Telefon mi zavibroval v dlani přesně ve chvíli, kdy jsem zírala do stropu a snažila se přesvědčit sama sebe, že je dobrý nápad jít spát a přestat myslet na to, co teď asi Matteo dělá.
A KDY MŮŽU NA MOTOKÁRY VZÍT TEBE?
Srdce mi poskočilo Zírala jsem na tu zprávu a musela se usmát, i když mi rozum říkal, že bych ten telefon měla zahodit. Místo toho jsem ale začala ťukat odpověď, ve které byla větší dávka odvahy, než jsem reálně cítila.
S NEZADANÝMI NECHODÍM ANI NA KAFE, NATOŽ NA MOTOKÁRY.
Odesláno. Čekala jsem smeč, výmluvu, nebo ticho. Displej se rozsvítil skoro okamžitě.
TAKŽE TĚ ZA HODINU VYZVEDNU NA ROHU ULICE.
Zůstala jsem na to zírat s otevřenou pusou. Moc jsem tomu nerozuměla. Znamenalo to, že to s Alessandrou ukončil? Nebo si ze mě jen dělal srandu? Byla jsem v až moc velké euforii, než abych dokázala racionálně uvažovat. Adrenalin, který jsem cítila, byl nebezpečnější než ten na závodní dráze.
Vykradla jsem se z pokoje jako zloděj. V domě bylo ticho, Ilaria byla pryč a Gigi odpočíval v ložnici, odkud dnes skoro vystrčil paty. Můj bratr totiž vypadal po včerejší rozlučce se svobodou jako někdo, jehož každý výdech může být poslední. Celý den strávil v horizontální poloze s mokrým hadrem na čele, neschopný pozřít cokoliv jiného než vývar, a proklínal Pietra, Mattea i všechny bary, ve kterých se společně zastavili.
Když jsem vklouzla do Matteova auta, které tiše čekalo o dvě ulice dál, vonělo to uvnitř kůží a jeho kolínskou.
„Ahoj,“ řekl tiše, aniž by se na mě podíval. Jen zařadil a vyjeli jsme do tmy.
Motokárový areál byl v tuhle hodinu už pro veřejnost zavřený, ale Matteo evidentně nepotřeboval otevírací dobu. Jen co jsme vystoupili, vyřítil se z malé buňky starší podsaditý muž v umaštěných montérkách, který si utíral ruce do hadru.
„Matteo! Zase?“ rozhodil rukama a smál se tak, že se mu třáslo břicho, „mám ti tady rovnou ustlat? Včera jsi tu nechal duši, dneska jsi tu zpátky. To ti ty tvoje formule nestačí?“
„Giuseppe, tohle je závislost, to nevyléčíš,“ zasmál se se Matteo a podal mu ruku. Pak kývl směrem ke mně.
„Přivedl jsem posilu. Tohle je Zara.“
Giuseppe si mě změřil pohledem, v očích mu hrály jiskřičky. „Zara? Hezčí doprovod než ti dva blázni včera, to musím uznat. Přítelkyně?“
„Sestra Gigiho,“ opravil ho Matteo klidně.
Giuseppeho úsměv okamžitě zmrzl. Zvážněl a podíval se na mě s úplně jiným výrazem. Byl v tom respekt, úcta a možná i trochu smutku. Sundal si bekovku a zmoulal ji v rukou.
„Sestra Gigiho… Takže dcera Antonia?“ zeptal se tiše.
Přikývla jsem, trochu zaskočená tou změnou atmosféry: „Ano.“
„To byl velký chlap, signorina,“ řekl Giuseppe a hlas se mu trochu zachvěl. „Velký chlap a velký závodník. Často tu sedával, támhle na tribuně, a díval se, jak ti kluci jezdí. Je mi ctí.“
„Díky,“ hlesla jsem.
Matteo mu položil ruku na rameno.
„Dáš nám chvilku, Giuseppe? Než to rozjedeme?“
„Jasně, jasně. Dráha je vaše. Jdu zkontrolovat časomíru,“ zamumlal stařík a nechal nás tam stát.
„Pojď,“ vyzval mě Matteo a vedl mě pryč od asfaltu, směrem k malému travnatému kopečku, odkud byl výhled na celou osvětlenou dráhu i na světla Florencie v dálce. Posadili jsme se do trávy. Bylo to zvláštní místo. Vonělo to tady spálenými gumami a benzínem, ale zároveň tu byl klid.
„Rozešel jsem se s ní,“ řekl najednou do ticha, aniž by se na mě podíval. Trhal stébla trávy a drtil je mezi prsty.
Ztuhla jsem.
„Opravdu?“
„Ano. Ale není to tak jednoduché,“ otočil se na mě a v očích měl únavu, „držíme se v šachu. Ona ví věci na mě, já vím věci na ni. Je to studená válka. Slíbila, že bude mlčet, když budu mlčet já, ale… znám ji. A znám jejího otce. Čekám podraz. Nevím odkud, nevím kdy, ale přijde.“
„Takže jsi volný, ale s terčem na zádech,“ shrnula jsem to.
„Přesně tak,“ pousmál se hořce, „ale za ten pocit, že už nemusím lhát, to stálo.“ Chvíli jsme mlčeli. Matteo se zadíval dolů na dráhu, konkrétně na jednu ostrou zatáčku lemovanou pneumatikami.
„Vidíš tamtu šikanu?“ ukázal prstem.
„Když mi bylo dvanáct, zlomil jsem si tam ruku. Ošklivě, nadvakrát. Máma z toho šílela. Řekla, že s motokárama je konec. Že je to moc nebezpečné a že mě radši přihlásí zpátky na hokej, u kterého Pietro zůstal a nic kromě vybitých zubů mu nebylo.“
„Neumím si tě představit na bruslích,“ zasmála jsme se nad tím obrázkem.
„Nesměj se, byl jsem docela dobré levé křídlo,“ rýpnul do mě loktem, ale pak zvážněl.
„Jenže já chtěl závodit. A jediný, kdo to chápal… byl tvůj táta.“
Překvapením jsem zvedla obočí. O mém otci se mnou nikdy nemluvil.
„Tvůj táta,“ pokračoval Matteo tiše, „si tehdy promluvil s mámou. Samozřejmě to nepomohlo. Takže udělal něco jiného. Domluvil se s Gigim. Celý rok nás společně vyzvedával ze školy. Oficiálně jsme jezdili na ‚doučování matematiky‘, které vedl tvůj otec. Reálně nás vozil sem. Platil mi tréninky, platil mi benzín, dokonce mi koupil moji první pořádnou helmu, když máma tu starou zamkla ve sklepě.“
Zírala jsem na něj. Táta. Můj táta, který o závodech doma skoro nemluvil, jen je tiše sledoval v televizi.
„Nikdy mi o tom neřekl,“ špitla jsem. „Vždycky se jen v březnu vytratil na nějaký závod v Melbourne s tichým vysvětlením, že tam zná někoho z týmu. Nikdy neřekl žádné konkrétní jméno.“
„Byl to náš spiklenec,“ usmál se Matteo při té vzpomínce.
„Když jsem vyhrál svůj první šampionát, stál támhle u plotu. Nešel na pódium, nechtěl si připisovat žádné zásluhy. Jen mi pak dal ruku na rameno a řekl: ‚Dobrý, Matteo. Ale tu zatáčku jsi projel moc zeširoka.“
Bylo mi smutno. Táta měl za sebou příběhy, které mi nikdy neřekl. A jediné, co mi po něm bylo, byly vzpomínky. Naštěstí existovali lidé, kteří mi ty příběhy mohli odvyprávět za něj.
„Gigi závodil taky?” zeptala jsem se, přemítajíc nad tím, co mi před chvílí řekl.
Matteo se zasmál: „Závodil je… silný pojem. Vyskytoval se na trati, často pak i mimo trat a nakonec sedával mnohem radši na sadách starých pneumatik a listoval si v knize o nervové soustavě.”
Tohle mi k němu sedělo víc, pravda.
„Jsem vděčný za to, co pro mě tvůj táta udělal,“ řekl Matteo a podíval se mi do očí, „možná víc, než jsem kdy stihl říct jemu. A teď… teď mám pocit, že mu dlužím, abych se choval správně. Hlavně k jeho dceři.“
Natáhl ruku a jemně mi odhrnul pramen vlasů z tváře.
„Takže… co s námi bude?“ zeptala jsem se trochu ztraceně.
Matteo se zhluboka nadechl, jako by zvažoval všechna pro a proti. Pak se mu ale v očích znovu objevil ten známý, dravý záblesk. Vstal a oprášil si kalhoty.„To zjistíme,“ řekl a podal mi ruku, aby mě vytáhl na nohy. Přitáhl si mě k sobě tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla. Ale nepolíbil mě. Místo toho se mi naklonil k uchu.
„Ale nejdřív zjistíme jinou věc. Jestli máš ty geny po něm, nebo jestli jsi jenom turistka.“
Odtáhl se a hodil mi jednu z helem, která ležela na zídce: „Ukaž, co umíš, Navarrová. Kdo prohraje, platí večeři.“
ZARA
„Vypadám v tom legračně,“ zamumlala jsem, když jsem si tu obří helmu nasadila na hlavu. Tlačila mě na lícních kostech a měla jsem pocit, že se v ní udusím ještě před startem.
„Vypadáš bezpečně,“ uchechtl se Matteo a zapnul mi pásek pod bradou, „a to budeš potřebovat. Protože ti nic nedaruju.“
„Myslela jsem, že mě budeš učit,“ namítla jsem.
„Nejlepší škola je šokem. Giuseppe? Startuj!“ křikl na starého pána v boudě.
Než jsem stihla protestovat, motor pode mnou zařval. Celá motokára se rozklepala jako kuchyňský mixér. Matteo na mě jen mrknul přes hledí, šlápl na plyn a zmizel v první zatáčce. Zůstal po něm jen smrad spáleného benzínu.„Fajn,“ procedila jsem skrz zuby a opatrně sešlápla pedál.
První dvě kola byla katastrofa. Čistá, nefalšovaná hrůza. Volant šel ztuha, jako bych se prala s medvědem. V každé zatáčce mě to vynášelo ven, motor řval, ale rychlost nikde. Připadala jsem si směšně.
Když mě Matteo předjížděl o celé kolo, jen zpomalil, významně si poklepal na zápěstí, kde obyčejně nosil hodinky, a pak zase vystřelil pryč.
„Parchante,“ ulevila jsem si do helmy.
V třetím kole na mě počkal. Zpomalil a jel vedle mě.
„Co to děláš?“ křikl na mě přes hluk motorů.
„Snažím se nezabít!“
„Snažíš se to řídit jako auto na nákup!“ gestikuloval rukou v rukavici, „jedeš v křeči! Pust ten volant!“
„Cože?!“
„Nedrž to jako prase kost! Uvolni ruce! A přestaň brzdit kilometr před zatáčkou. Ta kára drží. Věř jí!“
„To se ti řekne!“ ječela jsem zpátky, ale zkusila jsem to. Trochu jsem povolila sevření volantu, které mi už odkrvovalo prsty.
„Sleduj mě!“ přikázal a ještě předtím, než se zařadil přede mě dodal: „Dělej přesně to, co já. A neopovaž se brzdit, dokud neuvidíš moje brzdová světla.“
A tak jsme vyrazili. Vláček strachu a adrenalinu. Matteo jel přede mnou, a i když mě šetřil, měla jsem co dělat, abych se ho udržela. Blížili jsme se k té nejostřejší zatáčce, která se vracela skoro do protisměru. Můj mozek křičel BRZDI, ale Matteova motokára pořád zrychlovala. Zabijeme se, problesklo mi hlavou. Teprve na poslední chvíli se před mnou rozsvítila červená světla. Dupla jsem na to taky. Motokára sebou smýkla, zadek mi ujel do strany. Lekla jsem se a chtěla to srovnat, ale Matteo už byl v zatáčce. Smíření se smrtí jsem šlápla na plyn, a světe div se, ono to fungovalo. Místo abych vyletěla ven, mě to vytáhlo ze zatáčky jako prakem.
„Jo!“ vykřikla jsem.
V dalším kole už jsem to začala cítit. Přestala jsem se prát s fyzikou a začala ji využívat. Když mě Matteo viděl ve zpětném zrcátku, jak se držím jeho stopy, zvedl ruku a ukázal vztyčený palec. A pak zrychlil. Tentokrát mi neujížděl, spíš vyzýval k souboji. Byla to hra na kočku a myš. Vytahoval mě z mé komfortní zóny metr po metru. Bolely mě ruce, pot mi stékal po zádech, ale smála jsem se. Byl to ten nejčistší pocit svobody, jaký jsem zažila.
V poslední šikaně to přehnal. Vyneslo ho to moc doširoka. Viděla jsem mezeru. Ne moc velkou, ale chtěla jsem to zkusit. Moje přední kolo se dostalo vedle jeho zadního. Matteo otočil hlavu. Působil překvapeně. Šlápl na to, ale já měla vnitřní stopu. Vytlačila jsem ho. Sprostě, drze, přesně tak, jak by to udělal on. A cílem jsem projela první, o půl metru. Zastavila jsem v boxech, motor zhasl a najednou bylo ticho. Jen mi šumělo v uších. Ruce se mi třásly tak, že jsem si nemohla rozepnout helmu. Matteo vyskočil ze své motokáry a byl u mě ve vteřině.
„Ty jsi blázen!“ vydechl a serval mi helmu z hlavy.
„Učila jsem se od nejlepšího,“ lapala jsem po dechu, vlasy přilepené k obličeji, tváře rudé horkem a vzrušením.
Matteo se opřel rukama o boky mé motokáry, čímž mě uvěznil v sedačce. Jeho obličej byl centimetry od mého. Z čela mu kapal pot, hrudník se mu prudce zvedal. Vypadal naštvaně. A zároveň pyšně, jen to evidentně nechtěl emočně ventilovat.
„Tohle,“ ukázal prstem na dráhu za námi, „tohle byl manévr hodný diskvalifikace. Vytlačila jsi mě.“
„Byla tam mezera,“ pokrčila jsem rameny a snažila se uklidnit dech, „využila jsem ji.“
„Byla tam mezera, protože jsem ti ji nechal,“ zalhal.
Poznala jsem to. Nenechal. Udělal chybu a já ho dostala.
„Kecáš,“ zasmála jsem se.
Matteo zmlknul. Sjel pohledem na moje rty, pak zpátky do očí. Ta energie mezi námi praskala jako statická elektřina. Všechen ten adrenalin ze závodu se najednou přelil do něčeho jiného. A mnohem nebezpečnějšího.
„Máš pravdu,“ přiznal tiše a naklonil se blíž, „kecám. Dostala jsi mě.“
Zvedl ruku a palcem mi setřel šmouhu od mouru z tváře.
„Tvůj táta by se smál, kdyby viděl, jak jsi mě v té poslední zatáčce zavřela.“
Při zmínce o tátovi jsem zvážněla.
„Fakt?“
„Rozhodně,“ řekl s úsměvem.
Zůstali jsme tam takhle, v polotmě opuštěného okruhu, on skloněný nade mnou, já uvězněná v malé sedačce.
„Takže,“ odkašlala jsem si, protože mi z jeho blízkosti začínalo být horko, „kdo platí tu večeři?“
* * * *
Společně jsme došli k autu a já byla zvědavá, kam naše kroky povedou: „Pravidla byla jasná. Poražený platí. A vítěz vybírá místo.“
Matteo se uchechtl, hodil tašku s helmou na zadní sedadlo a prohrábl si vlasy, které měl po závodě rozcuchané způsobem, který by měl být zakázaný.
„Fajn, Zaro. Dostala jsi mě. Kam to bude? Enoteca Pinchiorri? Cibrèo? Máš drahý vkus?“
„Mám hlad,“ opravila jsem ho, „a upřímně? Smrdíme benzínem a jsme špinaví od pneumatik. V Enotecce by nás nepustili ani na bar.“
„Bod pro tebe,“ uznal a otevřel mi dveře spolujezdce.
„Takže co navrhuješ?“
„Pizza,“ řekla jsem bez váhání, když jsem nasedala.
„Ale žádná nóbl restaurace. Chci tu nejmastnější, nejlepší pizzu do krabice, kterou tohle město nabízí.“
Matteo se za volantem usmál. Byl to ten klukovský úsměv, který se mi začínal nebezpečně líbit.
„V tom případě vím přesně, kam tě vzít. Protože v tomhle městě znám jen jednoho člověka, co dělá těsto lepší než moje nonna.“
Vyrazili jsme do noční Florencie. Matteo kličkoval uličkami s jistotou taxikáře, až zastavil před malým, přeplněným bistrem v Oltrarno, kde se fronta táhla až na chodník. Nechal mě v autě, prohodil pár slov s chlapíkem u pece, který ho okamžitě objal (a ušpinil mu tričko od mouky), a za pět minut byl zpátky se dvěma horkými krabicemi.
„Margherita s extra buvolí mozzarellou. Pro vítěze,“ podal mi krabice, které pálily do stehen.
„Díky,“ nasála jsem tu vůni.
„A teď? Najdeme lavičku v parku?“
„Mám lepší nápad,“ řekl a znovu nastartoval.
„Znám místo, kde je klid. A kde se na tebe nikdo nebude dívat, jak se pereš s nefalšovanou italskou pizzou.“
Čekala jsem, že zamíříme k řece, nebo na nějakou vyhlídku. Místo toho jsme po pár minutách zastavili v úzké, obytné ulici ve čtvrti San Frediano. Bylo to daleko od turistického centra, tiché a… úplně obyčejné.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se, když vypnul motor.
„V mojí VIP zóně,“ mrknul na mě a vystoupil.
Nechápavě jsem vylezla s krabicemi v ruce. Stáli jsme před starým činžákem s oprýskanou omítkou. Žádná brána, žádné kamery, žádné Ferrari na příjezdovce.
„Matteo?“ zvedla jsem obočí.
„Jestli mě chceš unést, vybral sis divnou lokaci.“
„Kdybych tě chtěl unést, vezmu tě do Maranella,“ zasmál se a odemkl těžké dřevěné dveře. Podržel mi je otevřené a pokynul hlavou k tmavému schodišti. „Pojď. Tohle se ti bude líbit. Je to jediné místo ve Florencii, kde Matteo Nassi neexistuje.“
Zaváhala jsem jen vteřinu. Bylo v tom tajemství. A já, posilněná vítězstvím na okruhu a vůní pizzy, jsem byla zvědavá, co se skrývá za těmi obyčejnými dveřmi. Vyšli jsme do druhého patra. Matteo vytáhl klíč, který vypadal, že pamatuje ještě první republiku, a odemkl dveře se jmenovkou, na které nebylo nic.
„Vítej v mém původním království,“ oznámil Matteo a odemkl dveře ve druhém patře starého činžáku.
„Nečekej Versailles. Tady nebydlí pilot Ferrari, ale kluk, který podepsal svou první smlouvu v F3.“
Vešli jsme dovnitř. Byt v San Fredianu měl vysoké stropy s dřevěnými trámy a voněl čistotou. Byla to směs cedrového dřeva z podlahy a pánské aviváže, která se linula z přehozu na gauči. Nebyla to ta sterilní, chladná nádhera, kterou jsem viděla na fotkách z jeho původní vily, kde se člověk bál čehokoliv dotknout. Tohle místo mělo duši. Matteo cvaknul vypínačem. Místnost nezalilo žádné ostré světlo, ale měkká, hřejivá záře stojací lampy v rohu.
„Páni,“ vydechla jsem a zula si tenisky. Podlaha byla příjemně teplá. Rozhlédla jsem se. Nebyl to luxus, na jaký byl zvyklý teď, ale rozhodně to nebyla díra. Bylo to prostě… normální. Uprostřed místnosti stála velká šedá sedačka plná polštářů, která přímo vybízela k tomu, aby do ní člověk zapadl. Na konferenčním stolku ležely srovnané časopisy o autech a v rohu stála knihovna, která nepůsobila jen na ozdobu.
Bylo to vzdušné, uklizené, ale zároveň zabydlené. Místo, kde si můžeš dát nohy na stůl a jíst pizzu z krabice, aniž by tě někdo okřikl nebo aniž bys měla strach, že když ti upadne drobek na zem, budeš mít dojem katastrofy.
„Je to tu… hezké,“ řekla jsem upřímně a přešla dovnitř.
„Mnohem útulnější než ta předchozí vila, ve které jsem byla.“
„Je to domov,“ pokrčil rameny Matteo a položil krabice s pizzou na stůl.
Nad televizí visel ten obrovský, zarámovaný plakát Ayrtona Senny v paddocku. A na poličce, hned vedle helmy, stála fotka. Přešla jsem k ní. Byl na ní kluk s rovnátky a nemožným účesem, jak stojí vedle Michaela Schumachera a tváří se, že právě vyhrál v loterii.
„To jsi ty?“ uchechtla jsem se a vzala rámeček do ruky.
„Ten účes je zločin proti lidskosti, Matteo.“
„Bylo mi šestnáct, měj slitování,“ zasmál se, došel ke mně a vzal mi fotku z ruky, aby ji vrátil na místo.
„Toho dne jsem se rozhodl, že budu jezdit za Ferrari. A tenhle byt… to je jediné místo, které mi připomíná dobu, kdy jsem nebyl nikdo. Kdy jsem to celé dělal jenom proto, že mi to přinášelo radost. Bez většího tlaku, bez všech těch škrobených věcí kolem…“
Opřel se bokem o knihovnu, ruce v kapsách džínů, a podíval se na mě.
„Takže… jaké jsou tvoje pocity?“
„Tohle je ten opravdový Matteo? Ten, který nemá nutkání všem vše oplácet, mít poslední slovo, rvát se o každý centimetr trati, jezdit v drahých autech, chodit do nejlepších podniků a objednávat si bez toho, aby se díval na ceny?“
Udělal krok ke mně. Prostor mezi námi se zmenšil. Cítila jsem tu energii, která z něj sálala.
„Ten parchant na trati, to jsem taky já,“ opravil mě s lehkým úsměvem, ve kterém ale nebyla arogance, jen upřímnost, „toho potřebuju, abych přežil. Abych vyhrával. Ale tady…“
Rozhlédl se po místnosti a pak se jeho pohled vrátil ke mně. Byl intenzivní, klidný a jistý.
„Tady je to jiné. Tady si na nic nehraju. A zajímá mě teď jedna věc, Zaro.“
Opřel se rukou o stěnu vedle mé hlavy, čímž mě uvěznil ve svém osobním prostoru, ale nedotkl se mě. Jen tam stál a nechal působit svou blízkost.
„Kdyby zítra ten cirkus skončil. Kdyby se vypnuly kamery, zrušily sponzorské smlouvy a zapomnělo se na VIP večírky. Kdyby zbyl jen tenhle byt, pizza z krabice a chlap, který občas prohraje v motokárách s holkou z Austrálie…“ Naklonil se blíž, hlas snížil až skoro do šepotu a já cítila, jak mi poskočilo srdce.
„…stačilo by ti to? Brala bys tuhle verzi?“
Polkla jsem. Srdce mi bušilo až v krku. Tohle byla ta otázka. Nechtěl vědět, jestli s ním chci chodit. Chtěl vědět, jestli chci jeho.
„Víš,“ začala jsem pomalu a udělala ten poslední krok k němu, takže jsem musela zaklonit hlavu, „upřímně? Ta vila byla studená. Tady… tady to má příběh.“
Matteovi cukly koutky: „To není odpověď.“
„Nezakoukala jsem se do pilota Ferrari, Matteo,“ řekla jsem tiše a položila mu dlaň na hruď. Cítila jsem, jak mu pod tričkem tluče srdce.
„Baví mě ten kluk pod tím. Ten, co ze sebe radši udělá arogantního pitomce, jen aby odvedl pozornost od toho, že ve skutečnosti někomu kryje záda. Ten, který si na nic nehraje, když se nikdo nedívá, všímá si drobností… A hlavně ten, co má sice ego až na půdu, ale má dost sebevědomí na to, aby se nechal porazit holkou.”
Matteo vydechl, jako by z něj spadla tíha celého světa.
„Tak to mám štěstí,“ špitl.
„Protože ten kluk zrovna teď přemýšlí jen o jedné věci.“
„O jaké?“
„Že tě chce políbit, od té doby, co jsi mi v té poslední zatáčce zavřela stopu.“
Nečekal na dovolení. Chytil mě v pase a přitáhl si k sobě, aby mě políbil. Přitiskla jsem se k němu a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli je hvězda, nebo vyhnanec. V tomhle bytě, pod dohledem Ayrtona Senny, existoval jen on. A ta elektřina mezi námi, která tam jiskřila už od pozdního odpoledne, konečně našla uzemnění. Když se na moment odtáhl, oba jsme se potřebovali nadechnout. Matteo opřel své čelo o moje a nechal oči zavřené, jako by se snažil uklidnit tep.
„Měl jsem v plánu sníst tu pizzu,“ špitl mi do rtů a palcem mi přejel po lícní kosti.
„Chtěl jsem ti ukázat staré fotky a chovat se slušně… Ale začínám mít pocit, že to byl dost naivní plán.“
Zasmála jsem se, ale ten smích byl tichý a vibroval mi v hrudníku. Cítila jsem, jak se mu třesou ruce. Nebyl to suverénní pilot, co si jde pro trofej. Byl to kluk, který bojoval sám se sebou.
„Pizza možná vystydne,“ zašeptala jsem a dala mu další polibek, čímž jsem hranici, kterou se nejspíš pokoušel držet.
„To nevadí.“
Už se na nic neptal. Zvedl mě do náruče, jako bych nic nevážila, a já instinktivně obmotala nohy kolem jeho pasu.
„Ložnice je na konci chodby,“ zamumlal a vykročil do tmy.
„A varuju tě, Zaro… tam už tě vyhrát nenechám.“
MATTEO
Kopl jsem do dveří ložnice, aby se za námi zavřely, a v tu chvíli se svět scvrknul jen na nás dva. Žádné Ferrari, žádní sponzoři, žádný tlak milionů fanoušků. Jen čtyři stěny mého starého bytu a ona.
Když jsem ji přitiskl zády na matraci, dívala se na mě. Ne tím pohledem, kterým se na mě dívaly ostatní. V jejích očích, které ve tmě chytaly odlesky pouličních lamp zvenčí, byla výzva. Byla tam ta holka, co mě před hodinou bez milosti zavřela v zatáčce a pak se mi vysmála do helmy.
„Varoval jsem tě,“ zašeptal jsem a cítil, jak mi tepou spánky.
„Tady neplatí žádná pravidla.“
Zara se usmála a přitáhla si mě blíž za tričko.
„Doufám, že ne,“ vydechla.
Věděl jsem, že bych měl být opatrný. Že je to Gigiho sestra. Že můj život je momentálně minové pole a neměl bych do něj nikoho tahat, natož ji. Ale když se její dlaně dotkly mé kůže pod tričkem, veškerá logika vyletěla oknem. Byla krásná, nebezpečná a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Pokud s Alessandrou všechny věci měly být dokonalé, se Zarou to byl pravý opak. Bylo to chaotické, naráželi jsme do sebe, smáli se, když jsme se nemotorně snažili zbavit oblečení, a lapali po dechu v intervalech, které neměly s dokonalostí nic společného. Když jsem jí přejel rukou po boku a cítil, jak se pode mnou prohnula, projel mnou pocit absolutního vlastnictví. Nechtěl jsem ji jen mít. Chtěl jsem, aby věděla, že teď, v tuhle chvíli, patříme k sobě. Že ten kluk z fotky v obýváku konečně našel někoho, kdo ho uzemnil. Tím, že na něj bez milosti aplikuje jeho vlastní metody.
„Zaro,“ vydechl jsem její jméno do jejího krku, kde jí splašeně tlouklo srdce. Voněla po vanilce a spáleném benzínu z okruhu. Byla to ta nejlepší kombinace na světě.
„Ted ne,“ zašeptala, položila mi na rty ukazováček a prsty druhé ruky mi vpletla do vlasů, čímž mě donutila zvednout hlavu a podívat se na ni.
Ztratil jsem se v tom. Ztratil jsem se v ní.
Později, když se dech nás obou uklidnil a pokojem se rozlilo ticho přerušované jen občasným průjezdem auta po nábřeží, jsem ležel na zádech a díval se do stropu. Zara mi ležela na hrudi, prstem bezmyšlenkovitě kroužila po mém rameni a vlasy měla rozhozené všude kolem nás jako zlatou svatozář. Cítil jsem se… lehce. Byl to pocit, který mě roky míjel. Očekávání týmu, okolí, fanoušků… Ale ted jsem cítil klid. A věděl jsem, že kdybych věci nekomplikoval svou věčnou slabostí soutěžit o vše, mohl jsem se tak cítit už mnohem dřív.
„Přemýšlíš o tom, koho vezmeš na motokáry zítra?“ ozvala se tiše, aniž by zvedla hlavu.
Usmál jsem se a objal ji pevněji.
„Přemýšlím o tom, že jsi jediná holka, která v tomhle bytě vypadá, že sem patří.“
Zara se zvedla na loktech a podívala se na mě. Byla rozcuchaná, rty měla oteklé od líbání a na tváři jemně otlačený polštář. Vypadala křehce, zranitelně a zároveň neskutečně přitažlivě. V paddocku se to hemžilo modelkami, ale… tahle holka měla něco navíc, co jsem nedokázal pojmenovat.
„To je kompliment?“ zvedla obočí.
„Největší, jaký umím dát,“ řekl jsem vážně a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. „Většina lidí vidí tu vilu a myslí si, že to jsem já. Ale já jsem tady. V tomhle bytě, s tou starou fotkou Schumachera. A ty… ty jsi sem zapadla, jako bys tu byla odjakživa.“
Na chvíli zmlkla a v očích se jí mihl stín obav.
„Tady nejspíš patřím. Ale co tam venku? Gigi… nebude rád. Alessandra tě kdykoliv může bodnout do zad. A já sotva zvládám krizové chvíle, když se nikdo nedívá. Natož když se dívá půlka světa.”
Položil jsem jí prst na rty.
„To budeme řešit, až vyjdeme ven. Ale teď?“
Přitáhl jsem si ji zpátky dolů k sobě.
„Teď jsme jen my a vystydlá pizza pro šampionku. A i když jsi mě na trati smazala jako amatéra, při pohledu na tebe si říkám, že jsem ten nejúspěšnější poražený v historii.“
Cítil jsem, jak se jí na mé hrudi rozechvěl smích. Zavřel jsem oči a vdechl její vůni. Věděl jsem, že zítřek bude peklo. Že to bude bolet. Že Gigi bude zuřit aže dost možná budu v paddocku trpět. Ale nechtěl jsem si zkracovat pocit spokojenosti, který jsem teď měl.
Ranní slunce se pomalu dralo skrz žaluzie a kreslilo na Zaru, která ještě spala vedle mě, zlatavé pruhy. Ležela na břiše, obličej zabořený do mého polštáře peřina odhalovala její nahá záda. Opřel jsem se o loket a chvíli ji jen pozoroval.
„Hmm…“ zamumlala a líně otevřela jedno oko.
„Dobré ráno,“ usmál jsem se a odhrnul jí vlasy z čela.
Zara se protáhla a spokojeně přivřela oči. Pak jí ale pohled padl na budík na nočním stolku a ve vteřině ztuhla.
„Šest pryč? Panebože.“
Vystřelila do sedu a přitáhla si deku k sobě.
„Gigi. Jestli se vzbudil a zjistil, že nejsem v pokoji…“
„Klid,“ chytil jsem ji za ruku dřív, než stihla začít panikařit. Byla studená. Cítil jsem, jak se jí v hlavě honí katastrofické scénáře.
„Gigi si po tom katastrofálním včerejšku určitě rád přispí. Bude vcděčný, když trefí do koupelny, natož aby kontroloval postele.“
„Ale co když…“
„Mám plán,“ přerušil jsem ji klidně a vstal z postele, abych našel své džíny. „Obleč se. Cestou tě hodím k Nonně Rose.“
Zara se na mě podívala nechápavě, zatímco lovila na zemi své oblečení.
„Kdo je Nonna Rosa?“
„Nejlepší pekárna ve Florencii. Otevírají za deset minut,“ vysvětlil jsem a hodil po ní její kabelku.
„Koupíš deset teplých cornetti s vanilkovým krémem, pár čerstvých buchet a dvě silná espressa s sebou. Až přijdeš domů a někdo se tě náhodou zeptá, kdes byla tak brzo ráno…“
„… tak jim vrazím pod nos sáček s čerstvou snídaní,“ dokončila za mě a v očích se jí objevilo uznání.
„Přesně tak,“ mrknul jsem na ni a zapnul si pásek.
„Je to stará italská pravda, Zaro. Nikdo se neptá na detaily, když přineseš jídlo, které voní přes celý dům. Budou tě milovat, ne tě vyslýchat.“
Zara se pousmála a konečně se trochu uvolnila. Přešla ke mně a stoupla si na špičky, aby mi mohla dát pusu.
„Ty jsi nebezpečný, Matteo. Máš odpověď na všechno.“
Objal jsem ji kolem pasu a přitiskl k sobě. V tu chvíli jsem nechtěl nic jiného, než s ní zůstat v téhle posteli celý den.
„Ne na všechno,“ špitl jsem jí do vlasů.
„Třeba na to, jak teď vydržím celý den bez tebe, odpověď nemám.“
Cítil jsem, jak se usmála na mé kůži. „Možná ti pošlu fotku těch cornetti. Abych tě provokovala.“
„To zkus,“ zasmál jsem se a neochotně ji pustil.
„A teď pojď. Než se tvůj bratr probere a svůj hlad začne řešit sám.“
ZARA
„Bože, tohle jsem potřeboval,“ zamumlal Gigi s plnou pusou a slastně přivřel oči.
„Kde jsi to vyhrabala?“
„Tajný tip,“ pokrčila jsem rameny a upila kávy, abych skryla nervozitu.
„Vstala jsem brzo, nemohla jsem zabrat, tak jsem se prošla městem.“
V tu chvíli se zvenku ozval zvuk motoru. O minutu později se otevřely dveře a do kuchyně vpochodoval Matteo. Vypadal odpočatě, na očích měl sluneční brýle a tvářil se, jako by mu ten dům patřil.
„Gigi? Žiješ?“ houkl na mého bratra a pak se jeho pohled stočil na stůl plný jídla.
„Vidím, že rekonvalescence probíhá úspěšně.“
„Dej si,“ mávl rukou Gigi a posunul k němu sáček.
„Zara sehnala snídani. Je to neskutečné.“
Matteo přistoupil ke stolu, sundal si brýle a kriticky si prohlédl obsah papírovho pytlíku. Pak zvedl jedno cornetto dvěma prsty, jako by to byl podezřelý důkazní materiál.
„Pistáciový krém?“ nadzvedl obočí a podíval se na mě s tím svým nesnesitelným výrazem znalce. „Trochu těžké na ráno, nemyslíš? I na australské poměry.“
Cítila jsem, jak ve mně startuje ten známý motor vzdoru. Věděla jsem, že to hraje, ale šlo mu to tak přirozeně, že mě to vytáčelo i tak.
„Je to klasika, Matteo,“ odsekla jsem chladně. „Ale chápu, že tvůj jídelníček se skládá jen z proteinových tyčinek a vlastního ega, takže ti skutečné jídlo nic neříká.“
Gigi si zhluboka povzdychl.
„Prosím, nezačínejte.“
Matteo ignoroval Gigiho utrpení a demonstrativně si kousl. Dvakrát přežvykoval s kamennou tváří, zatímco já ho probodávala pohledem.
„Suché,“ zhodnotil nakonec suše a sáhl po kelímku s kávou.
„A tohle? To mělo být espresso? Chutná to, jako by v tom barista vymáchal ponožky.“
„Byla to Nonna Rosa, ty ignorante,“ vyjela jsem na něj.
„Jedna z nejstarších pekáren ve městě. To, že tobě zničili chuťové buňky v kantýně v Maranellu, není můj problém.“
„Nonna Rosa přežívá díky tomu, že si kdysi dávno vybudovala pověst. Ted každý ví, že je to jen turistická past,“ uchechtl se a postavil kávu zpátky na stůl, jako by se jí štítil.
„Příště to nech na někom, kdo zná Florencii dýl než týden. Třeba na mě.“
„Příště si to sežeň sám,“ usmála jsem.
„Děti!“ praštil Gigi dlaní do stolu, až nadskočily lžičky.
„Dost! Moje hlava to nedává. Matteo, přišel jsi s něčím důležitým, nebo sis přišel jenom spravit náladu rýpáním?“
Matteo se okamžitě přepnul. Ten rýpavý úšklebek zmizel a nahradil ho soustředěný výraz pilota.
„Jedu na Fiorano. Testovat rameno. Potřebuju doktora, ne drama queen z týmu. Takže se zvedni, obleč se a jdeme. Máš pět minut.“
„Díky bohu,“ zamumlal Gigi a vstal, vděčný za únikovou cestu.
„Cokoliv je lepší než poslouchat vás dva.“
Záhy zmizel v chodbě. V kuchyni se rozhostilo ticho. Těžké, nabité ticho. Matteo stál u linky, zády ke dveřím, kudy odešel můj bratr. Pomalu se otočil ke mně. Ta chladná maska profesionála spadla. V očích mu hrály čertovské jiskřičky. Beze slova si vzal zpátky to »suché« cornetto, o které se před chvílí otíral, a s chutí se do něj zakousl.
„Bylo výborné,“ špitl a olízl si prst od krému, přičemž nespouštěl oči z mých rtů.
„Promiň. Musel jsem.“
„Jsi neskutečný parchant, Nassi,“ vydechla jsem, ale cítila jsem, jak se mi podlamují kolena.
„To s těmi ponožkami bylo ubohé.“
„Ale zabralo to,“ mrknul na mě a udělal krok ke mně.
„Gigi si teď myslí, že tě nemůžu vystát. Což mi dává perfektní krytí pro tohle…“
Rychle se naklonil a vtiskl mi kradmý, ale intenzivní polibek na tvář, těsně k uchu.
„Jdeme!“ zařval Gigi ze schodů.
Matteo se okamžitě odtáhl, nasadil si sluneční brýle a nahodil zpátky výraz znuděného playboye.
„Užij si den, Zaro,“ prohodil ledabyle přes rameno, když procházel dveřmi.
„A pro příště… zkus do Google zadat Florence tourist scams. Ušetříš bráchovi žaludek.“
Dveře se zabouchly. Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně, srdce mi bušilo jako o závod a na tváři mě pálilo místo po jeho polibku.
„Idiot,“ zašeptala jsem do ticha, ale usmívala jsem se u toho jako blázen.
GIANLUIGI
Včera jsem prospal celý den a únava se mě pořád nějak odmítala pustit. Zavřel jsem za sebou vchodové dveře a zastavil jsem se na příjezdové cestě a promnul si obličej, zatímco Matteo mě s ledovým klidem obešel. Ve vzduchu něco zasvištělo. Instinktivně jsem zvedl ruku a chytil klíčky, které mi přistály přesně v dlani. Na těžkém kovu se zableskl vzpínající se kůň.
„Řídíš. Moje pravé rameno si potřebuje odpočinout na to, na co je trénované,“ prohodil Matteo a bez mrknutí oka zamířil ke dveřím spolujezdce svého tmavě šedého Ferrari 812 Superfast. Protočil jsem očima.
„Víš, že mě tímhle neohromíš. Můj Brabus má o tunu víc, sedí se v něm jako v obýváku a zní, jako by polykal takovéhle italské hračky k snídani.“
„Tvůj Brabus má aerodynamiku cihly, Gigi,“ odsekl s úšklebkem a zapadl do nízké sedačky. „Sedni za to a nebreč. Aspoň se probereš.“
Musel jsem uznat, že měl pravdu. Jakmile jsem nastartoval a ten obrovský dvanáctiválec pod dlouhou kapotou zlověstně zaštěkal, únava ustoupila do pozadí. Vsadit se za volant stroje za statisíce eur nebylo pro mě nic nového, peníze jsem nepočítal už dlouho, ale ta surová síla a přesnost, s jakou to auto reagovalo i na sebemenší pohyb, mě bavila. Vyrazili jsme směr dálnice na Boloňu a dál na sever k Maranellu.
Cesta probíhala v tichu, které přerušovalo jen předení motoru. Matteo zíral z okna na ubíhající italskou krajinu. Vypadal podivně uvolněně. Ta permanentní vráska mezi obočím, kterou měl snad od doby, co podepsal s Ferrari, tam najednou nebyla.
„Klidně to trochu sešlápni, doktore. Nepřepravuješ pacienta na heliport, je to prázdné,“ zamumlal po chvíli do skla.
„Jako letecký záchranář vím, kde jsou moje limity, a hlavně vím, jak vypadá tělo, když se to ve dvoustovce napere do svodidel,“ odpověděl jsem klidně, ale podřadil jsem a nechal auto vystřelit vpřed. Zatlačilo nás to do sedaček.
„Rozešel jsem se s Alessandrou.“
Noha mi na plynu cukla tak, že sebou auto nepatrně škublo. Kdybych zrovna nedržel volant pevně oběma rukama, asi by mi spadla čelist. Rychle jsem se na něj podíval, ale Matteo se pořád díval ven.
„Prosím tě, řekni mi, že mám z té rychlosti halucinace,“ vydechl jsem.
„Ty jsi pustil k vodě dceru člověka, který má v představenstvu stáje takové slovo, že by tě mohl nechat jezdit s traktorem?“
„Přesně tu.“
„Matteo… ty vole. Proč teď? Proč ne aspon až po sezóně? A proč vůbec? Myslel jsem, že tenhle váš studený mír se ziskem ti vyhovuje.“
Matteo si pomalu povzdechl a otočil se na mě.
„Nevyhovuje. Dusilo mě to. A… řekněme, že mi někdo nastavil zrcadlo. Někdo, kdo se na mě nedívá přes filtry na Instagramu a nechce po mně, abych svůj život vedl jako reklamu na luxus.“
Zamračil jsem se a očima kmital mezi silnicí a ním.
„Kdo? O kom teď mluvíš? Máš v tom nějakou jinou ženskou?“
Na vteřinu se usmál. Takovým tím utajeným, spokojeným úsměvem, ze kterého mi naskočila husí kůže.
„Zatím neřeš kdo, Gigi. Jen… jsem si včera večer uvědomil, že jestli chci na trati přežít a nezbláznit se z toho, potřebuju aspoň kousek života, který bude skutečný. I kdyby to znamenalo, že k tomu vede cesta přes peklo. A ona vede. Ale máme s Alessandrou tichou dohodu o tom, že já nebudu na veřejnosti prát její špinavé prádlo a ona nechá na pokoji lidi, na kterých mi záleží.“
„A smlouva na příští rok?”
„Tou si nejsem jistý, ale vlastně je to pro mě docela motivace na závodech nechat úplně všechno. Nemůžeš nepodepsat někoho, kdo je ve hře o titul. V ideálním případě někoho, kdo je mistrem světa.”
Zavrtěl jsem hlavou.
„Jsi blázen. Ale upřímně… Asi tě trochu chápu. Alessandra by se pro tebe rozdala, ale ta snaha o dokonalost mi už někdy lezla na nervy. A to jsem s vámi ani nebydlel.“
Usmál se.
„Co s tvou plus jedničkou na svatbu? Máme s někým počítat?“
Matteo se pobaveně uchechtl a ležérně si opřel hlavu o koženou opěrku sedadla. Koutek úst mu zacukal v úsměvu, ve kterém bylo až moc nebezpečné spokojenosti.
Protáhl se pomalu a podíval se na mě s pobavenou jiskrou v oku: „Myslím, že se mnou na vaši svatbu s největší pravděpodobností nepřijde.“
Bral jsem to jako jasnou zprávu, že ten jeho tajný románek ještě není ve fázi oficiálních rodinných událostí. Nebo že by to na veřejnosti byl průšvih.
„Chápu. Takže přísně tajné,“ kmitl jsem pohledem k zrcátku.
„Kdo to sakra je? Ta nová PR manažerka od Mercedesu, co by ji Toto Wolff okamžitě vyrazil, kdyby vás spolu vyfotili? Nebo ta blondýna z vedení FIA?“
„Samá voda, doktore,“ zasmál se Matteo a otočil se k bočnímu okénku, i když jsem viděl, jak se mu ramena pořád třesou smíchem.
„Takže ta reportérka ze Sky Sports, která po tobě loni tak okatě jela?“
„Bože, Gigi, tvoje představivost je zoufalá,“ vydechl Matteo a protřel si oči. „Ne, reportérka to fakt není. Prostě tam nech prázdnou židli a neřeš to.“
Zbytek cesty proběhl v klidnější atmosféře. Když jsme projeli bránou okruhu Fiorano, svatostánku automobilového motorsportu, vzduch se okamžitě změnil. Voněl po spálené gumě, horkém asfaltu a vysokooktanovém palivu.
Zastavil jsem u garáží, kde už čekal tým mechaniků. Matteo vystoupil a rázem to nebyl můj nejlepší kámoš, co ráno rýpal do mojí sestry kvůli snídani. Byl to profík s kamennou tváří, který se pozdravil s týmem a za pár minut nastupoval do auta s takovou sebejistotou, že jsem měl pocit, jako kdybychom chycenou rybu pouštěli zpátky do vody. Zapnul si pásy a naposledy se na mě podíval. Zvedl jsem ruku a skřížil ukazováček s prostředníčkem na znamení, že mu držím prsty. Viděl jsem, jak se pod helmou zasmál, srazil dolů hledí a podíval se na mechanika před sebou, který mu naznačil, že trať je jen jeho. Vyjel z boxů. Nejdřív pomalu, zahříval pneumatiky. Ale ve druhém kole na to šlápl.
Řev motoru se odrážel a vibroval mi až v hrudním koši. Stál jsem na zídce boxové uličky a s údivem sledoval, jak s tím autem zachází. Na výjezdech ze zatáček s ním práskal přes obrubníky s takovou brutalitou a jistotou, až mi z toho trnulo v zádech. Přetížení v těch chvílích muselo dosahovat přes 4 G, a přesně na to byla jeho pravá ruka, držící volant, teď sama. Do první šikany vletěl rychlostí, u které by normální smrtelník už dávno začal psát závěť. Zatáhl to na milimetr přesně k apexu, pneumatiky jen krátce, ostře kvílely a auto se katapultovalo do další rovinky. Byla to hrubá síla zkrocená absolutní kontrolou. Tanec na hraně fyzikálních zákonů. Podíval jsem se na telemetrii na monitoru před šéfinženýrem. Křivky jeho brzdění a plynu byly dokonalé.
Rameno drží, blesklo mi hlavou. Ba co víc, on nejel jako člověk po rekonvalescenci. Jel, jako by mu někdo do žil napumpoval čistý adrenalin. Jako někdo, kdo ze sebe právě shodil tunové závaží a jde se rvát. Přitom… tohle bylo jen testování na okruhu. Žádná ostrá jízda, na kterou jsem se ale při pohledu na tohle fakt těšil.
ZARA
Seděla jsem na terase a snažila se začíst do knížky, ačkoliv moje myšlenky byly úplně někde jinde. Na dvou stránkách jsem strávila snad hodinu, ale kdyby se mě někdo zeptal, co jsem se dočetla, pochybuju, že bych to dokázala shrnout. Na stolečku vedle vychlazené limonády jsem měla položený telefon, který zavibroval. Při pohledu na displej mi poskočilo srdce.
RAMENO DRŽÍ. ALE MUSÍM PŘIZNAT, ŽE SEDĚT ZPÁTKY V AUTĚ A SOUSTŘEDIT SVOJE MYŠLENKY JEN TÍMHLE SMĚREM BYLO NÁROČNÉ.
Matteo. Musela jsem se pousmát. Nečekala jsem, že se ozve, navíc když je pod dozorem mého bratra.
COPAK? POŘÁD V TOBĚ DOZNÍVÁ ZLOBA Z TÉ PŘÍŠERNÉ SNÍDANĚ?
NA TU JSEM ZAPOMNĚL, COŽ SE NEDÁ ŘÍCT O VĚCECH, KTERÉ SE STALY PŘEDTÍM.
Kousla jsem se do rtu tak silně, až to zabolelo. Přesně jsem věděla, na co naráží. Vzpomínka na jeho potemnělý byt a to, jak se na mě díval, když za námi zakopl dveře ložnice, mě zalila horkem.
MĚL BYS DÁVAT POZOR. SOUSTŘEĎ SE NA TRAT A NE NA TELEFON. NERADA BYCH BRÁCHOVI VYSVĚTLOVALA, PROČ JSI TO NAPÁLIL DO ZDI.
Odpověď přišla snad za tři vteřiny. Zjevně ho inženýři v boxech zajímali mnohem méně než náš chat.
ZDI SE NEBOJÍM. GIGI TADY SICE PRÁVĚ ZÍRÁ NA MONITORY A VYPADÁ, ŽE BY TÉ MOJÍ KŘIVCE BRZDĚNÍ NEJRADŠI POSTAVIL OLTÁŘ, ALE KDYBY ZJISTIL, KOMU VLASTNĚ POD PULTEM PÍŠU A NA CO PŘITOM MYSÍM… TAK MĚ NA MÍSTĚ ZABIJE.
Musela jsem se potichu zasmát. Představa, jak po něm Gigi letí přes garáž, byla vlastně dost reálná.
TAK TEN MOBIL RADŠI SCHOVEJ. Z MRTVÉHO PILOTA FERRARI NEBUDU NIC MÍT. A BRÁCHU VE VĚZENÍ TAKY NEPOTŘEBUJU.
TO ZNÍ, JAKO BY TI NA MNĚ ZÁLEŽELO. PROBLÉM JE, ŽE BYCH TĚ DNESKA SAKRA RÁD VIDĚL. JENŽE TO ZATÍM VYPADÁ NEŘEŠITELNĚ.
NEŘÍKEJ, ŽE TO VZDÁVÁŠ. TY, KTERÝ SE NIKDY NEVZDÁVÁ ANI CENTIMETRU TRATI?
Na chvíli se odmlčel. Displej pohasl a já už si myslela, že ho brácha vážně načapal. Pak se ale obrazovka znovu rozsvítila.
NEVZDÁVÁM. JEN KONSTATUJU FAKTA. JSI TAM ZAVŘENÁ JAKO PRINCEZNA VE VĚŽI. A HLÍDÁ TĚ DRAK, KTERÝ MÁ MÍSTO CHRLENÍ OHNĚ NA KRKU STETOSKOP A ZNÁ MOJI ANATOMII LÍP NEŽ JÁ SÁM. ŠPATNĚ SE PŘES NĚJ DOSTÁVÁ.
Ten příměr byl tak absurdní a přitom naprosto dokonalý. Představa Gigiho jako draka chránícího mou ctnost mě neskutečně bavila. Zvlášť proto, že drak už to včera v noci tak trochu neuhlídal.
PRINCEZNA? VÁŽNĚ? MYSLELA JSEM, ŽE PO VČEREJŠKU UŽ VÍŠ, ŽE SE UMÍM ZACHRÁNIT SAMA. ZVLÁŠŤ V ZATÁČKÁCH.
TO VÍM AŽ MOC DOBŘE. CESTA DO FLORENCIE TRVÁ DVĚ HODINY, COŽ JE TAK AKORÁT ČASU NA VYMYŠLENÍ DOKONALÉ STRATEGIE. I DRAK SE MUSÍ NĚKDY UNAVIT.
Došlo mi, že se usmívám víc, než by se mi samotné líbilo. A to pro mě neznamenalo nic dobrého. Teď už jsem tuhle hru neměla ani trochu ve svých rukou.
MATTEO
Během týdne jsme se se Zarou viděli jen párkrát, a pokaždé to bylo čisté utrpení. Dvakrát jsem si musel vymyslet naprosto absurdní záminku k návštěvě Gigiho, jen abych ji aspoň na pět minut zahlédl. Jednou jsem ji, svého bratra Pietra a Gigiho mámu dokonce vytáhl na snídani do centra pod zástěrkou „ladění posledních detailů svatby“. Byly to ukradené chvíle. Byli jsme neustále obklopeni lidmi a já se jí nemohl ani dotknout, natož jí říct to, co jsem doopravdy chtěl. Ale aspoň jsem s ní mohl chvíli být.
Oba jsme se upínali k předvečeru svatby, kdy Gigi spal u své mámy, Ilaria u rodičů, takže vila byla prázdná a nikomu nechybělo, že Zara na noc nedorazila domů.
Měl jsem sice od rána trochu sevřený žaludek z té zodpovědnosti svědka, protože jsem si vážně přál, aby zítřek proběhl hladce a Gigi na ten den vzpomínal jako na ten nejlepší v životě. Ale když jsme se Zarou konečně zabouchli dveře mého starého bytu v San Fredianu, pustili si nahlas staré italské hity z vinylu, otevřeli lahev těžkého toskánského vína a společně u linky připravovali těstoviny, všechen ten stres ze mě spadl. Vlastně mě až trochu děsilo, jak moc mě uklidňovala vidina, že zítra tou šílenou svatební mašinérií projdu s ní po boku.
Naše idyla u jídla ale netrvala dlouho. Z pohledů přes stůl se brzy staly doteky, z doteků polibky, a než jsme vůbec stihli dopít víno, už jsem couval chodbou směrem k ložnici a Zara mě u toho tlačila zády ke zdi. Když jsme dopadli na matraci, posadila se obkročmo na mé boky. V očích jí hrály ty zatraceně nebezpečné jiskřičky. Začala mi pomalu rozepínat knoflíky u košile a u toho se usmívala.
„Víš, že zítra budeš zase muset hrát tu hru na to, jak moc mě nesnášíš?“ zašeptala a sjela mi dlaněmi po hrudi.
„Gigi mě prozíravě usadil rovnou vedle tebe. Asi abychom na sebe nemohli přes stůl házet jídlo.“
„Snažil se mě chránit,“ vydechl jsem a přitáhl si ji za boky blíž.
„Ale zjevně netuší, v jakém nebezpečí jsem s tebou o samotě.“
Naklonila se, aby mě políbila, když vtom se pokojem rozléhal pronikavý zvuk mého telefonu, ležícího na nočním stolku. Ztuhl jsem. Na displeji svítilo jméno GIGI.
„Ignoruj to,“ zamumlala Zara do mých rtů.
„Nemůžu. Žení se za šestnáct hodin. Co když se Ilaria na poslední chvíli rozhodla, že radši uteče s nějakým modelem z Milána?“
Povzdechl jsem si, natáhl ruku a s omluvným pohledem hovor přijal.
„Gigi? Co se děje? Hoří?“
„Hořím já,“ ozval se na druhém konci přiškrcený, nervózní hlas mého nejlepšího kamaráda.
„Potřebuju panáka. Prostě to na mě nějak… doléhá. Ten slib. Ty lidi. Všechno.“
Chtěl jsem mu odpovědět něco povzbudivého, ale v tu chvíli se Zara s ďábelským úsměvem rozhodla, že mi ten rozhovor rozhodně neusnadní. Místo aby slezla, sklonila hlavu a vtiskla mi horký, mokrý polibek přímo na klíční kost.
Zadržel jsem dech: „Gigi, to… to je normální. Všichni lidi před svatbou plaší.“
Zara pomalu sjela rty níž, přímo doprostřed mého hrudníku, a zuby mi lehce zavadila o kůži. Musel jsem zatnout prsty do prostěradla, abych nevydal ani hlásku.
„Já vím, já vím,“ drmolil Gigi, absolutně netušící, co se na téhle straně linky odehrává.
„Ale potřebuju tě. Jsi můj svědek. Pietro už sedí v baru u Sant’Ambrogio. Dejme si jednu poslední skleničku svobody. Prosím.“
Zara se posunula ještě níž. Její ruka mi vklouzla pod lem kalhot. Kousl jsem se do rtu tak silně, že jsem čekal, jestli se mi nespustí krev. Tohle byl čistý sadismus.
„Gigi…“ vyrazil jsem ze sebe přiškrceně a volnou rukou jsem popadl Zaru za zápěstí, abych ji aspoň na vteřinu zastavil. Podívala se na mě zespodu s výrazem naprostého neviňátka.
„Fajn. Fajn. Dej mi dvacet minut. Budu tam.“
Zavěsil jsem a praštil telefonem zpátky na stolek. Zara se rozesmála tím svým zvonivým, upřímným smíchem, který jsem tak miloval, a svalila se vedle mě na polštář.
„Tohle mi ještě zaplatíš,“ řekl jsem odměřeně, otočil se k ní a vtiskl jí jeden rychlý, tvrdý polibek.
„Mám tě tu rozehřátou v posteli a místo toho musím jít uklidňovat tvého hysterického bratra.“
„Utíkej plnit svědecké povinnosti, Matteo,“ mrkla na mě a zachumlala se do peřiny, „postel ti zatím zahřeju. Ale jestli se vrátíš až k ránu, možná už mě tady nenajdeš.“
O půl hodiny později jsem seděl v rohovém boxu malého baru a sledoval, jak Gigi do sebe kope už druhou sklenku whisky. Pietro seděl naproti němu, zjevně tu byl už nějakou dobu, protože měl skleněný pohled a na tváři ten svůj typický, cynický úšklebek.
„Nechápu, z čeho jsi tak podělaný, Gigi,“ pronesl Pietro a ukázal na něj poloprázdnou sklenicí.
„Ilaria je skvělá. Sice organizuje všechno s přesností švýcarských hodinek, ale aspoň víš, na čem jsi. Horší by bylo, kdyby tě překvapila nějakým průšvihem.“
„Já se nebojím Ilarie. Bojím se toho, abych to zítra nezkazil. Jsem nervózní jako pes,“ přiznal Gigi a promnul si obličej oběma rukama.
Opřel jsem se o opěradlo a poplácal ho po rameni.
„Zvládneš to. Bude to perfektní den. Hlavně už nepij, nebo mi zítra před oltářem hodíš šavli na boty, a to bych ti neodpustil.“
Pietro se zasmál. Byl to takový ten hlasitý, opilecký smích, při kterém člověk ztrácí jakýkoliv filtr.
„Přesně tak, doktore, klídek,“ mávl rukou Pietro a naklonil se přes stůl blíž k nám, „aspoň máš tu svoji jistotu. To je hlavní. Představ si, že bys řešil takové hovna jako brácha. To bys teprve nespal.“
Zamračil jsem se.
„Pietro, sklapni a pij.“
Ale on už byl v ráži.
„Ne, počkej, ať ví, jak se má dobře. Ty se aspoň ženíš s holkou, která tě miluje, Gigi. Zato tady Matteo? Ten si to umí komplikovat. Rozchod s Alessandrou a do toho ta letní romantika na Sicílii…“
Pietro ukázal prstem mým směrem a pobaveně zavrtěl hlavou: „Jako sorry, brácho, ale začít si něco se Zarou přímo na lodi, kde spali další čtyři lidí včetně jejího bratra? To chce fakt odvahu. Doteď nechápu, jak jste to tenkrát upekli, aniž by na to někdo přišel.“
V baru jako by najednou vypnuli hudbu.
„Co?” zasmál se nevěřícně Gigi.
„Na čem jedeš? Se Zarou se nemůžou ani cítit, měl jsi je před pár dny vidět, jak si vjeli do vlasů kvůli snídani.”
Ticho, které se rozprostřelo v podniku, jako kdyby potvrzovalo, co právě můj přiopilý bratr řekl. Gigi po mě střelil pohledem.
„Řekni mi, že to není pravda,” podíval se na mě.
Neměl jsem sílu mu lhát. Doteď jsem nelhal. Doteď jsem prostě jen nic neříkal.
„Pravda je… že to nebyla žádná letní romantika. Jsme spolu.”
Gigiho nevěřícný úsměv definitivně zmizel. Zíral na mě a já úplně fyzicky cítil, jak mu v hlavě zapadají na svá místa všechny střípky z posledních měsíců. Ty naše »hádky« kdykoliv, kdy jsme na sebe narazili. Zařiny odchody z vily. Můj náhlý rozchod s Alessandrou.
Zhluboka se nadechl, sklenička v jeho ruce se lehce zachvěla, a pak ji postavil na stůl stylem, jako kdyby ho pálela. Promnul si obličej oběma rukama.
„Vy dva,“ vydechl a v hlase neměl křik, ale čisté, ledové zklamání.
„Vy dva mi celou dobu lžete přímo do očí. Ty, můj nejlepší kamarád, a moje sestra. A ještě mě necháte, abych si hrál na mírotvůrce a urovnával vaše stupidní konflikty, zatímco vy z toho máte divadlo. Děláte ze mě idiota.“
„Neděláme z tebe idiota, Gigi,“ zarazil jsem ho a opřel se lokty o stůl, abych zkrátil vzdálenost mezi námi.
Neuhnul jsem pohledem.
„Myslíš, že jsem to takhle plánoval? Zkoušel jsem se jí vyhýbat. Fakt jsem se snažil držet se zpátky, protože vím přesně, jak šíleně to zní. Být na tvém místě a zjistit, že se kolem mojí sestry motá někdo jako já, taky bych mu chtěl rovnou jednu vrazit.“
Gigi zaťal čelist, ale mlčel. Poslouchal.
„Ale nešlo to,“ pokračoval jsem a hlas mi ztvrdl naprostou jistotou.
„Znáš ji a znáš mě. Prostě to nešlo zastavit. Chtěli jsme ti to říct později. Je to ještě pořád čerstvé, riskantní a taky jsme ti nechtěli komplikovat den, který si máš pamatovat do konce života. A i když vím, že jsi teď právem naštvaný… když se na Zaru podívám, vidím, že je šťastná. A já jsem šťastný taky. Po dlouhé době doopravdy.“
Povzdychl jsem si.
„Zítra se ženíš. Já bych udělal cokoliv na světě, abych tě viděl šťastného, Gigi,“ řekl jsem a nespustil z něj oči.
„A byl bych sakra rád, kdybys teď dokázal udělat to samé pro mě.“
Gigi na mě mlčky zíral. Vypadal, jako kdyby si dával čas na rozmyšlenou. Těžko říct, jestli zvažoval, že mi tu ránu do tváře opravdu vlepí, nebo jestli mu v hlavě jen dobíhaly ty absurdní souvislosti posledních týdnů.
Pak sáhl po své sklenici, upil trochu whisky a s hlasitým bouchnutím ji postavil na stůl. Zavrtěl hlavou a ironicky se uchechtl.
„Ty jsi neskutečný parchant, víš to?“ vydechl a prohrábl si vlasy.
„Nejenže mi lžeš do očí, ale ještě na mě zkusíš vytáhnout kartu mé vlastní svatby, abych tě tu rovnou nezabil.“
Pousmál jsem se, ale mlčel jsem. Věděl jsem, že má pravdu.
„Fajn,“ rozhodil Gigi rukama a opřel se do sedačky, jako by z něj najednou spadla polovina vzteku a nahradila ji čistá, bratrská rezignace.
„Jste dospělí. Já tu nejsem od toho, abych dělal Zaře hlídače. Ta holka má tvrdou hlavu po tátovi a beztak by mě poslala někam. Ale poslouchej mě velmi pozorně, Matteo.“
Naklonil se přes stůl blíž ke mně a v očích měl ten nejdrsnější pohled, jaký jsem u něj kdy viděl. Vlastně mi byl povědomý z chvíle, kdy mi kvůli Zaře jednu napálil. Nebyl to doktor. Nebyl to kámoš. Byl to starší bratr, který chránil svou krev.
„Tohle není tvoje italská modelka, která tě bude chvíli bavit a potom to rozpustíte s lehkostí, protože bude vědět, že si brzo nabrnkne jiného sportovce,“ řekl ledově.
„Je to moje sestra. A jestli ji do toho svého toxického cirkusu zatáhneš a ona kvůli tobě bude brečet… jestli jí ublížíš… tak přísahám, že to tvoje drahé rameno osobně roztřískám na kaši. A tentokrát ho nesložím zpátky. Už si do té formule nikdy nesedneš. Rozumíme si?“
Díval jsem se mu do očí. Nebyla to planá výhrůžka. Myslel to naprosto vážně. A já ho za to respektoval ještě víc.
„Rozumíme,“ přikývl jsem a narovnal se.
„Máš moje slovo.“
Gigi si zhluboka povzdechl, promnul si obličej a vypadal, že za posledních pět minut zestárl o pět let.
„Bože. Ilaria mě zabije,“ zamumlal spíš pro sebe.
„Vysměje se mi, že jsem to celou dobu nepoznal. Zítra na hostině se od sebe držte dál. Aspoň naoko. Žádné významné pohledy, žádné šuškání. Potřebuju přežít aspoň obřad a fotky, než se tahle vaše bomba odpálí oficiálně.“
Vstal, vzal si sako a hodil vražedný pohled na mého bratra.
„A ty, Pietro. Ty máš trvalý zákaz mluvit na mojí svatbě. O čemkoliv.“
Pietro, který do té doby napůl střízlivěl hrůzou, jen rychle a poslušně přikývl.
Gigi se podíval zpátky na mě. Ten vražedný výraz tam pořád někde vzadu byl, ale už to byl on. Můj kámoš.
„Díky za rozptýlení. Chtěl jsem zapomenout na stres a přijít na jiné myšlenky. A vidím, že jsem přesně věděl, komu zavolat. Mějte se, vidíme se zítra. A ty už si raději další neobjednávej, protože jinak se někteří uvidíme dvojmo,” poplácal Pietra po rameni a odešel.
„Tak…“ ozval se můj bratr, naklonil se pro Gigiho nedopitou whisky a se spokojeným výrazem do ní zíral.
„Nemáš zač, brácho. Tu krizovou komunikaci jsem zvládl na jedničku, co?“
Zasmál jsem se, hodil po něm podtácek a vstal od stolu.
„Jsi idiot, Pietro. Ale dneska výjimečně užitečný idiot.“
