Narozeniny v Toskánsku: Neplánovaná zajížďka

„V kolik máme v pátek přijít?“ přistála mi zpráva od kamaráda, se kterým jsem byla domluvená, že se spolu s partnerkou a dcerkou zastaví oslavit moje narozeniny.
„Uvidíme, jestli vůbec,“ odepsala jsem pobaveně, ačkoliv v duchu jsem si představovala sama sebe, jak s tím obrovským kufrem jdu domů pěšky.

A pípla mi další zpráva. Od Austrian Airlines! Těm jsem tehdy z kavárny napsala, jestli mě nemůžou přebookovat na let z Říma nebo kamkoliv jinam, kam se dá z Florencie vlakem v klidu přejet. Vlastně už jsem se smiřovala, že tím vlakem dost možná dojedu až domů.
„Dobrý den, Soňo. Bohužel, lety z Říma máme na zítřek dva a oba jsou plně obsazeny. Nebyla by pro vás vyhovující variantu přebookování na let z Boloni?“ stálo ve zprávě.

Proboha, odkudkoliv! Oddechla jsem si. Naděje žije. Po bloudění městem jsem začínala mít trochu hlad. A vlastně taky trochu chuť na moje milované parmigiana di melanzane.

Hned u Palazzo Vecchio je úžasné bistro se skvělou obsluhou, kde jsem si minule dávala doslova za 5 minut 12 cappuccino a oni mi dokonce na pěnu nakreslili květinku. Vzhledem k tomu, že v Itálii se tenhle typ kávy objednává pouze do oběda, čekala jsem místo květinky spíše přesýpací hodiny nebo lebku s překřiženýma hnátama. Teď každopádně měli na tabuli před vchodem v nabídce zmíněný i můj oblíbený zapečený lilek. Nadšeně jsem vešla dovnitř a zeptala se, jestli ho pořád mají.

„Ale ne. Ten zrovna nemáme!“ řekl mi Ital za barem, který si všiml mého zklamaného úsměvu.
„Něco jiného? Co třeba zapečené těstoviny?“ nabízel mi a s pohledem upřeným do zapékacích mís před sebou přemýšlel nad tím, čím chybějící jídlo nahradit.
„Domluvme se tak, že mrknu kolem a pokud ten zapečený lilek nebudou mít ani jinde, zastavím se zpátky u vás. Co vy na to?“
„Jasně,“ pokýval s úsměvem hlavou a rozloučili jsme se.

A měla jsem obrovské štěstí. Alespoň zdánlivě. Kousek od tohoto místa byla restaurace, která měla na zahrádce vyvěšeno, že zapečený lilek podávají dnes v rámci denního menu. Nadšeně jsem se usadila dovnitř a měla dojem, že můj život je zase v pořádku. Letenky na cestě, parmigiana di melanzane na cestě…

„Dobrý den, tady máte menu. Dáte si něco k pití?“ zeptala se mě milá obsluha.
„Zdravím. Dám si bellini, díky,“ usmála jsem se a prohlížela si seznam jídel, ačkoliv jsem věděla naprosto přesně, co si dám! Brzy za mnou přišla druhá servírka.
„Vybrala jste si?“ poptala se.
„Dám si ty zapečené lilky,“ tetelila jsem se blahem.
„Ale ne! To zrovna nemáme. Oni vám to neřekli?“ zeptala se.
Zrada. A dvakrát! Nejdřív jejich, že mě tady nalákali na něco, co si nakonec nedám, a pak i já zradila tu milou obsluhu bistra, které jsem slíbila, že se vrátím, pokud parmigiana di melanzane neseženu jinde. Evidentně se dnes na mou počest rozhodli vyprodat tohle jídlo v celém Toskánsku.
„Tak mi, prosím, přineste ty ravioli,“ řekla jsem nakonec a podala Italce desky s menu. Za malou chvíli přede mnou přistál drink a uzavíratelná mistička s parmezánem na posypání těstovin. Když mi pak přinesli z kuchyně ještě vařící ravioli, nadšeně jsem si je sýrem chtěla posypat, ale zjistila jsem, že v útrobách našly smrt nějaké dvě malé mušky, takže jsem se rozhodla místo jejich posledního odpočinku zase zavřít a vrátit zpět doprostřed stolu. Doufala jsem, že k nim brzo nebudu muset pohřbít i své naděje na odlet domů.

Po obědě jsem trochu smutně a trochu naštvaně procházela uličkama Florencie. Miluju tohle město, ale tenhle den jsem chtěla strávit jinak.
Jinde.
Na mobilu mi pípla další zpráva.
„Dobrý den. Je nám líto, ale let z Boloni už je také plný,“ stálo na jejím začátku.
„Nebylo by pro vás řešení letět z Florencie s časem odletu bla bla, přes Curych? Přílet do Vídně je v tolik a tolik,“ nabízeli mi alternativu.
Cokoliv. Cokoliv! hlavně to už udělejte, než se to zase stihne vyprodat, blesklo mi hlavou. Procházela jsem kolem nějakého roztomilého baru s venkovním posezením a zařekla se, že jestli se mi to dneska podaří vyřešit, večer si tady skočím na skleničku vína. Nebo dvě. Možná láhev.

Zašla jsem se podívat po obchodech, nakoupila jsem nějaké věci domů a pak se konečně mohla radovat, protože mi v e-mailu přistály letenky do Vídně, s přestupem v Curychu. Oddechla jsem si, převlékla se a vyrazila na poslední večeři ven.

„Hezký večer,“  pozdravil mě nějaký Ital, když jsem procházela kolem restaurace, před kterou stál.
„Hezký večer,“  usmála jsem se.
„Nechcete k nám jít na skleničku? Bude za velmi dobrou cenu,“  mrkl na mě.
Zavrtěla jsem hlavou. Můj plán se mi za posledních 24 hodin zhroutil jako domeček z karet, takže alespoň s tou částí s vínem na rohu ulice jsem se rozhodla neustupovat.

Dorazila jsem do toho vinného koutku a mladý Ital za barem mi pomáhal vybrat, jakou sklenicí vína bych mohla spláchnout všechny ty dnešní útrapy. Nakonec mi dal nějaké, jehož název jsem zapomněla, ale bylo to snad nejlepší víno, jaké jsem kdy v životě pila. Po chvíli mi navíc jen tak přinesl k vínu i na čtverečky nakrájené pečivo na způsob pizzy. Obvykle tyhle věci nejím, protože se mi potom hned obsype pleť bolavými pupínky, ale při pomyšlení na to, kolik jsem tady snědla těstovin a pečiva mě napadlo, že teď už je to stejně všechno jedno a s chutí jsem víno pomaličku zajídala.

Pak jsem si poručila ještě jednu sklenici vína a všimla jsem si, že kousek ode mě se usadila skupinka starších Italů, kteří o mě evidentně mluvili. Zvedla jsem k nim hlavu a usmála se.
„Je zima,“ pronesl směrem ke mně italsky jeden z nich a dlaněmi si přejel po pažích.
„Já jsem v pohodě, mám druhou sklenici vína,“ zavrtěla jsem pobaveně hlavou, načež se i oni rozesmáli.
Zavolala jsem mamce, že moje útrapy jsou vyřešeny a chvíli jí líčila dnešní eskapádu. Když jsem zavěsila, jeden z Italů procházel kolem mého stolečku a se skloněním hlavy se rozloučil: „Hezký večer,“ zvolal.

Tohle mi na Itálii vždycky přišlo tak moc hezké. Můžete tady přijet sami, ale nikdy tady opravdu nebudete sami. Jsou tak strašně přátelští, že kdykoliv se někam posadíte, na 99 % narazíte na někoho, kdo se s vámi dá do řeči. Možná i proto tady nemívám dojem, že jsem přijela sama. Dopila jsem druhou sklenici vína, zaplatila a měla se k odchodu.
„Na shledanou,“ kývla jsem k Italům s úsměvem.
„Vy už odcházíte?“ zeptal se mě ten jeden anglicky. „Odkud jste?“
„Z Česka,“ odpověděla jsem.
Všichni se mi svorně představili a ptali se na moje jméno.
„A ve Florencii jste poprvé?“ zajímalo je.
„To ne. Už jsem tady párkrát byla,“ přiznala jsem při pomyšlení na to, že za posledního půl roku jsem tady byla asi třikrát. „Ale tentokrát jsem chtěla vidět i něco dalšího z Toskánska. Byla jsem v Pise, která mě překvapila, protože mi vlastně toskánská moc nepřišla,“ popisovala jsem.
Jeden z Italů mávl rukou: „No… Pisa,“ zavrtěl hlavou nespokojeně.
Až později jsem zjistila, že se v Itálii říká »Meglio un morto in casa che un Pisano sull’uscio«. V překlad  něco jako »Lepší mrtvý v domě, než Pisana u dveří«.
„Pak jsem teda ještě byla v Sieně,“ zkusila jsem, jestli jejich reakce nebude o něco lepší. A nebyla.
„A co Lucca? Tam jste nebyla?“ ptali se.
„Ne. Nestihla jsem ani San Gimignano,“ zavrtěla jsem zklamaně hlavou.
„Ta místa ale stojí za návštěvu,“ ujistili mě.
„Tak mám aspoň důvod se zase vrátit,“ usmála jsem se. „A co vy? Byli jste někdy v Česku?“
„Já jsem byl v Praze,“ zahlásil spokojeně jeden z Italů, který mi záhy na dotaz, co se mu nejvíc líbilo odpověděl, že Karlův most a Hrad. Pokývala jsem hlavou: „A co české jídlo? Zkusil jste něco?“
„Zkusil jsem hlavně pivo,“ odpověděl mi anglicky, ale název zlatavého moku nechal v češtině. Otočil se na kamaráda, který seděl před ním.
„Víš, co je to pivo?“ položil mu otázku.
Pán chvíli váhal.
„Birra,“ zamotala jsem do konverzace italštinu.

Poslední sbohem

Pár minut jsem si tam s nimi povídala a pak se vydala zpátky na ubytování, kde jsem pomalu začala balit věci. Nechtělo se mi ale do postele s prázdným žaludkem a tak jsem si našla, že kousek (respektive pořádný kus, jak jsem cestou zjistila) ode mě je bistro s čerstvými wrapy. Udělala jsem si proto procházku do čtvrti Santa Croce.

Cestou jsem měla trochu pocit, že jsem v Příčné ulici z Harryho Pottera a měla jsem dojem, že jdu strašně daleko, takže si zpáteční cestu rozhodně nezapamatuju. Vlastně jsem obecně tak nějak pochybovala, že jakákoliv cesta zpátky bude, protože se mi zdálo, že jdu na konec světa. Ale nevzdala jsem to a do Insalaterie original Firenze opravdu dorazila.

Moc milá obsluha mi pomohla vymyslet jak ten wrap nakombinovat a navíc mi do tašky přihodila i ledový čaj gratis, když jsem mezi řečí odvyprávěla všechny ty utrápy za poslední dva dny. Probrali jsme rozdílné povahy Italů a Čechů a po krátké debatě jsem vyšla zpátky na ubytování, přičemž wrap jsem stihla spořádat cestou.

Byla jsem už docela unavená, ale zároveň jsem měla pocit, že čím rychleji půjdu, tím rychleji tohle moje toskánské dobrodružství skončí. Kochala jsem se pohledem na večerní Florencii, Ponte Vecchio a Arnu, která se po sychravých dnech začala konečně trochu uklidňovat. Taky splav, který jsem cestou do čtvrti San Frediano míjela, už nepůsobil tak děsivě, jako když jsem před pár dny přiletěla.

Pomalým krokem jsem dorazila zpátky na byt, dala si poslední sprchu, humornou stěrkou setřela aspoň část vody na podlaze a usnula s představou sebe samé, jak ráno tahám svůj obrovský kufr z těch příkrých schodů.

Ráno šlo vše překvapivě hladce, když pominu právě scházení schodů se zavazadlem, které v mém podání působilo podle mě spíše jako slaňování. Chyběly mi už jenom nesmeky s hroty.

Dnešním požehnáním bylo, že jsem to plastové monstrum zvládla snést dolů, aniž bych si ušpinila své bílé boty. Vycházela jsem zhruba kolem sedmé hodiny ráno, kdy jsem předpokládala, že bude mít spousta Italů ještě půlnoc, ale namísto toho už to v uličkách příjemně žilo. Z některých barů už byla cítit vůně čerstvé kávy doprovázená zvukem kávovaru, před jinými podniky obsluha uklízela a připravovala se na své dnešní návštěvníky.

Dotáhla jsem svůj kufr na zastávku, naskočila na tramvaj na letiště a cestou se kochala probouzejícím se městem. U odbavovacích přepážek, kterých nebylo v provozu mnoho, se tvořila dlouhá fronta a další mě čekala na bezpečnostní kontrole, ale trochu mě uklidňovalo, že mám odbavený kufr a i kdybych dorazila k nástupu do letadla později, časově by jim asi vycházelo líp na mě zkusit počkat, než hledat můj kufr v podpalubí a offloadovat ho.

Dostala jsem do ruky letenky, prošla bezpečnostní kontrolou a dorazila k bráně, která byla označena pro let do Curychu. Tomu Italové říkají roztomile Zurigo. Cestou jsem míjela automat s různými hygienickými pomůckami a napadlo mě, že bych si chtěla umýt ruce, nebo alespoň očistit je antibakteriálním gelem. Po sekundě uvažování mi došlo, že antibakteriální gel jsem nedala do kufru, ale mám ho stále v kabelce. A na kontrole se proti tomu nikdo neohradil.

Mimochodem, po příletu domů jsem hledala jehlu, kterou jsem si tehdy odvezla do Itálie kvůli problémům s knoflíkem u kabátu. A k mému údivu, i tu jsem pak našla v kabelce, a ani za ni mě nikdo nekonfrontoval.

Idealizované Švýcarsko

Očistila jsem si ruce, koupila si vodu a za pár momentů už nastupovala do letadla, které s náma letělo do Švýcarska. Co si budeme, já tam měla podle plánu strávit jenom hodinu a půl, ale nesla jsem se, jako kdybych tam letěla za přítelem, který spoluvlastní jednu z největších švýcarských bank. Akorát, že to bych za nim asi neletěla v economy.

Když jsme se odlepili od země, koukala jsem, jak se moje milovaná Florencie vzdaluje. Ahoj, Itálie. Ahoj lidé, kteří chodí hezky oblečení i když jdou jen s košem. Ahoj, dolce vita. Určitě se brzy uvidíme.

Před přistáním v Curychu přišla další milá informace. Letiště je přetížené a proto musíme chvíli kroužit ve vzduchu. To byla ta neveselá část (pro normální lidi, my nenormální jsme si užívali, jak kolem sebe vidíme spoustu dalších letadel, které také musí rotovat nad letištěm). Pozitivní podle letušek byl fakt, že všechny lety jsou na tom stejně a proto je nad míru velká pravděpodobnost, že své navazující lety stihneme.

Po chvíli jsme dosedli na přistávací dráhu, na které jsme zrovna »dávali přednost« nějakému letu Lufthansy. No. Tak evidentně aspoň nějaké pasažéry nenechali na holičkách.

Při vystupování z letadla jsem u schodů viděla nějakého moc milého černocha v letech, který patřil mezi letištní personál.
„Hlavně v klídečku a pomalu. Bezpečnost na prvním místě,“ smál se.
Seběhla jsem schody na letištní plochu, spolu s davem vešla do příletové haly a měla pocit, že jsem v pohádce. Abychom si rozuměli, já vždycky žila v tom, že Švýcarsko je plné bohatých a slušných lidí a vůbec je to tak nějak lepší svět než ten, který znám já. Aspoň mi to tak táta vždycky líčil s pohádkama na dobrou noc. Jak jsem zjistila když jsem v Ostravě poznala jednoho Švýcara, do téhle sekce to i vcelku zapadá. On se totiž dost smál tomu, jak si idealizujeme jeho rodiče.

„Všímám si, že kdykoliv někomu řeknu, že jsem ze Švýcarska, lidé se ke mně začnou chovat jinak,“ vrtěl pobaveně hlavou, ale současně ho to trochu mrzelo. A zároveň vrtěl hlavou nad cenama v tuzemsku. „Když jsem tady, chodím nakupovat, do restaurací a stále šetřím… Vlastně i když jsem ve Vídni a dělám to samé, tak pořád ještě šetřím. Je to prostě podstatně levnější než u nás,“ vysvětloval tehdy. Kromě toho taky říkal, že když chodil do školky, byl tam prakticky jediný Švýcar a spolužáci většinou byli děti přistěhovalců z různých koutů světa, často ale spíše Evropy.

Letiště v Curychu mi přišlo hezké, velké, čisté a cenově na takové úrovni, že jsem si netroufala ani pořádně se porozhlížet v duty free zóně. Zpětně si už pamatuju jen velmi matně, že jsem nějak prohospodařila připojení k wifině a později byla jediná možnost se k ní připojit skrze ověřovací SMS. Přemýšlela jsem, kolik by mi za to asi tak mohli naúčtovat. A taky který párový orgán bych případně mohla prodat. Nakonec jsem se rozhodla strávit hodinku na švýcarském letišti spíše kocháním.

Záhy se za mnou ozvala čeština, což je moment, který si na dovolených (bez ohledu na to, jestli jsem na jejich začátku, nebo konci) zrovna neužívám. Ne, protože bych měla dojem, že jsem o něco lepší, ale protože jednoduše miluju být na dovolené obklopena spíše tím, co neznám než tím, co znám. Nehledě na to, že mnohokrát se za to, co vidím (a slyším) stydím i na ulicích v Česku, natož v zahraničí, kde je naše chování vždycky tak trochu reprezentací naší země.

V případě těchto dvou rodin ta reprezentace bohužel nebyla úplně nic moc, ať už skrze chování anebo skrze oblečení. Ale současně asi měli dojem (stejně jako občas já), že oni vybočují z řad běžných turistů. Takže když se začala tvořit fronta u stolečku před nástupem do letadla, zahlásil otec jedné rodiny k hlavě rodiny druhé: „Chápeš to, ty vole? Proč tam ti lidi stojí tu frontu, když se ještě oficiálně ten gate ani neotevřel?“ 

Částečně jsem souzněla. Ostatně, mezi moje hobby patří sedět až do poslední chvíle, případně dobíhat mezi posledními. Zhruba po minutě se otec ozval znovu: „Tak už si jdeme taky stoupnout, ne?“ zeptal se vážně, načež jeho spolucestující pokývali hlavou a odebrali se prodloužit frontu.

Mezi těmi, kteří tu frontu stáli, případně námi, kteří odmítali postávat v řadě dřív než je to nutné, se pohyboval nějaký letištní pracovník v kvádru, který na speciální váze na zavazadla kontroloval hmotnost kufrů. Ve chvíli, kdy zjistil, že někdo chce na palubu vzít něco, co přesahuje, usmál se a navrhl nějaké řešení na základě toho, co v kufru zrovna pasažér převážel. Od stolečku začali postupně volat cestující k nástupu podle toho, jakou skupinku na letence měli. Zdá se to docela lehké, slyšíte skupina 1, na letence skupina 3, tak musíte počkat. 2, stále čekáte. 3, to jste vy, běžte..

Ale měla jsem perfektní výhled na to, co se dělo a překvapilo mě, kolik lidí musel letištní personál vyhodit se slovy, aby si počkali na svou skupinu, protože přišli špatně. Já měla stejně skupinu, která nastupovala až poslední, takže jsem až do posledních chvil byla v klidu.

Když jsem pak nastoupila do letadla švýcarských aerolinek, na mém sedadle byl kousek nějakého odlomeného plastu. Seděla jsem uprostřed, ale místo u okna bylo zrovna volné, takže jsem náhradní díl odložila vedle sebe a posadila se. Za chvíli se ale dostavil pán, který se už z dálky usmíval a zpomaloval, takže jsem se spolu s cestujícím po mé levici zvedli a nechali ho projít. Jeho výraz při pohledu na odložený kousek plastu byl zhruba stejný, jako ten můj před minutou. Rozhlédla jsem se kolem a pak jsem zjistila, že to, co si tady předáváme jako horký brambor je plastový vrch područky jednoho sedadla z řady před námi.
„Podle mě je to z té područky,“ oznámila jsem pánovi, kterému moje domněnka dávala smysl, takže pobaveně poklepal na rameno cestujícímu, který na daném místě seděl.
„Dárek,“ pronesl a kus plastu mu podal.
Před startem ze stropu letadla vyklouzly monitory, na kterých během letu byla mapa s naší aktuální polohou. Byla jsem tak neskutečně unavená, že jsem hned po vzletu usnula a každou čtvrt hodinku se naprosto dezorientovaná probudila, zkontrolovala, že nikomu nespím na rameni a že ještě stále nejsme ve Vídni.

Po příletu jsem si vyzvedla kufr a šla se mrknout, kdy mi pojede nejbližší spoj na hlavní nádraží. K mému (ne)překvapení byl ten nejbližší zrušený, takže jsem musela jet oklikou, ale tak nějak mi to celé korespondovalo s průběhem mého výletu. Na nádraží jsem si dala kávu, vytáhla knížku a čekala, až dorazí můj spoj zpátky domů.

(Skoro) Ronaldova sousedka

Vlak byl klasicky narvaný, ale měla jsem velké štěstí na spolucestující. Naproti mě se totiž usadila maminka s upovídaným chlapečkem a kolegyní, kteří zrovna společně letěli z Madeiry. Povídaly jsme si o cestování i životě v zahraničí a z paní vypadlo, že na portugalském ostrově s manželem před lety koupili domek a kdykoliv mají možnost, letí si tam odpočinout.
„Na Madeiře je letiště pojmenováno podle Ronalda, že?“ přemýšlela jsem.
„Je“ usmála se paní. „Dolores (jeho matka) bydlí o dvě ulice vedle. Má narozky na Silvestra, to je vždycky velká sláva, když ji Ronaldo přijede pogratulovat,“ vyprávěla mi, zatímco nás její maličký syn občas přerušil otázkami na mě. Cesta mi hodně rychle ubíhala, takže než jsem se nadála, tříčlenná skupinka vystupovala a mě to za chvíli čekalo taky.

Byly to první narozeniny, které jsem strávila sama. Ale samotná jsem nebyla ani chvíli. Kdykoliv jsem se někde zastavila, lidé se se mnou dávali do řeči. A když jsem zrovna měla chvíli, zavolala jsem babičce domů, mámě do lázní anebo ségře, která měla na starosti domácnost.

Zpětně vlastně hodně složitě hledám něco negativního na tom, že člověk cestuje sám. Moc mě toho nenapadá. Nutnost mít někoho jako backup? Bez toho byste nikdy nepoznali, co všechno dokážete zvládnout sami. Nutnost mluvit cizím jazykem? Nic vás nerozmluví lépe, než vyjet do zahraničí. I kdyby jen na pár dní. Strach o vlastní bezpečnost? Pokud si o místě předem aspoň něco málo zjistíte, tak není potřeba mít strach.

Ale nezapomeňte, že tohle píšu jako člověk z Ostravy. My tady máme hranice trochu posunuté…