ZARA
Na jachtě to vonělo grilovanými rybami, které zrovna připravoval Pietro s Gigim, zatímco se hádali, kolik vína patří do omáčky a kolik do kuchaře.
„Radši hlídej těstoviny, ať z toho není kaše,“ uklidnil můj bratr Pietra, zatímco Ilaria přinesla na stůl talířky a já s Tinem jsme hráli pexeso. Matteo na kraji kuchyňského ostrůvku krájel citróny k rybě. Překvapovalo mě, s jakou precizností ty plátky dělal. Všechny byly přibližně stejně velké, průsvitné…
„Tady to je,“ řekl nakonec, aniž by nůž omyl nebo uklidil, prostě to tam tak nechal, sebral sklenici s vínem a šel si sednout vedle Tina, aby mlčky pozoroval naši hru. Jeho mladší bratr zrovna přemýšlel nad tím, kterou kartičku otočí a já se na malý moment mohla rozhlédnout a zamyslet. Byl teplý letní večer, všude bylo veselo, na grilu syčelo maso a do smíchu z kuchyně zněla italština. Navzdory tomu, jak hlučný a zpěvný jazyk to byl, vzbuzoval ve mně tak trochu pocit bezpečí. Měla jsem ho spojený s tátou.
„Jídlo je na stole!“ zvolal Gigi, který přinesl na stůl dvě ugrilované ryby a Pietro dodal přílohu.
„Zaro, jaká je Austrálie?“ zeptal se Tino, když jsem sklízela karticky pexesa.
Hluk kolem utichl. Ilarie se usmívala, jako kdyby se vlastně sama chtěla zeptat. Gigi mě sledoval trochu napjatě…
Matteo se pohodlně opřel o opěradlo, zakroužil vínem ve sklenici a podíval se mi do očí. Na rtech mu hrál náznak úsměvu, ale ten pohled byl smrtelně vážný. Pochopila jsem to jako němý vzkaz. Nezajímal ho popis Austrálie. Zajímalo ho, jestli se tam chystám vrátit. Ostatně, na tomhle už jsme společně jednou ztroskotali.
„Jiná,“ usmála jsem se.
„Obrovská. Tady v Itálii se všechno mačká na sebe. Domy, historie, lidé, chutě. Všude je hluk a život.“ Rozhlédla jsem se po přeplněném stole a pak stočila pohled zpět k Tinovi.
„Austrálie je… tichá. Nekonečná. Můžeš jet dny a nepotkat živou duši. Je to krásné, ale někdy se v tom prostoru cítíš až příliš malý,“ přiznala jsem tišeji a cítila na sobě tíhu Matteova pohledu.
„Chybí jí… srdce,“ dodala jsem nakonec. „To italské srdce, které tepe, i když se zrovna nic neděje. Austrálie je místo pro dobrodružství, ale Itálie? To je místo, kde se dýchá,“ uzavřela jsem svůj monolog a podívala se do těch tmavých očí naproti mě.
Moje slova chvíli visela ve vzduchu, než se Tino prudce otočil na zbytek osazenstva, jako by si teprve teď uvědomil, že u stolu nesedíme sami.
„A vy?“ kmitl pohledem mezi Pietrem a Matteem.
„Taky jste to tak vnímali, když jste tam byli závodech?“
Pietro, který zrovna pokládal na stůl mísu s těstovinami a tvářil se u toho jako michelinský šéfkuchař, se vážně zamyslel.
„No, má to něco do sebe. Ta příroda je divoká, ale člověk se tam cítí tak nějak… nepochopený.“
„Nepochopený?“ uchechtl se Matteo suše a zakroužil vínem ve sklenici, „jediné, co tam bylo nepochopené, byl tvůj pokus vysvětlit celníkům v Melbourne, že vakuované guanciale není biologická zbraň, ale základní lidská potřeba.“
Gigi vyprsknul smíchy do dlaně. Tino chvíli přemýšlel, jestli si jeho sourozenci dělají srandu, nebo ne. Nakonec se usmál:. „Fakt?“
„Málem nás deportovali, Tino,“ pokračoval Matteo s kamennou tváří, zatímco si nabíral rybu.
„Tvůj bratr se snažil propašovat kilo slaniny v kufru s helmou. Tvrdil jim, že bez toho nemůžu závodit, že je to moje palivo.“
Pietro zrudnul a mrštil po Matteovi korkový špunt, který ležel na stole. Trefil ho přímo do ramene, ale Matteo se ani nepohnul.
„To byla krizová zásoba!“ bránil se Pietro rozhořčeně.
„Věděl jsi, co tam prodávají pod názvem šunka? To vypadalo jako růžový plast! Chtěl jsem nás jen zachránit!“
„Dostali jsme pokutu čtyři sta dolarů,“ dodal Matteo klidně směrem k Tinovi, „ale Pietro má pravdu. Byla to nejdražší a nejkratší večeře našeho života. Snědli to ti celníci.“
Musela jsem se pousmát. Měla jsem chuť Mattea obejmout. Připadalo mi, že teď byl nejvíc sám sebou od chvíle, co ho znám. Líbilo se mi, že ačkoliv vystupoval jako velká hvězda a někdy jako synonymum arogance, teď tady seděl a smál se tomu, jak se jeho bratr snažil vyzrát na australské zákony. A mrzelo mě, že dnešek může být posledním dnem, kdy ho vidím takhle.
* * * *
Tuhle noc jsem usnula skoro hned. A byla jsem za vděčná. Ráno jsem se konečně probudila vyspaná, dala si sprchu a šla si vyčistit zuby.
„Zaro?!“ zabouchal mi Gigi na dveře kajuty.
Se zubním kartáčkem v puse jsem mu šla otevřít.
„Tinovi se rozbil kufr, letíme ještě s Pietrem rychle do města koupit náhradní. Nepotřebuješ nic? Nejpozději za hodinu a půl bychom měli vyjíždět na letiště,“ upozornil mě.
„Můj kufr funguje jak švýcarské hodinky,“ ujistila jsem ho, když jsem si kartáček vyndala z úst.
„A všechno další?“
No, v zaměstnání se nade mnou vznášela výpověď kvůli dlouhé dovolené, kterou jsem si vybrala, v koupelně mého australského bytu kape kohoutek a předešlou noc jsem se vyspala s tvým zadaným kamarádem. Ale to se mi vyjmenovávat nechtělo.
„Všechno ostatní aspoň drží při sobě.“
„Fajn,“ přikývl a zmizel pryč.
Počesala jsem si vlasy, namazala si obličej krémem a vyšla z kajuty směrem k velkému stolu, kde se každé ráno podávala snídaně. Dnes už byla ale atmosféra ponurejší. U stolu seděl jen Tino, chyběla Ilarie i Matteo a na chodbě to vypadalo chaoticky.
„Dobrou chuť,“ usmála jsem se na malého Itala.
„Děkuju. Můžu ti udělat kafe?“ zeptal se a odložil rozjedené cornetto.
„Ale opatrně,“ svolila jsem a přisunula k němu hrnek, který vzal a odnesl ho ke kávovaru.
„TO NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ!“ ozval se Matteo, který vyšel zpodpalubí.
Otočila jsem se k němu a čekala, co se bude dít.
„Ve vašem pokoji s Pietrem to vypadá, jako kdyby tam někoho hledala FBI a ty tady roznášíš kafe? Okamžitě ten hrnek zahoď a jdi si sbalit. HNED,“ zdůraznil.
„To uděláme pak společně,“ mávl Tino rukou.
„Řekl jsem HNED,“ zvýšil hlas.
„Tino,“ šeptla jsem a vstala, abych si kafe mohla připravit sama.
„Achjo, to mohlo počkat,“ povzdychl si, když rezignovaně odcházel směrem k jejich kajutě.
„Letadlo nečeká,“ poznamenal Matteo.
Když se za Tinem zaklaply dveře kajuty, rozhostilo se kolem nás ticho. Nebylo trapné, spíš těžké. Plné reality, která na nás čekala na konci výletu.
Matteo si promnul zátylek a opřel se bokem o kuchyňskou linku. Z toho vzteku nezbylo nic. Teď vypadal soustředěně. Jako kdyby si před startem, v hlavě prochází trať.
„Za pár hodin jsme ve Florencii,“ prohodil do ticha, aniž by uhnul pohledem, „a vím, co nám oběma běží hlavou.“
„To jméno tady visí celou dobu,“ přikývla jsem, aniž bychom jeho přítelkyni museli zmiňovat.
„Cítím se vůči ní hrozně, Matteo,“ řekla jsem popravdě.
„To já taky,“ přiznal.
„Bude fér pro všechny, když teď omezíme kontakt na minimum.“
„Chceš po mně, abych se držel dál?“
Kývla jsem.
„Žádný kontakt, žádné zprávy uprostřed noci, žádné dotyky, když se nikdo nedívá,“ vyjmenovávala jsem všechno, co jsem si přála, ale nemohla mít. Protože kdybych to získala, bylo by to draze zaplacené pocitem neskutečné viny.
„Respektuju to, Zaro. Ale nebudu ti lhát, ten rozchod nebude hezký. Jsou v tom sponzoři, rodiny, média. Budu na to nejspíš potřebovat trochu času, ale chci to vyřešit co nejrychleji, protože vím, že ty velmi ráda utíkáš.“
Kávovar za mnou zapípal, že je hotovo. Matteo se ušklíbl, spokojený s tím, jak mě ta věta rozhodila.
„Takže domluveno,“ mrknul na mě, otočil se na patě a zamířil za Tinem, jako by právě neuzavřel nejdůležitější dohodu léta.
„Matteo, viděl jsi tu pohromu v pokoji svých bratrů?“ ozvala se z podpalubí Ilaria.
* * * *
Cesta zpátky proběhla jako v mlze. Modré kožené sedačky v business class ITA Airways byly sice pohodlné a letušky nám nalévaly prosecco, sotva jsme nastoupili, ale nálada byla na bodu mrazu. Matteo dodržel slovo. Seděl o dvě řady dál a koukal na tabletu na nějaká data z telemetrie. Ignoroval mě. Přesně tak, jak jsme si slíbili. A i když jsem to nečekala, vlastně mě trochu bolelo, jak lehce to přijal. Nevzdoroval.
Když jsme přistáli ve Florencii, realita nás praštila do tváře hned v příletové hale. Alessandra tam stála jako vystřižená z módního časopisu. Dokonalý béžový kostýmek, vyfoukané vlasy, zářivý úsměv. Jakmile nás zahlédla, rozběhla se k Matteovi. Ztuhla jsem a musela odvrátit zrak, když ho objala a políbila. Neviděla jsem mu do tváře a byla jsem za to ráda.
„Vítejte doma!“ švitořila a objímala i Tina s Pietrem. Na mě jen zdvořile kývla.
„Kde máte kufry?“ zeptala se, když si všimla, že máme jen příruční tašky.
„To bych taky rád věděl,“ zavrčel Pietro.
Pás s kufry se zastavil. Naše věci nikde. Rychlá návštěva přepážky potvrdila klasický scénář, naše zavazadla si omylem udělala mezipřistání v Římě a dorazí dalším letem.
Zatímco kluci a Ilarie řešili logistiku dovozu na adresu a hádali se s úředníkem, já si vzala formulář a sedla si s ním ke stolku v malé letištní kavárně opodál, abych to v klidu vypsala. Byla jsem ráda, že jsem chvíli bokem a nemusím mít na očích Mattea s jeho partnerkou.
„Můžu si přisednout?“
Trhla jsem sebou. Alessandra. Stála nade mnou s kelímkem kávy a ustaraným úsměvem. Srdce mi vynechalo úder.
„Jasně,“ pípla jsem a rychle zaklapla propisku, jako bych vyplňovala spíš přiznání k vraždě, ne reklamaci kufru.
Posadila se a chvíli mě jen pozorovala. Byla krásná. A to bylo na tom to nejhorší.
„Vypadáš unaveně,“ řekla jemně.
„Byla to jedna velká párty. A na Sicílii jsem už tak letěla dost unavená z toho časového přesunu,“ okecávala jsem realitu.
„Chápu,“ přikývla a zadívala se směrem k přepážce, kde byl Matteo v debatě s Gigim.
Pak se její pohled vrátil ke mně a zvážněl.
„Zaro, můžu se tě na něco zeptat? Jako ženy? A hlavně jako někoho, kdo tam s ním byl celou dobu?“ Polkla jsem. V krku mi vyschlo.
„Určitě.“
„Jaký… jaký ti Matteo připadal?“
„Jak to myslíš?“ hrála jsem o čas.
Alessandra si povzdechla a nervózně otočila prstýnkem na ruce.
„Je jiný. Od té nehody na Hungaroringu se změnil. Je odtažitý, duchem nepřítomný. I teď, když mě objal… bylo to jako objímat sochu. Mám pocit, že mi něco tají.“
Zabodlo mě u srdce. Měla pravdu. A já byla ten důvod. Cítila jsem se jako ten největší podrazák na světě. Musela jsem jí odpovědět, ale nemohla jsem jí říct pravdu.
„Myslím, že ten blížící se návrat ho trápí víc, než přiznává,“ řekla jsem opatrně.
Byla to pravda. Jen ne celá.
„Hodně o tom mluvil. O strachu, o tlaku sponzorů… O tom, že si potřebuje srovnat priority.“
„Srovnat priority,“ zopakovala tiše.
„Bojím se, že v těch prioritách už nejsem já.“
Naklonila se ke mně blíž, v hlase bodala naléhavost.
„Zaro, upřímně… nevšimla sis něčeho? Někoho? Nebyl pořád na telefonu? Neztrácel se někam?“
Měla jsem chuť se propadnout do země. Dívala se mi přímo do očí a hledala v nich útěchu, nebo potvrzení svých obav. Každá buňka v těle mi křičela, že jsem lhářka. Vybavil se mi ten večer. Skútr. Kajuta. Jeho ruce na mém těle… Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem to udělat. Pro Mattea. Pro ni. Pro to, aby to skončilo čistě, ne scénou na letišti.
„Alessandro,“ oslovila jsem ji pevnějším hlasem a donutila se udržet oční kontakt, i když mě to pálilo, „celou dobu jsme byli jedna velká skupina. Matteo byl pořád s bratry, s Tinem, s námi. Neviděla jsem ho s žádnou jinou ženou. Neviděla jsem ho psát tajné zprávy.“
Protože je psal mně. Protože byl se mnou.
„Myslím, že jen bojuje sám se sebou. S tím tlakem. Nemá to nic společného s někým jiným.“
Byla to technicky pravda. V danou chvíli tam nikdo třetí nebyl. Ale ta lež tam visela, těžká a lepkavá. Alessandra si viditelně oddechla. Ramena jí klesla.
„Děkuju,“ vydechla a vděčně se na mě usmála.
„Asi už jen blázním. Bylo toho teď hodně… Díky, Zaro. Vážím si toho.“
„Není zač,“ hlesla jsem a měla jsem pocit, že se pozvracím.
„Vyřízeno. Zanes jim ten formulář a jedeme!“ zavolal na nás Gigi. Alessandra vstala, znovu tou dokonalou, elegantní ženou. Dívala jsem se na její záda a pak na Mattea, který se na mě přes celou halu krátce podíval. Jeho výraz byl nečitelný, ale věděla jsem, že tuší, co se právě stalo. Zachránila jsem mu kůži. A při tom jsem ztratila kus té své.
MATTEO
Nemohl jsem spát. Bolel mě žaludek, bolel mě hrudník, cítil jsem se příšerně. Vedle mě celou noc spala s úsměvem Alessandra, která neměla ani nejmenší tušení, že důvod, proč hned ráno jedu do Maranella, není proto, abych s týmem koordinoval věci ohledně Monzy. Abych ze sebe všechen ten adrenalin dostal, ráno jsem si šel před snídaní zaběhat, pak si dal rychlou sprchu a vyrazil. V některých momentech jsem se přistihl, jak se po italské dálnici řítím rychleji, než bych měl a musel.
Zaparkoval jsem před továrnou, vyfotil se s několika fanoušky, kteří před bránou čekali na někoho z týmu jako na smilování, a vyrazil za Maurem. Na recepci jsem se ujistil, že by měl být ve své kanceláři. A byl. Seděl za stolem, na očích měl brýle a zadumaně si prohlížel nějaké dokumenty.
„Konečně tě zase vidím!“ Usmál se, odložil papíry stranou a šel se se mnou přátelsky obejmout, přičemž mě jemně plácl po rameni. Až pak si uvědomil, že přesně tohle místo mě krátce vyřadilo ze hry.
„Rameno drží?“ ujistil se.
„Naprosto. Ale jsou věci, které nedrží ani trochu,“ povzdychl jsem si a posadil se bez vyzvání.
Mauro vycítil změnu v mém tónu. Pomalu se usadil zpátky za svůj stůl, sundal si dioptrické brýle a promnul si unavené oči. To kamarádské teplo z jeho hlasu se začalo vytrácet.
„Co tím chceš říct? Neděs mě.“
„Chci se rozejít s Alessandrou, Mauro,“ přiznal jsem na rovinu.
Čekal jsem výbuch, nebo aspoň překvapení. Ale Mauro jen tiše vydechl a opřel se do křesla. V jeho pohledu nebyl šok, spíš chladná kalkulace.
„Nefunguje to?“ zeptal se věcně.
„Vůbec,“ přiznal jsem a hlas se mi trochu zadrhl, „už dlouho ne.“
„Zkusili jste párovou terapii?“
Podíval jsem se z okna na testovací okruh a prohrábl si vlasy. „Jo. A měl jsem pocit, že ten terapeut mi trochu fandí.“
Maurovi cukly koutky v náznaku úsměvu, ale hned zase zvážněl. Jeho pohled ztvrdl. Teď přede mnou neseděl přítel, ale šéf Scuderie Ferrari.
„Jako chlap ti rozumím, Matteo. Osobní život je svině a v tomhle sportu dvojnásob,“ řekl a sepjal ruce na stole, „ale jako šéf týmu ti říkám: Teď ne.“
„Mauro, já ale nemůžu…“
„Poslouchej mě!“ utnul mě rázně, „jsi skvělý pilot. Možná nejlepší, jakého jsme tady za poslední roky měli. Ale tohle je byznys. Za chvíli je Monza. Tifosi šílí, tlak bude enormní. Potřebujeme klid. A co je důležitější, Alessandřin otec včera večeřel s nejvyšším vedením automobilky. Jedná se o prodloužení sponzoringu na další tři roky. Je to obchod za miliony eur, který nám zaplatí vývoj na příští sezónu.“
Zíral jsem na něj. Cítil jsem, jak se kolem mě stahují mříže. Nebyla z nich cesta ven.
„Takže jsem rukojmí?“ zeptal jsem se hořce. „Mám zůstat ve vztahu kvůli novému přednímu křídlu?“
„Jsi tvář Ferrari, Matteo,“ opravil mě Mauro tvrdě a bez emocí.
„A tvůj soukromý život je bohužel součástí toho balíčku. Rozchod nepřichází v úvahu, dokud nebudou ty papíry podepsané a sezóna u konce.“
„A když odmítnu?“ zvedl jsem hlas, „oo přesně riskuju? Vyhodíš mě?“
Mauro se na mě dlouze podíval. V jeho očích nebyla výhrůžka, jen suché konstatování reality, které mě děsilo mnohem víc.
„Taková rozhodnutí se nedělají v této kanceláři. Ale Alessandřin otec má dlouhé prsty. Pokud ho naštveš, nebudu mít sílu tě ochránit, i kdybych stokrát chtěl.“
Vstal, přešel ke mně a opřel se o hranu stolu, takže se nade mnou tyčil.
„Takže se přestaň dělat hlouposti. Teď po tobě chci, abys byl ten chladnokrevný parchant, kterého jsem najal, a soustředil se na auto. Citlivou duši si schovej na potom.“
Polkl jsem hořkou pachuť v ústech a vstal taky. Věděl jsem, že jsem prohrál.
„Díky za upřímnost,“ procedil jsem skrz zuby a otočil se k odchodu.
Sáhl jsem po klice, když mě jeho hlas zastavil znovu.
„Jo a Matteo?“ Zastavil jsem se, ale neotočil se. Čekal jsem nějaké povzbuzení, omluvu, cokoliv lidského.
„Inženýři se ptali, jestli se stavíš na debriefing. Potřebují doladit mapování diferenciálu pro Monzu. Nezapomeň na to.“
Zavřel jsem oči a potlačil chuť do těch dveří praštit pěstí.
„Jasně,“ hlesl jsem. „Budu tam.“
Následující dvě hodiny splynuly v jednu šedou šmouhu grafů, křivek přítlaku a nekonečných debat o odporu vzduchu na rovince Parabolica. Seděl jsem v zasedačce, díval se na projekci a mechanicky přikyvoval, kdykoliv se na mě někdo z inženýrů tázavě podíval. Byl jsem přesně ten robot, kterého ze mě Mauro chtěl mít. Odosobněný, efektivní, bez emocí. Uvnitř jsem ale řval tak, že jsem se divil, že nepraskají okenní tabulky.
Jakmile jsem odsouhlasil finální setup a potřásl si rukou s hlavním inženýrem, vypadl jsem z továrny, jako by mi za patami hořelo.
Cesta do Florencie uběhla v podivném transu. Rádio jsem měl vypnuté, telefon hozený na sedadle spolujezdce a jediné, co jsem vnímal, byl zvuk motoru a ubíhající čáry na asfaltu. Nepamatoval jsem si, kudy jsem jel, ani kolikrát jsem překročil povolenou rychlost. Probral mě až hlas navigace oznamující, že jsem v cíli.
Zaparkoval jsem v úzké uličce a vešel do nenápadných dveří luxusního krejčovství, které vonělo po drahé kolínské, křídě a italském espressu. Sotva jsem prošel přes recepci do zkoušecí místnosti, uviděl jsem ho.
Gigi stál na vyvýšeném dřevěném stupínku před obrovským trojdílným zrcadlem. Měl na sobě tmavě modré kalhoty, bílou košili a vestičku, kterou mu starší krejčí právě špendlil na zádech. Vypadal jako reklama na štěstí. A já mu to nechtěl kazit, takže jsem nahodil úsměv a snažil se hodit za hlavu všechno, co jsem si přivezl z Maranella.
* * * *
„Tak co, jak bylo v Maranellu?“ zajímala se Alessandra, když jsme na sebe narazili v koupelně.
Já zrovna vylezl ze sprchy, zatímco ona si ukládala šperky a odličovala se. Omotal jsem si kolem pasu ručník a prohrábl si mokré vlasy.
„Ušlo to, tento týden se chci ještě jednou zastavit ve Fioranu a zkusit, jestli rameno vydrží zatížení,“ odpověděl jsem a otočil se, načež jsem u dveří zakopl o nevybalený kufr ze Sicílie.
„Taky by sis ty věci už konečně mohl vybalit,“ uchechtla se.
„Dneska jsem zničený, udělám to ráno,“ řekl jsem a šel si k zrcadlu na chodbě vysušit vlasy, protože umyvadlo okupovala ona.
Když jsem po pár minutách vešel zpátky, můj kufr už byl otevřený, zatímco Alessandra vyndávala věci z mého kufru.
„Teď už to nech,“ povzdychl jsem si lehce otráveně.
Krátce nato se ozvalo cinknutí. Nevěnoval jsem tomu pozornost a otočil se, abych mohl schovat fén do stolku pod umyvadlem. V zrcadle za sebou jsem viděl, jak se Alessandra narovnala a prohlížela si nějaký řetízek, který držela v ruce.
„Budeme předstírat, že tohle nosíš pod kombinézou jako talisman pro štěstí, nebo k tomu máš nějaké jiné vysvětlení?“ zeptala se a chladně se na mě podívala.
Otočil jsem se čelem k ni a viděl, že v ruce drží povědomý zlatý šperk s pozlaceným minimalistickým andělíčkem. Ten byl sám o sobě sice bez úhony, ale řetízek byl roztržený. Patřilo to Zaře. Povzdychl jsem si a na moment k sobě pevně semkl oční víčka.
„Přesně takhle jsem to nechtěl.“
„To? O čem mluvíš, Matteo? Muvila jsem se Zarou, volala jsem Gigimu… Oba mi tvrdí, že si ničeho a nikoho nevšimli. Tak jak se ti mohl do kufru dostat dámský řetízek?“ podívala se na mě.
Byla klidná. Až moc klidná. To bylo mnohem horší, než kdyby po mě vystartovala nebo se mě pokoušela uhodit.
„Udělám ti službu. Tohle schovám. A budu dělat, že jsem nic nenašla. Ať je to kdo je to, ukončíš to. Protože moc dobře víš, že tohle je pro tebe hazard, který se ti může vymstít. Nenechám se ponížit před celou Itálii. Vlastně před celým světem,“ mluvila tiše, ale rázně.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nic ukončit nechci. Chci se rozejít, Alessandro. Oba víme, že kdyby náš vztah fungoval, tenhle řetízek se v mém kufru nikdy neobjeví,“ pojmenoval jsem pravdu, ačkoliv jsem nevěděl, jak se tam Zařin řetízek dostal. Musel se jí rozervat ve chvíli, kdy jsme zapadli do mé kajuty. Pak už nejspíš stačilo, aby se to zaháklo v nějakém z mého oblečení… a skončilo to takhle.
Alessandra řetízek hodil do šuplíku pod umyvadlem a zavřela ho.
„Někdy máš extrémně hloupé nápady. Ale je pozdě večer, možná je to jenom chyba úsudku,“ řekla, přišla ke mně, usmála se a pohladila mě po obličeji.
„Ty nejsi obyčejný člověk, který si může dělat, co chce, Matteo. Jsi značka, tvář Ferrari. A můj táta je ten, kdo vás platí. Myslíš, že ze své dcery nechá udělat husu před veřejným publikem? Pokud to neukončíš, můj táta tě zničí. A já si potom zjistím, kdo je ona, a zničím i ji. Předhodím ji novinám. Příběh o tom, jak sváděla italského národního hrdinu na Gigiho rádoby dovolenkové rozlučce se svobodou… je perfektní kousek. Média to budou milovat, pak už se jich nezbaví.“
„Nikoho hledat nebudeš. A ničit taky ne,“ řekl jsem rázně.
„A kdo se mi postaví do cesty? Ty?“ zasmála se.
„Já,“ přikývl jsem a udělal krok k ní tak důrazný, že musela couvnout k umyvadlu, „protože pokud začneš šťourat do mého soukromí, tak já začnu mluvit o tvém.
„O čem to mluvíš?“
„Třeba o tom focení před měsícem. Viděl jsem výkazy. Dva tisíce euro jako kreativní podpora? To je dost i na Vogue,“ usmál jsem se, „vím dobře, že jste se s fotografy sjeli na záchodech. Zvláště pro tvého tátu, který buduje impérium na tradičních hodnotách, by dcera feťačka mohla dost velký problém.“
„Vypadni!“ zaječela na mě.
„Budu to brát, jakože jsme se dohodli,“ řekl jsem a šel si sbalit pár základních věcí.
Krátce po začátku vztahu jsem se rozhodli, že společně budeme bydlet v menší novostavbě v Campi Bisenzio. Svou vilu jsem prodal a jediná nemovitost ve Florencii, která mi zůstala, bylo skromné 2+kk San Fredianu. Těsně předtím, než jsem zamířil s kufrem k autu, jsem ještě vyběhl schody do patra a vrátil se po řetízek, který Alessandra hodila do šuplíku. Schoval jsem si ho do kapsy a opouštěl tohle místo s tím, že teď už mám všechno. Vyjima pár věcí, pro které jsem plánoval v následujících dnech někoho poslat.
GIANLUIGI
Po návratu ze Sicílie splývaly v jednu rozmazanou šmouhu. Měl jsem pocit, že jsem sotva vybalil kufr, a už jsem stál na zkoušce obleku, kde do mě krejčí píchal špendlíky, a hned nato jsem nastupoval na dvanáctihodinovou noční na základně. Když jsem v úterý ráno, nebo spíš dopoledne, upadl do postele, byl jsem v komatu. Věděl jsem, že večer mě čeká rozlučka se svobodou.
Předem jsem svému svědkovi Matteovi řekl jasná pravidla. Žádné nafukovací panny, žádné úkoly typu „sežeň podprsenku od cizí slečny“ a žádné pobíhání s gumovým penisem na čele. Tušil jsem, že zrovna tohle, nebo levný dámský striptýz v pochybném baru, je přesně ten druh zábavy, kterou by Pietro uvítal s otevřenou náručí.
„Gigi! Máš tady odvoz!“ ozval se Zařin hlas od vchodových dveří.
„Už jdu!“ zavrčel jsem a promnul si obličej.
Zapomněl jsem si nařídit budík. Klasika. Rychle jsem na sebe hodil to první, co mi přišlo pod ruku a co vypadalo aspoň trochu reprezentativně, vyčistil si zuby, prohrábl si vlasy a seběhl dolů. Když jsem vpadl do obýváku, Zara seděla na gauči a datlovala nějakou zprávu a Pietro s Matteem seděli kousek od ní, zatímco se hihňali nad nějakým reelskem. Jakmile mě uviděli, hovor utichl. Matteo svraštil obočí a sjel mě pohledem od hlavy k patě. Bylo fakt, že zatímco on v obyčejných džínách a jednoduchém triku neztrácel auru pilota, nemělo to match s tím, co jsem měl na sobě já.
„Bílé lněné kalhoty a světlá košile?“ zeptal se s lehkým úšklebkem, „nechceš se z toho doktorského radši převléct?“
„Doktorské? To je typicky letní, ležérní outfit,“ ohradil jsem se a upravil si límeček.
„Chtěl jsem vypadat k světu.“
„Vypadáš jako reklama na aviváž,“ rýpnul si Pietro a poplácal mě po zádech tak silně, až jsem klopýtl, „která ale nebude mít dlouhého trvání, vzhledem k tomu, kam jdeme.“
Zastavil jsem se uprostřed pohybu.
„Nebude to nic úchylného, že ne?“ podíval jsem se podezřívavě na Mattea. „Žádné bahno, žádná prasata, žádné… Pietrovy nápady?“
„Uklidni se,“ usmál se Matteo a v očích mu hrály jiskřičky, které jsem znal z paddocku.
„Vymyslel jsem takovou rozlučku, jakou bych si klidně vybral sám pro sebe.“
„Znepokojující,“ poznamenala suše Zara, která nás celou dobu pozorovala. Její pohled sklouzl na Mattea. Bylo to jen na vteřinu, ale všiml jsem si, jak se její výraz změnil. Změkl. Matteo se na ni podíval tím svým intenzivním způsobem, kterým se dívá na telemetrii, když hledá setiny sekundy.
„Neboj se, Zaro,“ mrknul na ni. „Vrátím ti brášku v celku. Možná jen trochu… pošramoceného na egu.“
„O Gigiho se nebojím,“ odsekla, ale koutek úst jí cukl v úsměvu. „Bojím se o tohle město.“
Pak vstala, přešla ke mně a dala mi pusu na tvář.
„Užij si to. A hlídej je. Oba.“
„Pro tenhle večer vkládám svůj život do jejich rukou,“ zamumlal jsem.
„Tak jdeme, pánové,“ zavelel Matteo a prohodil si v ruce klíčky od auta. „Máme rezervaci a nerad chodím pozdě na start.“
Vyšli jsme ven do vlahého večera. Před domem stálo Matteovo soukromé auto. Ne to služební Ferrari, ale jeho „civilní“ sporťák, který i tak poutal při rozjezdu pozornost zvukem.
„Takže,“ zeptal jsem se, když jsem si sedal na místo spolujezdce, zatímco Pietro se nasoukal dozadu. „Kam jedeme? A proč jsou moje bílé kalhoty problém?“
Matteo nastartoval, motor zavrčel a on se na mě podíval s tím svým závodnickým úsměvem. „Protože, doktore, jedeme na místo, kde se odděluje zrno od plev. Jedeme na motokáry.“
Vytřeštil jsem oči: „Motokáry? Na moji rozlučku?“
„Soukromá dráha, nejrychlejší stroje v regionu a uzavřená společnost,“ vysvětlil a vyjel na silnici.
„A potom steakhouse. Žádné striptérky, žádné trapné hry. Jenom čistý adrenalin, maso a drinky. Pietro souhlasil.“
„Já souhlasil hlavně s tím masem a chlastem,“ ozval se Matteův bratr zezadu.„Co přesně je zábavného na tom, že mi na rozlučce se svobodou nakope zadek závodník Formule 1?“
„Budu to brát jako trénink. Daruju ti jedno vítězství, to je část mého svatebního daru pro tebe a Ilarii,“ uchechtl se Matteo a sešlápl plyn, „a ty bílé kalhoty? Až do tebe v první zatáčce drcnu a ty vylétneš do pneumatik, budeš vypadat jako dalmatin. Ale neboj, mám v kufru náhradní kombinézu.“
Díval jsem se z okna na ubíhající Florencii. Motokáry. Maso. Víno. Nakonec to možná nebude tak hrozné.
