PADDOCK 2 – 9. DÍL

MATTEO

Vyšel jsem schody do druhého patra a otevřel dveře bytu, kde bylo ticho. Hlavou mi problesklo, že Zara už nejspíš vážně odjela domů. Pak jsem si ale všiml jejich tenisek u botníku a o chvíli později ji našel sedět v kuchyni na zemi u trouby, jak si ohřívá kousek pizzy. Měla na sobě mojí košili, hlavu opřenou o ramena, a když jsem vešel do místnosti, nic neřekla a ani se na mě nepodívala.
„Pietro to vyklopil, že jo?“ nadhodila tónem, jako by se ptala na předpověď počasí.
Zastavil jsem se v půlce pohybu při sundávání saka.
„Jak to víš?“
„Protože je to Pietro,“ pokrčila rameny a konečně ke mně zvedla oči.
„A protože mi před deseti minutami poslal zprávu, která nedávala smysl, byla plná překlepů a končila slovem sorry. Takže mi došlo, že buď vyvolal barovou rvačku, nebo mluvil o nás. Vzhledem k tomu, že jsi přišel po svých, sázím na tu druhou možnost.“
„Řekl to. A ne zrovna poetickým způsobem,“ přiznal jsem, nalil si do sklenice vodu a posadil se na dřevěnou barovou židli.
„Jak?“
„Vlastně mu vpálil do obličeje, že jsme spolu na Sicílii spali. Jen tónem, jako kdyby ho konejšil.“
Zara protočila oči.
„A Gigi?“
„Bere to jako zradu,“ řekl jsem zklamaně sám ze sebe.
Blondýnka vstala ze země a přešla ke mně. Opřela se mi o záda, hlavu si položila na moje rameno a ruce si přehodila tak, aby si je mohla spojit na mé hrudi.
„Takže pozitivní je, že už se nemusíme schovávat. Před Gigim.“
„To vlastně taky není tak úplně pravda. Chce, ať se minimálně během jeho svatby držíme dál od sebe. Žádné pohledy, žádné úsměvy, žádné dotýkání… Nic, co by mohlo odloudit pozornost od Ilarie,“ popsal jsem a pohladil ji po hřbetu dlaně.
„Zvládneme to?“ usmála se.
„Tohle divadlo hrajeme už docela dlouho, jeden den navíc se v tom ztratí.“
„Takže si spolu ani nezatančíme?“
„Na něco přijdu,“ ujistil jsem ji, otočil se na židli a přitáhl si ji k sobě do rozevřených kolen.
Její přítomnost pro mě začínala být návyková. Věřil jsem, že je v tom stejně po uši jako já, protože představa, že bych měl znovu fungovat bez ní, byla nereálná. Ale s každou hodinou, která nás dělila od svatby, se vracel strach přicházející ze zkušenosti z minulosti. A i když ve mně tahle otázka byla už delší dobu, měl jsem strach se zeptat nahlas. Bude jí Itálie a já stačit, nebo už si v duchu zase balí kufry na útěk zpátky domů?

* * * *

Ráno bylo rychlé a tiché. Většinu jsem strávil na telefonu zjišťováním, v jakém stavu je Pietro, ujišťováním, že je Gigi v pohodě, Ilariina svědkyně svědkuje, květinová výzdoba je na svém místě a nic a nikdo se nehroutí. Se Zarou jsme ani nesnídali, jenom jsme si dali rychlou kávu s vědomím, že za pár minut nás čeká návrat do role. Žádné dlouhé snídaně, jen káva vypitá ve stoje a vědomí, že za pár minut se naše světy zase rozdělí. Sledoval jsem ji, jak si sbírá věci, a v té mojí košili, s rozcuchanými vlasy, vypadala tak nebezpečně moje, až mě fyzicky bolelo nechat ji odejít.
„Taxík je dole,“ řekl jsem a opřel se o futra dveří.
Zara si vzala do ruky svou tašku, přistoupila ke mně a na moment se mi opřela čelem o hruď.
 „Takže… od teď si hledám jakoukoliv záminku k jízlivým poznámkám?“
„Od teď jsi zase sestra mého nejlepšího kamaráda, kterou nemůžu vystát,“ opravil jsem ji a políbil ji do vlasů.
„Uvidíme se u oltáře, Zaro. Zkus se na mě netvářit přehnaně hnusně, ať tomu Ilaria věří.“
„Budu se snažit,“ zamumlala, věnovala mi jeden poslední pohled a zmizela na chodbě.
Když se dveře zaklaply, v bytě zbylo prázdno a vůně jejího parfému. Teď začínalo to pravé divadlo.
Dal jsem si ledovou sprchu, oblékl si bílou košili, kterou jsem nechal u krku rozepnutou, krémové sako a kalhoty stejné barvy. Když jsem si na zápěstí zacvakl své oblíbené hodinky, v zrcadle na mě koukal někdo, kdo měl všechno pod kontrolou. Alespoň navenek.

Cesta mi utekla neskutečně rychle. U Gigiho mámy to vypadalo jako v mraveništi, kterému někdo polil chodbičky kofeinem. Tetičky pobíhaly s tácy, bratranci se hlasitě hádali o parkování a vzduchem létala italština v té nejrychlejší kadenci. Probojoval jsem se do patra a bez klepání otevřel dveře Gigiho starého pokoje. Stál u okna, košili rozepnutou a kolem něj se motali tři lidé. Jeden mu zkoušel upravit vlasy, druhý hledal ztracenou manžetu a třetí, Pietro, do něj hustil něco o výhodách manželských daní.
„Ven. Všichni,“ řekl jsem klidným, ale naprosto nekompromisním tónem.
„Ale my ještě ne…“ začal kadeřník.
„Hned,“ dodal jsem a jen naznačil rukou směr k chodbě.
Během deseti vteřin bylo v pokoji ticho. Gigi se na mě otočil. Jeho výraz napovídal, že by radši skočil z vrtulníku než k oltáři.
„Kafe?“ nadhodil jsem.
Jen krátce kývl. Vrátil jsem se za dvě minuty se dvěma šálky silného espressa. Podal jsem mu jeden a sledoval, jak ho do sebe kopl na jeden zátah. Teď už měl v obličeji konečně aspoň trochu barvy.
„Jsi v pohodě?“
Zavrtěl hlavou.
„Jsem nervózní. Co když se něco pokazí?“
„Tvoje jediná starost je, abys správně a důrazně řekl ANO. Všechno ostatní je moje starost. A já jsem zvyklý řešit problémy v běhu,“ usmál jsem se povzbudivě, „a teď mi podej ty manžety. Nemáme na to celý den.“
Gigi se jemně uculil.
„Jsi jediný člověk, kterého mám sto chutí trefit a zároveň jsem vděčný za to, že ho ve svém životě mám.“
„Tak vidíš,“ řekl jsem se pobaveně, několika přesnými pohyby mu upravil košili a pak se narovnal.
„A teď přestaň hysterčit a pohni. Nevěsta má právo přijít pozdě, ty ne.“
Vyšli jsme před dům a toskánské horko nás okamžitě praštilo do tváře. Moje auto čekalo u cesty, nablýskané a připravené Gigiho dostat na místo, odkud se vrátí jako ženáč. Otevřel jsem dveře vzadu, kam se usadila jeho máma Alice. Ve světlých modrých šatech z ní vyzařovala ta tichá noblesa, kterou jsem na ní vždycky obdivoval. Bylo zvláštní, že Gigiho rodiče mi v mnoha věcech rozuměli víc, než moji vlastní. Posadil  jsem za volant a podíval se na Gigiho, který na sedadle spolujezdce vypadal, jako kdyby dostal hlášení, že jede k hromadné havárii.
„Klídek, Gi,“ prohodil jsem a nastartoval.
Motor ožil krátkým, autoritativním zaburácením a pak přešel do hladkého, sebevědomého předení.
„Dneska nejedeš k zásahu. Jen tě vezu pro holku.“
„Dávej pozor cestu, Matteo,“ ozvala se zezadu Alice s lehkým pobavením v hlase, „a ty, Gigi, přestaň drtit to madlo. Nechci mít u oltáře syna s odkrvenou rukou.“
V zrcátku jsem se jí podíval do očí a mrknul na ni.
„Nebojte se, Alice. Dneska jsem ten nejzodpovědnější řidič v Itálii. Nerad bych, aby mě Ilarie po tomhle zařadila na seznam nežádoucích osob, protože jsem jako profík nedokázal dopravit jejího snoubence k oltáři.“
Alice se tichounce zasmála, ale v jejím pohledu se mihl stín té její typické vědoucnosti.
„Ilaria se tím baví. Včera mi ještě posílala fotky šatů pro družičky. Myslím, že tě, Matteo, bude přecházet zrak.“
Na chvíli jsem se zarazil. Tuší něco?
„Mě jen tak něco nerozhodí,“ zasmál jsem se.
„Za dobu, co tě znám, vím, že tě dokáží rozhodit dvě věci. Odstoupení pro technický problém a hezké ženy.“
Podíval jsem se na Gigiho, který mi věnoval významný úsměv, kdy měl rty skoro od ucha k uchu, ale jeho oči se nesmály ani trochu. Byla to ta nejrýpavější grimasa, jakou jsem od něj kdy viděl. Měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchy.
„To mi bylo šestnáct. Vyrostl jsem z toho,“ zasmál jsem se zase a položil ruku na klakson, který jsem několikrát silně zmáčkl, jako to dělal zbytek kolony za námi. Když jsme vyjížděli toskánské kopce a za námi se začala vzdalovat Florencie, kterou jsme ještě před chvílí měli jako na dlani, v břiše jsem začínal cítit mravenčení. Byl jsem za Gigiho rád. Všechny starosti z posledních měsíců mě opustily. Chtěl jsem, aby si tenhle den užil. Aby si ho užila Ilarie. A taky jsem na něj chtěl vzpomínat jako na den, kdy jsme se všichni skvěle bavili. Zastavil jsem přímo u brány resortu. Vystoupil jsem a s širokým úsměvem otevřel dveře nejdřív Alici. Podala mi ruku a na moment se mi podívala do očí.
„Díky, Matteo. Za tohle, i za ženicha,“ usmála se a pohladila mě po rameni.
„Kolik máme času?“ zeptal se Gigi.
„Asi půl hodiny,“ podíval jsem se na hodinky.
„Dám si ještě jedno kafe, potřebuju být ještě chvíli sám. Hned jsem zpátky,“ řekl a zmizel v útrobách starého renovovaného statku, který si s Ilarii pro svou veselku vybrali.
Za zády jsem slyšela zvuk kol projíždějící přes štěrk na dvorku a zjistil, že právě přijela moje máma, táta, Tino a hned za nimi zůstalo stát Pietrovo volvo. Chvíli čekal, a když viděl, že se táta pořád rozhlíží, kde zaparkuje, dvakrát udeřil do volantu a zatroubil. Táta rozhodil ruce a podíval se do zpětného zrcátka. Pietro zavrtěl hlavou, otočil volantem, sešlápl plyn a divoce zaparkoval na volné místo pár metrů od něj.

Popostrčil jsem si na nose sluneční brýle, strčil si ruce do kapes a sledoval, jak se dveře od bratrova auta otevřely. Vystoupila v nich Zara v sandálcích na podpatku a šatech barvě šampaňského, které vypadaly, jako kdyby šité na míru. Ilaria měla čtyři družičky, oděv pro ně vybrala nějaký univerzální z malého butiku v centru Florencie, ale na Zaře vypadaly nejlíp. Ale já měl tenhle dojem nejspíš o každém kousku oblečení, který jsem na ni viděl. I když nejraději jsem ji viděl bez něj. Tyhle šaty měly asymetrický střih, který odhaloval jedno rameno a linii klíční kosti. Tu linku, kterou jsem ji tolikrát líbal. Při každém kroku se jí látka vlnila kolem nohou a vysoký rozparek odhaloval víc, než mě mohlo nechávat klidným. Sledoval jsem ji, jak se s naprostou jistotou vydala ke vchodu. Cítil jsem tu absurdní směs hrdosti a vzteku. Hrdosti proto, že jsem věděl, že tahle holka s kousavým humorem, vtipně opatrným stylem líbání a vzhledem bohyně patří ke mně. Vzteku proto, že jsem tam musel stát s rukama v kapsách jako cizí člověk a sledovat, jak se za ní otáčí hlavy snad všech chlapů na dvorku. Viděl jsem, jak se za ní ohlédl i jeden z kuchařů u venkovního grilu a jak bratranci Ilarie na moment úplně vypadli z hovoru. Mířila mým směrem, ale tvářila se, jako kdybych u těch dveří ani nestál. Výborný herecký výkon. Tohle si s ní ještě večer vyřídím.
„Pěkné šaty, Zaro. Skoro by ti člověk věřil, že jsi dneska za hodnou ségru,“ poznamenal jsem s rýpavým úsměvem.
„A ty vypadáš skoro jako někdo, komu se dá věřit, Matteo. Ale my oba víme, že zdání klame.“
„Gigi je uvnitř?“ zeptala se.
„Šel si dát kafe, chce být chvíli sám.“
„Každý, kdo tě už někdy potkal by byl raději chvíli sám. Hm?“ usmála se pobaveně a poplácala mě po tváři. Prošla kolem mě do útrob vestibulu a já sledoval, jak se jí to hedvábí napíná přes boky. Pietro, který šel za ní, se mě pokusil poplácat po rameni, ale já mu tu ruku setřásl.
„Zavři tu pusu, Matteo,“ dobíral si mě.
„Jakto, že jsi ji přivezl ty?“
„Cítím lehkou míru provinění, že jsem vás dva propálil jejímu bratrovi, tak jsem jí ráno volal a nabídl se. Kdyby ti včera Gianluigi zlomil obě ruce, jel bych i pro tebe,“ vtipkoval.
Protočil jsem oči, což pod slunečními brýlemi nebylo tolik vidět. Otočil jsem se směrem k zaparkovaným autům, kde už konečně stálo s vypnutým motorem i to tátové.
„Matteo!“ ozval se Tino, který běžel směrem k nám.
V patách mu byla táta s mámou.
„Narovnej se, Matteo,“ instruovala mě máma.
„Kam jsi spěchal, Pietro?“ ptal se otec.
„Přijel jsem na svatbu, ne na McDrive,“ odsekl bratr.
„Alice je uvnitř?“ zajímala se matka.
Sklonil jsem se k Tinovi a objal ho.
„Ne, myslím, že je venku a řeší něco s oddávajícím,“ odpověděl jsem.

GIANLUIGI

Barista mi podal espresso, krátce pokývl a dál se věnoval čištění kávovaru. Ten rytmický zvuk páry a cinkání kovu mě trochu uklidňoval. Pak jsem za sebou slyšel sebejistý klapot podpatků na staré dřevěné podlaze.
„Říkal jsem Matteovi, že chci být chvíli sám,“ zamumlal jsem.
„Matteo stojí venku a hlídá vchod jako věrný pes. Ale podařilo se mi to prolomit,“ ozvala se Zara, která mě s úsměvem přišla obejmout.
„Vypadáš jako chlap, kterému právě řekli, že má zachránit svět, ne se ženit,“ poznamenala.
„Cítím se spíš jako ten, co potřebuje zachránit,“ přiznal jsem.
„Zaro… včera mi Pietro řekl něco, co jsem nechtěl slyšet. O tobě. A o Matteovi.“
Blondýnka přikývla: „Já vím.“
„Celou noc  jsem uvažoval, co ti k tomu říct. Nechci tě mentorovat a zlost, že jste mi oba lhali, mě už taky přešla. Ten komediant se mi snaží vštípit myšlenku, že jste nelhali. Jen jste nemluvili pravdu.“
„Přesně tak to je,“ usmála se.
„Jsi dospělá. Jediné, co ti chci říct je, že se budeš muset naučit žít s tím, že tvého partnera chce mít jedna polovina Itálie v posteli a druhá v síni slávy motosportu. Teď se nad ním stahují mračna a pokud půjde ke dnu, nikdo tě šetřit nebude. Půjdeš s ním.“
Pořád ji na rtech hrál ten úsměv.
„Já vím. A přesto touhle cestou chci jít.“
Přikývl jsem.
„To je asi fér. Protože on taky. Od dvaceti v každém rozhovoru opakuje, že jeho největší sen je vyhrát titul s Ferrari. A teď riskuje, že o tuhle možnost do hodiny přijde. Naštval mě, ale záleží mu na tobě. A pokud mi táta opakoval, že se vedle tebe nikdy nesmíří s nikým méně, než s někým, kdo by pro tebe skočil do ohně… Trefila jsi jackpot,“ pousmál jsem se nakonec.
Sestra se uculila a znova mě objala. Pevně jsem ji k sobě přitiskl a pohladil po zádech, abych se pak zase odtáhl: „Ale varuju vás. Dneska žádné demonstrace přízně. Ilarie si zaslouží, aby byla veškerá pozornost na ni.“
„Rozkaz. Půjdeme? Tvoje nastávající by měla dorazit každou chvílí.“
Kývl jsem. Vyšli jsme z chladného stínu vestibulu přímo do té žhnoucí nádhery. Hosté už seděli na bílých židlích rozesetých po trávníku a vzduchem se nesla tichá melodie smyčců. Zara mě naposledy stiskla za ruku, spiklenecky na mě mrkla a pak se oddělila. Jako první družička měla své místo u brány, kde měla počkat na Ilarii, aby jí pomohla s vlečkou a doprovodila ji na začátek té dlouhé cesty k oltáři.
„Můžeme, amore?“
Máma se objevila po mém boku. Vypadala pyšně. Zaklesl jsem se do ní a cítil, jak se mi lehce třesou prsty.
„Vypadáš, jako bys šel k výslechu, Gigi,“ zašeptala s úsměvem, zatímco jsme pomalým krokem vykročili uličkou mezi hosty. Zajímavé, kolik situací si lidé na můj obličej dokázali dneska napasovat.
„Mimochodem, doufám, že jsi Matteovi připomněl, kde má ty prstýnky. Viděla jsem ho u venkovního baru a vypadal, že má myšlenky úplně jinde než na špercích.“
„Věř mi, mami, Matteo má dneska myšlenky na víc věcí, než je zdrávo,“ zamumlal jsem a očima vyhledal svůj cíl.
Můj nejlepší kamarád už stál u oltáře. V tom krémovém obleku vypadal jako z reklamy na luxusní hodinky. Jenže já ho znal. Viděl jsem, jak mu sval na čelisti cukl, když se jeho pohled na zlomek vteřiny zastavil na Zaře. Ona tam stála u brány, hedvábí jí vlálo kolem nohou a vypadala jako z jiného světa. Pak se ale otočila k bílému Maserati, aby pomohla Ilarii, a Matteo se znovu soustředil na mě. Máma mě dovedla až k oltáři, políbila mě na tvář a s tichým, dojatým úsměvem se usadila. Zůstal jsem tam stát vedle svého nejlepšího kamaráda. A pak se hudba změnila. Celé shromáždění povstalo. Když Ilaria vykročila uličkou, svět kolem mě prostě přestal existovat. Bílá krajka, závoj vlající ve vlahém větru a ten její úsměv, který byl určený jenom mně. Cesta k oltáři jí trvala věčnost, ale když mi její otec konečně vložil její ruku do mé, cítil jsem úlevu.
Naklonil jsem se k ní a zašeptal: „Jestli je tohle sen, tak se už nikdy nechci probudit. Jsi nádherná.“
Usmála se.
Samotný obřad probíhal jako v mlze. Vnímal jsem jen teplo její ruky a vážný hlas oddávajícího. Pak Matteo s naprostou precizností vytáhl krabičku s prstýnky. Když jsem Ilarii navlékal ten kousek kovu na prst, ruka se mi už netřásla. Byl jsem si jistý.
„Prohlašuji vás za manžele. Můžete políbit nevěstu.“
Ten polibek zpečetil štěstí, které jsem v danou chvíli cítil. Když jsme se od sebe odtáhli a kolem nás propukl potlesk, Ilaria mě stále držela za ruce. Zaklonil jsem hlavu a podíval se do toho nekonečně modrého italského nebe.
Vidíš to, tati? Zvládl jsem to.

MATTEO

Když se Gigi podíval do nebe, ucítil jsem ostré píchnutí pod hrudním košem. Ten tichý vzkaz pro tátu byl slyšet mnohem víc, než kdyby mluvil. Zatímco se náš doktor znovu podíval na svou manželku a rty se mu roztáhly do toho nejsvobodnějšího úsměvu, jaký jsem u něj kdy viděl, můj pohled sklouzl k Zaře.

Stála jen pár kroků od nich a prsty jen lehce svírala stonky své kytice. Celou dobu držela bradu vysoko, rty stažené do té své pověstné úzké linky, kterou se snažila udržet emoce pod zámkem. Ale ve chvíli, kdy Gigi políbil Ilarii a pak na vteřinu zaklonil hlavu k modrému toskánskému nebi, byl konec. Viděl jsem, jak jí jedna jediná slza utekla. Nepokusila se ji setřít, neuhnula pohledem. Jen tam stála, hedvábí šatů se jí v lehkém větru kolem nohou líně převalovalo a ta slza jí pomalu klouzala po tváři. Ta tvrdá, sarkastická Zara, která se mnou tak zdatně hrála hru na nenávist, byla ve vteřině pryč. Teď to byla jen ségra, která právě odevzdala bráchu jiné ženě a která v tom horkém odpoledni cítila to tiché prázdno po nejdůležitějším muži svého života.

Stalo mě hodně sil, abych ty dva metry, co nás dělily, nepřekonal v jediném kroku. Chtěl jsem k ní natáhnout ruku, setřít tu slanou stopu palcem a prostě ji schovat v náručí. Chtěl jsem ji odclonit od všech těch desítek očí a zašeptat jí, že i když se svět kolem mění, já tu stojím. Že tu nejsem jako svědek jejího bratra nebo jako ten arogantní Matteo z hádek, ale jako její přítel. Teď, i kdykoliv jindy. Byl jsem k ní v tu chvíli připoutaný silněji než jindy, a přitom mě ta zatracená etiketa a slib Gigimu držely na místě. Štvalo mě, že se na ni můžu jen dívat a nechat ji v tom samotnou.

Podepsal jsem se do knihy klikyhákem, který stvrzoval, že jsem u toho byl a pero jsem položil. Když bylo po všem, Ilaria se otočila čelem ke svatebčanům a vítězoslavně zvedla kytici. Lidé začali tleskat a hlasitě hulákat. Za Gigim a jeho ženou se pak postupně přihnali gratulanti, kteří se poté vraceli zpátky na svá místa, nachystáni házet rýži.
„Viděl jsem to,“ špitl jsem, když se postavila vedle mě za novomanžele a pozorovala lidi třesoucí Gigimu a Ilarii rukou.
„Nevím, o čem mluvíš,“ odsekla, ale hlas neměla tak pevný jako obvykle.
Dívala se na Gigiho záda.
„Máš rozmazanou řasenku. Jenom trošku,“ zalhal jsem.
Nebyla to pravda, vypadala perfektně, ale tahle záminka se mi líbila.
Zara instinktivně zvedla ruku k tváři, ale já jsem ji předběhl. Než stihla uhnout, moje ruka vystřelila a palcem jsem jí lehce přejel po lícní kosti, přesně v místě, kudy ta slza tekla. Byla to otázka vteřiny. Dotek, který vypadal jako přátelské gesto svědka, co upozorňuje družičku na šmouhu.
„Už je to pryč,“ zamumlal jsem a stáhl ruku zpátky dřív, než si toho kdokoli, včetně Gigiho, mohl všimnout.
Zara na mě zírala s pootevřenými rty. V očích měla směs šoku a něčeho, co jsem si přál interpretovat jako vděk. Gigi nabídl rámě Ilarii a vykročili uličkou zpátky mezi hosty. A já, jako svědek, jsem měl jedinou povinnost. Otočil jsem se k Zaře a s formálním úklonem, který v sobě ale neměl ani špetku ironie, jsem jí nabídl loket. Měl jsem kliku, že Mariu už odvedl Pietro, který se nejspíš fakt snažil odčinit svůj včerejší přešlap.
„Slečno Navarrová? Můj bratr se ujal svědkyně. A protokol velí, že nemůžu jít bez partnerky. Nosí to smůlu,“ řekl jsem vážně.
„Takže jsem náhrada?“
„Jsi jediná, s kým jsem ochotný projít tou rýžovou palbou,“ odpověděl jsem napůl šeptem.
Dneska vůbec nešlo o nás. Ale když jsme procházeli špalírem a dopadala na nás zrnka rýží určená pro Gigiho a Ilarii, měl jsem pocit, jako kdybychom byli těmi hlavními postavami my.

Po obřadu se všichni přesunuli ke stolům, kde měla proběhnout hostina. Nechal jsem svědkyně Ilarii možnost, aby svůj projev přednesla první a musel uznat, že mluvit před novináři na tiskovce pro mě byl lehčí úkol, než říct první oficiální slova svému ženatému kamarádovi. Ani jsem nevnímal, co Maria v řeči měla. Jen jsem se pak postavil od stolu a podíval se na novomanžele a pak také pohledem přejel po všech okolo.
„Nebudu začínat tím, že jsme s Gigim jako siamská dvojčata. Všichni tady dobře víte, že nás místo společného těla spojovala spíš neuvěřitelná schopnost přitahovat průšvihy,“ začal jsem a sálem to pobaveně zašumělo.
„Bylo nám dvanáct. V garáži stála tátova posvátná Alfa Romeo. Já měl hloupý nápad, Gigi měl klíče. Plán byl jednoduchý: jenom to trochu provětráme na příjezdovce. Žádná věda.“
Gigiho máma si u stolu hlasitě odfrkla a zakryla si obličej dlaní, což vyvolalo první vlnu smíchu.
„Nevzpomínám si přesně, kde se nám to vymklo z rukou,“ pokračoval jsem s nevinným úsměvem, „ale pamatuju si výsledek. Skončili jsme zaparkovaní v záhonu maminčiných růží a s nárazníkem omotaným kolem olivovníku.“
Gigi zakroutil hlavou, ale ramena se mu otřásala smíchem.
„A v tu chvíli se poprvé ukázal Gigiho charakter. Zatímco já jsem v duchu balil kufry do nějaké mimoevropské země, on se sklonil k té katastrofě, nasadil svůj vážný, analytický výraz budoucího lékaře a zeptal se: Teo? Myslíš, že to půjde rozleštit?“
Celá zahrada vybuchla smíchem. Ilaria se musela opřít o Gigiho rameno.
„Už tehdy mi došlo, že ten kluk je buď naprostý blázen, nebo nepochopený génius,“ zvedl jsem hlas, abych přehlušil doznívající smích, „a dneska? Dneska máme důkaz. Gianluigi je blázen, protože jeden z nejdůležitějších dní svého života svěřil do rukou mně. Ale je to absolutní génius… protože dokázal přesvědčit Ilarii, aby mu řekla ano.“
Pozvedl jsem sklenku.
„Na novomanžele!”
Jakmile jsem si sedl, formální část dne se v podstatě rozpadla. Číšníci začali nosit jídlo v takovém tempu, že stůl za chvíli nebyl pod mísami vidět, a vzduch ztěžkl vůní lanýžů a pečeného masa. Byla to ta fáze svatby, kdy se sako přehodí přes židli a kravata se povolí o dva centimetry. Pokud ji máte.
„Jestli do sebe dostanu ještě jedno sousto té Fiorentiny, prasknu. Ale je výborná,“ chválil Gigi vedle mě poté, co si jeho máma po hlavní části přesedla ke svým sestřenicím, a nalil nám oběma víno, aniž by se ptal. Ruka se mu už netřásla. Byl konečně v klidu.
„Všechno je tady výborné,“ odvětil jsem a ukradl si z mísy ještě kus focaccie.
Ilaria se k nám naklonila. Měla tváře zrůžovělé vínem a vypadala, že jí konečně spadl kámen ze srdce.
„Díky, že jsi vynechal tu historku s policií v Barceloně, Matteo. Máma by to nepřežila.“
„Byla to záložní verze, kdyby se nikdo nesmál u té Alfy,“ zazubil jsem na ni.
„Je všechno v pohodě? Nechcete nic jinak? Nechybí něco?“ ujistil jsem se, že vše probíhá podle jejich představ.
„Všechno je naprosto fantastické,“ zavrtěl hlavou Gigi.
„Můžeš mi říct, jak někdo může mít ve vlastním životě takový chaos a přesto dokáže takhle bravurně zorganizovat něčí svatbu?” nechápal.
„Já nevím,” pokrčil jsem rameny se vší vážností a napil se červeného vína.
„Nejde to jenom za mnou. Ale… jsi můj nejlepší kamarád. Prostě jsem ty věci řešil tak, jak bych si přál, aby je jednou někdo řešil pro mě, kdybych ho o to požádal.”
Ilaria se dojatě usmála. V jejich očích jako kdyby byla skoro lítost nad tím, že takhle po rozchodu to pro mě nejspíš musí být citlivá věc. Ale já se do ženění nikdy nehnal. Výjimkou byla Francesca, se kterou ale zásnuby nedopadly…

ZARA

„Zaro, Zaro!” volal Tino, který se snažil překřičet nějakou italskou písničku, do jejíhož rytmu tančil můj přiopilý bratr s Matteem a Pietrem, zatímco rozesmátá Ilarie jim do toho od stolu tleskala. Všichni už měli docela upito a Gigi vypadal, jakože je v naprosté euforii. Dvorek, kde se konala hostina a zábava, byl posetý hromadou drobných světýlek a teplý den se pomalu překlenoval do příjemného večeru.
„Copak?” sklonila jsem se k Tinovi.
„Pojď si na chvíli sednout k nám,” tahal mě za ruku ke stolu, kde seděli jeho rodiče a zrovna si s někým povídali.
„Mami, to je ona! To je Zara!” volal Tino nadšeně, když jsme k nim přišli.
Usmála jsem se.
„Dobrý večer.”
„Zara? TA Zara?”
Žena u stolu zvedla zrak od své sklenice s vodou. Byla to Matteova matka, o tom nebylo pochyb. Měla stejné rysy, ale zatímco Matteo v sobě měl oheň, v jejích očích byl chlad. Nebyl to nutně zlý pohled, spíš… unavený a odměřený.
„Jasně, že jo!” zahulákal Tino.
„Můj syn o vás neustále mluví,” dodala.
„Vážně?“ pousmála jsem se, i když jsem v duchu pochybovala, že by o mě Matteo vykládal. Spíš to bylo Tinovo dílo. A jeho maminka mi očividně dokonale četla myšlenky.
„Tino o vás mluvil,“ upřesnila a pohladila svého mladšího syna po vlasech, jako by ho chtěla chránit. „Prý jste jedna z mála, která se Mattea nebojí.“
„Nedal mi k tomu důvod,“ odvětila jsem popravdě.
Matteova matka si odfrkla a její pohled sklouzl přes mé rameno na parket. Matteo tam zrovna divoce tančil po boku Gigiho, zatímco vedle nich se smál Pietro, který právě vytáčel nějakou sestřenici v piruetě.
„Podívejte se na Pietra,“ řekla najednou a její hlas změkl. V očích se jí objevila jiskra, která tam před chvílí chyběla. „to je živel. Vždycky se uměl bavit, vždycky byl duší společnosti. A hlavně… vždycky věděl, kde je hranice.“
Pak stočila pohled zpátky na Mattea a její výraz znovu ztvrdl.
„Matteo… Matteo je jiný. Vždycky musí jít až na krev. Od té doby, co si v těch proklatých motokárách zlomil ruku, nezná míru. K životu přistupuje, jako kdyby to byl jeden z jeho závodů.“
Zarazila jsem se. V jejím hlase nebyla pýcha na syna, který je špičkou ve svém oboru. Byl tam strach a výčitka.
„Ale je v tom nejlepší,“ zkusila jsem se ho zastat, i když jsem nevěděla proč.
„Nejlepší,“ zopakovala po mně s trpkým úsměvem.
„Víte, Zaro, být nejlepší v tom, jak se zabít v autě, není pro matku žádná výhra. Zlatý Pietro. Ten kluk má rozum. Stojí nohama na zemi. Matteo létá v oblacích a čeká, kdy spadne.“
„Ale no tak,“ ozval se mi za zády hluboký, klidný hlas vysokého prošedivělého Itala, ve kterém jsem poznala Matteova tátu. Federico Nassi vypadal přesně tak, jak byste čekali od někoho, kdo v sobě spojuje aristokratický klid a temperament.
„Federico,“ představil se mi, což Matteova máma neudělala a nevypadala, že by se k tomu chystala. Ale bylo to vlastně jedno. Jeho jméno jsem znala. Bílou košili z jemné bavlny měl Matteův táta už vyhrnutou k předloktí, což odhalovalo bronzovou kůži a silné ruce. Ten pohyb, kterým si ledabyle upravil manžety, byl navlas stejný jako u jeho prostředního syna. Směsice vrozené elegance a netrpělivosti. I Federico měl ten ostrý, hrdý profil a čelist, která naznačovala, že když se pro něco rozhodne, nejde přes to vlak.
„Nech toho sýčkování. Dneska se slaví,“ řekl směrem ke své ženě a s lehkým úsměvem, který mu v koutcích očí vykreslil vějířky vrásek, mi přisunul židli, abych se mohla posadit.
„Zaro,“ začal, zatímco mi doléval sklenici červeného, „celý večer vás po očku sleduji. Nejdřív jsem si nebyl jistý. Ale když jste se před chvílí u stolu zasmála a zaklonila u toho hlavu… a teď, ten váš postoj… Jste celá Antonio.“
„Vy jste tátu znal?“
Federico se tiše zasmál a podíval se směrem k parketu, kde Gigi s Matteem právě v objetí řvali refrén písničky Sara perche ti amo. Tahle klasika nikdy nemohla na žádné párty chybět.
„Podívejte se na ty dva,“ ukázal na ně skleničkou. „Přesně takoví jsme byli my. Antonio a Federico. Nerozluční. Kde byl průšvih, tam jsme byli my dva. Než… než život rozdal jiné karty. Byl to největší živel, jakého jsem znal. A vy máte ten jeho pohled.“
Pousmála jsem se. Bylo to od něj milé. Vřelou atmosféru ale Matteova máma obratem utnula.
„Jenže ty jsi měl štěstí, Federico,“ prořízla nostalgii svým věcným tónem.
 „Našel jsi někoho, kdo tě dokázal uzemnit. A doufám, že Matteo bude mít jednou stejné štěstí. Protože on vedle sebe nepotřebuje dalšího blázna, co mu bude tleskat, když šlape na plyn. Potřebuje někoho, kdo mu dupne na brzdu. I když pochybuju, že by to někdy dovolil.“
Matteův táta se na mě podíval, rozhodl rezignovaně rukama a zasmál se. Všimla jsem si, že Ilaria kolem nás prošla a vypadalo to, že někoho hledá. Výborná záminka se odloučit.
„Nevěsta něco potřebuje, půjdu za ni. Ale moc ráda jsem vás poznala,” usmála jsem se a vyrazila za brunetkou ve svatebkách.
„Je všechno v pohodě?”
„Moje babička má hysterický záchvat, že už tady nejsou žádné tartaletky, tak hledám, jestli u nějakého stolu nezůstaly,” řekla jemně.
„Skočím za obsluhou, ať vám nějaké přinesou,” uklidnila jsem ji.
„Jsi úžasná,” usmála se a pohladila mě po paži.
„Děkuju,” šeptla ještě, než se zase vytratila.

Vešla jsem do vestibulu, řekla mladé číšnici, že bych potřebovala ještě další tarteletky, a když s úsměvem přikývla a zmizela v útrobách kuchyně, rozhodla jsem se, že se na chvíli vzdálím. Vyběhla jsem nahoru na dřevěný balkónek v prvním patře, odkud bylo na osvětlený dvorek docela hezky vidět, ale už hůře z něj mohlo být vidět na mě. Tenhle den byl jako emoční horská dráha a já si pohrávala s myšlenkou, že je nejvyšší čas zmizet na pokoj. Ustrnula jsem v šoku, když mě něčí paže sevřely a přitiskly k sobě. Málem jsem vyjekla, než jsem si uvědomila, že je to Matteo. Jeho parfém v sobě mísil chladivou svěžest moře a hřejivé tóny santalového dřeva.
„Co tady děláš?” zeptala jsem dost potichu, abych nepoutala pozornost hostů a dost nahlas, aby mě přes hudbu slyšel.
„To samé, co tady děláš ty. Utíkám,” odpověděl a líbil mě do vlasů.
Matteo sklonil hlavu k mému uchu a jeho hlas byl jen tichým zachvěním v rytmu písničky:
„Solo noi, solo noi… dimmi che tu mi vuoi…“
Jenom my, jenom my, řekni mi, že mě chceš… překládala jsem si v duchu ta slova a cítila, jak se mi podlamují kolena. Bylo to tak příhodné, až to bolelo. Byli jsme obklopeni lidmi, spoustou nedořešených věcí, ale šlo jen o nás.
„Solo noi, solo noi… il respiro di noi…“ pokračoval dál, skoro jako by to byla přísaha.
Jenom my, jenom my, náš společný dech…
„Někdo nás uvidí,” vydechla jsem, ale místo abych se odtáhla, zaklonila jsem hlavu a opřela se mu o rameno.
„Tak nás uvidí,” odsekl.
Jasně. Včera večer to byl ostražitý nejlepší kamarád, který nechtěl Gigimu pokazit svatbu. Ted z něj nejspíš prostě jen mluvilo víno. Přitáhl si mě k sobě a neměl v plánu mě pustit.
„O čem s tebou mluvili naši?”
„Tino trval na tom, že mě musí poznat.”
„A?”
„Tvůj táta je v pohodě,” chtěla jsem zmínit ty dobré věci.
„A máma? Nech mě hádat, stěžovala si.”
„Ne tak docela. Jenom mám pocit, že si vás s Pietrem trochu popletla. Jeho si idealizuje a tobě přisuzuje jeho nezodpovědnou povahu.”
„Protože Pietro se drží doma, chodí k ní v neděli na oběd a dárky kupuje v listopadu. Já jsem věčně někde mimo, víkendy jsou pro mě závodní a jsem rád, když mi vyjde, abych je navštívil aspoň na narozeniny.”
Povzdychla jsem si. Než jsem stihla něco říct, otočil mě čelem k sobě, sklonil se a spojil naše rty. Zdálo se, že se v něm pere chemie s rozumem a s přibývajícím alkoholem v krvi rozum prohrával.
 „Ehm, nerad ruším vaše soukromé Sanremo,“ ozval se za námi pobavený hlas.
Odskočili jsme od sebe. Ve dveřích na balkon stál Pietro, v ruce držel sklenici s vínem a vypadal, že se královsky baví.
 „Pietro,“ oslovil ho Matteo, „ty jsi jako špatné svědomí. Vždycky se objevíš v nejméně vhodnou dobu.“
„Někdo to musí hlídat. Gigi už začíná být v té fázi, kdy všechny objímá, a ptal se po tobě,“ řekl Pietro a vešel na balkon.
„Tvrdil jsem mu, že jsi šel řešit něco s cateringem, ale moc mi to nežral. Zná tě.“
„Musím jít,“ povzdechl si Matteo, ale nehnul se z místa. Stále mě držel za ruku.
„To bys měl,“ přikývl Pietro.
„A ty, Zaro, máš rtěnku… no, všude možně.“
Rychle jsem si přejela hřbetem ruky přes pusu.
„Jděte každý zvlášť,“ poradil nám Pietro věcně, „Matteo, běž první. Já tu chvíli počkám se Zarou.“
Matteo stiskl mou ruku naposledy.
„Uvidíme se dole,“ řekl tiše a zmizel v chodbě.

Když jsem po chvíli sešla z patra, večírek byl v plném proudu. Sako už měl málokdo, kravaty byly povolené a parket plný. Gigi stál u baru, košili rozepnutou víc, než by se jeho matce líbilo, a zuřivě gestikuloval s Matteem, který se smál a držel ho kolem ramen. Propletla jsem se davem a zamířila k nim.
„A tady je naše ztracená družička!“ zahulákal Gigi, sotva mě zaregistroval, a natáhl ke mně ruku, aby si mě přitáhl do hromadného objetí.
„Byla jsem si jen přepudrovat nos,“ zalhala jsem s nevinným úsměvem.
Gigi se na mě podíval těma svýma opilýma, ale všeříkajícíma očima. Pak sjel pohledem na Mattea a zase zpátky na mě. Naklonil se k nám, takže jsme měli hlavy těsně u sebe. Z jeho dechu byla cítit grappa.
„Vy dva si myslíte, že jste strašně nenápadní, co?“ zašeptal spiklenecky a uchechtl se.
„Matteo má rozcuchané vlasy a ty vypadáš, jako bys právě uběhla maraton. Nebo dělala něco jiného, co zrychluje tep.“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Matteo se jen ušklíbl a napil se ze své sklenice.
 „Nevím, o čem mluvíš, Gi. Jen jsme si… vyříkávali staré křivdy,“ rýpnul si Matteo.
„Jasně. Křivdy,“ zopakoval Gigi ironicky a pevněji nás stiskl.
„Hele, je mi to jedno. Jsem rád, že jste tady. Oba. Můj nejlepší kámoš a moje ségra. Jenom vás prosím…“ zvážněl a významně se podíval směrem, kde seděla Matteova matka s jeho tátou, „…udržte to v tajnosti aspoň do zítřejší snídaně. Máma by to zvládla, ale Matteova máma by z toho dostala psotník a já nechci na své svatbě volat záchranku.“
S Matteem jsme si vyměnili rychlý pohled.
„Slibuju, brácho,“ mrkla jsem na něj.
„Oficiálně se stále nesnášíme.“
„Přesně tak,“ přidal se Matteo.
„Vlastně jsem jí právě vysvětloval, že má příšerný vkus na boty.“
Gigi se rozesmál, až se zaklonil: „To je ono! To chci slyšet! Tak. A teď se napijeme. Na to, že jste konečně dostali rozum. I když to musíte tajit.“
Cinkli jsme si se skleničkami. Jen v případě Mattea a Gigiho to bohužel nebylo zdaleka naposledy za tenhle večer. Můj bratr měl zhruba za hodinu a půl docela slušně nakoupeno, zatímco jeho svědek se ještě pořád držel, ale jeho vůle nebyla bezedná.
„Dáme si ještě jednu rozlučkovou?“ podíval se na mě prosebně Gigi.
„Já myslím, že už je ideální čas se spíše rozloučit,“ pohladila jsem ho decentně po zádech a rozhlédla se, jestli někde kolem neuvidím Ilarii. Namísto ni se k nám dostal Federico. Prosebně jsem se na něj podívala.
„Federico! Dej si s námi!“ vyzval ho Gigi.
„Co se nalévá?“ zeptal se Matteův táta, který mi pohledem dal najevo, že v něm mám spojence.
„Grappa! Ta nejlepší!“ zahulákal Gigi a málem shodil prázdnou skleničku ze stolu, když se po ní natahoval, „musíme zapít… musíme zapít tu novou éru, Federico!“
Federico se pousmál klidným, otcovským úsměvem a jemně, ale pevně chytil lahev, po které se Gigi sápal.
„Myslím, že novou éru už jsi zapil dostatečně, Luigi,“ řekl smířlivě.
„Neradi bychom, abys na svatební noci usnul dřív, než se vůbec dostaneš do pokoje. Ilaria by nám to neodpustila.“
Gigi se na něj zadíval s tím přehnaně soustředěným výrazem opilce, který se snaží zaostřit. Pak se rozzářil a těžkou rukou poplácal Federica po rameni, až se Matteův táta mírně prohnul.
„Ty jsi moudrý muž, Federico. Vždycky jsi byl,“ prohlásil Gigi vážně a pak se naklonil blíž, jako by mu chtěl svěřit státní tajemství.
„Ale ty to nechápeš. My si musíme připít. Protože teď… teď jsme konečně opravdová rodina!“
Ztuhla jsem. Krev se mi odlila z obličeje. Podívala jsem se na Mattea, který přestal dýchat.
„Samozřejmě, že jsme,“ přikývl Federico trpělivě a vůbec nevypadal, že by v tom hledal dvojsmysly.
„Známe se léta. Matteo ti šel za svědka. To je pouto, které…“
„Ne, ne, ne!“ přerušil ho Gigi a máchl rukou tak prudce, že málem vypíchl Matteovi oko.
„Já nemyslím jenom to! Já myslím nás!“
Gigiho prst se začal nebezpečně kymácet ve vzduchu mezi mnou a Matteem.
„Podívej se na ně, Federico!“ vykřikl nadšeně, „Zara… a Matteo! Tvůj syn a moje sestra! Konečně jsou…“
Srdce se mi zastavilo. Matteo vykročil, připravený mu ucpat pusu dřív, než řekne slovo »spolu« nebo »v posteli«.
„…konečně jsou na jedné lodi!“ dokončil Gigi vítězoslavně, i když mu jazyk trochu zakopl, „konečně se přestali hádat! Vidíš? Stojí vedle sebe a neteče krev! Je to zázrak! Jsme jedna velká, šťastná, italská famiglia!“
Tiše jsem si oddechla. Matteo stočil pohled k davu hostů a napil se ze skleničky, kterou celou dobu držel v ruce.
„Všichni na jedné lodi,“ zopakoval bratr, „a Matteo je kapitán… ne, Zara je kapitán…“
„To stačí, Gi,“ sykl Matteo, který ho chytil z druhé strany pod paží, aby nespadl do keře s růžemi.
„Už ani slovo. Tati? Uvidíme se ráno.“
„Ráno. Na snídani,“ potvrdil mu Federico.
Sledovala jsem, jak Matteo s vypětím všech sil vleče mého bratra směrem k hotelovému křídlu. Gigiho nohy se pletly a Matteo mu musel prakticky nést většinu váhy, přičemž jeho bílá košile se napínala na zádech. Zmizeli ve stínu podloubí a já tam zůstala stát sama, s prázdnou skleničkou a divným pocitem prázdnoty uprostřed doznívající oslavy. Chtěla jsem jít hledat Ilarii, ale v kapse mi zavibroval telefon. Vytáhla jsem ho. Zpráva od Mattea.

Gigi je tuhý. Přijď za mnou na 312, prosím. Potřebuju mluvit s někým, kdo dokáže utvořit souvislou větu a neusíná u toho.

Usmála jsem se. Začínala jsem toho kluka zbožňovat.
Když jsem o pět minut později zaklepala a vstoupila do pokoje 312, přivítalo mě tiché chrápání. Gigi ležel na posteli tak, jak padl. V košili, jen s povolenou kravatou a jednou botou dole. Druhou měl pořád na noze, visící z postele. Matteo seděl na zemi na balkoně, zády opřený o rám otevřených dveří. Sako měl pohozené na křesle, rukávy vyhrnuté a v ruce držel lahev minerálky. Vypadal vyčerpaně, ale když mě uviděl, obličej se mu uvolnil.
„Co dělá tady? Neměl by být na pokoji s Ilarií?“
„V tomhle stavu?“ kývl k němu pobaveně hlavou.
„Slíbil jsem ji, že ho předám, až trochu vystřízliví nebo aspoň až bude schopný stát na vlastních nohou.“
„Takže záchranná mise úspěšná?“ zeptala jsem se šeptem a zavřela za sebou.
„Ztráty na životech nulové, ztráty na důstojnosti… značné,“ uchechtl se a poklepal na místo na zemi vedle sebe, „pojď si sednout. Tady je aspoň vzduch.“
Posadila jsem se vedle něj na chladnou dlažbu balkonu. Noc voněla po jasmínu a vzdáleném moři. Bylo to příjemné ticho. Žádné napětí, jen únava dvou lidí, kteří přežili svatbu. Matteo se napil vody a podal mi lahev.
„Díky, že jsi přišla,“ řekl a opřel si hlavu o zeď.
Zavřel oči.
„Poslouchat Gigiho chrápání o samotě by mě asi donutilo skočit dolů,“ šeptl.
„Od toho jsou družičky. Aby zachraňovaly svědky,“ usmála jsem se a napila se.
Chvíli jsme jen seděli s pohledem upřeným na mého bratra, zatímco se z přízemí se linuli muzika. Cítila jsem z něj teplo a tu zbytkovou, příjemnou vůni vína, která se mísila s jeho parfémem.
„Už ses rozhodla?“ zeptal se najednou do ticha, aniž by otevřel oči.
„O čem?“
„Austrálie,“ vydechl to slovo, jako by ho pálilo na jazyku. Pootočil hlavu ke mně a jeho pohled byl najednou vážný, trochu zamlžený, ale upřímný.
„Předpokládám, že zpáteční letenku jsi měla koupenou ještě před příletem.“
„Předpokládáš?“
Pousmál se.
„Zjistil jsem si to, pokud chceme být přesní. A vím, že máš odlet pozítří,“ přiznal a jeho výraz v obličeji zvážněl.
Srdce mi poskočilo. Tohle by nedělal, kdyby mu na mě nezaleželo.
„Jak?“ přimhouřila jsem zkoumavě oči, načež ticho prořízlo Gigiho zachrápání.
„Své zdroje zásadně neprozrazuji,“ odvětil Matteo, který se snažil smích zažehnat tím, že se napil.
Chvíli jsem mlčela a pak jsem přiznala barvu.
„Zrušila jsem to. Dneska ráno. Před obřadem.“
Matteo na mě zíral. Čekala jsem vtip. Čekala jsem, že řekne něco o tom, jaká je to chyba. Místo toho se mu po tváři rozlil ten nejspokojenější úsměv, jaký jsem u něj kdy viděla.
„To je dobře,“ zamumlal a natáhl ruku, aby mi neohrabaně, ale něžně zastrčil pramen vlasů za ucho. Jeho prsty byly horké.
„To je fakt dobře.“
„Proč?“ rýpla jsem do něj jemně, „bál ses, že tě nebude mít kdo vracet nohama na zem?“
Matteo se tiše zasmál a zavrtěl hlavou.
„Ne,“ řekl a podíval se mi hluboko do očí. Ta opilost mu dávala odvahu říct pravdu.
 „Je to dobře, protože… upřímně, stejně bych tě nepustil.“
„Jak nepustil?“ povytáhla jsem obočí.
„Prostě nepustil,“ pokrčil rameny s tou svou odzbrojující italskou logikou.
„Asi bych ti schoval pas. Nebo bych podplatil celníky.“
„To bys neudělal.“
„Udělal,“ přikývl vážně, ale v očích mu hrály jiskřičky.
„A bylo by mi to jedno. Klidně bych udělal tu největší scénu v historii letiště Firenze-Peretola. Protože představa, že nastoupíš do letadla a zase zmizíš na druhý konec světa…“
Odmlčel se a jeho ruka sklouzla z mých vlasů na mou tvář, kde zůstala.
„…ta představa se mi vůbec nelíbila.“
Polkla jsem. Bylo to sobecké, troufalé, možná trochu toxické… A bylo to to nejhezčí, co mi kdy řekl.
„Máš štěstí. Ušetřila jsem ti za ty celníky,“ usmála jsem se.
Matteo mi úsměv neoplatil. Místo toho se ke mně naklonil blíž a jeho palec mě znovu pohladil po tváři. Přesně tam, kde mi odpoledne setřel tu slzu.
„Víš, co mě dneska štvalo nejvíc?“ zeptal se tiše, hlasem, který najednou neměl nic společného s vtipkováním.
„Že se vypilo málo vína?“
„Že jsem tam musel stát, držet pózu a nechat tě v tom samotnou,“ řekl a jeho hlas zhrubl.
„Viděl jsem, jak se držíš, Zaro. A měl jsem sto chutí se na celý slib vykašlat a prostě si pro tebe dojít. Protože stát tam pro Gigiho bylo fajn… ale nemoct tam být pro tebe mě ničilo. A to musíme změnit. Chci být ten, o koho se opřeš, když to na tebe padne. Kdykoliv.“
Zpracovávala jsem jeho slova. Nečekala jsem, že od něj tohle někdy uslyším a už vůbec ne v den svatby Gigiho. Nejspíš si všiml mého výrazu a tak se rozhodl tu atmosféru trochu odlehčit.
„Na stupnici od jedné do deseti, jak moc sympatická je ti moje máma?“ zeptal se.
„Proč?“
„Protože pozítří má Tino narozeniny. A já po dnešku vím, že krizové situace, ať už jde o Gigiho, nebo o moji matku, zvládám líp, když jsi blízko.“
Pousmál se a palcem mě pohladil po hřbetu ruky.
„Bude tam celá rodina. Naši, Pietro, babička… budou řešit politiku, kdo co dělá blbě, proč Pietro dělá všechno dobře. Ale je u toho skákací hrad a pán s cukrovou vatou, což to obvykle zachraňuje.“
Zvážněl a podíval se mi hluboko do očí.
„Vím, že to není zrovna romantika při svíčkách, ale hned potom začíná závodní víkend. Monza. Náš domácí závod. Ten největší blázinec v roce.“
Odmlčel se, jako by mi dával možnost couvnout, ale jeho stisk zesílil.
„Nechci tam být sám, Zaro. Chci, abys tam byla se mnou. Ne jako kamarádka, ne jako sestra mého kámoše. Chci tě představit rodině jako svou holku. Bereš to?“