GIANLUIGI
Probudit se první ráno jako ženatý muž byl zvláštní pocit. Člověk by čekal fanfáry a pocit naprostého prozření. Místo toho mě probudila Ilaria, která mě políbila na tvář, zašeptala buongiorno, amore, a pak mě nemilosrdně vykopala z postele s tím, že má hlad a že jako správný manžel mám zajistit snídani, zatímco ona se ještě na půl hodiny zachumlá. Bylo to vlastně fér. Včerejší večer, potažmo dnešní ráno, se mi trochu vymklo z rukou.
Hodil jsem si na sebe volné bílé lněné kalhoty a košili a vyrazil na kamennou terasu, kde se mi v deset dopoledne ostré toskánské slunce zabodlo do očí tak, že jsem na místě téměř chytil migrénu. Okamžitě jsem si nasadil černé sluneční brýle a svět se milosrdně ztlumil. Terasa byla poloprázdná. Jen u jednoho stolu v rohu, pod stínem starého olivovníku, seděla postava, kterou bych poznal i poslepu.
Matteo.
Samozřejmě, že už byl vzhůru. Vypadal, jako by ani nespal, nebo jako by spal deset hodin. Měl na sobě světlé polo tričko, béžové kraťasy a četl La Gazzetta dello Sport. Před sebou měl už prázdný šálek od espressa. Jakmile zaslechl mé kroky, zvedl hlavu a sundal si sluneční brýle.
„Vypadáš, že jsi přežil,“ konstatoval místo pozdravu a koutek úst mu cukl pobavením.
Včerejšek zvládl báječně. Kromě toho, že nám spolu s Mariou vyrazili dech tím, jak hladce všechno proběhlo, podruhé jsme přišli o slova ve chvíli, kdy nám meziřečí strčil ke svatebním darům obálku, jejíž obsah nás informoval, že za tři dny letíme na svatební cestu na Seychelly.
„Vypadám jako někdo, kdo se včera oženil a kdo se snažil držet krok s tebou v pití,“ opravil jsem ho a těžce dosedl na židli naproti němu,. „což byla, zpětně vzato, fatální chyba.“
„Byl jsi hvězda večera, Gi. Tvoje taneční kreace na Mamma Maria vejdou do dějin. Nebo minimálně do mých highlights na instagramu,“ dobíral si mě.
„Prosím tě, mlč,“ zamumlal jsem a mávl na číšníka pro dvojité espresso a vodu, „díky, že jsi mě včera… uklidil. Mám okno někde mezi krájením dortu a tím, jak mi Ilaria sundavala boty.“
Matteo se uchechtl a opřel se v židli.
„Bylo mi potěšením. Skončil jsi u mě na pokoji, dal jsem ti vodu a nechal tě vydýchat, než jsem tě doručil manželce. Byla… shovívavá.“
„Co přesně jsem to říkal tvému tátovi?“
„Víceméně nic. Tvá slova netvořila souvislý řetěz s jakoukoliv informační hodnotou.“
„Říkal jsem něco o lodi.“
„Jo, ale to je jedno. Naštěstí si táta myslí, že jsi byl jen opile sentimentální.“
Oddechl jsem si.
Číšník před nás položil kávu. Vdechl jsem tu vůni jako rajský plyn. Chvíli jsme mlčeli, jen jsme sledovali toskánské kopce v dálce.
„Takže,“ začal jsem, když kofein začal konečně proudit do žil, a podíval se na něj přes tmavá skla brýlí.
„Co ten tvůj deadline? Dneska je neděle. Zara by měla balit na to pondělní poledne, o kterém jsem ti říkal.“
Matteo odložil noviny na stůl. V jeho očích nebyla nervozita, jen klidná, skoro až líná spokojenost.
„Nebalí,“ řekl prostě a napil se vody.
Zarazil jsem se. Šálek s kávou se zastavil v půli cesty k mým ústům.
„Nebalí?“
„Zrušila to,“ pokrčil rameny, jako by mi oznamoval výsledek fotbalu, ale znal jsem ho dost na to, abych věděl, že vnitrně zažívá euforii.
„Ještě před obřadem.“
Pomalu jsem položil šálek zpátky. Uvnitř se mi rozlil pocit tepla, který neměl nic společného s grappou. Takže to klaplo. A mně dělalo radost, že budu mít Zaru blíž.
„Fakt?“ vydechl jsem a opřel se, „takže… zůstává?“
„Zůstává,“ přikývl Matteo, „zítra ji beru na Tinovu oslavu. A pak jede se mnou. Na Monzu.“
To bylo velké.
„Monza?“ hvízdl jsem tiše. „To je… odvážné. Víš, co to spustí.“
„Vím.“
„A nemyslím jen novináře, Matteo,“ ztišil jsem hlas a naklonil se přes stůl. „Alessandra ji bude chtít zničit. A co hůř, je tutovka, že její táta ti půjde po krku. Nemalá část sponzorských nálepek na tvém křídle je tam díky jeho firmám.“
Matteo sevřel čelisti. V tu chvíli zmizela veškerá jeho uvolněnost. V očích se mu zalesklo něco tvrdého.
„Nezapomněl jsem. Vím moc dobře, kdo platí účty ve Scuderii,“ řekl chladně.
„Když tam Zaru přivedeš a veřejně tak Alessandru zesměšníš, může se stát, že ti po sezóně neprodlouží kontrakt, nebo ti začnou dělat peklo už teď.“
Matteo se opřel a v jeho hlase byla ocelová rozhodnost, která nepřipouštěla diskuzi.
„Alessandra čeká na svůj prostor. Čeká, že Zaru budu schovávat po hotelích jako milenku, že to bude vypadat jako špinavé tajemství. Přesně to by jí hrálo do karet. Mohla by to prodat jako skandál,“ vysvětloval a jeho tón hlasu začal znít, jako kdyby se se mnou pouštěl do hádky.
„Ale já udělám opak. Přivedu ji tam oficiálně. S VIP akreditací, hlavním vchodem, po mém boku. Když z toho uděláme hotovou věc my dva, sebereme Alessandře moment překvapení. Už nebude mít co odhalovat, protože my nic skrývat nebudeme.“
„To je sice hezká PR strategie,“ uznal jsem, „ale co ten její otec? Hraješ ruskou ruletu se svou sedačkou.“
Matteo se ušklíbl. Byl to ten arogantní úšklebek, který měl vždycky, když věděl, že je nejrychlejší na trati.
„Spoléhám na jedinou věc, Gi. Na stopky. Dokud budu dovážet body a pódia, dokud budu rychlejší než kdokoli jiný v tom autě… nemůžou mě vyhodit. Ani její otec si nedovolí vyprat ze stáje jezdce, který Ferrari vrací na vrchol, jen proto, že se rozešel s jeho dcerou. Tifosi by Maranello vypálili do základů.“
Díval jsem se na něj a došlo mi, že ten kluk nehraje jen o holku. Hraje vabank o celou svoji kariéru. A věří si tak moc, že je ochotný vsadit všechno na svůj talent.
„Tak to doufám, že máš na neděli připravený životní výkon. Protože jestli selžeš na trati, sežerou tě i s botama.“
„Neselžu,“ řekl prostě a dopil vodu. „A teď… běž vzbudit tu svoji ženu. Myslím, že Seychely potřebují naplánovat. Když už toho nebyla schopna moje asistentka, která si pojem HNED PO SVATBĚ vyložila tak, že tě může poslat do exotického ráje ve chvíli, kdy celá Itálie upíná zrak k Monze.“
ZARA
Resort se vylidnil. Poslední tetičky odjely taxíky, cateringová služba nakládala přepravky do dodávek a vzduch, který byl ještě před pár hodinami plný smíchu a cinkání skleniček, teď voněl tichem a pozdním odpolednem. Gigi a Ilaria byli ještě na pokoji a zatímco já už jim své sbohem řekla, Matteo se s nimi šel rozloučit až teď, když měl všechno dořešeno s provozním.
Stála jsem na dvorku a opírala se o kapotu jeho auta. Červené Ferrari Portofino v tom romantickém prostředí toskánska vypadalo spíše jako spící šelma než jako dopravní prostředek. Čekání mi přišlo nekonečné, až se pak konečně otevřely dveře. Matteo vyšel ven, sako přehozené přes rameno, rukávy košile vyhrnuté k loktům a v obličeji výraz lehkého vyčerpání. Ale když mě uviděl, ten jeho unavený výraz na chvíli zmizel. Došel ke mně, ale místo aby zamířil ke dveřím řidiče, zastavil se a sáhl do kapsy. Vzduchem něco zasvištělo. Instinktivně jsem natáhla ruku a chytila kožený přívěsek s klíčem.
Zírala jsem na něj.
„To nemyslíš vážně,“ vydechla jsem.
„Jsem grogy, Zaro,“ protáhl se a promnul si krk, „celý den jsem byl ve střehu, do božího rána hlídal tvého bratra, řešil krizovky… Mám toho plné kecky. A ty jsi během oběda nepila.“
„Ale tohle je…“ ukázala jsem na auto.
„Víš, kolik to stojí? A já… já žiju v Austrálii. Řídím málokdy. A když, tak na druhé straně. Jak se v tom vůbec řadí?“
Matteo se jen uchechtl, obešel auto a otevřel dveře spolujezdce.
„Je to automat. Řadit nemusíš. A pedály jsou na stejném místě. Prostě to drž uprostřed pruhu a trefíme domů. Věřím ti.“
To poslední řekl tak samozřejmě, že mi to vzalo vítr z plachet. Nasedla jsem a zjistila, že jedna z mých skrytých nočních mur se stala skutečnosti. Jedna věc byla řídit doma mámino deset let staré auto a druhá tenhle mrštný sporťák, který mi sotva mohl dovolit nějakou chybu. Interiér voněl kůží a takovým… specifickým pachem drahého stroje. Volant mi v rukou připadal nezvykle malý, potažený tou nejjemnější kůží, a palubní deska připomínala spíš kokpit letadla než auto. Ale nebyl čas to obdivovat.
„Startuje se na volantu,“ zamumlal Matteo a se zavřenýma očima ukázal prstem někam do prostoru před sebe, „to červené tlačítko dole. Šlápni na brzdu a zmáčkni to.“
Přejela jsem bříšky prstů po věnci volantu, našla tlačítko Engine Start a stiskla ho.Auto doslova vybuchlo k životu. Motor nejdřív agresivně vyštěkl, což byl zvuk, který byl spíš fyzickým úderem než jen hlukem, a pak přešel do hlubokého, dunivého vrnění. Cítila jsem ty vibrace v zádech, v sedačce i v rukou. Bylo to, jako bych probudila šelmu, která jen čeká, až jí povolím vodítko, ale je připravena dělat všechno, co jí příkážu. Uculila jsem se. Musela jsem uznat, že to mělo něco do sebe.
„To máš místo rádia?“ nadhodila jsem, abych zamaskovala, jak moc mě ta síla ohromila.
„To je lepší než rádio,“ pousmál se Matteo, aniž by otevřel oči. „Pravé pádlo pod volantem k sobě. Tím tam hodíš jedničku. A s plynem jemně, má to přes šest set koní.“
„Pojďme zjistit, co znamená jemně,“ poznamenala jsem ve své mateřštině.
Cvakla jsem pádlem. Na displeji se rozsvítila jednička. Pustila jsem brzdu a auto se rozjelo. Čekala jsem cukání nebo nervozitu, ale Ferrari se chovalo překvapivě civilizovaně.
„Výjezd z resortu doleva,“ navigoval mě Matteo tiše, zatímco si hledal pohodlnější polohu, „na kruháči druhý výjezd a pak se drž cedulí na Florencii. Jakmile budeš na nájezdu na A1, je to tvoje.“
Vyvedla jsem auto z brány resortu. Řízení tohoto typu auta bylo přesně takové, jaké jsem si představovala. Ten stroj reagoval skoro na každou mou myšlenku a poslouchal, jako švýcarské hodinky. Po pár kilometrech ze mě spadla počáteční opatrnost a připadalo mi, že jsem měla lepší cit. Řídit tohle auto nebylo děsivé. Bylo to opojné. Matteo vedle mě skoro okamžitě přestal vnímat svět, hlavu opřenou o opěrku, a já si začala užívat ten pocit absolutní moci pod pravou nohou. Reality check nastal až ve chvíli, kdy jsme sjeli do Florencie a zamířili do úzkých uliček San Frediana.
Uličky se zúžily a najednou jsem měla pocit, že to auto zabírá celou šířku cesty. Vědomí, že na všechno koukám opačně a nemám odhad na pravou stranu, mě trochu vystresovalo.
„Tady,“ zamumlal Matteo a ukázal na nenápadná vrata v jedné z historických budov. Zmáčkl ovladač a vrata se otevřela do tmavého průjezdu, který vypadal, že je dělaný pro kočáry z 18. století, ne pro moderní supersport. Vjela jsem dovnitř, ale hned za průjezdem bylo nádvoří a v rohu jeho soukromé parkovací stání. Bylo sevřené mezi kamenným sloupem a zdí. Zastavila jsem. Ruce se mi potily.
„Matteo,“ hlesla jsem, „tam se nemám šanci vejít. Z tohohle úhlu vůbec nevidím ten sloup napravo. V Austrálii bych seděla přesně tam, kde teď spíš.“
Matteo pootevřel jedno oko, podíval se na úzké místo, pak na mě a pousmál se.
„Vejdeš se. Máš tam spoustu místa. Na tvé straně je luxusních třicet, možná čtyřicet čísel.“
„Čtyřicet čísel?!“ vyjekla jsem a podívala se na ty masivní dveře, které potřebovaly metr, aby se otevřely dokořán.
„Vždyť ty dveře ani neotevřu!“
„Na první západku to stačí. Hubená jsi na to dost, protáhneš se. Jen mi, prosím tě, neobouchej hranu dveří o tu omítku, je to z patnáctého století. A ten lak je z letoška.“
„Ne. Vyměňme se. Já to tam nedám.“
„Seď,“ řekl klidně.
Místo aby vystoupil, odepnul si svůj pás a naklonil se ke mně. Jeho tělo najednou vyplnilo celý můj prostor. Levou ruku natáhl přes můj hrudník a ruku položil na volant. Do nosu mě praštila jeho typická vůně.
„Pusť ten volant, Zaro,“ zašeptal mi těsně u ucha. Jeho hlas byl hluboký, klidný a naprosto autoritativní.
„Ale…“
„Pusť ho. Řídím já. Ty máš na starost pedály. Věř mi.“
Fascinovaně jsem sledovala jeho ruku. Nesvíral volant křečovitě jako já před chvílí. Položil na kůži věnce jen otevřenou dlaň a otáčel jím s ležérní, až dráždivou lehkostí. Vypadalo to, že nevyvíjí žádnou sílu, a přesto ho to auto poslouchalo na milimetr přesně.
„Zařaď zpátečku,“ instruoval mě.
Poslechla jsem.
„Teď jen brzda. Žádný plyn. Jen ji povoluj. Pomalu…“
Povolila jsem brzdový pedál. Auto se začalo sunout dozadu. Senzory začaly hystericky pípat, jak se blížila zeď. Zpanikařila jsem a dupla na brzdu.
„To nic není, to jen senzory panikaří, mají velkou rezervu,“ řekl Matteo klidně. Jeho ruka na volantu udělala rychlý, precizní pohyb.
„Mám to. Jsi v klidu, neboj.“
Ta situace byla vlastně docela absurdní. A neuvěřitelně intimní. Měl absolutní kontrolu i z toho nemožného úhlu, ze sedadla spolujezdce, ovládal to auto s přesností chirurga.
„Povolit… ještě… stočíme to doleva… teď stop.“
Znovu natočil kola. Jeho tvář byla těsně vedle mé. Cítila jsem jeho dech na tváři. Zatímco on kontroloval zrcátka, já se zmohla jenom na to, abych na něj koukala a reagovala na to, co mi říká.
„A teď to srovnej. Pustit brzdu… ještě metr… a jsme tam.“
Auto zaplulo na místo s takovou ladností, jako by tam patřilo. Bylo to dokonalé. Matteo zmáčkl tlačítko na volantu a motor ztichl. Na dvoře zavládlo ticho, rušené jen praskáním chladnoucího výfuku. On se ale neodtáhl. Zůstal nakloněný nade mnou, levou ruku stále na volantu a na tváři úsměv, který byl na pomezí arogantního ‚všechno je přesně tak, jak chci já‘ a ‚říkal jsem ti, že to zvládneš‘. Byl tak blízko, že jsem viděla každou tečku v jeho hnědých duhovkách. A já začínala mít dojem, že jakkoliv jsem se od něj snažila mít odstup, aby mi nemohl znova zlomit srdce, ztrácela jsem se… Ten způsob, jakým mě dokázal najít v mísnosti plné lidí, jak si všímal detailů, které jsem se snažila spíše skrývat, byla jedna část věcí, kterou mě dokázal odzbrojit. Ale tahle jeho schopnost zvládat divoké věci, včetně mě, mi přišla neskutečně atraktivní.
„Vidíš?“ špitl a koutek úst se mu zvedl v tom jeho typickém, sebejistém úšklebku. „Říkal jsem ti, že se vejdeš. I s volantem na špatné straně.“
Srdce mi bušilo, jako bych právě uběhla maraton, a v podbřišku se mi rozlilo horko, které nemělo s parkováním nic společného.
„Příště parkuješ ty,“ vydechla jsem.
Matteo se tiše zasmál, pustil volant a konečně se odtáhl.
„Platí. Ale nešlo ti to špatně, Navarrová. Na to, že jsi zvyklá jezdit v protisměru.“
Otevřel dveře a vystoupil. Já tam zůstala ještě chvíli sedět a snažila se uklidnit ten zvláštní třes v rukou. Matteo zatím posbíral naše tašky a pak se naklonil na úroveň okénka u řidiče.
„Tak půjdeme?“
„Jasně,“ přikývla jsem a odepla si pás.
„Co vlastně plánuješ pro Tina jako dárek k narozeninám? Já pro něj nic nemám a vlastně nevím, co by mu mohlo udělat radost,“ přiznala jsem a zavřela za sebou dveře auta.
„PlayStation. A nemyslím si, že se mnou v tomhle můžeš soupeřit,“ usmál se škodolibě.
„Takže mám být trapná kamarádka, která přinese čokoládu a plyšového medvěda?“
„Nebuď vztahovačná. Napíšeme na krabici od Mattea a Zary. Tino to zkoumat nebude, hlavně že si zahraje novou FIFU, a ty získáš body k dobru u celé rodiny.“
„To mi přijde jako podvod. Já to neplatila,“ namítla jsem, zatímco jsem unaveně šla po schodech za Matteem, který evidentně chytil druhý dech navzdory tomu, že nám nesl tašky.
„Přežila jsi se mnou svatbu, nezabila Gigiho, když nás ve své hluboké opilosti málem propálil před mým otcem, a zaparkovala mi auto bez škrábance,“ mrkl na mě, „jsme v tom spolu, ne?“
Ten kluk prostě věděl, jak na mě. Po příchodu domů jsme si plánovali po krátkém šlofíku objednat pizzu, ale nedošlo na to. Z krátkého zdřímnutí jsme se probrali až kolem desáté večer, kdy jsme se zmohli jen na vyčištění zubů a návrat do postele.
* * * *
„Vážně mu to chceš dávat takhle?“ podívala jsem se na Mattea s lehkým pohrdáním, když jsem v obýváku našla na stole ležet krabici od PlayStation, na kterou jen doprostřed nalepil rozetu.
„Co je na tom špatně? Chybí moment překvapení?“
„Nejde o to, co chybí. Spíš, co přebývá. Ty sis nevšiml té cenovky?“
Matteo ke mně s překvapeným výrazem přišel.
„Bude v takové euforii, že si ani nevšimne.“
Zavrtěla jsem hlavou a šla to zabalit do nějakého papíru, který jsem našla v šuplíku na chodbě. On mezitím zaplul do koupelny, odkud jsem slyšela, jak si dává parfém.
„Nepřemýšlela jsi o tom, že by sis sem nechala poslat zbytek věcí?“ prohodil, když vyšel na chodbu a mě do nosu udeřila jeho vůně.
„Já tady přece mám svoje věci,“ namítla jsem a uhladila papír na krabici.
Matteo se opřel o futra, zkřížil ruce na prsou a sjel mě tím svým typickým, hodnotícím pohledem.
„Máš tu kartáček a jedny šaty. To není bydlení, to je pohotovostní zavazadlo.“
„Gigi a Ilaria…“
„Gigi a Ilaria jsou čerstvě svoji, Zaro,“ skočil mi do řeči a koutek úst se mu zvedl v pobaveném úšklebku.
„Věř mi, teď chtějí dělat spoustu věcí v každé místnosti toho domu a poslední, co k tomu potřebují, je sestra, která se ptá, co bude k večeři. Děláš jim tam křena. A sobě taky.“
Pousmála jsem se a nalepila poslední kousek izolepy.
„Takže jim překážím?“
Matteo se odlepil od futer a pomalým, šelmovským krokem zamířil ke mně.
„To neříkám. Říkám jen, že znám místo, kde by tvoje… překážení… bylo mnohem víc vítané. Vlastně vyžadované,“ řekl a stoupl si těsně za mě.
„Navíc mě už nebaví tě pořád vláčet tam a zpátky. Je to neekologické a… sobecky mě to štve.“
Byla jsem skloněná nad stolem, čehož okamžitě využil. Jeho dlaně sklouzly na mé boky, palci přejel po látce mých šatů a přitiskl se ke mně tak, že jsem cítila sálající teplo jeho těla.
„Takže mi vlastně nabízíš azyl z čistě logistických důvodů?“ špitla jsem, aniž bych se otočila.
„Nabízím ti upgrade,“ vydechl mi do vlasů a kousl mě do citlivého místa na krku, „a teď se otoč, nebo tu oslavu nestihneme.“
Otočila jsem se a vrazila mu zabalený PlayStation do hrudi, abych si udržela aspoň zbytek zdravého rozumu.
„Fascinuje mě, jak dokážeš svůj chtíč a sobectví schovat za dobrý skutek pro někoho jiného.“
„Vinný v plném rozsahu,“ přiznal tiše.
„Jsem netrpělivý. A chci tě mít nablízku. Chci se ráno probudit a vidět tě, ne koukat na prázdný polštář a přemýšlet, jestli už jsi vzhůru a jestli na mě myslíš,“ řekl s trochu dramatickým tónem a odložil Tinův dárek na botník.
Naklonil se ke mně, tentokrát už bez překážek a jednu ruku mi zapletl do vlasů.
„Takže… co s tím uděláme? Uvolnil jsem ti v ložnici celou jednu skříň a v koupelně máš místo na ty svoje lahvičky.“
„Většinu věcí mám v Austrálii,“ oponovala jsem.
„A já mám soukromý tryskáč a po Monze týden volného času,“ řekl, líbl mě na tvář a sáhl po klíčcích ke svému autu.
Vážně ten člověk naplánoval moje stěhování přes půl planety, jako kdybychom mi měli dojít pro dvě krabice někam přes ulici?
* * * *
Dům Nassiových byl přesně takový, jaký jsem čekala. Roztomilá vilka ve Fiesole měla béžovou fasádu, výhled na město a příjezdovou cestu posetou štěrkem. Bokem, kousek od menší cihlové zídky seděla starší Italka ve světlém over size saku a kalhotech. Kaštanové vlasy měla upravené do bezchybného mikáda, na očích sluneční brýle a v ruce cigaretu, ze které s klidem potahovala a vypouštěla k nebi líný proužek kouře.
„Nonna,“ vysvětlil mi Matteo, když motor auta utichl.
Odepnula jsem si pás a chtěla otevřít dveře.
„Počkej,“ zastavil mě Matteo.
„Chci ti jen říct… Naši umí být intenzivní. Máma bude řešit detaily, které nikdo nevidí, a táta bude mít názory na všechno od politiky po pneumatiky. Naučil jsem se to nebrat osobně, ale vím, že to může být náraz.“
Přejel mi palcem po hřbetu ruky.
„Nemusíš se jim zavděčit. A nemusíš nikoho hrát. Jsi tu se mnou. Pokud na tebe bude kdokoli zkoušet něco, co se ti nelíbí, prostě se na mě podívej. Já to vyřeším. Domluveno?“
Usmála jsem se a kývla. Vážila jsem si toho, jak moc se snaží mi krýt záda.
„Matteo,“ oslovila Italka na dvorku svého vnuka důrazným hlasem, ve kterém byla přesto cítit radost.
„Ciao nonna, máš se?“ zeptal se a zamířil k ní, aby si společně vtiskli polibek na obě strany tváře.
„Tvoje matka už půl druhé hodiny hysterčí vzadu na zahradě. Takže se mám asi tak,“ pronesla, aniž by vstala od stolu, ale otočila hlavu ke mně.
Té paní mohlo být asi osmdesát, ale měla šmrnc, jaký v Austrálii neměly ani holky v mém věku. Všimla jsem si, že mě její oči projížděly rentgenem.
„A koho jsi to vzal s sebou? Nějakou další modelku? Doufám, že tahle aspoň jí,“ utrousila, ale na rtech ji hrál úsměv.
Nedopalek cigarety típla v popelníku na dřeveném stole a vstala, aby mi podala ruku.
„To je Zara. Zaro, nonna Eleonora,“ představil nás.
„Zara je mimochodem sestra Gigiho,“ dodal.
„Zapomněl ji tady snad její bratr, že se o ni musíš starat ty?“
Matteo se na mě podíval a v očích mu hrálo pobavení.
„Nezapomněl. Zara tady není jako sestra ženicha. Přijela se mnou. A odjíždět bude taky se mnou.“
„Aha,“ pokývala hlavou a típla cigaretu.
„Takže proto ten včerejšek. Viděla jsem vás na obřadu. Seděla jsem ve druhé řadě a říkala si, že ta dívka vedle Ilarie vypadá, že by se nejraději vypařila, ale přitom nespustí oči z mého vnuka.“
Zrudla jsem.
„Omlouvám se, já… v tom zmatku jsem si vás nevšimla,“ přiznala jsem.
„To je v pořádku, děvenko. Staré báby v kloboucích jsou neviditelné,“ mávla rukou.
Celé jí to došlo. Znova si mě změřila pohledem, tentokrát s vážnějším zájmem.
„Pokud jsi sestra Gigiho, pak musíš být taky dcera Antonia?“
Přikývla jsem.
Upřímně jsem už začínala být trochu v rozpacích z toho, jak mě s tátou dával do souvislosti každý, kdo mě tady potkal. Nedalo se říct, že by mě to bolelo, ale měla jsem pocit, jako kdybych tady v Itálii otevírala nějakou třináctou komnatu svého otce, o které jsem nevěděla.
„To byl muž se srdcem na správném místě. A jediný, kdo dokázal tvému otci vysvětlit, že z tebe nebude právník,“ podívala se na Mattea.
Otevřely se vchodové dveře, ze kterých vyšla Beatrice.
„Matteo!“ vyjekla.
„Konečně jsi tady! Pietro volal, že se zdržel kvůli nehodě za Boloňou, Tino už ze samé nedočkavosti donutil tátu rozpálit gril a catering přivezl špatné víno. Objednala jsem Barolo a oni přivezli Chianti, chápeš to? Chianti! Co si o nás myslí?!“
Eleonora si povzdychla.
„Vidíš? Antonio by se tomu zasmál a otevřel by to Chianti. Moje snacha z toho dostane psotník. Beatrice, prosím tě, přestaň hysterčit, kazíš mi výhled na Toskánsko.“
Matteova matka si v tu chvíli nejspíš uvědomila, kdo proti ní stojí.
„Zaro, co ty tady děláš? Stalo se něco?“ střelila pohledem mezi mnou a svým prostředním synem. Neunikla ji jeho ruka na mém pasu. Nebylo v tom ani zrnko pohostinnosti, jen podezření, že přináším problémy.
„Proč by se mělo něco dít? Nestalo se nic. Všichni jsou zdraví a šťastní.“
„Tak proč…“
„Je tu se mnou,“ skočil jí Matteo do řeči a přitiskl si mě k boku tak pevně, že to nešlo ignorovat.
„Ne jako ségra mého nejlepšího kamaráda ani jako dcera rodinného známého, mami. Je tady jako moje přítelkyně.“
To slovo viselo ve vzduchu jako těžký mrak. Přítelkyně.Beatrice pootevřela ústa. Tvář se jí napnula do nespokojené masky.
„Přítelkyně?“ zopakovala a tónem dala najevo, že to považuje za nanejvýš nevhodný vtip.
„Ale… Vždyť Zara ani nebydlí v Itálii. A Alice… To je… poněkud komplikované, nemyslíš? Co na to řekne otec? Vypadá to, že se pleteme do rodiny až příliš,“ neopomněla zmínit Gigiho mámu.
Toskánské nebe bylo blankytně modré, ale já měla pocit, že jsem z něj právě dostala ledovou sprchu. Beatrice byla očividně mistrem světa ve schopnosti dát během třiceti sekund člověku desetkrát najevo, že není spokojena nejen s jeho přítomností, ale s jeho osobou vůbec.
„Federico na to řekne, že je rád, že má jeho syn konečně vkus,“ ozvala se od stolu Eleonora, „a ty bys to měla říct taky, Beatrice. Nebo aspoň předstírat, že máš vychování. To necháš hosta stát na slunci?“
Matteova máma semkla rty do tenké linky. Viděla jsem, jak moc se jí to nelíbí. Pro ni jsem byla cizí element, holka z Austrálie, a teď navíc oficiální problém. Ale proti tchyni a synově rozhodnosti si nedovolila jít přímo.
„Jistě,“ nasadila chladný, profesionální úsměv, který se nedostal k očím. „Omlouvám se. Byla jsem jen… zaskočená tou rychlostí. Vítej, Zaro. Doufám, že máš ráda hovězí, protože nic jiného se dnes nepodává.“
Začínala jsem se pomalu, ale jistě proklínat za to, že jsem Matteovi na tuhle oslavu kývla. A to jsem ještě ani nestrčila špičky svých lodiček do útrob jejich domu.
Byla jsem vlastně nesmírně ráda za Tina, který byl z PlayStation naprosto nadšený a donutil mě zahrát si s ním v jeho dětském pokoji nějaké závody. Seděla jsem na fat boyi, snažila se ho vytlačit z trati a popadala se smíchy, když jsem viděla jeho manévry.
„Tohle není fér! A porušuješ traťové limity,“ volal na mě lehce dotčeně, ale stejně se smál.
„Ale to nikdo nevidí,“ oponovala jsem a nabourala přímo do bariéry, zatímco mě ostatní začali předjíždět.
„A navíc, já jsem zvyklá jezdit vlevo!“
Zvenčí, otevřeným oknem, k nám doléhal cinkot příborů, tlumený smích a nezaměnitelná vůně grilovaného rozmarýnu a masa. Oslava byla v plném proudu, ale oslavenec si chtěl užít svůj narozeninový dárek a nikdo jsme mu v tom nechtěli rozporovat.
„Tino! Zaro! Maso je na stole!“ zahřměl zdola hlas jejich otce.
„Musíme jít,“ vyskočil Tino, položil ovladač a vykročil ke dveřím.
„Ale ten závod si pak dojedeme! Dlužíš mi odvetu!“
„Slibuju,“ zavolala jsem za ním.
Osaměla jsem. Ticho v pokoji bylo najednou tíživé. Věděla jsem, že se nemůžu schovávat věčně, i když mi vlastně vyhovovalo, že jsem měla záminku dole netrávit čas. Uhladila jsem si šaty, zhluboka se nadechla a vydala se na terasu.
Zahrada se už pomalu proměňovala. Slunce kleslo níž a zalilo toskánské kopce zlatavým medovým světlem. Dlouhý stůl pod pergolou se prohýbal pod mísami s jídlem. Federico něco vysvětloval Pietrovi, zatímco Matteo stál u grilu s pitím v ruce a smál se něčemu, co říkala Eleonora. Vypadal uvolněně a šťastně. Rozhlédla jsem se, jestli se k nim můžu nenápadně připojit, ale pak jsem uviděla jeho mámu.
Beatrice byla stranou, opřená o kamennou zídku, zády k veselí. V ruce držela velkou sklenici červeného vína. Zřejmě to nakonec bylo to správné Barolo, nebo už jí to bylo jedno, a dívala se do údolí, kde se začínala rozsvěcet světla Florencie. Váhala jsem, ale věděla jsem, že vyhýbat se jí celý večer by bylo dětinské. A možná… možná jsem chtěla zkusit zakopat válečnou sekeru. Přešla jsem k ní. Štěrk pod mými lodičkami tiše křupal.
„Máte odtud nádherný výhled,“ řekla jsem tiše a zastavila se kousek od ní.
Beatrice se nelekla. Ani se neotočila. Jen se napila vína, pomalu, vychutnávajíc si ten doušek, a pak sklenici odtáhla. Na tváři jí hrál zvláštní, rezignovaný, téměř smutný úsměv.
„Musím přiznat, že tebe jsem ve svém domě nečekala, Zaro,“ začala, aniž by navázala na mou poznámku o výhledu. Její hlas byl klidný, zbavený té hysterie, kterou měla při příjezdu.
„Když se Matteo narodil, všichni říkali, že je celý otec. Stejné oči, stejná brada.“
Konečně ke mně stočila zrak. Nebyla v něm nenávist. Bylo v něm něco mnohem horšího. Lítost.
„Ale spletli se. Můj syn možná podědil geny po svém tátovi, ale povahu… tu má z nějakého důvodu po tom tvém.“
Zarazila jsem se: „Po mém otci?“
„Hm,“ přikývla a zakroužila vínem ve sklenici.
„Antonio byl pro společnost okouzlující. Divoký. A neskutečně sobecký. Stejně jako Matteo. Můj syn umí být středem vesmíru, umí vás přimět cítit se jako ten nejdůležitější člověk na světě. Ostatně proto ho ti jeho sponzoři milují. Ale velmi rychle se začne nudit. Proto hazarduje. Vždycky a se vším. S auty, s kariérou… se ženami. Jakmile přijde šeď, začne všechno zpochybňovat.“
Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv na rtech. Chtěla jsem něco namítnout, ale Beatrice pokračovala tím svým tichým, analytickým tónem.
„Opustil kvůli tobě Alessandru. Ze dne na den. Takže chápu ten pocit, že ho máš nejspíš v hrsti. Že jsi výjimečná. Že pro tebe by se rozkrájel. Že jsi ta, která ho změnila.“
Upřela na mě pohled, který byl ostrý jako břitva.
„Ale zavíráš oči před realitou a historií. Stejně jako tvůj otec opustil Alici, matku Gigiho, a utekl přes půl světa za tou tvou… Stejně jako můj syn opustil svou přítelkyni kvůli tobě… Matteo funguje na impulsech. Na adrenalinu.“
Odmlčela se a dopila zbytek vína.
„Až ten adrenalin vyprchá… až se začne nudit, udělá ti přesně to samé, co udělal Alessandře. S tím rozdílem,“ pousmála se a ten úsměv mě zamrazil až v kostech, „že Alessandra si jen sbalí kufry a vrátí se do bytu svých zámožných rodičů. Kdežto ty, ve své upřímné naivitě, kvůli němu právě teď stěhuješ celý svůj dosavadní život z jednoho kontinentu na druhý. Pro pouhý rozmar muže, který neumí být spokojený.“
Položila prázdnou sklenici na zídku vedle sebe.
„To není výhružka. Neber si to, prosím, osobně. To je jen… mateřská předpověď počasí. Dobrou chuť k večeři.“
S tím se narovnala a ladným krokem zamířila zpátky k rodině, která se smála u stolu, nechávajíc mě stát samotnou v chladnoucím toskánském večeru s pocitem, že jsem ta největší naivka na světě. Zůstala jsem zírat do tmy. Ta slova bolela víc než facka, protože v sobě měla zrnko kruté pravdy.
„Zaro?“
Trhla jsem sebou. Matteo se vynořil ze stínu, v ruce mi nesl skleničku s vínem.
„Máma říkala, že obdivuješ výhled, ale jsi tu už dlouho. Začínám žárlit na Florencii.“
Přišel ke mně a sklenici mi podal. Jeho úsměv byl vřelý, otevřený. Nic neskrýval. Na rozdíl ode mě. Podívala jsem se na něj a v hlavě mi zněla slova jeho matky.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se a svraštil obočí, když viděl můj výraz.
Slyšela jsem, jak se všichni dobře baví, což podtrhl Pietrův smích. Byly to Tinovy narozeniny a kromě toho, že jsem nechtěla být za hvězdu dramatu, nechtěla jsem mu je kazit. Těšil se na nás a byl rád, že nás tady má.
„Ano,“ zalhala jsem a napila se vína, abych spláchla tu hořkost v krku.
„Jen… jen mi došla ta dálka. Že jsem opravdu tady. Je to… intenzivní,“ plácala jsem.
Matteo mě chvíli zkoumal, pak mi dal pusu na spánek.
„Jsem tu s tebou. Nezapomeň.“
Já vím. Ale jak dlouho? pomyslela jsem si, zatímco on mě vedl zpátky ke stolu, nevědomky přímo do jámy lvové.
MATTEO
Cestou domů jsem poletoval v naprosté euforii.
„Tino tě zbožňuje, tátovi se líbíš, nonna tě chválila a máma… je prostě máma. Do Monzy budeme muset jet už o něco dřív, od zítřka tam jsou různé PR akce, setkání se sponzory a podobně. Stihneš si zabalit věci?“
„Nepojedu,“ špitla Zara.
Překvapeně jsem se na ni podíval.
„Cože?“
„Přijedu až na závod.“
„Závod je v neděli. Dneska je pondělí. Mám bez tebe vydržet skoro týden?“
„Nechtěla bych tam jet vůbec. Ale slíbila jsem ti to,“ dodala tichým hlasem, který se mi ani trochu nelíbil. Cítil jsem, že se v ní něco zlomilo.
„Vždyť jsme se dohodli, že Monza je ideální čas, abychom Alessandře vzali vítr z plachet. Myslí si, že tě budu schovávat, ale já chci, aby všichni věděli, že patříme k sobě. Volal jsem Eleně, zařídila ti VIP vstup, dostaneš se do garáže, na grid, budeš mít vlastní ochranku…“
„Nejde mi o vstup nebo o ochranku. Jde mi o to, že… Já nevím.“
Zajel jsem ke krajnici a zastavil.
„Co přesně nevíš? Nevíš, jestli mě chceš?“ sklonil jsem se a podíval se jí do tváře.
„To není o tom, co chci já. Vím, že toho riskuješ dost… Ale pokud to nevyjde, máš se kam vrátit. Jenže já, pokud to nevyjde…“ načala, ale pak utichla.
„Pokud to nevyjde? Zaro, kdybych s touhle otázkou chodil do práce, tak se mnou Mauro vyrazí dveře!“
Mlčela. Jen semkla rty, jak se evidentně snažila držet slzy.
„Co se stalo?“ ztišil jsem hlas.
Neřekla ani slovo.
„Máma,“ došlo mi.
„Co ti řekla?“
„Nejde o to, co mi řekla. Jde o to, že mi připomněla věci, které jsem si neuvědomovala. Jsme spolu strašně krátce a ty mě chceš postavit před kamery, novináře, fanoušky, sponzory a Alessandřina otce jako hotovou věc.“
„A nejsme hotová věc?“
„Teď ano,“ připustila.
Zhluboka jsem se nadechl.
„Fajn. To, abys byla v pohodě, je moje největší priorita. Takže tě nikam nebudu nutit jezdit ani zítra a ani v neděli. Pokud se rozhodneš přijet, Elena tě dokáže vmísit mezi obyčejné návštěvníky. Nikdo si tě nevšimne. V opačném případě všechno zůstává při starém a řekni mi, až budeš připravena to celé posunout,“ stočil jsem debatu k jejímu začátku. Když jsem pochopil, že nic dalšího neřekne, hodil jsem blinkr a rozjel se směrem k San Fredianu.
Slíbil jsem Gigimu, že jeho ségru nikdy nenechám trpět. A ukázalo se, že ačkoliv se o to aktivně nesnažím, neznamená to, že se to nestane. V autě zavládlo ticho, které nás doprovodilo až do bytu. Sotva se za námi zaklaply dveře, Zara zamířila do koupelny.
„Jdu si dát sprchu,“ ohlásila mi a zavřela za sebou.
Vytáhl jsem telefon, počkal až uslyším vodu a vytočil mámino číslo.
„Matteo, zapomněli jste si tady něco?“ zeptala se sladkým hlasem někoho, kdo si evidentně naléval druhou sklenici červeného vína.
„Co jsi jí řekla?“ vyštěkl jsem bez úvodu.
„Komu?“ hrála hloupou.
„Víš moc dobře o kom a o čem je řeč, ušetři si divadlo, mami.“
„Dohromady nic. Jen jsem jí uvedla do situace.“
„Jak jsi ji uvedla do situace? Celou dobu se smála, blbla s Tinem. Stačily dvě minuty s tebou a do auta nestupovala úplně jiná holka, která se mě bojí!“
„Možná si jen některé věci moc bere.“
„Co jsi jí řekla?!“ zopakoval jsem a vyšel na balkon, abych byl alespoň trochu na čerstvém vzduchu.
„Řekla jsem, že jednáš impulzivně. A že přesouvat svůj život z jednoho kontinentu na druhý kvůli nějaké dočasné fázi není moudré. Což by ti určitě řekl i táta, kdyby ses ho zeptal. Ale nezeptal ses.“
Viděl jsem rudě.
„Ty mě prostě odmítáš,“ řekl jsem zlomeným hlasem.
„Tohle se přece netýká tebe. Jsi moje dítě, znám tě a vím, co od tebe může čekat. Zara to neví.“
„Odmítáš všechno, co pro mě má nějaký smysl. Odmítáš, že dělám věci, které zbožňuju, a odmítáš lidi, kteří mému životu dávají smysl. To je to samé, jako kdybys odmítala mě.“
Máma si povzdychla.
„No dobře. Přiznávám, že Zara na mě neudělala dobrý dojem. Ale kdyby teď Ilaria utekla Gigimu pryč a měla s někým jiným dítě, které ti potom tvůj potomek přivede domů… Přijal bys ho s otevřenou náručí?“
„Co je mi po potomkovi? Proč bych se míchal do něčeho, do čeho mi nic není? Mami, pro tebe nebyl dost dobrý nikdo. Ale tímhle tu éru ukončíme. Zaře se omluvíš. A dokud to neuděláš, ve Fiesole mě neuvidíte. Dobrou noc,“ ukončil jsem hovor a zhluboka se nadechl.
Zara po chvíli vyšla z koupelny rovnou do ložnice, kam beze slova zaplula do postele. Přišel jsem za ni a natáhl se ke knihovně, která byla za čelem lůžka. Rozsvítil jsem malá světýlka, která tam visela, posadil se na matraci a pohladil Zaru po obličeji.
„Promiň. Za mámu i za to, že jsem ti nedělal štít, jak jsem slíbil. Tohle jsem nezvládl,“ povzdychl jsem si.
„Víš, co bych strašně moc nechtěla?“ zeptala se s výrazem, který mě bolel.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nechtěla bych, abych v téhle fázi musela o něco triviálního bojovat. Jako třeba o pocit, že mě vážně chceš. Nebo že jsem dost dobrá pro lidi kolem tebe,“ řekla bez emocí.
„Druhá věc není ani trochu podstatná, protože tohle je jenom o nás dvou. a první, prosím, nezpochybňuj. Co mám udělat proto, abys mi to věřila?“ naklonil jsem se k ní.
„To je právě to, co nevím.“
Položil jsem se na postel vedle ní a přitáhl si ji do náruče.
„Tohle není poprvé, co máma něco takového udělala. Moje první holka se se mnou kvůli ní rozešla. Francesca jí nesnášela. A Alessandra… Alessandra neměla odvahu na to, aby ji vzdorovala, takže tu se máma naučila tolerovat. Ne respektovat, ale tolerovat. A to bylo asi nejvíc, co mohla udělat. Vždycky začínala s tím samým scénářem, kdy mě prezentovala jako nevyzrálého blbečka, kterému dlouho nic nevydrží.“
„A s tím nesouhlasíš?“
Trpce jsem se zasmál.
„Ve Ferrari utápím nejlepší léta své kariéry jenom proto, abych tu proklatou stáj dostal zpátky na vrchol. Umím být loajální.“
Pousmála se, což mi udělalo radost.
„A současně umím být trpělivý. Tedy… umím se o to pokoušet. Vlastně mi to moc nejde. Ale vím, že ty jsi všechno, co chci. A pokud to, co teď chceš ty, je klid, čas, vlastní prostor… To všechno je tvoje. A já nebudu ani naštvaný, ani smutný, ani kousavý. Pokud se mnou pojedeš na okruh, budu rád, že tě tam mám a budu se těšit do cíle. A pokud ne… budu se muset spokojit s tím, že na mě čekáš ve Florencii.“
Přitiskl jsem ji k sobě pevněji.
„A to není málo, pro mě je to všechno,“ dodal jsem a líbl ji do vlasů.
Neodpověděla, ale udělala něco, co za slova vydalo. Pohnula se, zabořila tvář do mé košile a zhluboka se nadechla mé vůně, jako by chtěla vytěsnit zbytek toho večera. Její dlaň, která doteď jen volně ležela na matraci, nahmatala moji ruku a prsty se mi pevně propletla s mými. Byl to tichý mír. Signál, že i když je naštvaná na celý svět, my dva jsme v pořádku. Aspoň jsem v to doufal.
* * * *
Celý ten týden utekl jako voda. A já za to byl vlastně rád. Když jsem v pátek mířil na okruh, museli nás doprovázet carabinieri, protože cesta byla prakticky už od hotelu lemovaná fanoušky, kteří se pokoušeli probojovat k selfie, podpisu, nebo alespoň fotce z dálky. Realita byla taková, že jsem na tom hotelovém pokoji usínal sám. Domluva se Zarou byla taková, že zůstane doma, přesněji se vrátí do Gigiho vily, když tam teď on ani Ilaria vlastně stejně nebyli, a přijede až v neděli. Jestli půjde oficiálně se mnou, nebo beze mě, si chtěla nechat rozležet v hlavě. Její přesun zpátky do Oltrarna jsem vnímal jako snahu se vzdálit, což mě zabolelo, zvlášť po té naší debatě o stěhování ke mně. Ale snažil jsem se sám sobě namluvit, že pro Zaru je dům jejího bratra teď lepším prostředím. Měla tam svoje věci, svůj klid, a když už ve městě nezůstal nikdo z lidí, které zná, v Gigiho vile na ni čekala alespoň hospodyně Magda. Nebyla tam tak úplně sama, jako by byla v mém prázdném bytě.
První tréninky byly v pohodě, vypadalo to, že auto si s tratí skvěle sedí a dokonce jsme za sebou v obou trénincích dokázali nechat Mercedes a Red Bull. V sobotu jsem ráno na okruh přijel dřív. V garáži se to hemžilo lidmi, ve vzduchu byla vůně benzínu a kávy a já se nemohl dočkat, až nasednu do auta. Dali jsme si s Maurem jedno rychlé espresso a já se šel převléct. Posadit se do monopostu a vyrazit na trať před hromadou domácích fanoušků, pro které tohle celé bylo spíše náboženství a národní příslušnost, než přízeň, mě vždycky nabíjelo neskutečnou energií.
Naskočil jsem do auta a podíval se na mechanika, který elegantně odpojil ohříváky pneumatik, a ukázal mi palec nahoru. Kolem garáží jsem se ještě držel na omezovači, ale sotva jsem protnul bílou čáru na výjezdu z boxů, vypnul jsem omezovač a dupnul na plyn.Motor zařval tím surovým, vysokým tónem, který mi vibroval až v morku kostí. Tohle nebyla práce. Tohle byla symfonie.
„Radio check,“ ozval se mi v uchu Riccardo.
„Slyším tě čistě. Jdeme na to,“ odpověděl jsem a kopl tam trojku, čtyřku, pětku.
Svět se rozmazal do šmouh červené, zelené a šedé. Vnímal jsem jen asfalt před sebou. První šikana. Brzdy na poslední chvíli, přetížení mě rvalo z pásů, trefit pravý obrubník, levý obrubník, a zase plyn. Auto reagovalo na myšlenku. Bylo přilepené k zemi, stabilní, dravé.
„Sektor jedna fialový,“ zahlásil Riccardo spokojeně.
Usmál jsem se pod helmou. Lesmo 1. Lesmo 2. Dokonalý průjezd. Cítil jsem každou nerovnost trati ve volantu, každé zachvění podvozku. Byla to ta nejčistší forma existence. Jen já, rychlost a ten stroj pode mnou. Nájezd do Ascari. Levá, pravá, levá. Auto se zavlnilo, ale podrželo mě. Bylo to jako tanec na ostří nože. Měl jsem skoro husinu. A pak přišla na řadu Parabolica, před kterou jsem podřadil. Tady se oddělovali chlapci od chlapů.Najel jsem na vnější okraj, přesně na limit přilnavosti. Rychlost stoupala. A pak… ticho. Nebylo to dramatické. Žádný výbuch, žádný kouř. Bylo to jen suché, mechanické cvaknutí. Displej na volantu zčernal. Všechny diody zhasly. Motor sice běžel, ale převodovka zůstala zaseknutá na pětce a posilovač řízení okamžitě umřel. Volant, který byl ještě před vteřinou prodloužením mých rukou, se změnil v kus mrtvého cosi. V rychlosti skoro tři sta kilometrů v hodině.
„Hydraulika je v háji, auto je neřiditelné!“ zaječel jsem do vysílačky, zapřel se nohama do podlahy a vší silou jsem rval neovladatelný volant doleva, abych udržel auto na asfaltu. Odstředivá síla mě táhla ven, do kačírku.
„Brzdím motorem. Celé auto je mrtvé!“
Dupl jsem na brzdu a nechal monopost, ať se smýká. Využil jsem obrubník k tomu, aby mě stočil, a nechal rudý monopost klouzat únikovou zónou tak, aby se nezaryl bokem a nepřevrátil se.Když se Ferrari konečně zastavilo, jen pár metrů od bariéry z pneumatik, byl jsem ticho. Nechápal jsem, co se stalo. Štvalo mě to kvůli mě, ale i kvůli těm lidem, kteří přišli a vkládali do nás naději. Tohle byla poslední možnost zjistit optimální nastavení pro kvalifikaci.
„Matteo? Jsi v pořádku?“ Riccardův hlas byl plný paniky.
„Jsem celý,“ oddechl jsem si a teprve teď jsem cítil, jak se mi třesou ruce vyčerpáním. Ne strachem. Vztekem.
„P0. Vypněte to,“ procedil jsem skrz zuby, odepnul si pásy a vyškrábal se z kokpitu ven dřív, než ke mně doběhli traťoví maršálové.
V garáži to bzučelo jako v úlu, do kterého někdo kopl. Mechanici běhali s notebooky kolem vozu, který právě přivezl odtahový vůz, ale já prošel kolem nich, aniž bych sundal helmu. Zbavil jsem se jí až v inženýrské místnosti. Vřelo to ve mně jak v papiňáku. Mauro, šéf týmu, stál u monitorů a díval se na data. Ani se neotočil.
„Elektronická řídící jednotka,“ konstatoval chladně, aniž by zvedl zrak.
„Výpadek v primárním okruhu hydrauliky.“
„Výpadek,“ zopakoval jsem a přešel k němu, „jednotka, kterou jste včera měnili. A hydraulika, která byla nová.“
Mauro se konečně otočil. Jeho tvář byla nečitelná maska.
„Vadný kus. Stává se to.“
„Stává se to v tréninku v Bahrajnu, Mauro. Nestává se to v nejrychlejším kole na Monze,“ řekl jsem nebezpečně tiše, a díval se mu přímo do očí, „Conti volal, že?“
Maurovi nepatrně cuklo v koutku oka.
„Prosím tě, Matteo. Nezačínej s konspiračními teoriemi.“
„Vyhrožoval, že stáhne peníze, pokud mě pustíte do paddocku. A den na to mi v Parabolice zhasne auto? Chceš mi tvrdit, že je to náhoda?“
„Jsme Ferrari,“ řekl Mauro a jeho hlas byl chladný jako ocel, „nenecháme si diktovat technická selhání od sponzorů. Conti je byznysmen. Tohle byla technická chyba. Tečka.“
„A ty jsi manažer, který potřebuje jeho peníze na vývoj příštího auta,“ nenechal jsem se odbýt a naklonil se k němu blíž.
„Chci vidět logy. Chci vidět, kdo měl přístup k autu mezi včerejším večerem a dneškem. Protože jestli tam najdu jediné jméno, které tam nepatří…“
„Soustřeď se na kvalifikaci,“ přerušil mě Mauro rázně a otočil se zpátky k monitorům, čímž debatu ukončil. „Máš dvě hodiny. Mechanici ti připraví náhradní volant a přehrají software. Ujisti se, že tvoje hlava bude v autě, a ne na gelatu s tou Australankou.“
Ta poznámka byla nízko, ale z posledních sil jsem se ještě držel.
„Moje hlava je tam, kde má být. Doufej, že tvoje auto bude taky.“
Otočil jsem se a vyšel ven. Zamířil jsem do svého driver roomu, kde jsem nejdřív vší silou třískl s helmout a záhy zabouchl dveře.
„Impozantní,“ ozval se jemný ženský hlas.
Otočil jsem se ke stolu s vodou a ovocem. Zara tam stála opřená o stůl. Měla na sobě vysoké bílé společenské kalhoty a kratší halenku ve stejné barvě.
„Zaro,“ oslovil jsem ji překvapeně, ale v obličeji mi ještě nejspíš doznívala zloba.
„Nevím, co se stalo, ale fascinuje mě, že jsi to auto v takové rychlosti dokázal zkrotit,“ řekla, přešla ke mně, objala mě a zaklonila hlavu, aby mi viděla do očí.
„Krotit divoké věci je moje hobby,“ pousmál jsem se smutně a políbil ji.
„Jsem rád, že jsi tady. Ale… asi teď z toho nedokážu mít takovou radost, jakou bych chtěl. Za chvíli je kvalifikace… a já myslím, že to auto sabotovali.“
Překvapeně se na mě podívala.
„Myslíš… kvůli tátovi od Ale?“
„Přesně to si myslím.“
Povzdychla si.
„To nebude pravda. Domácí závod by určitě nesabotovali. Jakýkoliv jiný… možná. Ale tenhle ne,“ řekla s takovou jistotou, až mě to překvapovalo.
Bylo pravdou, že pokud se někde mohli připravit o body, před domácími fanoušky to byla ta nejméně vhodná příležitost. Ale v normálním světě rozhoduje ten, kdo platí. A to byl táta Alessandry.
„Možná máš pravdu,“ připustil jsem nakonec, i když stín pochybnosti ve mně hlodal dál.
„Ale ať už to byla sabotáž, nebo ne, Conti dosáhl svého. Rozhodil mě. A teď tam musím jít a tvářit se, že tomu autu věřím.“
Zara se pousmála a přejela mi rukou po rameni.
„Ty se nemusíš tvářit,“ řekla tiše a zahleděla se mi do očí.
„Ty jsi Matteo Nassi. Ty to auto donutíš poslouchat, i kdyby nechtělo.“
Vztek ve mně stále bublal, ale její slova mu dala směr. Měla pravdu. To byla moje podstata. Nikdy jsem neměl nejrychlejší auto v poli. Ale vždycky jsem byl ten parchant, který ho dokázal dovézt tam, kam fyzikálně nepatřilo.
„Po kvalifikaci na tebe počkám na hotelu,“ řekla, když viděla, že se mi změnil výraz na člověka, který je po menším zhroucení zase zpátky.
Mlčky jsem přikývl a sledoval, jak se natáhla pro svou malou kabelku a zamířila ke dveřím. Když mě míjela, instinktivně jsem ji přejel po paži a zachytil ji za zápěstí. Držel jsem ji dlouho. Cítil jsem její tep pod svými prsty a potřeboval jsem si ten rytmus zapamatovat, než vyjedu do toho chaosu venku.
„Děkuju, Zaro,“ šeptl jsem.
Zazubila se a zmizela pryč.
* * * *
Mechanici stihli auto poskládat pět minut před začátkem Q1. Mauro mi tvrdil, že všechno je v pořádku, že vyměnili celou hydraulickou větev i elektroniku, ale důvěra byla pryč. Každou zatáčku jsem čekal zradu. Každé brzdění bylo sázka do loterie. Q1 a Q2 jsem projel v křeči. Auto se chovalo nervózně, nebo jsem byl nervózní já. Nedotáčelo. Na výjezdech klouzalo. Ale dostal jsem se do finále. V Q3 jsem vsadil všechno na jednu kartu. Na vztek.
Všechno, nebo nic, pomyslel jsem si, když jsem najížděl do posledního měřeného kola.
Jel jsem za hranou. V Lesmu jsem škrtal podlahou o asfalt tak agresivně, až létaly jiskry. V Ascari jsem auto poslal přes obrubníky s takovou brutalitou, že mi musely praskat zuby. Nebyla to čistá jízda. Byla to rvačka. Rval jsem se s volantem, rval jsem se s fyzikou a rval jsem se s přízrakem Contiho, který se mi smál do ksichtu. Když jsem proťal cílovou čáru, tribuny vybuchly.
„P3, Matteo. P3. Dobrá práce. Na Verstappena ztrácíme dvě desetiny,“ ozval se Riccardo. Zněl, jako by si oddechl.
Třetí místo. Pro Ferrari na Monze je to prohra. Pro mě, s autem, kterému jsem nevěřil, to byl zázrak. Ale zázrak, který měl hořkou pachuť.
„Rozumím,“ odsekl jsem a teatrálně zamával divákům.
Následné kolečko médií bylo utrpení. Falešné úsměvy, prázdné fráze o tom, jak stále máme šanci na vítězství, zatímco Mauro vedle mě zářil spokojeností, že auto dojelo vcelku. Cítil jsem se jako loutka.
Z okruhu jsem vypadl, jak nejrychleji to šlo. Omluvil jsem se z debriefingu s inženýry a dohodl se, že data probereme ráno. Potřeboval jsem vypnout. A chtěl jsem, aby tenhle debilní den byl co nejdřív u konce. Při odchodu z okruhu jsem se vyfotil s několika fanoušky, pokoušel se podepsat co nejvíce lidem to šlo a pak už konečně vyrazil uličkami k hotelu, kde jsem klíčky auta nechal obsluze a zamířil dovnitř. Do třetího patra budovy jsem vyběhl po schodech, nechtěl jsem se tísnit v malém výtahu, nedej bože ještě po boku někoho dalšího. Vrazil jsem do dveří hotelového apartmá a přešel do obýváku, kde zrovna Zara seděla v křesle a s nohama nataženýma na taburetu si pročítala nějaký magazín. Mlčky ke mně zvedla hlavu, ale jinak se ani nepohnula. Hodil jsem vstupní kartu na stůl a sundal si rudou mikinu s žlutým znakem na hrudi.
„Ať už je tenhle debilní den u konce,“ zaklel jsem si a zamířil do koupelny.
Potřeboval jsem si dát sprchu a pokusit se ze sebe všechen ten vztek smýt. Nevěděl jsem, jestli se mi chce zvracet, někoho praštit, nebo tam prostě jen stát pod vařící vodou, dokud ten hořký pocit nezmizí.
Zavřel jsem za sebou dveře sprchy, pustil vodu na maximu, nabral si jí plné hrsti do dlaní a chrstl si ji do obličeje a na vlasy. Vřelo to ve mně. Spoléhal jsem na to, že mě nebudou moct vyhodit, když předvedu na trati maximum. Nepočítal jsem s variantou, že mě dokážou oproti týmovému parťákovi technicky srazit. Opřel jsem se dlaněmi o mokré dlaždičky, sklonil hlavu a nechal horkou vodu, ať ze mě smyje ten pocit zrady. Svaly jsem měl napjaté k prasknutí. V hlavě mi jela telemetrie, podezření na mechaniky, Alessandřin otec…
Ozvalo se cvaknutí dveří. Ztuhl jsem. Než jsem se stihl otočit, ucítil jsem závan chladnějšího vzduchu a pak se prosklené dveře sprchového koutu otevřely.
Zara.
Stála tam úplně nahá, vlasy vyčesané nahoru, a dívala se na mě tím svým klidným, vyzývavým pohledem. Kapky vody se odrážely od její kůže, pára kolem ní tančila. Byla nádherná. A v tuhle chvíli naprosto odzbrojující.
Místo abych ji vyhodil, jen jsem se zhluboka nadechl a poraženě se opřel zády o stěnu sprchy. Voda mi stékala po hrudi a já z ní nemohl spustit oči.
„Tohle není fér, Zaro,“ řekl jsem tiše, hlasem, který v sobě neměl zlost, ale spíš zoufalou touhu.
„Nebývá to před závodem nejlepší nápad. Trenér by mě zabil. Bere to energii, kterou budu zítra potřebovat. A ty sem přijdeš a…“
Nedokončil jsem to. Jen jsem očima sjel po jejím těle, jako by to byla ta nejkrásnější a nejnebezpečnější zatáčka na okruhu.
„A co?“ zeptala se šeptem a udělala krok blíž.
„Rozptyluju tě?“
„Ničíš mi soustředění,“ opravil jsem ji a prohrábl si mokré vlasy, „před závodem bych měl myslet jen na trať. Cokoliv jiného je risk.“
Zara se zastavila s rukou na skle, těsně u mě. Přejela mě pohledem a povytáhla obočí, jako by zvažovala mé varování.
„Fajn,“ řekla nevinně, i když v očích jí tančili čerti, „nechci, abys měl zítra výmluvy, že jsi prohrál kvůli mně. Tak já zase půjdu.“
Otočila se na patě. Ten pohyb byl pomalý a provokativní. Famózní hra na kočku a myš.
„Na to je pozdě.“
Vystřelil jsem ruku, chytil ji za mokré předloktí a trhnutím ji naléhavě stáhl zpátky pod proud vody. Zara vyjekla překvapením, když narazila do mé hrudi, a já ji okamžitě přitiskl na stěnu sprchy. Voda nám stékala po obličejích a vzduch mezi námi ztěžkl. Zablokoval jsem ji tělem, ruce ji zvedl a přišpendlil vedle hlavy, aby se nemohla vzepřít, a sklonil se k ní tak blízko, že se naše ústa skoro dotýkala.
„Řekl jsem, že je to risk,“ zašeptal jsem jí do mokrých rtů.
„Neřekl jsem, že ho nepodstoupím.“
Usmála se tím svým nevinným způsobem, kterým podepsala ortel. Tuhle holku mi byl čert dlužen.
„Tak mi ukaž jak to vypadá, když ztratíš kontrolu, Matteo.“
„Ale varuju tě,“ pustil jsem jí ruce, stiskl jsem ji pevněji za stehna a nadzvedl ji tak, aby cítila, jak moc ji chci.
„Jestli zítra na startu přijdu o reflexy, protože budu mít v hlavě jen tohle… tak si mě nepřej.“
„A co mi uděláš?“ vydechla a zaklonila hlavu.
„Potrestám tě,“ slíbil jsem a přejel jí svými rty po mokrém krku až k citlivému místu pod uchem.
„A bude to trvat celou noc. Budeš mě prosit, abych přestal.“
„To bys neudělal,“ špitla, ale znělo to spíše jako výzva.
„Jen mě pokoušej,“ řekl jsem ji tiše, „a uvidíš, jak moc se mýlíš.“
Pak už nezůstal prostor na slova. Nebylo to něžné milování. Promítlo se do něj všechno. Frustrace, strach, touha vědět, že mě vážně chce. A pak… Neskutečně mě na ní dráždil ten zničující kontrast, který se teď zase projevil. Pro ostatní byla tou křehkou holkou s nevinným úsměvem, která vedle svého bratra seká latinu a vypadá jako anděl. Ale to byla jen maska. Protože tady, pod mýma rukama a proudem horké vody, neexistovala žádná její slušnost. Teď to byla divoká Australanka s ohněm v těle, jehož žár jsem znal jen já.
Když jsem ji přitiskl zády na studené kachličky, naše těla do sebe zapadla s dravostí, která nepřipouštěla žádné otázky. Zařiny boky se pohybovaly proti mým, její vzdechy se měnily v tiché sténání, které se odráželo od mokrých stěn. Vědomí, že tenhle její kousek pekla patří výhradně mně, mě vzrušovalo víc než jakékoli vítězství na trati. Bylo to celé jeden velký hazard. A já do něj šel naplno. Když přišel konečný zlom, Zara zabořila tvář do mého krku a horký, rozechvělý výdech utlumila přímo o mou mokrou kůži. Cítil jsem, jak se mi pod rukama chvěje a jak se mi v náručí naprosto odevzdává. Když se náš dech začal pomalu srovnávat, nechaljsem ji sklouznout podél mého těla dolů, pomalu a plynule, dokud se chodidly měkce nedotkla země. Mé dlaně ji ale nepustily, jen sjely na její boky, aby ji stabilizovaly, a já si ji k sobě přitiskl.
Vtiskl jsem jí polibek, který byl jiný. Už v něm nebyla ta dravost, jen naléhavá potřeba blízkosti. Chvíli jsme tam stáli, rty přitisknuté k sobě, zatímco voda z nás smývala zbytek napětí a špetku provinění. Teď už jsem necítil hněv. Jen zvláštní vnitřní klid, který pramenil z toho, že tady byla se mnou.
Voda pořád tekla, ale už nebyla tak horká. Zara se ke mně otočila zády a já se o ni opřel. Čelo jsem si položil na její mokré rameno, ruce jsem jí volně spojil na břiše a jen dýchal. Cítil jsem její tep, který se pomalu uklidňoval. Byla tak drobná, a přitom mě v tu chvíli držela nad vodou víc než kdokoli jiný.
„Nevím, co bych bez tebe dělal,“ zamumlal jsem unaveně.
Nebyla to fráze. Byla to pravda, která na mě dolehla. A taky to byl dokonalý paradox. Ta samá holka, která mě uměla jedinou větou vytočit a zasáhnout přesně na komoru, byla teď tím jediným klidem v mém chaosu. Uměla rány rozdávat, ale, jak se ukázalo, uměla je i hojit.
Zara se pod mým dotekem pohnula, chtěla se otočit, ale já ji nepustil. Potřeboval jsem ten klid.
„Miluju tě,“ vydechl jsem.
Ta slova ze mě vypadla sama. Tiše, bez patosu, bez očekávání odpovědi. Nebylo to poděkování za to, co se právě stalo. Bylo to přiznání. Věděl jsem,že ať se zítra na trati stane cokoliv, to nejdůležitější vítězství právě držím v náručí. Blondýnka se v mém sevření pomalu otočila. Rty jako kdyby váhaly, jestli se usmát nebo zůstat vážné a v očích měla výraz malého dítěte, kterému rodiče právě řekli, že vyrazí do hračkářství.
„Co jsi to řekl?“ zeptala se tiše.
Slyšela to dobře. Jenom mi dávala možnost z toho vycouvat, nebo potvrdit.
Unaveně jsem se pousmál a dlaní jí setřel vodu z tváře.
„Miluju tě. A je mi jedno, jestli mi zítra zase vypnou řízení, nebo jestli dojedeme poslední. Dokud na mě budeš čekat v cíli, vyhrál jsem.“
Uculila se a přitiskla se ke mně.
„Budu tam,“ ujistila mě, „ale nechci tam být až na závod. Vezmi mě ráno s sebou. Chci tě vidět v práci a být u toho, až budeš nastupovat do auta.“
S úsměvem jsem přikývl. Věděl jsem, že zítra to bude boj a nic není vyhráno, ale ten drtivý pocit beznaděje byl pryč. Najednou se dalo dýchat. A když jsem se díval do jejích zelených očí, věděl jsem přesně, komu za to vděčím.
