MATTEO
Krátce po Zařině odchodu se dveře do mého pokoje zase otevřely.
„Co to bylo?“ zajímalo Pietra.
„Průvan,“ odsekl jsem a vzal telefon, který na nočním stolku vibroval už podruhé. Displej svítil jménem Alessandra. Na vteřinu jsem zaváhal, než jsem to přijal.
„Promiň, byl jsem ve sprše. Potřebovala jsi něco?“
Slyšel jsem, že zrovna jede v autě. Šum motoru a její hlas, který mě teď z nějakého důvodu netěšil.
„Ciao, amore! Zajímalo mě, jak se tam máte. Slyšela jsem, že se na Sicílii žene nějaká bouřka.“
„Jo, nějaká tady prošla,“ povzdychl jsem si, promnul si kořen nosu a natáhl se na postel.
„Zníš unaveně,“ poznamenala.
„V noci jsem toho moc nenaspal. Celé dopoledne jsme byli na sluníčku na pláži a Tino má energie na rozdávání,“ mlžil jsem.
Slova mi šla z pusy automaticky, podobně jako když jsem se kdysi ve škole zkoušel vyhnout problémům a ukecával učitelé při malérech.
„Chudáčku. Až se vrátíš, uděláme si klidný víkend, jen my dva,“ slibovala.
Při té představě se mi stáhl žaludek. Klidný víkend. Věděl jsem, že k němu nedojde. Nemůžu v tom pokračovat. Není to fér vůči ní a už vůbec ne vůči mně. Musím to ukončit. Hned jak se vrátím do Florencie, a promluvíme si. Tohle nikam nevede.
„Matteo? Jsi tam?“
„Jo, jsem. Ale, musím jít. Za chvíli je oběd a všichni na mě čekají,“ kecal jsem znovu, jen abych ten hovor ukončil.
„Zavolám ti později.“
„Dobře. Miluju tě.“
„Ahoj,“ odpověděl jsem a típnul to dřív, než jsem musel lhát i o svých citech. Telefon jsem hodil na matraci, jako by mě pálil do dlaně. Původní záměr idylického výletu před svatbou se začínal dost hroutit, ale dal jsem si závazek, že se budu snažit kvůli Gigimu a Ilarii nedávat nic najevo a udělám, co budu moct, aby si tuhle dovolenou užili.
* * * *
U oběda skoro nikdo nemluvil, kromě Tina, který při jedení špaget s krevetami šermoval vidličkou a plánoval, co budeme dělat zítra, kdy měl slíbeno, že půjdeme na vodní skútry. A bylo to docela ulevující, protože jinak by nejspíš bylo napjatá atmosféra doslova do oči bijící.
„Jsi v pohodě?“ ozval se Gigi, který své snoubence dolil vodu.
„Jo, jenom se mi nějak točí hlava,” řekla.
„Měla bys trochu víc pít,” dodal.
Po jídle se každý uklidil do svého pokoje, kde jsem se pokoušel usnout, ale moc mi to nešlo. Všechno mi jelo hlavou a byl jsem vděčný za moment, kdy se obloha začala barvit do oranžova a všichni se pomalu měli chystat na cestu do města, ačkoliv jsem trochu předpokládal bojkot ze strany Zary. Ozvalo se klepání na mé vyzvání dveře, které se záhy otevřely a stál v nich Gigi. Vypadal ustaraně.
„Rušíme tu večeři ve městě,“ vybalil to rovnou.
Zvedl jsem obočí: „Děje se něco?“
„Ilarii je zle. Zvracela a má zimnici. Klasický úpal,“ prohrábl si vlasy, „zůstanu s ní tady. Nemůžu ji v tomhle stavu tahat někam do restaurace.“
„Jasně. Potřebuješ s něčím pomoct? Nemám pro něco zajet do lékárny?“
Gigi zavrtěl hlavou: „Ne, všechno mám. Stejně potřebuje hlavně klid a studené obklady. Ale pokud chcete jít, klidně tady můžete Tina nechat, dohlídnu na něj. Pustíme mu film nebo si zahrajeme karty, jestli Ilarie usne. Nemusíte tu tvrdnout s námi.“
„Takže já a Pietro máme volno?“
„Přesně tak. Běžte se najíst, dejte si drink. Vyvětrejte se. Tino je v bezpečí, bude s námi.“
Přikývl jsem a poprvé za odpoledne jsem ucítil lehkou úlevu. Vyrazit na drink s bráchou a mít možnost s někým probrat, co se děje, teď znělo přesně jako to, co jsem potřeboval. Neuniklo mi, že svou sestru Gigi vůbec nezmiňoval. Asi už si stihl všimnout, nebo se k němu nějakým způsobem doneslo, že nálada mezi námi není ideální. Nebo věděl, že má jiné plány.
„Díky, Gigi. Vyřiď Ilarii, ať je jí brzy líp.“
„Jasně. Užijte si to,“ mrknul na mě a zmizel v chodbě.
Vzal jsem do ruky čistou košili a začal se chystat.
* * * *
Za půl hodiny už jsme s Pietrem seděli na baru v přístavu, kolem nás cinkaly skleničky a vzduch voněl mořem a drahým parfémem kolemjdoucích turistů. Před námi stály dvě sklenice Negroni, rudé jako krev.
„Proč tě to vlastně tak žere?“ zeptal se Pietro a potěžkal svou sklenici.
Tohle byla výborná otázka. Proč mě tak tíží, že mě Zara zase nenávidí?
„Protože tentokrát není v právu,“ vypadlo ze mě a upil jsem hořkého nápoje.
„Vždyť je to jedno. Pusť to z hlavy. Až se vrátíme, Gigi s Ilarií se vezmou a Zara se vrátí do Austrálie.“
„S pocitem, že jsem největší hajzl, jakého v Itálii potkala,“ povzdychl jsem si.
Štvalo mě to. Štvalo mě, že mi na jejím názoru záleží.
„Hledáš problém tam, kde není. Jsi moc… upjatý,“ protočil očima bratr.
Neutrálně jsem se na něj podíval.
„Co tím chceš říct?“
Pousmál se a barmanovi naznačil, že si to dáme ještě jednou.
„Spím s manželkou trenéra,“ vyklopil to, jako by mluvil o počasí.
Překvapeně jsem zamrkal a málem se zakuckal.
„Cože?“
„Není to tak, jak si myslíš. Trenérovi je padesát, ale ona je mladší. Krásná, znuděná a v posteli taková… Prostě jsem nic takového ještě nezažil.“
„Není to trochu velké sousto? Může tě vyhodit, dát ti přes hubu… zničit ti kariéru.“
Pietro se naklonil blíž, v očích měl jiskřičky.
„Životem se musíš trochu bavit, Matteo. Risk je to, co tě drží naživu. Když pořád jenom kalkuluješ, abys neudělal chybu, tak…“
Zasekl se. Jeho výraz ztvrdnul a pohled se stočil někam za mé rameno.
„No, mluviti o vlku,“ zamumlal a dopil zbytek drinku na ex.
Otočil jsem se tím směrem. Zara byla poslední, koho jsem tam čekal. Stála tam v pudrově růžových šatech a ve tváři měla naléhavý výraz.
„Asi si ten druhý drink vezmu na terasu,” procedil Pietro mezi zuby, který popadl sklenici a diplomaticky zmizel pryč.
„Ahoj,” pozdravila mě jemně.
„Ahoj.”
„Můžu?” zeptala se a kývla k barové stoličce po Pietrovi.
„Jsme svobodná země,” odpověděl jsem.
„Zlobíš se?”
Chvíli jsem mlčel.
„Ne. Zlobu necítím.”
„A co cítíš?”
„Křivdu,” řekl jsem a podíval se jí do smaragdových očí „a únavu.”
„Nemůžeme jít někam jinam? Je tady strašný hluk.”
Neoponoval jsem, kývl jsem na barmana, položil na stůl bankovku a rukou ji naznačil, ať jde první. Skončili jsme na pláži, jen pár set metrů od přístavu, ale dost daleko na to, aby hudba zněla jen jako vzdálené dunění. Zuli jsme si bot, písek byl ještě teplý po celém dni, ale už se po něm bez potíží dalo chodit.
„Přehnala jsem to,“ řekla najednou do ticha, „s tím, co jsem řekla na lodi.“
„Řekla jsi nejspíš jen to, co jsi v tu chvíli cítila,” snažil jsem se nad tím povznést.
„Vím, že jsem nebyla v právu. Omlouvám se.”
Důvod, proč jsem odmítal si za Zaru pálit prsty byl docela jednoduchý. Kdyby šlo o cokoliv jiného, asi bych dokázal mlčet delší dobu. Musel jsem si ale přiznat, že v tomhle případě jsem Gigimu všechno vyklopil nesmírně snadno. Doufal jsem, že to povede k tomu, že Gianluigi Lucu od Zary odstaví.
„V pohodě.”
„Nezníš ani trochu v pohodě,” rýpla si.
Povzdychl jsem si a prohrábl si vlasy.
„Jsem unavený z toho, že se snažím dělat správné věci, a stejně jsem nakonec za hajzla. Řeknu Gigimu pravdu, jsem zrádce. Neřeknu mu to, lžu nejlepšímu kamarádovi. Přijedu pro tebe v noci, je to špatně. Nepřijedu, nechám tě ve štychu.“
„Přijet pro mě je špatně z jakého důvodu?”
„To nech být.”
„Alessandra?” tipla.
Zavrtěl jsem hlavou a mávl rukou.
„Měli bychom se vrátit,” řekl jsem nakonec.
Hlas mi zněl hruběji, než jsem chtěl. Zara beze slova přikývla. Cesta z pláže zpátky k přístavu se v tom tichu zdála jako věčná. Když jsme dorazili k baru, Pietrova stolička byla prázdná. Na stole ležel jen účet zatížený popelníkem a vzkaz na ubrousku: „Šel jsem napřed. P.“
Zmačkal jsem ten ubrousek v dlani.
„Šel napřed,“ oznámil jsem suše. Zara nic neřekla. Jen se rozešla směrem k molu. Vyrazil jsem půl kroku za ní. Sledoval jsem její siluetu, vlnění jejích boků v těch světlých šatech, vlasy rozcuchané od větru. Slušelo jí to. Měl jsem chuť ji obejmout a říct, ať si s tím už neláme hlavu. Odpuštěno.
Když jsme dorazili na palubu, všude byla tma. Gigi a Ilarie už museli spát, jen poziční světla vrhala na týkové dřevo dlouhé stíny. Zara se zastavila u schodů do podpalubí. Chtěla něco říct, možná popřát dobrou noc, ale slova jí uvízla v hrdle. Udělal jsem k ní krok a zadíval se jí do očí. Na sekundu jsme na sebe jen tak koukali. Beze slov, ale bylo jasné, co nám oběma běží hlavou. Australanka se proti mně a já ji zachytil. Přitiskla se na mě celým tělem a naše rty se střetly. Nebyl to jemný polibek na usmířenou. Bylo to dravé, hladové a zoufalé. Její ruce mi svíraly košili, jako by mě chtěla roztrhat. Všechna ta frustrace z celého dne, všechna ta nevyřčená slova, všechno to vybouchlo v jediném okamžiku. Opřel jsem ji zády o stěnu, až to lehce zadunělo, ale bylo nám to jedno. V tuhle chvíli existovala jen ona, já a ta šílená přitažlivost, kterou jsme se marně snažili přehlížet.
ZARA
Jeho rty na mých nebyly něžné. Byly náročné, trestající i zoufalé zároveň. Chutnal po hořkém pomeranči z Negroni, ginu a soli. Byla to chuť, která pálila na jazyku, ale které jsem se nemohla nabažit. Hlava mi křičela, abych přestala. Gigi a Ilarie spí o pár metrů dál. Tino je ve vedlejší kajutě. Matteo má přítelkyni, proboha! Tohle je šílenství. Ale moje tělo ten racionální hlas úplně ignorovalo. Ruce se mi samy vpletly do jeho hustých vlasů a přitáhly si ho blíž, křečovitě, jako bych se bála, že cukne, vystřízliví a odejde.
„Tady ne,“ vydechl mi do úst.
Jeho dlaň sjela po mém boku až na stehno a stisk byl tak pevný, až jsem s jistotou věděla, že tam zítra budu mít modřiny. Aniž by přerušil ten zničující polibek, nahmatal za sebou kliku své kajuty. Dveře se s tichým cvaknutím otevřely a my jsme vklopýtali do tmy. Vzduch uvnitř byl těžký a horký po celém dni. Matteo zabouchl dveře a otočil klíčem. Ten ostrý zvuk zámku zapůsobil jako startovní výstřel. Už jsme se nesnažili být potichu, ani se ovládat.
Jeho ruce byly všude. Na mém pasu, na zádech, ve vlasech. Moje prsty horečnatě hledaly cestu pod jeho oblečení. Lněná košile mi překážela. Nedočkavě jsem tahala za knoflíky, jeden mi zůstal v ruce a cinkl o podlahu, ale bylo mi to jedno. Nechtěla jsem se pozastavovat nad ničím, jako kdybych měla strach, že to není skutečné, jenom další sen, ze kterého mě za chvíli probudí zvonek nebo ostrý zvuk motorky. Když jsem mu stáhla košili z ramen, sykl, jako by ho ten dotek pálil.
„Matteo,“ zašeptala jsem jeho jméno do tmy.
„Jsem tady,“ vydechl, když mě zbavoval šatů, „jsem jenom tady,” sklonil se ke mně.
Couvala jsem, dokud jsem nenarazila nohama do postele. Matteo se na mě přitiskl celou svou vahou. V té tmě jsem viděla jen obrysy jeho tváře a lesk v očích, který mě děsil i fascinoval zároveň. Byl v něm hlad. Stejný hlad, jaký požíral i mě. V tu chvíli neexistovala žádná Alessandra čekající ve Florencii. Neexistovala žádná Austrálie, žádný Luca, žádná pravidla, žádný bratr spící o dvě kajuty dál. Existoval jen tenhle malý, horkem nasycený prostor a on. Svezli jsme se na matraci. Bylo to neohrabané, zoufalé a dravé. Neměli jsme čas na romantiku, tu jsme si vyplýtvali celými dny lží a uhýbání pohledem. Teď jsme potřebovali cítit blízkost jeden druhého a vymazat všechno, co tenhle den přinesl. Pilota, hádku na pláži, ten všudypřítomný pocit viny. Když se mě dotkl, prohnula jsem se v zádech a musela si kousnout do hřbetu ruky, abych nevykřikla. Bylo to příliš intenzivní. Po všech těch dnech hádek, chladných pohledů a ignorace to najednou všechno explodovalo.
„Dívej se na mě,“ šeptl rozkazovačně, když se nade mnou vzepřel.
Otevřela jsem oči, i když jsem v té tmě sotva něco viděla. Pohladila jsem ho po tváři s vědomím, že teď už není cesta zpátky. Naše těla se spojila, ale nebylo to pomalé splynutí duší. Bylo to majetnické. Zaryla jsem mu nehty do ramen, abych se udržela v realitě, protože svět se se mnou začal točit. Jeho zrychlený dech u mého ucha. Tření horké kůže o kůži. Tiché vzdechy, které jsme dusili v polibcích, abychom nikoho nevzbudili. Bylo to, jako bychom spolu bojovali a snažili se jeden druhého potrestat za to, jak dlouho jsme kolem sebe kroužili. Byl to pocit absolutní, zničující správnosti, který byl v naprostém rozporu s tím, jak moc to bylo špatně.
Když přišel vrchol, byl ostrý a rychlý, jako pád z útesu. Matteo zabořil obličej do mého krku, aby tlumil sten, který mu vyšel z úst. Já jsem jen pevně zavřela oči a nechala tu vlnu, aby mě spláchla. Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Slyšela jsem jen naše splašené oddechování a zvuk vln narážejících o trup lodi. Matteo se svalil vedle mě. Jeho paže se o mě stále otírala, horká a vlhká potem. Leželi jsme ve tmě, nazí, v rozházené posteli jeho kajuty, zatímco zbytek lodi spal. Nebo jsem v to aspoň vážně doufala.
A jak rychle adrenalin opadával, tak rychle se do místnosti začala plížit realita. Cítila jsem, jak mi srdce stále zběsile buší v hrudi, ale ten prvotní pocit vítězství a euforie začal střídat chladný, svíravý pocit v žaludku. Co jsme to udělali? Otočila jsem hlavu k němu. Matteo ležel na zádech, ruku měl přehozenou přes oči, jako by se chtěl schovat před světem i přede mnou. Neviděla jsem mu do tváře a nedokázala odhadnout, jestli přemýšlí nad tím samým. Jestli už teď lituje a ráno budu zase ta, se kterou si jde po krku, nebo to byl začátek jeho prozření.
Ležela jsem tam asi deset minut. Deset minut, kdy se mi dech pomalu vracel do normálu, ale myšlenky začínaly závodit. Každá vteřina ticha mezi námi stavěla novou zeď. Z vedlejší kajuty jsem slyšela nějaké mumlání, nejspíš ze spaní. To mě probralo jako studená sprcha. Jsem v kajutě muže, který má přítelkyni. Vedle spí jeho bratr. O pár metrů dál můj bratr. Posadila jsem se tak prudce, až se mi zatočila hlava, ale ignorovala jsem to.
„Musím jít,“ špitla jsem do tmy.
Můj hlas zněl cize. Matteo se pohnul. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech, ale neřekl: Ne, zůstaň. Neřekl: Miluju tě. Jen vydechl.
„Jo. Asi bys měla.“
Ta slova bolela víc, než kdyby mi dal facku.
Asi bys měla.
Jistě. Protože ráno už nic z toho nebude. Ráno budu zase jen sestra tvého kamaráda a ty budeš ten slavný pilot, který má doma dokonalou přítelkyni. Slezla jsem z postele a natáhla se pro šaty, které ze mě před pár minutami hladově svlékl a hodil na zem. Oblékla jsem si je a vstala. Vlasy jsem měla rozcuchané a v obličeji mi ještě pořád pulzoval žár.
„Zaro,“ ozvalo se z postele.
Ztuhla jsem s rukou na klice. Srdce mi bušilo až v krku. Řekni to. Řekni něco, co to napraví.
„Dávej pozor na schodech,“ řekl tiše. „jsou kluzké.“
Polkla jsem tu hořkou pachuť zklamání.
„Dobrou noc, Matteo.“
Odemkla jsem. Klapnutí zámku znělo v nočním tichu jako výstřel z děla. Vyklouzla jsem na chodbu a po špičkách, jsem přeběhla ke své kajutě. Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně zády. Teprve teď jsem se rozklepala. Sjela jsem po dveřích dolů na podlahu, objala si kolena a zabořila do nich obličej. Na kůži jsem stále cítila jeho doteky, jeho vůni. Měla bych brečet. Měla bych být na sebe naštvaná. Ale místo toho jsem se dotkla svých rtů, které byly od jeho polibků oteklé a citlivé. Byla to chyba, ale já toho teď nedokázala litovat…
* * * *
Vzbudila jsem se dřív, než zazvonil budík. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli jsem vůbec spala. Každé vrznutí lodi, každý závan větru mi připomínal včerejší noc. Při pohledu do zrcadla v malé koupelně jsem nepoznávala vlastní oči. Byly unavené, ale zároveň v nich bylo něco… jiného. Něco, co jsem se snažila zakrýt vrstvou korektoru, stejně jako jsem se snažila zakrýt tu modřinu na boku, kterou mi tam včera Matteo nechtěně udělal.
Když jsem vylezla na palubu, slunce už pálilo, jako by se včera vůbec nic nestalo. U velkého stolu na zádi už to žilo.
„Buongiorno, šípková Růženko!“ zahulákal na mě Gigi.
Vypadal až nechutně vesele. Ilarie seděla vedle něj, už zase růžová a zdravá, a mazala si toast marmeládou.
„Jak se cítíš?” zeptala jsem se.
„Už je mi skvěle,“ usmála se na mě omluvně.
„Moc mě mrzí ten včerejšek. Doufám, že jste se s Matteem a Pietrem nenudili,“ při vyslovení jeho jména mi zaskočilo.
Rychle jsem sáhla po konvici s kávou, abych zaměstnala ruce.
„To je v pohodě,“ zamumlala jsem a modlila se, abych se nezačervenala, „byl to… klidný večer.“
„Klidný?“ ozvalo se za mnou.
Srdce se mi zastavilo. Matteo vyšel z podpalubí. Na očích měl tmavé sluneční brýle, i když byl ve stínu. Vlasy měl mokré, evidentně právě vylezl ze sprchy. Měl na sobě jen chino šortky a bílé tričko. Vypadal nevyspale. A nebezpečně přitažlivě. Můj pohled automaticky sjel k jeho rukám. K těm samým rukám, které mě včera v noci přišpendlily k matraci… Rychle jsem odvrátila zrak a zadívala se na moře.
„Čau,“ řekl směrem ke stolu a posadil se na opačný konec, co nejdál ode mě.
„Čau, Matteo,“ rýpnul do něj Pietro, který už do sebe ládoval cornetto, „vypadáš, že tě přejel traktor. Ta procházka ti asi moc nesedla, co?“
Pietro se na mě krátce, významně podíval.
Věděl to. Musel to vědět.
Polil mě studený pot. Matteo si sundal brýle a promnul si oči. Pod nimi měl tmavé kruhy. Na mě se ani nepodíval.
„Nemohl jsem zabrat,“ odsekl a sáhl po kávě, kterou jsem tam před chvílí postavila. Naše prsty se na zlomek vteřiny minuly o milimetry. Oba jsme cukli.
„Matteo! Matteo!“ po schodech vydupalo malé tornádo.
„Slíbil jsi, že dneska půjdeme na skútry! Hned po snídani! Platí to?“ Tino se pověsil Matteovi kolem krku. Matteo sebou trhl, ale pak nasadil ten svůj nacvičený úsměv hodného staršího bráchy.
„Jasně. Nech mě aspoň vypít kafe.“
„A půjde i Zara?“ zeptal se Tino a otočil se na mě s pusou od nutelly. V tu chvíli se na mě Matteo poprvé podíval. Ten pohled trval sotva vteřinu, ale stačilo to. Nebyla v něm něha. Byl v něm zmatek, výčitky a chlad. Byl to pohled někoho, kdo se právě probudil do reality a zjistil, že udělal obrovskou chybu.
„Zara asi bude chtít odpočívat,“ řekl Matteo dřív, než jsem stihla otevřít pusu, „včera šla spát pozdě.“
Zabolelo to. Odřízl mě.
„Ne,“ ozvala jsem se natruc, hlasem pevnějším, než jsem se cítila.
„Půjdu ráda.“
Matteo stiskl čelisti. V tu chvíli mu na stole zavibroval telefon. Všichni ztichli. Displej se rozsvítil. I z dálky jsem viděla to jméno.
Alessandra.
Matteo se na telefon díval jako na odjištěný granát.
„Nezvedneš to?“ zeptal se nevinně Gigi.
„Třeba se něco děje.“
Matteo telefon otočil displejem dolů.
„Zavolám jí později,“ řekl lehce, „teď snídám.“
Vzduch u stolu zhoustl. I Tino vycítil, že je něco špatně, a ztichl. Seděla jsem tam, odlamovala si kousek toastu, který mi v puse chutnal jako piliny, a dívala se na Matteův telefon ležící mezi námi jako hranice, kterou nesmím překročit. Včera v noci jsem byla jeho vesmír. Dnes ráno jsem byla problém, který se snaží ignorovat, zatímco mu volá jeho oficiální přítelkyně. Cítila jsem se mizerně. Ale když se pak Matteo zvedl, aby si dolil vodu, a prošel kolem mě, jeho ruka se letmo, téměř neznatelně otřela o mé rameno. Spíše, než jako náhoda, to vypadalo jako vzkaz. Vím o tobě. A taky v tom lítám.
„Takže, kdo jde s kým?“ zeptal se Pietro, když jsme stáli na zadní platformě jachty.
Ve vodě se houpaly dva velké skútry. Slunce se odráželo od jejich černého laku a moře bylo klidné, ideální pro rychlou jízdu. Gigi s Ilarií zůstali nahoře odpočívat, takže jsme tu byli jen my čtyři. Já, Matteo, Pietro a nedočkavý Tino, který už poskakoval v záchranné vestě, která na něm vypadala o dvě čísla větší.
„Já jedu s Matteem!“ vykřikl Tino automaticky, „on je nejrychlejší!“ Matteo přikývl a sáhl po klíčku od prvního skútru. Viděla jsem na něm úlevu. Tino pro něj byl bezpečný štít. S Tinem za zády by se mnou nemusel mluvit, nemusel by řešit to dusno. Jenže Pietro měl jiné plány.
„Ani náhodou,“ chytil Tina za rameno a zazubil se.
„Matteo je sice pilot F1, ale na vodě je srab. Jestli chceš zažít pořádné rodeo, jedeš se mnou.“
„Ale já…“ začal Matteo protestovat.
„Žádné ale,“ přerušil ho Pietro a mrknul na něj. Byl to ten typ mrknutí, který říkal: Vím, co dělám. Neděkuj mi.
„Ty vezmeš Zaru. Aspoň jí ukážeš, jak se řídí, ne? Zara se přece nebojí.“
Ztuhla jsem. Cítila jsem, jak mi horko stoupá do tváří. Matteo stál s klíčkem v ruce a díval se na bratra, jako by ho chtěl uškrtit. Pak se jeho pohled stočil ke mně. Byla to vteřina tichého souboje. Mohl říct ne. Mohl říct, ať řídím já a on počká na lodi.
„Nasedej,“ řekl nakonec.
Pietro s jásajícím Tinem vyrazili jako první. Jejich skútr zařval a během pár vteřin z nich byla jen tečka skákající ve vlnách. Zůstali jsme tam jen my dva a vůně benzínu. Matteo nasedl první a já si opatrně sedla za něj. Mezi námi zůstala asi pěticentimetrová mezera. Snažila jsem se ho nedotýkat. Chytila jsem se zadního madla sedadla.
„Takhle spadneme,“ řekl, aniž by se otočil.
Jeho hlas zanikal v bublání motoru.
„Musíš se mě chytit.“
Polkla jsem. Pomalu, váhavě jsem obtočila paže kolem jeho pasu. Jeho kůže byla horká. V momentě, kdy jsem se ho dotkla, jeho tělo ztuhlo. Cítila jsem, jak se prudce nadechl. Břišní svaly pod mými dlaněmi byly tvrdé jako kámen. Byla to živá připomínka včerejší noci. Každý detail se mi vrátil.
„Drž se,“ řekl ještě.
Skútr vyrazil vpřed s pořádnou silou a já neměla na výběr. Musela jsem se k němu přitisknout celým tělem, stehna nalepená na jeho stehnech, hrudník na jeho zádech, tvář zabořenou do jeho ramene, abych nedostala slanou sprchu. Byla to jízda na hraně. Matteo řídil agresivně, řezal vlny, prudce zatáčel, jako by se snažil setřást nejen mě, ale i vlastní myšlenky. Voda stříkala všude kolem nás, vítr mi cuchal vlasy a já se musela pousmát. V Austrálii jsme s kámošema chodili častu na surf, ale tohle byla nová věc. Jenom jsem nevěděla, jestli mě to baví jako celek, nebo jestli mě to baví hlavně, protože je se mnou Matteo.
Když jsme se dostali dostatečně daleko od pobřeží, kde bylo moře temně modré a hluboké, motor najednou ztichl. Zastavil. Skútr se začal líně pohupovat na vlnách. Všude kolem bylo ticho, které narušovalo jen šplouchání vody. Pietro s Tinem byli v nedohlednu. Matteo nesundal ruce z řídítek a já čekala nějakou bláznivost, takže jsem ho taky nepustila.
„Proč jsi zastavil?“ zeptala jsem se do ticha.
Chvíli mlčel.
„Protože se dusím, když jsi takhle blízko,“ řekl tiše, aniž by se otočil.
Pustila jsem ho, jako by mě popálil, a posunula se na sedadle dozadu. Matteo se konečně otočil. Vlasy měl mokré od slané vody, kapičky mu stékaly po tváři. Vypadal ztraceně.
„Zaro, já… to včera…“ začal, ale zarazil se.
„Byla chyba?“ doplnila jsem ho hořce, „to už jsi naznačil ráno.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a podíval se mi přímo do očí.
„Nebyla to chyba. Chyba je to, v čem žiju poslední měsíce. Jenže…“
„Máš přítelkyni,“ dořekla jsem za něj.
„Musím to vyřešit,“ řekl pevně. „Nemůžu ti nic slíbit, dokud to neukončím. Nejsem… nechci být chlap, který podvádí.“
„Už jsi,“ připomněla jsem mu tiše.
A pravdou bylo, že s časovým odstupem, já se cítila příšerně za to, že jsem mu v téhle špinavé hře byla parťákem. Bolestně se ušklíbl.
„Já vím. A žere mě to zaživa. Ale včera… včera to bylo poprvé po dlouhé době, co jsem se cítil doopravdy… živý.“
Chtěla jsem mu něco říct, ale v dálce se ozval zvuk motoru. „Hej! Vy dva! Spíte?“ křičel Pietro, který se k nám řítil s Tinem. Tino mával jako o život. Matteo sebou trhl, jako by se probudil ze snu. Znovu nahodil tu svou masku.
„Drž se,“ řekl stroze a nastartoval motor.
Znovu jsem ho objala. Tentokrát jsem to už udělala s větším klidem. A podle toho, jak mi na vteřinu přikryl mou ruku svou dlaní, než znovu přidal plyn, on to cítil podobně.
GIANLUIGI
„Víno?“ zeptal jsem se Ilarie, když jsme spolu byli na lodi sami dva.
Sluníčko začínalo příjemně hřát, obloha byla blankytně modrá a bez jediné mraku, ale moje snoubenka byla po včerejších problémech raději ve stínu.
„Po tom včerejšku?“ zeptala se váhavě.
„Jsi pod lékařským dozorem,“ mrkl jsem na ni a k vínu ji raději dolil taky dost vody.
„Můžu se na něco zeptat?“ podívala se na mě, když si cucla doušku prosecca.
Posadil jsem se na lehátko vedle a rukou ji pobídl: „Můžeš se zeptat na cokoliv.“
„Proč Zara nikoho nemá? Je mladá, hezká, blondýnka… Italové z ni musí jít do kolen.“
„Ta holka má neuvěřitelnou smůlu. Nejdřív padla do spárů Matteovi a pak tomu podivnému Siciliánovi, který ji v noci nechal v ghettu.“
„Oni spolu s Mattem něco měli?“ zeptala se překvapeně a nasadila si sluneční brýle, aby se podívala směrem, kterým se před chvílí ztratily oba vodní skútry.
„Nebyla to moc veselá kapitola jejího života. Matteo se vsadil, že ji dostane do postele. Dosáhl toho a zamiloval se. Zara to zjistila, dala mu košem a utekla zpátky do Austrálie,“ odvykládal jsem příběh, na který nikdy předtím nepřišla řeč.
Ilaria překvapeně vydechla: „A to jsou schopni teď spolu vycházet?“
Pokýval jsem hlavou a podíval se stejným směre, jakým před chvíli upínala svůj zrak ona.
„To je to, co mě taky překvapuje. Evidentně ano. Ačkoliv mám dojem, že je kolem nich pořád docela dusno. Člověk se vlastně té Alessandře moc nediví,“ uvažoval jsem.
Sotva jsem stihl větu doříct, ozval se zvuk motorů. K jachtě se přiřítily oba skútry. Zatímco Pietro pomáhal vystoupit Tinovi, Zara se vyškrábala zpátky na loď sama. Matteo jí byl v patách, sundal ze sebe záchrannou vestu nasáklou vodou a namísto, aby ji podal posádce, práskl s ní o zem a odešel do svého pokoje. S Ilarií jsme se nechápavě podívali na Zaru, která se podle svého výrazu v celé situaci neorientovala lépe, než my.
„Co mu je?“ šeptla moje snoubenka, když se nám Matteo ztratil z dohledu.
„Musí mu něco být, aby se choval divně?“ zeptala se, když k nám přišla.
Měla na sobě jen plavky a vlasy měla v copu, ze kterého ji kapala voda.
„Nic vám neřekl?“ doptávala se Ilaria.
Zara se zarazila: „Ne. Očividně prostě jen nemá svůj den. To není taková rarita.“
„Neudělala jsi mu nic?“
Sestra protočila oči.
„Vyrůstala jsem jako jedináček, ale představuju si, že nějak takhle promlouvá rodič ke svému dítěti, když je doma problém.“
Pousmál jsem se.
„Jo, ještě musíme probrat, kdo z vás bude mít zaracha.“
„Pojedeme na trh?“ přiběhl Tino.
„Co chceš dělat na trhu?“ zeptal se Pietro, který ho pomalým krokem doháněl.
„Chtěl bych něco pořídit mámě,“ pokrčil rameny, „suvenýr, když tady se mnou není.“
Jak jsem znal povahu Matteovy mámy, docela jsem pochyboval, že to docení, ale proč by člověk kazil radost malému dítěti.
„Můžeme. Taky bychom mohli dát dneska posádce volno dřív a uvařit si večeři sami.“
„Ujmeš se toho?“ rýpla si Ilaria.
„Klidně,“ přijal jsem to jako výzvu a položil sklenici s vínem na stolek.
Zatímco ostatní se rozešli do svých kajut, kromě Ilarie, která zůstala na čerstvém vzduchu, já vykročil za Matteem, kterému jsem zaklepal na kajutu.
„Ano?“ ozvalo se z útrob.
„Jsi v pohodě?“
Překvapeně se na mě podíval.
„A proč bych nebyl?“
„Při návratu ze skútrů jsi vypadal, jakože hledáš prvního člověka, kterého bys mohl ušrktit.“
„To se ti zdá,“ zavrtěl hlavou.
Posadil jsem se do křesla a povzdychl si.
„Jde o Zaru? Pokud ti něco řekla, nebo se k tobě chová blbě… Můžu s ní zkusit promluvit a říct, ať brzdí.“
Matteo se zarazil.
„Ne. Ne, o Zaru nejde. Zara je… v pohodě,“ ujistil mě.
Pozvedl jsem obočí, čímž jsem mu chtěl dát najevo, že čekám, co z něj vyleze. Prohrábl si mokré vlasy a zavrtěl hlavou.
„Fakt je všechno v klidu,“ snažil se mě ujistit, ačkoliv jsem mu to nechtěl věřit.
„Možná jsem trochu pod tlakem kvůli návratu, kvůli blížící se Monze… ale na tom přece život nestojí,“ mávl rukou.
„V tom ani nemá smysl se teď rýpat, užij si klid a volno, dokud tahle dovolená nemá pachuť zítřejšího návratu.“
„Asi jo, máš pravdu.“
„Vím, že mám,“ pousmál jsem se.
„A navíc… mám teorii, že za polovinu tvé krize může hlad. Vymysleli jsme, že zajedeme na trh pro čerstvou zeleninu a uvaříme si sami. Pojď. Potřebuješ přijít na jiné myšlenky, dostat se mezi lidi a zaměstnat něčím ruce, co ty na to?“
Matteo si promnul obličej a chvíli to vypadalo, že odmítne. Pak ale pomalu, odevzdaně kývl.
„Fajn. Dám si sprchu a za chvíli za vámi přijdu.“
* * * *
Tržiště v Palermu byl útok na smysly. Řev prodejců překřikujících se v dialektu, vůně čerstvých ryb mísící se s kořením a citrusy, a všudypřítomné horko, které sálalo z dlažby. Sotva jsme se vnořili do úzkých uliček, naše skupinka se začala drobit.
„Panebože, ta krajka!“ vydechla Ilaria a okamžitě zmizela u stánku s bílými lněnými šaty.
„Gigi, podívej se na to! To je pravá sicilská práce.“
„Krásné,“ přikývl jsem automaticky, zatímco jsem jedním okem sledoval zbytek naší party.
Pietro se ploužil pár kroků za námi. Měl v ruce telefon, do kterého s úsměvem zíral a datloval jednu zprávu za druhou.
„Gigi, podívej!“ zvolal pro změnu dětský hlas.
Tino se zastavil u stánku, který přetékal levným plastem. V ruce vítězoslavně třímal sluneční brýle se zlatými obroučkami a logem přes půl skla.
„Tyhle by se mámě líbily, ne? Jsou zlaté! A stojí jen deset eur!“
Došel jsem k němu a opatrně mu ten skvost vyjmul z ruky, zatímco se Zara pobaveně usmívala.
„Tino, prosím tě,“ vzdychl jsem, „polož to a pomalu odstup. Tvoje máma má radar na padělky. Kdybys jí přinesl falešné Gucci z tržnice, trefí ji šlak. A Pietro s Mattem to schytají s tebou, že tě nechali to koupit.“
„Ale když se to leskne…“ namítl zklamaně.
„Ne všechno, co se třpytí, je zlato,“ vložila se do toho moje sestra.
„Pojď, támhle vzadu jsem viděla stánek s ručně malovanou keramikou. Mísa na ovoce s citrony? To máma ocení víc než plastové brýle, věř mi.“
„Myslíš?“
„Jasně,“ ujistila ho moje sestra.
Matteo se vlekl za námi, ruce v kapsách, a tvářil se, že by byl raději na zubařském křesle než tady. Davy lidí mu evidentně nedělal dobře. Procházeli jsme křižovatkou dvou úzkých uliček. Tino, nadšený vidinou keramiky, udělal krok do prostoru, aniž by se rozhlédl. V tu chvíli visel malér ve vzduchu. Zvuk vytočeného dvoutaktu prořízl vzduch. Zpoza rohu se vyřítil otlučený skútr, který jel příliš rychle, příliš blízko a řidič se spíš díval po holkách než na cestu.
„Tino!“ křikla Zara, která od něj byla dost daleko na to, aby její natažená ruka zvládla něco zachránit.
Všechno se seběhlo ve zlomku vteřiny. Já stál jako solný sloup, ale Matteo zareagoval. Jeho zvyk rozhodovat se v milisekundách asi sehrál roli. Fofrem přiskočil, chytil Tina za tričko a hrubě ho strhl zpátky k sobě, na stranu ke zdi. Skútr prohučel místem, kde Tino ještě před vteřinou stál. Zpětné zrcátko motorky minulo Matteův loket o centimetry.
„Vaffanculo!“ zařval jezdec, aniž by zpomalil, a zmizel v davu.
Tino, bledý jako stěna, se tiskl k Matteovi. Lidé okolo se na chvíli zastavili, ale jakmile zjistili, že neteče krev, tržnice se vrátila ke svému hlučnému životu.
„Jsi celý?“ zeptal se Matteo a pustil bratra, kterého si prohlédl rychlým, kontrolním pohledem.
„Jo,“ vydechl Tino roztřeseně.
Matteo si povzdechl, podíval se směrem, kterým skútr zmizel a pak pohledem střelil po Zaře.
„Vsadím se, že takhle tady jezdí všichni,“ utrousil jedovatě.
„Včetně toho tvého slavného sicilského objevu. Styl jízdy »brzdy jsou pro sraby« a přednost má ten, kdo víc troubí.“
Zara, která už se vzpamatovala z leknutí, si založila ruce na prsou.
„No, znám i lidi z Toskánska, kteří řídí jako blázni,“ rýpla si a významně se na něj podívala, „ani nemusí být ze Sicílie, aby ohrožovali okolí.“
Matteo se na ni podíval s takovým tím povýšeným, pobaveným úšklebkem, který říkal: Vážně to chceš zkoušet na mě?
„Zlatíčko,“ naklonil se k ní, „je rozdíl mezi řízením a uměním. Já dostávám miliony za to, že vím, co dělám v rychlosti tři sta kilometrů v hodině. Tenhle idiot na skútru jen doufá, že ho nezabije první popelnice. Nesrovnávej nesrovnatelné.“
Zara se nasupeně nadechla, ale namísto, aby její rty vyřkly nějakou opětovanou palbu, jen se pokřivily do pobaveného úsměvu. Pak ale přeci jen s něčím přišla.
„Škoda, že život nemá volant, co?“ mrkla na něj. „Tam ti to totiž kulhá mnohem víc než tomu klukovi na skútru,“ dodala a otočila se na Tina, kterého vzala za ruku: „Pojď, jdeme mrknout na tu keramiku.“
