečku, kde stála.
„Příjemně, ale zima,“ odpověděla a dlaněmi si přejela po pažích, aby zdůraznila, že podobně je na tom i teď.
Sundal jsem si sako a přehodil ji ho přes ramena.
„Díky,“ usmála se.
„Zítra je jeden z posledních dní před začátkem sezóny, kdy nic nemám. Nehodil by se ti průvodce Toskánskem? San Gimignano, oběd v typické italské tratorii, Lucca…“
„Matteo, teď tady nejsou novináři. A nebyli ani při našem hovoru. Nemusíš se přemáhat a chovat vřele.“
Usmál jsem se, zadíval se jí do očí a upravil pramen vlasů za ucho.
„Já se nepřemáhám. Jenom mám dojem, že vydržet bez špičkování s tebou pro mě začíná být těžší, než jsem si myslel,“ přiznal jsem a lehce se k ní přiblížil. Neuhýbala, naopak se mi pověsila kolem krku a počkala, až ji políbím. Z ramen ji sklouzlo moje sako na zem, ale to teď ani jednoho z nás nezajímalo. Hladově jsme se v té příšerné zimě líbali a já jsem absolutně nerozuměl, jak se nám oběma povedlo držet se od sebe tak dlouho a přesvědčovat sebe samotné, že mezi námi není žádná chemie. Vyrušily nás až dveře, které se otevřely a ozval se chladný, nekompromisní hlas:
„Matteo.“
Trhli jsme sebou a otočili se k Eleně. Stála ve dveřích s výrazem, který nedával prostor pro diskuzi. Zara zamrkala a sehnula se pro sako, které před malou chvílí padlo na dřevěnou podlahu. Já si jen promnul bradu a neochotně se od ní otočil.
„Můžeš nám dát pět minut?“
Elena si založila ruce na hrudi.
„Nemám pět minut. Mauro tě chce vidět. Hned.“
„To ho mám jít uklidnit, že jsem se na chvíli vypařil? Řekni mu, že dělám přesně to, co chce. Udržuju lidi v napětí.“
Moje asistentka přimhouřila oči: „Ne, ty děláš přesně to, co chceš ty. A to není totéž. Takže jestli nechceš, aby ti Mauro zítra připomněl, kdo ti podepisuje šeky, tak sebou pohni.“
S ledovým klidem pak vyplula ze dveří, které se za ní zavřely. Zara se pousmála, ale neřekla nic.
„Promiň, kde jsme to skončili?“ vrátil jsem se k ní.
„Skončili jsme u toho, že jsi tady pracovně,“ řekla.
Jemně jsem ji chytil za zápěstí, než stihla udělat krok zpátky. Zvedla obočí, ale nevyprostila se.
„Mám tě tu nechat jen tak?“ naklonil jsem hlavu na stranu, prsty lehce přejel po její dlani a vnímal, jak se jí na okamžik zatajil dech.
„To by bylo rozumné,“ odpověděla, ale tónem, který naznačoval pravý opak.
Zasmál jsem se. Pak jsem se k ní sklonil, ne natolik, abych ji znovu políbil, ale dost blízko, aby cítila teplo mého dechu na kůži.
„Jenom rozumné?“
Zara přimhouřila oči.
„A co jiného?“
Místo odpovědi jsem jí lehce zvedl ruku k ústům a vtiskl jí polibek na vnitřní stranu zápěstí. Jen letmý dotek, ale její prsty se zachvěly.
„Počkej na mě potom. Odvezu tě domů,“ slíbil jsem tiše, než jsem se otočil a zamířil zpátky do společnosti, která mě na rozdíl od Zary ani trochu nebavila.
Alespoň Mauro vypadal spokojeně. A jemu jsem před majiteli stáje problémy dělat nechtěl, protože jsem tušil, že jeho přízeň se mi v téhle sezóně může hodit. Takže jsem se ponořil zpátky do role Mattea, který se na akci opravdu baví a povídá si o všem možném, jen ne o závodech.
„Matteo! Můj šampióne!“ rozpažil jeden ze sponzorů a než jsem se nadál, držel mě za ramena a otcovsky se na mě usmíval: „Dneska jsi hvězdou večera!“
Nejspíš proto, že sis nevšiml Eleny, jak mě před chvílí tahala zpátky za límec, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem se jen zasmál.
„Dělám, co můžu,“ odpověděl jsem s úsměvem.
V průběhu dalšího rozhovoru o potenciálu investic do motorsportu jsem koutkem oka zahlédl Zaru. Seděla vedle mého bratra a vypadalo to, že našli společnou řeč. Mrzelo mě, že si k nim nemůžu přisednout, ale zároveň jsem byl rád, že Zara na téhle akci nebyla bokem a neposouvala čas očima. Stačilo, že jsem to dělal já. Další hodinu jsem se pohyboval mezi jednotlivými skupinkami a přikyvoval, usmíval se, odpovídal na otázky a občas podepsal něco, co mi někdo strčil pod nos. Chvíli jsem mluvil s investorem, který se mě snažil přesvědčit, že budoucnost motorsportu je v elektromobilech. Přikývl jsem a dělal, že souhlasím, i když jsem věděl, že bych bez zvuku motoru nechtěl jezdit ani na koloběžce. Pak jsem poslouchal jednoho z manažerů, který mi vysvětloval, jak moc moje jméno prodává jejich značku a tvářil se strašně pokorně. Pak už se konečně začínali lidé trousit domů a Elena mi věnovala výmluvný výraz s lehkým pokýváním, z čehož bylo jasné, že už to pomalu můžu začít balit. Vyrazil jsem směrem k baru, kde stála Zara, se kterou se zrovna pokoušel navázat konverzaci nějaký chlap.
„Jedeme?“ pousmál jsem se na blondýnku a věnoval muži pohled jasně naznačující, že bruslí po tenkém ledě.
„Jasně,“ opětovala mi úsměv a šla si pro kabát béžový kabát, který si v pase zavázala.
Vlastně jsem neměl nejmenší chuť jí vézt k Gigimu domů a trochu jsem doufal, že večer zakončíme spíše u mě. Vytáhl jsem z kapsy telefon, abych zkontroloval zprávy a záhy mě vyrušil známý hlas.
„Matteo,“ hihňal se Nico, který v ruce držel finskou čokoládu.
„Tady máš svou výhru, ale věřím, že ta sladší část má blonďaté vlasy a australský přízvuk,“ poznamenal pobaveně.
Stačilo, aby uhnul kousek stranou a já měl chuť umřít. Zara totiž stála přímo za ním. Její úsměv byl pryč. Oči měla zkoumavě přimhouřené a rty našpulené přesně tak, aby z jejího obličeje šel vyčíst zmatek a naštvání.
„Zmizni,“ pokynul jsem Nicovi.
„Ne, to není tak—“ začal jsem, ale přerušila mě.
„Vsadil ses, že mě sbalíš?“
„Zaro, bylo to celé trochu jinak,“ pokoušel jsem se to vysvětlit, i když jsem věděl, že už teď vypadám jako naprostý idiot.
„Vsadil ses, nebo ne?“ udeřila na mě znovu.
Přikývl jsem: „Ano. Ale ne o to, že tě sbalím. Vsadil jsem se, že tě dostanu do postele.“
Tenhle argument moc nepomohl, ale přišlo mi fér k ní být upřímný. Alespoň teď. Zara kývla, jako by si to v hlavě srovnávala. Pak pomalu sklonila pohled k čokoládě, kterou Nico odložil na bar.
„O čokoládu,“ zopakovala, tentokrát už spíš pro sebe než pro mě.
Udělala krok dozadu. A mně se sevřel žaludek. Tohle už nebyla žádná naše typická pošťuchovačka prošpikovaná vtípky.
„Není to tak, jak to vypadá,“ řekl jsem rychle.
„Já to ani nejím.“
Už při těch slovech jsem věděl, že to byla ta nejhloupější obhajoba v historii všech debilních obhajob. Zara se mi podívala přímo do očí.
„Matteo, byly doby, kdy jsem si o tobě myslela, že jsi idiot,“ řekla chladně. „Pak jsem měla pocit, že jsem ti křivdila. A teď vidím, že intuice nikdy nelže.“
Natáhl jsem se po její ruce. Chytil ji, prsty lehce sevřel, ale ona se mi bez váhání vykroutila.
„Zaro…“
„Gratuluju,“ pokračovala s úsměvem, který neměl s radostí nic společného. „Vyhrál jsi čokoládu. A pro holku, o kterou ses vsadil, jsi největší kretén, kterého v Itálii potkala.“
Udělala další krok dozadu. Bylo mi jasné, že ji ztrácím.
„Sbohem,“ řekla a otočila se k odchodu.
„Počkej,“ postavil jsem se jí do cesty, zoufale hledajíc správná slova. „Nech mě to vysvětlit.“
Zara si mě dlouze prohlédla. V očích se jí mísilo opovržení a odstup.
„Pokud nechceš scénu před všemi těmi lidmi, tak uhni,“ pronesla.
Nechal jsem ruce bezmocně klesnout podél těla a sledoval jsem, jak odchází. Zoufale jsem si prsty přejel po kořeni nosu. Vytáhl jsem telefon a vytočil číslo na Gigiho.
„Poslouchám,“ ozval se.
„Můžeš mi prosím dát vědět, až Zara dorazí domů? Jenom ať vím, že je v pořádku. Chtěl jsem ji vzít autem, ale trochu jsme se nepohodli,“ nastínil jsem.
„A v čem se tahle hádka lišila od všech těch předchozích, že jsi dostal košem?“ nechápal.
Váhal jsem, jestli mu říct pravdu, nebo ne. Vyvalit na něj, že jsem se vsadil o jeho nevlastní sestru, vyspal se s ní a pak se do ní nejspíš stihl i zabouchnout… Nebyla věc, kterou bych chtěl svému nejlepšímu kamarádovi říkat ani osobně, natož po telefonu.
„Tahle se lišila v tom, že tentokrát jsem byl vážně trochu idiot,“ povzdychl jsem si.
„Mám se ptát?“ zněl trochu odměřeně.
„Teď radši ne. Napiš mi potom prosím. Zatím čau,“ ukončil jsem raději rychle hovor a podíval se směrem, kterým Zara před chvílí odešla.
GIANLUIGI
„Jak bylo?“ zeptal jsem se, když jsem slyšel kroky z chodby.
Doufal jsem, že ať se stalo cokoliv, dozvím se to sám, aniž bych se musel ptát.
„Senzačně. V Matteově přítomnosti je člověku vždy blaze,“ poznamenala Zara sarkasticky, když vyšla ze tmy do obýváku, kde jsem zrovna na gauči sledoval nudnou televizní show.
„Klasické vzájemné rýpání, nebo se něco změnilo?“ našlapoval jsem opatrně kolem.
„Neliší se nic. Je to prostě idiot,“ pronesla tvrdě, z čehož jsem usoudil, že tentokrát asi něco muselo být jinak.
„To říkal taky,“ pokýval jsem hlavou a popadl telefon, abych Matteovi poslal zprávu o tom, že je Zara v pořádku doma.
„Mimochodem, volala mi asistentka notáře. Prý konečně dorazily papíry, takže je ochoten nás zítra dopoledne přijmout a uzavřít to s námi. Ale trochu ho podezřívám, že mu spíš na dovolené pršelo, takže se rozhodl vrátit předčasně a ty dokumenty ležely v jeho pracovně celou dobu.“
Australanka se na malou chvíli zastavila, jako kdyby uvažovala nad vším, co slyšela.
„Dobře. Potom si zabookuju letenku domů,“ řekla nakonec.
„Nezůstaneš ani o den déle, než je nutné?“ překvapilo mě.
Zdálo se mi, že ji Itálie baví. Nebo, že ji minimálně baví rodnou zemi našeho táty poznávat.
„Upřímně… Už se trochu těším do vlastního prostředí. Budu ráda, když za mnou kdykoliv přiletíš a já ti taky budu moct ukázat místa, kde jsem s tátou trávila spoustu času. Ale teď už mi chybí domov,“ řekla trochu smutně.
Povzdychl jsem si, vstal a šel Zaru obejmout. Mrzelo mě, že se chce tak rychle zabalit a zmizet. Zároveň mě napadlo, že kdyby se mi povedlo v práci vyjednat volno, mohl bych s Matteem letět na jeho první závod v sezóně, který byl v Melbourne.
* * * *
„Takže se dědictví dělí pouze mezi vás dva, jakožto jediné dvě děti pana Navarry,“ řekl notář a svůj pohled skrze hrubé brýle upnul od papíru směrem ke mně a Zaře.
„Týká se to tedy aktiv na jeho bankovních účtech v Austrálii a Itálii, jedné bytové jednotky ve Florencii a domu v Melbourne, který pan Navarro obýval s manželkou Harper, toho času v rozvodovém řízení,“ vyjmenovával.
„Nemá se to týkat jen poloviny domu?“ zajímal jsem se.
„Dům koupil na vlastní náklady váš otec a to před uzavřením manželství. Takže ne,“ ujistil mě.
„Znamená to tedy, že oba zdědíte po padesáti tisících eur a poloviční vlastnictví k oběma nemovitostem. Pokud se nikdo z vás dědictví nechce zříct,“ podíval se na nás.
„Myslím, že byt ve Florencii je pro mě naprosto scestný. Můžu se vzdát jen části?“ zeptala se Zara.
„Dědictví je možné odmítnout buď celé, nebo žádnou jeho část. Nicméně můžete se dohodnout na jiném řešení, například pozdějším převodu podílu mezi vámi dvěma,“ vysvětlil.
„Fajn. Takhle s tím nemám problém. Gigi?“ otočila se na mě.
„Jasně,“ přikývl jsem.
„Tak můžeme podepisovat,“ pronesl Fiabani s naprostou lehkostí a podal Zaře propisku.
Nejdříve dokumenty podepsala ona, potom já, nakonec to ještě podškrábl ještě sám notář a mohli jsme konečně odejít.
„Oběd?“ zeptal jsem se po cestě do auta.
Moje BMW sice ještě stálo v servisu, ale vzhledem k tomu, že oprava měla zabrat nějaký čas, rozhodli se mi nabídnout náhradní auto, což byl nějaký nový Mercedes.
„Dala bych si spíš jen něco lehkého,“ odpověděla mi.
„Dobře, něco vymyslíme,“ zapřemýšlel jsem a posadil se za volant.
„Mrkni, já bych se na tvém místě toho bytu nezbavoval. Můžeme ho kdykoliv prodat, pronajmout, nebo si ho prostě nechat pro případ, že bys někdy chtěla zpátky do Itálie.“
„Ty myslíš, že se tady budu chtít vrátit?“ zeptala se blondýnka.
Pokrčil jsem rameny: „Nevím, ale chci, abys měla tu možnost.“
Zara se smutně usmála.
„Kromě toho si myslím, že by táta byl rád, kdyby sis do Itálie nezavírala dveře,“ dodal jsem.
„To máš asi pravdu,“ uznala.
Už se dál nevyptávala a já ji k tomu nenutil. Jen jsem pustil rádio a nechal ji přemýšlet.
ZARA
Pomalu jsem si balila věci do kufru a rozhlížela se po místnosti. Vlastně jsem věděla, že mi bude tenhle pokoj chybět. Že mi bude chybět i Gigi s Magdou, kterou jsem potkala jen párkrát, ale vždycky se usmívala a lámanou italštinou se vyptávala na věci, které vůbec nedávaly smysl. Rozsvítila jsem jemná světla v teplé bílé barvě a posadila se na postel. Na telefonu jsem měla několik zmeškaných hovorů od Mattea, textovky od zvědavé mámy, ale neměla jsem chuť vůbec s nikým komunikovat.
Skládala jsem si do kufru košile a přemýšlela nad tím, jak moc jsem tady toho za pár týdnů zažila. Návrat do reality bude nejspíš dost bolet. Předpokládala jsem, že dřív nebo později potkám svého bývalého, který brzy pochopí, že s Matteem jsme hráli jenom divadlo pro veřejnost. Za mámou, která evidentně kula pikle, se mi dvakrát nechtělo. A vidina návratu do práce v kavárně, kde jsem po konci na vysoké roznášela kafe, nebyla taky nic moc. Po stěhování od Zanea jsem si pronajímala jen malý byt v Prestonu a fakt, že tam teď budu sama, mě trochu mrzel. Zavrtala jsem se do peřiny a trochu bojovala s pocitem, že na mě přichází pláč. Když jsem tady přiletěla, nebylo to dobré, ale teď před odletem jsem měla dojem, že je to ještě horší. Podívala jsem se na telefon, na který se mi znova pokusil dovolat Matteo. Podle počtu všech zmeškaných hovorů jsem začínala mít dojem, že mu na mě možná fakt záleží. Ale když jsem stejný pocit měla i minule, ukázalo se, že se pletu. Mobil po chvíli utichl a vystřídalo ho klepání na dveře. Gigi.
„Takže už fakt balíš?“ zeptal se trochu zklamaně.
„Zítra v pět odpoledne mi to letí,“ potvrdila jsem mu.
„Můžu?“ zeptal se ukázal na část postele, kde jsem měla nohy.
Kývla jsem a dala je stranou, aby se mohl posadit.
„Vážně tady ještě nechceš zůstat? Mohl bych si vzít volno a trochu ti Itálii ukázat. Řím jsi viděla jen s Matteem, sever a Sicílii vůbec,“ vyprávěl.
„Jednou se tady vrátím a budu ráda, když spolu něco podnikneme, ale teď myslím, že je ideální čas se vrátit,“ odpověděla jsem.
Gigi pokýval hlavou a pak na mě zkoumavě kouknul.
„Nesouvisí to s Matteem, že ne?“ chtěl se ujistit.
„Ne,“ zalhala jsem.
„To je dobře. Nerad bych mu musel jednu natáhnout,“ poznamenal.
Usmála jsem se.
„Můžu tě obejmout?“
Gigi vypadal nejprve trochu rozpačitě, ale pak se usmál: „Jo, jasně.“
Vrhla jsem se mu kolem krku, položila si hlavu na jeho rameno a zavřela oči.
„Budeš mi chybět, Gigi,“ přiznala jsem.
„Ty mi taky,“ přiznal a pohladil mě po zádech.
Na malý moment mi bylo líto, že ho opouštím. Ale pak jsem si vybavila vůni slané vody, teplo slunce na kůži, zvuk vln, surfování za svítání… Domov. Bylo na čase se vrátit.
* * * *
Gigi odložil moje zavazadla do kufru auta a práskl jim s až podezřelou silou. Nebyl naštvaný. Jen očividně nerad říkal sbohem.
„Pořád si to můžeš rozmyslet,“ řekl, když jsme se rozjeli.
Zasmála jsem se a zakroutila hlavou.
„To je nějaká italská tradice? Pokoušet se mě udržet tady do poslední minuty?“
„Jasně. Někde mezi těstovinami a odpoledním espressem.“
Venku se míhaly ulice, které už mi byly povědomé. Slunce pomalu upadalo za město a jeho světlo barvilo silnice do zlatava. Letiště se blížilo rychleji, než bych chtěla. Když Gigi zaparkoval, chvíli jsme oba zůstali sedět v tichu.
„Tak jo,“ povzdechla jsem si. „Čas jít.“
Vystoupili jsme a já se vdala pro kufr, ale Gigi mě předběhl.
„Nech mě. Alespoň na poslední chvíli si můžu připadat jako gentleman.“ Usmála jsem se a nechala ho, ať mi věci vyndá z vozu ven.
„Bude se mi po tobě stýskat, Zaro,“ řekl upřímně.
„Kdybys mě potřebovala… cokoliv, kdykoliv, stačí zavolat.“
Hlas se mi na chvíli zadrhl v hrdle. Už jsem tohle zažila. Už jsem stála na letištích a mávala lidem, které jsem možná nikdy neměla opustit. Jenže teď to bylo jiné. Tentokrát jsem si nebyla jistá, jestli se sem někdy vrátím. I když jsem se tvářila, že jednou určitě ano.
„Ty mi budeš chybět taky,“ přiznala jsem.
Podíval se na mě, jako by váhal, jestli něco říct. Pak mě ale jen pevně objal. Takovým tím stylem, kdy cítíte, že vás ten druhý opravdu nechce pustit.
„Buď na sebe opatrná,“ zamumlal.
„Ty taky. A piš mi. Ať vím, že tě přátelství s Matteem nezabilo.“
Zasmál se a pustil mě.
„Jdi, než si to rozmyslím a ukradnu ti pas.“
Popadla jsem kufr a vydala se dovnitř. Cítila jsem jeho pohled v zádech. Ani jsem se neotáčela – věděla jsem, že kdybych to udělala, možná bych nechtěla jít dál. Prošla jsem bezpečnostní kontrolou, napsala mámě textovku, že jsem na cestě, odklikla dva další zmeškané hovory od Mattea, vypnula telefon a strčila ho do kabelky. O několik desítek minut později, když se s námi letadlo vzneslo nad město, přitiskla jsem čelo k oknu a naposledy se podívala na Itálii. Byla jsem pyšná na to, že tady díky tátovi mám svůj druhý domov. Ale ten opravdový jsem měla někde jinde. A po tom všem, co jsem tady zažila, se mi po něm dost stýskalo…
